Starosti budoucího dědka

Dceruška Beruška čeká miminko, což je událost zajisté radostná. Ke svému úžasu jsem zjistil, že těhotenské problémy mají nejenom budoucí maminky, ale mohou je mít i budoucí dědečkové. Vyrazil jsem s dcerou do civilizace, do města. Dcera se kulila vedle mě, hrdě vypínala bříško a jak je už od malinka jejím zvykem, brebentila, co jí pusa stačila. Snažila se mě odtáhnout do prodejen textilu, kde údajně mají naprosto úúúžasné dupačky, a další ještě úúúžasnější propriety. Zachoval jsem se drsně a striktně jsem odmítl návštěvu těchto obskurních prodejen řka, že tohle ať si užívá budoucí tatínek, já že jsem ze hry venku. Dcera mírně zesmutněla a přiznala se, že tatínka musela vyhnat z prodejny s dětskými kočárky, protože se prodavačce snažil vysvětlit, že když on odjezdil dětství v osmipéráku, tak že jeho potomkovi to musí stačit taky. Stejně jako já před dávnými léty i zeť naprosto nepochopil, že je NEZBYTNĚ NUTNÉ mít nový moderní kočárek, protože jinak by maminka s miminkem musela jezdit na procházky na městskou skládku a k pediatrovi se přesouvat kanalizací. To už je úděl budoucích otců vůbec nic nechápat. Důležité je v tomto stavu vytrvat. Pak je otec úkolován pouze sporadicky a úkoly tak jednoduchými, že na jejich pochopení stačí i rozptýlená nervová soustava.
Leč vraťme se zpět do města k naší procházce. Uvolil jsem se vstoupit do Elektry a strávili jsme s Beruškou něco času diskusí o problematice mixování mrkvičky na miminkovskou polívčičku a o nejvhodnější technice pro tuto delikátní operaci. Po celou dobu procházky mi bylo něco divného. Lámal jsem si s tím hlavu a pořád jsem na to nemohl přijít. A pak mi to došlo. Všechny dámy přibližně mého věku, které jsme potkali, na mě všechny divně zíraly. Letmo jsem v odrazu výkladní skříně zkontroloval svoji ustrojenost. Všechno jsem měl zapnuté, tkaničky zavázané, žádný kus textilu mi nechyběl, podolek nečouhal. Vlas nebyl rozvrkočen. Obličej nebyl špinav. Záhada, naprostá záhada. Že na mě občas dámy civí jsem si zvykl. Obvykle to bývá, když mám blbě zapnutou košili, zmačkané kalhoty, urvaný knoflík, či jeden límec košile nad svetrem a druhý pod ním. Což se mi stává, pokud jedu kupříkladu z literární besídky v restauraci. Jedu v povznesené náladě emhádéčkem a zasněně zírám na štíhlou černovlasou krasavici v lehounkých šatečkách stojící u dveří a pozoruji její silhouettu v paprscích zapadajícího slunce. Kladu si filosofické otázky zásadního významu: „Má podprsenku?“, „Má tanga, nebo je úplně naboso?“ Prostě úplné esoterické blaho a k nirváně chybí jenom krůček.
