Na stromě…

Bylo ráno. Sluneční paprsky se prodíraly řídnoucím šerem. Zabzučela první moucha, někde ve větvích tíkl první pták.

Algi dospával noc, Elvian unaveně spočívala v rozsoše stromu, který ji láskyplně podepíral větvičkami. Ještě nikdy jeho koruna nehostila tvory, jejichž pouhá přítomnost by v něm probouzela příjemné pocity. Jeden z tvorů ale někam zmizel s prvními ranními paprsky a strom pociťoval podivnou prázdnotu v místě, kde onen tvor předtím nocoval.

Elly byla vzhůru s prvními paprsky světla. Pozorovala jasnící se nebe a zahlédla vyhladovělého supa kroužícího nad krajem.

„Nějaký časný fógl…“ mihla se jí hlavou myšlenka.

Po chvíli si všimla, že se k prvnímu supovi přidal druhý.

Tiše jako stín sklouzla ze stromu a po chvíli zmizela v travinách stepi. Jenom občasné zakomíhání trsů vysoké stepní trávy značilo její cestu.

Když se dostala přibližně pod okraj hypotetické kružnice, kterou opisovalo několik supů na obloze, ulehla k zemi a proplížila se pod větve trnitého keře. Zbraně schovala pod sebe. Pro jistotu. Kdyby měl někdo ve stepi zvýšenou citlivost na kovové předměty.

Vyplašila několik štírů a stonožek. Z díry v zemi na ni okamžik zírala očka jakéhosi hlodavce. Pomyslela si, že je to dobré znamení, že pod keřem nebydlí žádný had. Neměla představu, jak může vypadat zdejší chřestýš. Ale poté, co nahlédla do Algiho představ o místních medvědovitých psech a Elvianiných krokodýlech, si nedělala iluze, že by hadi byli mírumilovnou výjimkou.

Tiše ležela a čekala. Keř nad ní šelestil listy v ranním vánku. Náhle přestal. Savana byla podivně tichá.

Pak spíše ucítila, než uslyšela kroky.

Teď!

Vpravo!

A zase vlevo!

Snažila se něco zahlédnout, ale neviděla vůbec nic. Jenom měla pocit, že kolem ní travou proklouzly stíny. Ležela dál a nehýbala se, i když jí tělo začínalo dřevěnět. Stíny se kolem ní mihly ještě několikrát. Se zavřenýma očima se snažila vnímat vibrace vzduchu, otřesy země, prostě cokoliv, co by jí mohlo dát obraz o dění kolem. Výsledkem jejího snažení bylo pouze potvrzení jejího pocitu, že někdo zatahuje ve stepi rojnici. A ne nějakou obyčejnou, ale v několika řadách za sebou. Aby měl jistotu, že nepřehlédl ani myš. Odhadovala, že v rojnici nebyli nějací hloupí pěšáci. Tihle vypadali na jednotku velmi schopných hrdlořezů. Tenhle svět se zřejmě s nikým, kdo dělal chyby, nemazlil. Elly uvažovala, jestli jsou už všichni pryč. Dobrou půl hodinu se kolem ní nepohnulo a savana začala žít svým vlastním životem. Hlodavec znovu vykoukl ze své nory, keř začal šelestit svými listy a před sebou uviděla rozmrzelého štíra stěhujícího se zpět do spleti kořenů.

Opatrně se vyplížila zpod keře. Zkusila se podívat do stran, jestli nenajde nějakou stopu. Vlevo nebylo nic. Ale vpravo našla otisk boty v písečné naplavenině, skryté pod zaschlou trávou. Až zas taková esa to nejsou, ušklíbla se. V duchu prošla svoji cestu a vzpomínala, jestli sama nepozorností nešlápla do nějaké podobné pasti. Asi ne. To už by ti neznámí byli zpátky. Rychle počítala. Portovali se sem v noci. Asi je někdo zahlédl. A byl patrně sám. Jinak by je vybrali jako lesní včely už nad ránem. Takže musel své pozorování nahlásit. Chvíli trvalo, než se vypravil stíhací oddíl. Což znamená, že místo, odkud oddíl přišel, musí být nedaleko.

Zajde se tam podívat na ranní návštěvu. Třeba jí k snídani nabídnou šálek čaje a koblihu, jako v Algiho světě.

Usmála se.

Ale nebyl to hezký úsměv.

Pak se rozeběhla proti směru stopy, kterou našla.

Korigovala svůj směr podle drobných náznaků, které za sebou nechali vojáci. Myslela přitom na Elvian a Algiho a měla přitom pocit, že se jejíma očima dívají na cestu. Pak iluze zmizela a byla sama. Odpoutala od nich svoje myšlenky a soustředila se na cestu. Stopy se staly zřetelnými, což značilo jistou bezstarostnost oddílu, a tudíž i blízkost jejich základny. Všemi smysly propátrávala okolí, protože někde kolem ní už musely být hlídky.

Přesouvala se opatrně od jednoho trsu obří stepní trávy ke druhému, od jednoho keře ježícího se ostny ke druhému. Zvěř kolem ní nebyla téměř žádná, což značilo častou přítomnost vojáků, která donutila zvířata k odstěhování do klidnějších oblastí. Vyhledávání dobrých úkrytů ji odchýlilo od stopy zanechané vojáky, ale pokračovala kupředu přibližně stejným směrem. Zalehla mezi několik trsů vysoké stepní trávy, jejichž stará zažloutlá stébla postupem času vytvořila na zemi jakousi kupku hnijícího sena. Zalezla mezi vrchní suchou a tlící spodní vrstvu, kde byla jakž takž skryta pátravým očím, a ještě se neponořila do hnijící a páchnoucí hmoty. Lhostejně zírala před sebe na širokou písečnou plotnu, kterou by měla překonat, a líně přemýšlela, jak to udělá, aby nezanechala stopy.

