Maryša

Ptakopysk podivný, červen 2018 (© Josef Bouček)

Maryšu určitě všichni znáte. Opálený, černovlasý, kudrnatý Vávra v županu škrtí na manželské posteli Maryšu a zpívá u toho: „A včil Maryšo vyklop, jak to bylo s Franckem!“
Ne, blbost. To bylo něco z Itálie. Tohle je detektivní prvotina bratří Mrštíků. On se maličko sado, ona je maličko submisivní. Jejich soužití se napíná jako rybářský vlasec, až… Jak jsem již psal, všichni máte v malíčku, tak co bych plýtval slovy.

Nějak se to sešmoulovalo a já stál před Národním divadlem se vstupenkou v ruce a pozoroval lidi. Slyšelť jsem ledasco o inscenacích činohry Národního divadla a uklidňoval jsem se myšlenkou, že věkový průměr mě přesahuje, takže to snad nebude cufíl avantgardní. Ale pak jsem si vzpomněl na jednoho návštěvníka u nás v muzeu. Drže mě za klopy, štkal mi bělovlasý stařec, který pamatoval Eduarda Hakena jako kučeravé děcko, do košile a chvěl se hrůzou při vzpomínce na inscenace v Národním. Znejistěl jsem. Vydrásal jsem se na první balkon a zaslechl jsem biletářku, jak jakémusi gentlemanovi prostatického věku důvěrně sděluje, že představení trvá hodinu a tři čtvrti a že se jede bez přestávky. Bez meškání jsem využil téhož zařízení, jako informovaný gentleman a v oné filosofické chvilce jsem znejistěl podruhé, neboť jsem si položil základní otázky důležité pro přežití divadelního představení: „Proč jedou bez přestávky??? Proč zamkli hlavní vchod???“

Nedalo se už nic dělat, vydrásal jsem se tedy na přidělené souřadnice prvního balkonu druhé řady, vtěsnal jsem se do sedadla a mé kyčelní a kolenní klouby věnovaly tichou vzpomínku vymřelým Homo floresiensis z ostrova Flores, pro které bylo Národní divadlo původně postaveno. Opona šla nahoru a já jsem se zachvěl. Holá věta „Režisér uchopil dílo“ dostala pro mě netušený rozměr. Pokusím se fabulovat, co se tak mohlo dít od okamžiku, kdy divadelní bůh rozhodl, že se bude dávat Maryša.  

Režisér zajásal a s otřepaným výtiskem Maryši ze Státního pedagogického nakladatelství se usalašil do hlubin svého přemýšlecího křesla. Zapálil si dýmku, chvilku pozoroval, jak se ve sklence pětadvacetileté Glenfiddich 25YO Rare Oak líně převaluje kostka ledu, a ponořil se do snění. Kulisy budou implikovat moderní scénické umění, vše bude samozřejmě dynamické – na jevišti budou schody – ne jedny, na jevišti budou dvoje schody! Scéna bude též variabilní, a nejen herci se budou pohybovat, nýbrž i předměty a dekorace budou kinetika sama. Magie světel pojede na plné pecky od zdvihnutí opony až k závěrečné děkovačce. Osvětlovač a scénograf se sice zapotí, ale výsledný vizuální efekt bude famózní, o režijním počinu se bude hovořit drahná léta a model scény bude posléze ozdobou muzea hudby. Režisér plynule přešel z tvůrčí fáze do fáze rozjímání nad koncepcí, ruka s dýmkou klesla a jenom jemné pochrupování a blažený výraz ve tváři zrcadlily duševní pochody odehrávající se v jeho lebeční dutině.

Druhý den režiséra čekalo trpké vystřízlivění. V okamžiku, kdy vyslovil požadovanou sumu, vypuklo celé finanční oddělení v nehorázný smích a ředitel se naopak zachmuřil. Po hodině intenzivního jednání vypadl režisér ze zasedačky s pocity děcka, jemuž lidé, které doposud považoval za přátele, naházeli hračky do kanálu. Po bezcílném bloudění divadlem padl uondán na divan v předpokoji dámského WC a zuřivě civěl na poflakujícího se pavouka na stropě. Pootevřenými dveřmi k němu doléhala malebná ukrajinština uklízeček pečlivě piglujících bronzové velikány na soklech a podvědomě vnímal jejich debatu, kde je lepší služba. Mezi chmurnými myšlenkami pronikla do Mistrova vědomí dvojice slov „hobby market“. Ano, to je ono! S mizernými několika tisíci, které od tlupy nekulturních Harpagonů sedících na pokladně a nechápajících nadčasový dosah budoucí inscenace, dostal, ani jinam jít nemůže. Prudce vztyčil pravou ruku s mobilem, aby vyhledal číslo svého dvorního scénografa.

