Velikonoce, aneb trochu postmodernismu

Ptakopysk podivný
Venku se temné síly přírody probouzejí k novému životu. Dávají to najevo jedovatou zelení, vystrkují své ostré hroty ze zčernalé země. Občas se objeví podivně fialový, bílý či žlutý květ krokusu vyrůstající z jedovaté cibule ukryté pod zemí. Na zanedbaných zahrádkách před domy prorážejí vrstvu mrtvých listů stonky narcisů ostré jako meče zakončené sírově žlutými květy. Ulicí se prohnal ostrý závan větru a hnal před sebou cáry novin s dávnými zprávami. Jeden z cárů narazil na stonek narcisu, ten se zlomil a po stonku začala stékat odporný bezbarvý sliz. Jakýsi pradávný pud velí mužům slavit toto období nových neuróz, alergických záchvatů, depresivní únavy. Období probouzejícího se testosteronu, samčího větření, hledání, období, které probouzí zasuté vzpomínky na dobu lovu, kdy platilo v plné nahotě sežer, nebo budeš sežrán. Kdesi v podvědomí se budí dávné pocity, kdy se na zemi před lovcem v posledních křečích svíjí kořist, z rozervaného hrdla jí se dere chroptění a všude prýští krev. Horká, kouřící krev posléze stydnoucí do temně rudého koláče. Testosteron buší v hlavě a mužské tělo poslušné výzvy mechanicky kráčí na luka, podvědomě vyhledává vrbové keře a zasněně hladí pružné pruty trčící ze zarostlého houští. Muž ustřihuje ty nejdelší, nejpružnější a plete z nich karabáč. Konec pevně uchopí do ruky, druhou rukou přejede po celé délce a karabáč se narovná, pak se lehce zhoupne a zůstane výbojně prohnutý. Muž přivře oči a v mysli se mu objeví oblina napnuté jemné kůže a v uších mu zazní zaječení oběti. Úsměv mu zvlní do té doby nehybnou tvář a vrací se ránem domů. Pod nohama mu křupou zmrazky jako kosti dávných mrtvých. Na kraji města ztuhne v půli kroku. Přes ulici skáče obrovský růžový velikonoční králík. Muž jenom pokývne hlavou: pedofilové vyrazili na lov. Kdysi dávno nabízeli bonbóny před školou, ale odtud tyto plaché tvory vytlačili dealeři se svými vysmátými bonbóny. Umaštěné dlouhé kabáty přestaly být politicky korektní, takže jako spásu tito tvorové uvítali novou zcela korektní módu ze země za mořem, která jim dovolovala v zimě se oblékat do červených šatiček s bílým plnovousem a na jaře vypadat jako barevní králíci. Na tuto módu se děti lepily jako vosy na med. Odkudsi z hloubi ulice se ozývají zpívající něžné dětské hlásky: „…nech mě bejt ty úchylééé, já mám tátu na piléé…“ Muž opět přidá do kroku. Při zabočení do temné uličky se lekne pitvorného stínu, ale pak si uvědomí, že jenom pichlavé paprsky ranního slunce vylouply z temnoty bílého králíka vedoucího za ruku holčičku v růžových šatičkách. Z uličky zaslechne úryvek rozhovoru „…neboj se, vždyď jsme dva, co mám říkat já, až půjdu touhle uličkou zpátky úplně sám…“
Znovu přidá do kroku.
„…teď si sice v přesilééé, ale až tě táta dohonííí, vytáhne tě z košilééé…“ zpívají hlásky jako zvonky. V ulici se objevil houf mužů s biči, důtkami a holemi. Nad neoholenými tvářemi se lesknou oči protkané krvavými žilkami. Páchnoucí dech se line z úst a mísí se s pachem potu vzrušených těl. Muži si mezi sebou podávají láhev s levným alkoholem. Krev v žilách koluje čím dál tím rychleji. Vůdce najednou ukáže kupředu. Ulicí kráčí mladá dívka, krátké jarní šatičky houpavě kopírují každý pohyb. Paprsky slunce odhalují pružnou siluetu. Mužům se rozšíří nozdry a mezi vousy se zaleskne dravčí bělost zubů. Ruce mechanicky hladí karabáče a zkoumají jejich pružnost. Smečka vyráží vpřed jako tichý stín. Ulicí zní brutální zaříkávadlo z pohanských dob: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný…“ a první údery dopadají na nic netušící oběť. Ostré zaječení se rozetne hrobové ticho ulice. Smečka opouští duševně zmrzačenou, utýranou oběť a slídí po další. Ulice je liduprázdná, jenom z dáli zaznívá dětské „…utrhne ti bambuliiii, už si chystej ceduliii…“ Tlupa náhle vniká do domu. Vůdce vykopává dveře od bytu a za temného mumlání mantry „…když nemáte malovaný, dejte aspoň bílý…“ sadistickým způsobem mlátí majitelku bytu. Smečka mezitím požírá nalezené chlebíčky a cukroví a bezostyšně drobí na vyluxovaný kovral. Vůdce zabavuje nalezenou láhev přiboudliny a nechutně velkými loky chlemtavě zapíjí brachyální kusy chlebíčku. Když v bytě nezbývá nic k pití ani žádná potrava, vůdce vyhání smečku ze dveří a odchází jako poslední. Jeho levé oko podlité krví sebou škubne v nervovém tiku a přes rozpraskané rty se slizce převlní slova: „Já se vrátím“. Ubožačka se zhroutí na křeslo prosycené živočišným pachem mužů. Než stačí vydechnout a uklidnit svoji rozrušenou mysl, muž se vrací. Stojí ve dveřích a rukou zvolna hladí svůj karabáč. Pod prsty mu kloužou spletené pruty jako naběhlé žíly na ztuhlém předloktí. Odkládá karabáč, odporně pomalu se přezouvá do pantoflí a brutálním způsobem vleče ženu do ložnice. Zavírá dveře a zvuk zápasu umlká. Zbytek smečky se tou dobou potácí v oblacích alkoholu. Najednou zahlédnou otevřené dveře nálevny a jako na povel všichni vtrhnou dovnitř.
„Dej nám sem pár orošenejch plnotučnejch Karlíčku a gulášek s osmi, máme hlad jako vlci.“
„Copak, nic jste nevykoledovali?“
„Ále, potkali jsme jednu kočku na ulici, tak jí Kája plácnul po sukni, aby neřekla, že si jí nevšímáme. Jinak jsme každej spolkli jeden chlebíček u Věruny a panáčka nějakýho sladkýho hubolepu. Jo akorát Jarda sežral dva!“
„A kde máte Jardu?“
„Odpracovává si ty chlebíčky. Touhle dobou určitě jede jak šicí stroj na vietnamský ubytovně.“
„Vy jste pitomci, to z vás mluví bledá závist.“
„Sakra kluci, polkneme ještě jedno pivko a musíme vyrazit, abychom oběhli ještě ty naše děvenky. Jinak máme doma peklo.“
„Akorát bacha na Hanku. Tam může jenom ten magor vodvedle, von se vždycky přestrojí za zajíce a pak se chlubí, že mu Hanka vyzdobila vejce.“
„Tý vole nekecej! Počkej, cinku domu… Ahoj kočkóó, hele co bys řekla tomu, že by přišli kamarádi na koledu voblečený jako růžový zajíci? Nejsme ožralí… Pitomej taky nejsem… Hele za dvacet minut jsme u nás, tak čau!“
Plná nových sil vyráží nadopovaná smečka do betonové džungle velkoměsta…