Pak si všimla zajímavé věci. Písek začínal na jakési takřka neznatelné hraně. Chvíli nad tím dumala, pak se pokusila vcítit se do života trávy a keřů, aby zjisila, co je vede k tomu, aby nerostli za tou podivnou hranou. Chvíli nepohnutě zírala na přesýpající se zrnka písku a na čele se jí navzdory chladnému ránu začaly perlit kapičky potu. Podvědomě stiskla v ruce na krku pověšený Algiho rubín. Teď ho potřebovala jako nikdy.

Protože ta podivná písčitá plocha před ní byl vnější projev pozvolna se trhajícího obrovského převisu. Dešťová voda rychle prosákla trhlinou a její nedostatek bránil růstu trávy. Kus dál tráva zase rostla a vytvářela tak smrtící past pro…. třeba pro zvěda.

Algi by jí určitě řekl, jestli se na převis může vypravit, nebo jestli má začít couvat, aby ji možný sesuv nestrhl s sebou. A hlavně by věděl, co je za tím zatraceným převisem.

Rubín v dlani náhle zazářil.

Elly na okamžik natočila hlavu, jako by naslouchala něčemu pod zemí.

A začala opatrně jako had couvat zpátky. Šlo to špatně, protože se bála pustit rubín z ruky, aby nepřerušila fantastickou vizi vrstev písku, spraše, nejrůznějších naplavenin, až k pevné skále kdesi hlubo pod ní. Lezla pozpátku jako podivný trojnohý krab a se zatajeným dechem vnímala poruchy a změny v homogenitě terénu kolem ní.

Jestli tohle dokázal vnímat Algi, pak chápala jeho umanutost kdejakým kusem kamene a možná by dokázala i pochopit jeho nadšení nad explozí stratovulkánu v zemi Hel.

Vzpomínka na erupci probudila cosi v hlubinách země pod ní. Cítila, že se něco zdvíhá z hlubin kamenného masivu hluboko pod vrstvami naplavenin a šátravě ji hledá.

Strnula.

Nervová zakončení ukrytá těsně pod kůží cítila mravenčení a ruka křečovitě svírající rubín pálila stejně, jako když sáhla na mrazem zkřehlou ocel meče.

Propátrávalo jí to myšlenky, před očima jí proplouvaly dávno zasuté obrazy z její minulosti.

Až to našlo vzpomínku na stratovulkán v zemi Hel. Tápavé hledání se změnilo v cílený výslech. Obracelo to její vzpomínky naruby, hledalo to sebemenší zmínky o otřesech předcházejících explozi, o explozi, o následné katarzi krajiny.

Elly se někde v koutku duše zatetelila pobavená myšlenka, že je to prostě zvědavé. Jako drbna na nejnovější zprávy, co se kde šustlo. A tohle se dozvědělo, co se šustne v daleké budoucnosti na opačné straně planety. Takový drb asi stojí za to, aby se to cosi dalo do pohybu.

Zrovna tak si to může vyposlechnout Elvian, běželo jí hlavou, ale dozví se to samé. Kdyby si to vyposlechlo Algiho, to by mělo jinou hodnotu. Ale toho to nenajde. Algi má na krku pověšený neutralizovaný rubín. Obyčejný kus oxidu hlinitého dotovaného trojmocným chrómem.

Mravenčení postupně sláblo, jako by se to z hlubin dozvědělo všechno, co chtělo.

Ruka svírající kámen zase začala hřát a Elly se pokusila rozevřít prsty zkroucené křečí.

Rubín pohasl.

Elly se zvedla ze země. Kontakt skončil a bylo třeba najít bezpečnou zónu, aby se mohla podívat na hranu převisu, aniž by se ocitla v ohrožení. Rozhlédla se kolem sebe a v bezpečné vzdálenosti od písčiny se vydala na cestu. Kontrolovala stav travin a změny terénu kolem sebe. Náhle se přistihla, jak si mumlá pro sebe: „Tady je to nestabilní, asi tu byla zátoka, protože je pode mnou nesoudržný slepenec valounů, ale támhle vyčnívá kus pevnější skály, asi vyšší příměs křemíku ve směsi, to by mě mohlo unést…“

Potřásla hlavou. Vliv rubínu trval dál. Uvědomila si, že vnímá terén jinak, než předtím. Rozeběhla se k místu, které cítila jako stabilní. Pak se opatrně proplížila věncem trav a strnula.

Ležela na hraně meandru obrovské řeky. Dvacet metrů pod ní se rozprostíral bažinatý porost gigantických stromů a v dálce naproti se do stejné výše zvíhal druhý břeh ohraničující bezútěšnou stepní, či polopouštní krajinu. Proti proudu se zdvíhala oblaka páry a ozýval se odtamtud tlumený hukot, jak se řeka hnala přes kamenné prahy gigantického kataraktu.

Ellyin pohled sklouzl po proudu. Na kamenném ostrohu, kterému se řeka vyhýbala dalším táhlým obloukem, zářila ve vycházejícím slunci bílými kopulemi Základna.

Elly zamyšleně sledovala bezpečnostní pás se strážními věžemi oddělující poloostrov od pevniny.

Usoudila, že na šálek čaje a koblihu se raději nechá pozvat.