Siattah

„Algi, poslechni, nejseš ty magor? Proč furt s sebou taháš to železářství?“

Algi, ukládající si zbraně na patřičná místa, se jenom usmál a pohlédl ke stropu a pohodil dýku v ruce.

„Riorgh, má Paní, v baráku plným skřetů, kerejm šéfuješ ty s Gorghem, vobklopeným lesem kterej je plnej uprchlejch Elfů, budu chodit nevozbrojenej? Si upadla na vobličej, né?“

„…má Paní…“ Riorgh sebou trhla a zastavila se.

Měla pocit, že stíny v chodbě zhoustly a vzduch zavoněl po ozónu. Na kůži ucítila mravenčení, zdálo se jí, že všechny hrany předmětů kolem se rozhořely modravými plaménky. Algi kráčející o půl kroku vpředu, udělal za pochodu předpisový čelem vzad a stanul před skřetí královnou.

„Děje se něco, má Paní?“ zeptal se a pátravě se rozhlédl chodbou, pak Riorgh podíval do očí.

V očích Riorgh chyběly všechny atributy, které tam byl Algi zvyklý vidět. Potápěl se stále hlouběji a hlouběji do jejího pohledu a neviděl ani ledovou krutost, ani záblesky sadismu, ani skřetí touhu po krvi, nic takového. Vnímal jenom očekávání.

Jakoby hypnotizován se ke skřetí královně naklonil, ostřím dýky jí zvedl bradu a pak ji začal líbat.

Riorgh bez hnutí opětovala polibek. Tělo jí hořelo, ale na krku cítila, jak se ledové ostří Algiho dýky opírá o napnutou kůži.

Pak ji Algi přestal líbat a jeho ruka s dýkou klesla.

Kontury stínů změkly, mravenčneí ustalo a plamínky zmizely.

Kouzlo bylo pryč.

„Myslím, že půjdeme dál, aby po nás nebyla sháňka,“ suše prohodil Algi, znovu si hodil dýkou a zasunul ji za pas. Runa Jezdce zahořela temně rudou barvou.

Riorgh omámeně vykročila za ním.

„…u všech bohů, musím se vzpamatovat. Jestli mě Elfky uvidí v tomhle stavu, všechno poznají a rozsekají mě na nudle…“ rozčileně si přetřela dlaněmi rozpálené tváře.

„… ony to vědí…“ mihla se jí hlavou Algiho myšlenka.

Riorgh sebou škubla.

„Cco tto bbylo,“ vykoktala.

„…vnímáme se navzájem…“ zachvěla se jí v hlavě další Algiho myšlenka.

Riorgh se zastavila.

„Děje se něco?“ otočil Algi a v hlase se mu ozvala starost.

„Jjá s tebou nemůžu. Ony mě zabijí,“ vyhrkla Riorgh.

„Nezabijí, protože si to nepřeju. Pojď, musíme dát všichni řeč,“ odpověděl Algi a znovu vykročil.

Riorgh jako ve snu šla za ním.

Kolemjdoucí skřety, uctivě zdravící svoji královnu a ukazující jim cestu, vnímala jenom jako stíny.

Její nervy byly vybuzené tak, jako nikdy předtím. Připadalo jí, že se vše okolo pohybuje pomalu. Jako by byl celý okolní svět ponořen do medu. Měla pocit, že by mohla během vteřiny pozabíjet celé osazenstvo stanice, aniž by kdo zareagoval.

Pak se před ní otevřely dveře. Vstoupila do místnosti.

„Vítej, Riorgh,“ přivítala ji Elvian.

Riorgh omámeně usedla na polštář a zkřížila pod sebou nohy.

„Elly, je to tady čisté?,“ zeptal se Algi.

Elly jenom přikývla.

„Zkusíme to uzavřít?,“ zeptal se znovu Algi.

Obě Elfky před sebe natáhly ruku a udělaly prsty gesto.

Riorgh měla pocit, že se náhle ocitla uvnitř obrovské mýdlové bubliny. Uši jí zalehly náhlým tichem.

„Tak, to bychom měli. Tak poslouchejte, co jsem se dozvěděl,“ začal Algi.

Elvian se k němu naklonila a bříškem ukazováčku mu setřela z čela takřka neviditelnou skvrnku krve. Promnula ji v prstech a tázavě se na Algiho podívala.