Večer seděli v režisérově filosofickém koutku v křeslech dva mužové, na stole stála láhev s jamajským rumem, protože otročina, která je čekala, vyžadovala pití drsných mužů, a zachmuřeně listovali v nepřeberných katalozích všech čtyř pražských hobby marketů.

• Honzo, poslechni, tohle by šlo. Lino je v akci dvě stovky za metr, švácnem ho na podlahu. Pamatuješ na Munzarova Lva v zimě? Jak sebou mlátil Zounar a ostatní kluci o zem a z mezer mezi prknama stoupala oblaka stoletýho prachu? Pak z toho měla půlka herců astma a nebylo je slyšet v pátý řadě. Tomuhle bych se chtěl vyhnout.
• Říkáš stoletej prach? Hm, hm, hm. Sakra, sakra…
• Honzo, říkám lino! Žádnej stoletej prach nebude. Já na sebe nenechám sípat, jako tenkrát sípala Jana se Simonou na chudáky pana Munzara a pana Pražáka. To si fakt nezasloužili.
• Jojo, jasně, lino. Kup lino, Marku. Hm, hm, hm, stoletej prach…
• Lampy, ty jsou jasný. Jarní výprodej v kvelbu na Čerňáku to jistí. Hele a co bys řek‘ tomu, že bychom na stěny sekli laminátovou plovoučku. Je za pár šlupek, nalepíme ji na tenký óesbéčka, nařežem na čtverce. Když k tomu přidáme na každou stranu pant, může se to libovolně otevírat a natáčet. Akorát se trochu bojím, že to bude při zavírání dost mlátit. Celá ta vopičárna bude za pár drobnejch a zbyde ti na ty tvý dvoje schody. Co na dvoje – čtvery schody tam můžeš mít. Nezírej na mě. Já stál předevčírem před zasedačkou na chodbě, když na tebe skrzevá ty schody produkční řval, až se zvenku na dveřích loupala dýha.
• Marku, ty jsi genius! Jakýpak „bude to při zavírání dost mlátit“? Vzduchem se ponese syrový a drsný zvuk. Herci budou prolézat otvory sem a tam. Bude to akční a dynamické. A schody budou! Moje schody budou, bože děkuju ti!
• Není zač, Honzo. Akorát se zeptám – herci ti nevydrží v ajfru pobíhat po scéně skoro dvě hodiny v kuse. Nechceš tam nějakou sesli? Řekl bych Janičce, víš který, takový tý blonďatý, s prdelkou jako když dá kohout nohy k sobě, určitě si vzpomeneš, s takovejma těma… vyvinutejma… jak jsme se tam tuhle zastavili… Už sis vzpomněl? No hurá! Tak ta má vzadu v kutlochu nacpaný starý thonetky a pár školních židlí ze základky z ohybaných trubek, určitě by nám je půjčila. A hned na kraji zákulisí abys měl přichystaný nějaký oživovací jonťáky jako při maratonu, nebo ti Maryša vyschne na troud. Vždyť je ta holka na place skoro furt.
• Marku děkuju. Fakt jseš dobrej. Ale teď mě prosím tě nech, něco mě napadlo a je to Hot! Hot! Hot! Musím to promyslet. Hele, vezmi si toho Appletona na cestu a ahoj …

Za scénografem zaklaply dveře a hned se zase otevřely.

• Poslyš, Honzo. A to tam fakt budou herci běhat nahatý? Já jenom, jak jsi ječel na ekonomku, že když nebudou peníze na kostýmy, že postavy klidně necháš na jevišti běhat nahatý. Brzdi, hochu, brzdi v rozletu!
• Ven!!!!

