Sypejte ptáčkům…

Slunce se chýlilo k západu a do sálu se pozvolna začaly vkrádat stíny.
Algi, ležící venku na mramorovém obrubníku bazénu se zachvěl, když se z venku přihnal závan chladného podvečerního větru. Otevřel očí, chvíli líně bloumal pohledem kolem sebe. Nakonec vstal, oblékl se a vešel dovnitř sálu.
Ohlodané zbytky a ovadlé ovoce kdosi nenápadně odstranil ze stolu a nahradil je tácem nazdobených toustů, košíčkem ovoce a konvicí čaje pečlivě uložené v košíku vyloženém polštáři, aby nápoj nevychladl.
Algi si nalil čaj do šálku, labužnicky přičichl a natáhl ruku pro lákavě vyhlíženící toust s uzeným rybím masem.
„Elly, měly bychom si pospíšit, nebo nám ten nenažranec nenechá nic k odpolednímu čaji,“ ozval se mu za zády dívčí hlas.
Algi sebou leknutím škubnul a toust mu vypadl z ruky.
„Nenažranec? Já??“ zvolal s nefalšovaným rozhořčením.
„Samozřejmě! A ještě ke všemu už máš stařecký třas. Ani ten kus žvance neudržíš v ruce.“
Algimu se kolem těla ovinuly dvoje dívčí ruce.
„U Alringa, holky, nechte mě! Slyšíte? Tak nechte toho! NELECHTAT!!!,“ řehtal se svíjející se Algi.
Uctivé zakašlání z povzdálí přerušilo jejich hrátky.
„Co se děje?“ otočila se Elvian k rozpačitě přešlapujícímu vojákovi.
„Má paní, je tu posel z jihu. Prosí o neodkladné slyšení. Mají tam prý nějaké problémy s ptáky.“
„Cože?“ vytřeštila oči Elvian, ale hned nabyla ztracené důstojnosti. „Ať vstoupí.“
Vešel zaprášený, upocený voják a řízně pozdravil svou velitelku.
„Tak co máš, že to nesnese ani chvilku odkladu?“
„Má paní, začali nás napadat ptáci. Nemáme chvíli klid. Jejich likvidace nám zabírá spoustu času. Ten pak chybí na práci. Máme také ztráty. Velitel vás žádá o bojovou jednotku.“
„Tak vás obtěžuje nějaké zatracené hejno ptáků a vy nejste schopni si s ním poradit,“ hlasem Elvian začal pronikat ledový chlad.
„Má paní, oni ti ptáci…“
„Co? Co ti ptáci? Lítají vám kolem hlav? Cvrlikají a vás to ruší?“
„Má paní, když dovolíte, já bych…,“ ozval se Algi doposud stojící v pozadí. Nalil do poháru víno, chvíli měřil očima vojáka a pohár ve své ruce.
„Blbost,“ prohlásil najednou, pohár postavil na stůl a se džbánem došel k vojákovi.
„Na! Napi se a srovnej si myšlenky. Vsadim se, že ty pitomci ve stráži ti nedali ani hlt vody, zatimco si čekal na audienci.“
„Díky pane,“ voják vděčně přijal džbán a začal žíznivě pít.
„Opije se a kloudné slovo z něj nedostaneme,“ chladně řekla Elvian.
„Ten vydrží, neboj. A občerstvit se potřeboval. Dyď je vysušenej jak treska,“ namítl smířlivě Algi.
Voják podal džbán zpátky Algimu. Ten ho otočil dnem vzhůru a pochvalně hvízdl. Ze džbánu vytekly jedna, dvě kapky vína.
„Tak povídej. Teď by ti měla jet šlajferna jako namazaná. Hlavně začni tim, jak ten fógl vypadá,“ pokynul Algi.
„Ti ptáci nelétají. Oni vždycky přiběhnou, zmasakrují stádo a zase utečou. Musíte do nich nastřílet alespoň tucet šípů, než padnou. Když si nedáte pozor, tak vám rozlousknou hlavu jako ořech.“
„Kecáš,“ ujelo Algimu, „kde by se tady takový potvory vzaly? To vás nenapadlo jet za nima? A jak sou vlastně velký?“
„Velcí jsou dost. Jsou vyšší než já. Skoro dvojnásobně. Tomu ptákovi se vejde vaše hlava do zobáku,“ vysvětloval voják, „za nimi jsme samozřejmě jeli, ale oni vždycky zmizí v prachové bouři. A tam se nám za nimi nechtělo. Je nás dost málo, a kdybychom přišli ještě o další lidi, museli bychom se stáhnout na sever a jih přenechat těm ptákům.“
„Běhací pták dvakrát věčí než ty? Kvartýrujou v prachový bouři? Krapet divný,“ drbal si Algi hlavu.