„…dozvěděl… …zdá se, že nám Algi poněkud mění své zvyky… …že by pozitivní vliv Riorgh…“ tázavě šuměly myšlenky obou Elfek v hlavě Riorgh.

Začala se jí točit hlava. Zavřela pevně oči a snažila se nevnímat hlasy ve své hlavě.

„Mluvte nahlas. Paní Riorgh není dobře,“ uslyšela starostlivý hlas té Elfky z pralesa.

Jako v mlze vnímala, jak se k ní všichni starostlivě naklánějí a něco si šeptají.

Pak se z šepotu vyloupl Algiho hlas.

„Nechám tu zprávu Gorghovi a vrátíme se všichni do Siattah.“

Ještě si uvědomila, že se otevírá Portál. Pak svět kolem zčernal a Riorgh se propadla do bezvědomí.

Měla pocit, že padá do bezedné propasti a něco ji trhá na kusy. Ale pak se pád začal pozvolna zastavovat.

Cítila zase ruce, nohy a když zkusmo zahýbala prsty, cítila pod nimi nějakou jemnou látku.

Otřásla se.

„Je mi zima,“ řekla s očima pevně zavřenýma.

„Hele, je zpátky,“ řekl nějaký hlas nad ní.

„Tys nám dala,“ řekl druhý hlas.

„Dost jásání, jdu pro přikrývku,“ řekl třetí hlas.

Riorgh ucítila váhu další přikrývky, vnímala, jak ji starostlivé ruce pečlivě přikrývají.

Rotace v hlavě se zastavila. Otevřela oči.

Ležela na posteli v obrovské kamenné místnosti plné rostlin, odkudsi doléhal zvuk proudící vody. Na stropě odraz vodní hladiny kreslil pohybující se obrazce.

„Kde to sem?“

„Město Siattah, královský palác. Náš… řekněme hlavní stan. Vítej zpátky, má Paní,“ naklonil se nad ní Algi.

Další přikrývka začala hřát. Riorgh se spokojeně zavrtěla v posteli a prsty znovu pohladila jemnou látku povlečení.

„…zvláštní, nikdy mě nenapadlo, jak je to příjemné, ležet v čisté posteli…“ mihlo se jí hlavou.

„Něco bych zobla,“ ozvala se nahlas.

„Vydrž, něco ti přineseme,“ naklonil se nad ní znovu Algi.

Spokojeně zavřela oči a během okamžiku se propadla do spánku.

Probudila ji vůně jídla. Na stolku vedle postele ležel tác se vším, co mohla palácová kuchyně nabídnout.

Riorgh neváhala a během půl hodiny zůstaly na tácu jenom žalostné zbytky.

Přemíra jídla jí znovu zavřela oči.

Probudila se k večeru. V místnosti bylo šero. Ve vzduchu byla cítit intenzivní vůně v noci kvetoucích rostlin. Z venku dovnitř pronikaly pablesky ohně, tlumené špitání a smích.

Riorgh vstala a protáhla se. Tělo bylo v pořádku, nikde nic nebolelo, hlava jí připadala lehká a rozjařená. Myšlenky se míhaly jako blesky a po mlze a závratích nebylo ani památky. Spokojeně se usmála. Přehodila přes sebe lehkou tuniku, která byla připravena vedle postele a prošla mezi sloupy ven.

Stála na terase. Kolem ní se rozprostíral pohled na město Siattah. Za hradbami začínala poušť a táhla se k horám, pozvolna se nořícím do fialové noční tmy. Terasa nekončila zábradlím, ale bazénem, jehož druhý okraj jako by plynule přecházel mezi budovy města.

Riorgh shodila tuniku, rozeběhla se a skočila do bazénu. Přeplavala na druhý kraj a vyhoupla se na dlaždice. Stoupla si a v úžasu rozpřáhla ruce. Stěna bazénu měla na hřebeni šíři jedné stopy a na druhé straně padala dolů do temné hlubiny města. Zapadající slunce se naposledy vylouplo z oblaků a rudou září osvítilo Riorgh. Kapky vody na kůži se rozzářily jako rubíny a Riorgh s rozpaženýma rukama vypadala jako socha krvavé bohyně přijímající oběti ve svém chrámu. Zdola ze tmy, prozářené tu a tam září pochodní, se ozvaly pochvalné výkřiky, obdivné hvízdání a potlesk.