Dveře se konečně definitivně zavřely a režisér se vrátil zpět do svého přemýšlecího křesla. Zavřel oči a ponořil se na chvilku do minulosti. Samozřejmě, na Munzarova Lva si pamatoval. Ale on půjde ještě dál. Mlácení herci o zem samozřejmě použije. Je to koneckonců tradiční činoherní džouk, který diváci v Národním chtějí. Ale já je navíc nechám i plazit! Po linoleu se jim bude plazit dobře, tohle si Luděk na prknech nedovolil, zadřená tříska v pr… ehm kdekoliv… Alais, nebo Eleonory, to by bylo peklo na zemi. Ale já jo! Já si plazení dovolit můžu! To bude sonda do nitra rozpolcené osobnosti! Sžírána svědomím a rvána na kusy pochybami, bude se postava plazit v marastu… sakra nojo… v marastu… kde já vezmu ve mlýně marast? Prach nesmím použít. Co může být sakra ve mlýně za marast? Mouka! Jasně, Vávra bude všude kolem sebe rozhazovat mouku. Hrubou, aby se neprášilo a aby na mě herci nesípali jako tehdá na Munzara s Pražákem. Maryša, až se vdá, bude rozhazovat taky. Nojo, ale co bude rozhazovat, než se vdá? Heršvec, potřebuju něco silného, něco z čeho se běžnému intošovi zocelenému sojovým latté rozproudí krev… Krev! Jasně, Maryša zcamrá linoleum krví z nezdařené sebevraždy. To bude ten správný marast! A rozpolcené osobnosti se v tom budou plazit. A ve scéně v hospodě jim tu mouku ještě namočím, protože se tam chlastá. Hostinský bude mít v ruce sifonovou flašku, a kdo cekne, dostane sodu. Ne, bude mít dvě sifonový flašky a bude pálit do boku jako Billy the Kid! Chlastá se… nojo sakra… další náklady, vždyť je to z Moravy, diváci budou očekávat nějakou symboliku… jak já to… aby to bylo levný a symbolický… Cože to ten Marek říkal? Jonťáky jako při maratonu? Při maratonu mají jonťáky v takových těch plastových flaškách, to by bylo drahý… ale mají tam i vodu v kelímkách! To je ono! Papírové kelímky! A udělám z nich leitmotiv celé hry. Kelímky jsou v podstatě povoskovaná symbolika naprosto všeho. Cíga pro uklidnění nervozity na jeviště dát nemůžu, postavy se budou uklidňovat slopáním z kelímků, budou vyjadřovat rozrušení mačkáním kelímků, budou kopat do kelímků, budou se kelímkama mlátit do hlavy a hlavně! Budou se PLAZIT mezi kelímky! A je to vymyšlený.

Režisér spokojeně přešel do výše zmíněné fáze rozjímání, ve které již jen dopilovával detaily.

Tak takhle nějak bych to prožil já jako režisér.  Ale protože já nejsem režisérem Národního divadla a pan režisér Mikulášek nesedí na mé židli v muzeu, duševní pochody režisérů se patrně ubírají jinými cestami, než jak jsem předestřel. 

Představení jsem přežil bez větší újmy na zdraví, dokonce jsem se pousmál na jednom místě. Bohužel patrně na takovém, kde to bratři Mrštíkové asi nepředpokládali. V tomto okamžiku:

VÁVROVÁ (stále přísnějším tónem). A co chceš teda po mně?
FRANCEK. Do Brna chcu jít. Mám tam práců pro tebe i pro sebe. Seber se a pod‘ se mnó!
ROZÁRA (přijde do světnice s náručím dříví, složí je u kamen a síní zas odejde, ohlížejíc se při tom po obou.  Zřejmě dává najevo, že poslouchá).
VÁVROVÁ (hledí vyjeveně na něho, když Rozára odejde). Františku!
FRANCEK. Nu, co se díváš?
VÁVROVÁ (s rostoucím podivením a hrůzou). Do Brna s tebó?

mi vytanul na mysli vtípek, ve kterém tatínek říká svému synkovi: „V rámci programu na ochranu svědků se budeme muset přestěhovat na zapadlé místo, které nikdo nezná.“
A synek s vytřeštěnýma očima zděšeně vykřikne: „Do Brna?!?!?“

Dalo mi dost práce udržet tvář intoše hluboce prožívajícího napětí hlavních protagonistů.

Na konci představení, když lidé tleskali, se ke mně naklonila děvenka moje starostlivá a zašeptala: „Hlavně aby netleskali moc, aby se nepřidávalo.“

Nepřidávalo se…