A náhle zjistím, že na mě hledí rozsáhlejší dáma – kunsthistorik by tipoval baroko, či dokonce pozdní baroko. Co hledí, upřeně na mě zírá. A já úplně slyším co se jí honí pod trvalou:
„A hele, von je chudák asi sám, knoflík mu chybí a je nějakej pomačkanej. Ty chlapi sou bez žencký úplně nemožný. A táhne z něj pivo. Kdyby nebyl sám, byl by doma u rodiny a nepropíjel by zbytečně peníze. Ty asi má, boty má kožený, kalhoty nejsou od větnamců, bunda taky neni z frcu. A v igelitce veze nějaký krámy vod eletriky. Asi bude docela šikovnej. Já bych potřebovala spravit vypínač na záchodě. A vodovod mi taky kape… Dyby se voholil, nesmrděl tak pivem a zatáh břicho, tak by to byl docela pěknej chlap. Na tu plešku bych mu koupila pěknou placatou čepici a to by ty čůzy vod nás z ulice čuměly. Jenže von civí před sebe jako blbec. Nevidí pěknou potřebnou ženckou. Zkusím do něj drcnout nákupní taškou. Nic. A hele kam von čumí! Na tu hubenou kozu u dveří. Nojo vona si veme průsvitný šaty, doví jestli má něco pod nima, nemrava jedna. To bych dovedla taky. Jenže já sem slušná žencká. Tak s takovýmdle prasákem se zahazovat nebudu. Dyť by to mohla bejt jeho céra…“
A v tomhle okamžiku mi to sepnulo! No jasně! Ty baby ve mě vidí pedofila! Mají dutiny lebeční vymandlované nejrůznějšími časopisy, kde se padesáti- či víceletí celebritové chlubí údajně svými, čerstvě narozenými ratolestmi a sochaři svými nezletilými přítelkyněmi. No a tyto dámy se domnívají, že takový případ právě kráčí proti nim. Dceruška Beruška má totiž droboučkou postavu a vypadá velmi mladě. Onehdy vyrazila s manželem na večeři a on si po chvíli odskočil zkontrolovat, jestli se mu neodvázal kůň. Přitočila se k ní servírka a účastně prohodila: „To má ten tvůj docela štěstí, že ho nezabásli.“
Dcera se vyděsila a ptala se proč jako.
Servírka významě pohlédla na její bříško a bezelstně povídá: „No vždyť tobě je tak patnáct – šestnáct, ne?“
Zpět k tématu.
Kráčeli jsme tedy po ulici a já se tvářil zavile. V obchodech se prodavačky chovaly rezervovaně, dokud mě Beruška neoslovila „Tati!“ Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se měnil ze zvrhlého zákazníka chlípně vybírajícího salátovou okurku na postaršího gentlemana, který budoucí mamince starostlivě nakupuje zeleninku, aby měl pěkné zdravé vnouče. Frustrován jsem s dcerou zašel do městské knihovny, abych vyměnil zkonzumovanou dávku literatury za novou. Chudinka knihovnice nejdřív zírala a pak se jí v očích zablesklo: „Hleďme, mě se zdál od počátku poněkud zvláštní. Čte science-fiction a prokládá to hárlekýnkama. Onehdy si dokonce půjčil Hawkinga! Podivín! Přitom tak krásně dokáže hovořit o literárním jazyce doby monarchie a první republiky. A on je to zatím zakuklený pedofil… Dám mu pokutu za pozdní výměnu knih!“
Naštěstí mě dcera patřičně oslovila a naštěstí to paní knihovnice zaslechla. Bojovně jiskřící oko zjihlo a já pokutu nedostal. Ba dokonce mě vlídně vyslechla, když jsem se jí pochlubil detektivkou z roku 1924 a poblahopřála mi k úspěšné koupi.
Doma jsem se pokusil postěžovat si děvence mojí starostlivé. Ta na mě pohlédla takovým tím podivně vlídným pohledem a pseudooptimistickým hlasem, kterým zdravotní sestry říkají dědkům v posledním tažení že si ještě na přístím plese spolu zatancujou, mi řekla: „Ale tatínku, buď rád, že si to o tobě myslej. Zanedlouho ti propukne druhá míza a bude se ti to hodit.“
Zhnusen nad zlehčujícím postojem té, která mi u oltáře slíbila býti oporou v těžkých chvílích života, odebral jsem se do vedlejší místnosti s knihou a se sklenkou obsahující na dva prsty zlatavého nápoje skotského původu, abych zaléčil své rozjitřené čivy.
Závěrem dovolte jednu radu pro budoucí dědečky: Nikdy se nezmiňujte posměšným tónem o svetříčcích či bačkůrkách pletených budoucí babičkou pro budoucí vnoučátko. Jinak na vás vaše nejdražší bude s odporem hledět jako na něco, co přitáhla kočka z lesa…