A nebo něco ještě horšího…

Elvian se opatrně přiblížovala ke světlu.

Zprvu neurčitá skvrna se změnila v oheň plápolající ve skalním výklenku.

Z temnoty se vynořila ruka a vhodila do ohně kus dřeva.

Elvian se zastavila.

„Neboj se. Pojď přisednout, noc bude chladná a dlouhá. Ještě bys mohla nastydnout, Ellyvianivill,“ ozval se z temnoty hlas.

„Pane?,“ překvapeně vydechla Elvian.

„Ještě si vzpomínáš? To jsem opravdu rád. Pojď, neboj se.“

Zasunula meč zpátky do pochvy, dýku vrátila za pas a odhodlaně vkročila do světelného kruhu.

„Já jsem tušila, že ta šaškárna s fógly není dílem jen tak nějakého amatéra. O co ti jde, Pane?“

„Chtěl jsem si zavzpomínat na staré dobré časy. Na dobu, kdy jsi pro mě pracovala jako lovec dezertérů. Na dobu, kdy jsi byla se svým symbiontem jedno tělo a jedna duše. To byly krásné časy,“ hlas z temnoty odumřel v tichém šumění moře.

„Chceš říct Pane, žes otevřel Portál, nahnal sem hejna vypelichaných slepic, vyplýtval nesmírné množství energie jenom proto, abys mě donutil dojet sem, do téhle bohem zapomenuté pustiny? Dřepíš tady na studeným šutráku, ze kterého budeš mít hemeroidy, Čicháš smrad z hnijících chaluh. A to všechno jenom proto, aby sis se mnou mohl popovídat o dobách, kdy jsi vládl tomuhle světu? Opravdu pozoruhodné!“

„Ale, ale, ale,“ hlas Temného zněl znechuceně, „snažíme se provokovat? Slabé, velmi slabé. Nebožtík Algi ti byl velmi špatným učitelem.“

„Nebožtík? Vskutku? Když myslíš, Pane,“ hlas Elvian zněl naprosto nevzrušeně.

„Ptáci pod vedením mého schopného pomocníka prostě měli úspěch.“

„Schopného pomocníka? Myslíš toho ňoumu, kterého Elly jediným šípem sklepla zeshora z útesu?“

Elvianin hlas zněl pohrdavě.

„Možná ňouma, ale už nějakou chvíli neregistruji nic, co by naznačovalo jakoukoli duševní aktivitu Algiho, ani té tvé prababičky.“

„Pratety, když už. Mohu-li si dovolit drobný žert – já občas neregistrovala Algiho duševní aktivitu, i když jsem byla velmi těsně vedle něj. On je prostě v určitých situacích takový.“

„Hm… ehm… intimní podrobnosti z… ehm… ze soužití… vaší skupiny mě ani v nejmenším nezajímají,“ hlas Temného nevyjadřoval nijakou radost ze sdělené informace.

„Jestli mohu narušit tvé svaté rozhořčení nad mravním úpadkem své někdejší služebnice,“ ušklíbla se Elvian, „nemáš tu s sebou Pane něco k snědku? Ty tvoje slepice mi bohužel zdecimovaly zásoby i s doprovodem a já bych něco pojedla.“

„Nebo zobla,“ ozval se posměšně Temný.

Elvian napřela veškeré znechucení do jedné myšlenky, kterou ostrým gestem poslala přes oheň naproti do tmy.

Ze tmy se ozvalo ostré nadechnutí a pak dávivé zvuky zvracení.

„Takovéhle primitivní žerty si vyprošuji,“ ozval se její ledový hlas do ticha.

„Ty čubko! To sis dovolila setsakra moc. Tohle tě bude mrzet,“ hlas Temného syčel nepředstíranou zlobou.

Pečlivě analyzovala jeho pocity a měla dojem, že někde pod vlnami hněvu je strach.

Udělala gesto dřív, než si Temný svými zlostí otupenými smysly uvědomil, k čemu se chystá.

„Ty…,“ Temný nestačil dopovědět.

„Nějaký problém Pane?,“ zeptala se posměšně a naklonila se blíže k ohni.

Nebylo to ze zvědavosti. Chtěla si jenom ověřit pocit, který měla už nějakou chvíli. Za zády jí stál druhý Temný a něco chystal.

Ucukla rychle zpátky, jako by jí plameny olízly obličej a v tom to ucítila.

Za ní se otevíral Portál.

„…tak takhle ne…“ mihla se jí hlavou myšlenka. Zavřela oči a napřela veškerou svojí sílu na modifikaci Portálu.

Temný, stojící za ní, si příliž pozdě uvědomil plíživé stíny prohledávající jeho mysl. Zpanikařil a chtěl se dát na útěk bleskurychlým překódováním směrování Portálu na hlavní základnu.

Ale k jeho úžasu byl Portál už překódován.

Elvian se bleskurychle zvedla jako útočící kobra. Než stačil dezorientovaný Temný cokoli udělat, otočila se k němu a otevřela oči. Pak ho prudkým úderem do hrudi ho srazila do bouřícího Portálu.

Okamžitě aktivoval uzavírací frekvenci.

Posledním vyděšeným zábleskem vědomí, než bylo jeho tělo dezintegrováno silami Portálu, zaregistroval, že Elvian vstoupila do Portálu spolu s ním.

Otevřel oči a několikrát zamrkal oslněn žhnoucím poledním sluncem. Rozhlédl se. Stál sám na liduprázdné planině porostlé trsy žárem spálené polopouštní trávy.

Vydechl úlevou. Kódovací frekvence asi zafungovala včas a ta děvka je rozprostřena v časoprostoru jako nezajímavé energetické pole zanedbatelné intenzity. Nakopl štíra, který stál proti němu v útočném postoji. Otřel si upocené čelo a vydal se západním směrem. Tam, kde se na obzoru mihotala ve vlnách horkého vzduchu tropická džungle.

Občas zakličkoval, jak se vyhýbal místům, kde předpokládal výskyt chřestýšů. Šel volným, ale vytrvalým krokem, jako by se nemohl rozhodnout, zda se nechá upéci slunečními paprsky, nebo zda padne vysílením. Ale vzdálenosti v tomto rozžhaveném světě klamaly a osvěživě zelená klenba pralesa se rychle blížila. Nežli se slunce po obloze posunulo o píď, Temný vkročil do zeleného šera pralesa. Teď zvolnil krok ještě víc. Musí si rozmyslit, jak vysvětlí, že se vrací sám a že vlastně vůbec netuší, co se stalo s oběma Ellyvianivill a s Algim. A musí to být důvěryhodné vysvětlení. I když měl celé tělo zpocené a pod korunami stromů panovalo úděsné vedro, po zádech mu přejel mráz.