„Dobrá. Jdi si odpočinout. Zítra přijď na ranní audienci, dozvíš se, jak jsem rozhodla,“ propustila Elvian vojáka.
Voják pomalu odcházel, jako by ho nohy už nechtěly nést.

„Vidíš ho, Algi? Už se mu pletou nohy. Měla jsem pravdu, že se opije. Voda by mu stačila,“ vítězoslavně prohlásila Elvian dívajíc se za odcházejícím mužem.
„Na to, že vysmahnul skoro dva litry vína na ex, se drží obdivuhodně,“ podotkl Algi, „mimoto – kdybys jela na koni tak dlouho jako von, taky bys sotva šla.“
„Sprosťáku! Ale k věci. Myslíte, že je to pravda, co nám tu vykládá?“
„Jestli je ten pták to, co si myslím, tak nelže. Ale museli se ty šmejdi pořádně pomnožit,“ zamyšleně podotkla Elly, která celý rozhovor stála tiše u stolu a chroupala bobule vína, jako by se jí celá věc netýkala.
Tázavě se k ní otočili.
„Ten pták vypadá nějak takhle,“ dopověděla větu a promítla jim do myšlenek vzezření onoho tvora.
Na Algiho zírala z výšky lysá hlava vyzbrojená ohromným zobanem. Silný dlouhý krk dával vědět, že dokáže udržet zmitající se kořist a že díky němu se hlava může stát děsivým kladivem, keré dokáže jediným úderem rozbít každou lebku. Ohromné opeřené tělo nesly sloupovité svalnaté nohy vytrvalého běžce. Drobné černé oko na něj s klinickým zájmem pohlíželo tu z jedné, tu z druhé strany, jak pták nakláněl hlavu. A v tom pohledu byla smrt.
„U Alringovejch koulí, to je ale vobluda,“ poskočil leknutím hlavou Algi. „Já myslel, že to bude nějaká ukecaná chiméra, jako byla třeba Tiamat, ale tohle je opravdickej zabiják.“
„To máš pravdu. Jediné, co na něj platí, je pseudovlk. Ale ti žijí ve stepích na severu. V tomhle teple by zdechli,“ přikývla Elly.
„Odkud tyhle ptáky znáš?“ zeptala se Elvian.
„Kazatel je občas odněkud získal. Používal je v aréně. Proti drakům, pseudovlkům a tak.“
„Myslím, že na tyhle fógly je bojovej oddíl krátkej. Armádu tam posílat nebudeme. Úděsná logistika v tý pustině. Kdoví, jak by to dopadlo,“ zadumaně přemýšlel Algi.
Elfky na sebe významně pohlédly.
„Co takhle se tam mrknout osobně?“ vylezlo z Algiho nakonec.
Obě dívky se rozesmály.
„No co co co???“ štětil se Algi.
„Že ti to ale trvalo, než to z tebe vylezlo. Já to na tobě viděla hned, jak jsem ti předala obraz toho ptáka,“ šklebila se Elly.
„Ale jestli vyrazíme hned zítra, musíme jít brzy na kutě, ať jsme ráno čilí jako rybičky,“ významně pronesl Algi.
„Přesně tak, noc nečeká,“ přikývla Elly a mrkla na Elvian.
Algi už neříkal nic, protože se právě dusil toustem, ke kterému se konečně dostal.
Elvian zavrtěla hlavou, vzala prázdný džbán, přešla přes síň, pootevřela dveře a podala jej komusi venku se slovy: „Naplnit, donést do ložnice.“
Pak se ohlédla na přežvykujícího Algiho a dodala k tomu venku: „A ať tam připraví ještě druhou večeři.“
Vracela se pomalu k Algimu a s matným úsměvem na tváři zašeptala: „Dnešní noc bude dlouhá a vyčerpávající, tak aby náš chlapec nebyl ráno vyhladovělý.“