Poslední sluneční paprsek nad obzorem blikl a zmizel. Siattah se ponořilo do tmy.

Riorgh se probrala z tranzu. Otočila se, napjala ruce nad hlavu a skočila šipku zpátky do bazénu.

Na druhé straně na ni čekala Elvian s ohromnou osuškou v ruce.

„Děkuji. Čemu vděčím za takovou péči,“ zahalila se spokojeně do huňaté jemné látky.

„Čistě humanitárním důvodům. Algimu se prudce zvedl tlak. Tak jsem si myslela, že když se rychle osušíš a oblečeš, že nebudeš mít tak drastický vliv na jeho zdraví.“

Riorgh rozevřela osušku a celým tělem se přitiskla s Elvian.

„Jenom Algimu se zvedl tlak?,“ zavrněla.

„Nejenom. Ale na ostatních to není tak zřetelně vidět,“ zašeptala jí Elvian do ucha.

Riorgh vrátila osušku Elvian a oblékla na sebe tuniku.

„Pojď za mnou,“ vyzvala ji Elvian a vydala se po točitých schodech vzhůru.

Ukázalo se, že nad síní, kde se zotavovala Riorgh, je plochá střecha. Na kraji střechy stál malý stanový přístřešek, pod kterým seděl Algi s Elly.

„Posaď se k nám,“ ukázal Algi na volné křesílko, natáhl se někam do tmy za sebou, a vyndal hliněný pohár. Pak do něj nalil ze džbánu červené víno a nabídl Riorgh.

„Mé Paní,“ pozdvihl pohár k přípitku.

Riorgh se opatrně napila. Kdo někdy ochutnal skřetí kořalku, opatrně ochutnává i vodu. Ale tohle víno bylo příjemně voňavé, s plnou chutí a lehce nakyslé.

Pochvalně mlaskla a podala Algimu pohár k doplnění.

„Dobré, že? Ale pozor na něj. Ono teče jako vodička, ale svoji sílu má,“ zašklebil se Algi.

„Plánuješ dnes v noci nějakou výpravu? Nebo se za hradbami plíží nepřátelské komando? Nebo je tu v tajné místnosti ukrytý doběla rozzuřený kouzelník?,“ zeptala se Riorgh.

Do chvíle užaslého ticha zavrtěl Algi hlavou: „Já o ničem nevím. Děje se něco, mé Paní?“

Obě Elfky zavrtěly hlavami.

„V tom případě bych navrhla, aby služebnictvo doneslo ještě několik džbánů tohohle výtečného vína, něco k zakousnutí a pak aby dostalo volno,“ zavrněla Riorgh a zavrtěla se v křesílku.

„Ale to vůbec není špatný nápad. Potřebujeme vysadit a maličko relaxovat. A lidi v paláci taky,“ Algiho oči se stáhly do úzkých škvírek.

Elly vstala, a odešla kamsi do tmy na opačné straně střechy. Bylo slyšet její hrdelní hlas plný měkkých souhlásek, jak komusi cosi naléhavě sděluje.

Pak se vrátila a řekla: „Zařízeno, v paláci dnes bude mejdan, jaký tyhle zdi ještě nezažily.“

Riorgh se znovu potěšeně zavrtěla, upila z poháru a spokojeně natáhla nohy.

To bylo to poslední, co si přesně pamatovala.

Zbytek noci se rozprskl v kaleidoskop střípků setkávání s neznámými lidmi, neustálé připíjení, uzobávání exotických lahůdek, divoký tanec…

Probudil ji ostrý sluneční svit a vedro sálající z paprsky rozehřátých kamenů terasy.

Vstala a protáhla se. Bolel jí úplně každý sval v těle. Měla pocit, že přes ni muselo cválat stádo koní. Stáhla ze sebe tuniku a rozeběhla se nahá k bazénu.

Těsně na kraji se zastavila, protože bazén byl plný nejrůznějších věcí.

„U Alringa, co se to tu proboha dělo?“ vydechla.

„Slušně se tu rozjel mejdan,“ ozvalo se za ní.

Riorgh se otočila. Za ní stála zívající Elly tak, jak jí bůh stvořil: „Neviděla jsi někde moji tuniku? Nějaký zvíře z palácové stráže mi ji sebralo, když jsi vydala ten rozkaz.“

„Jaký rozkaz? Já si vůbec nic nepamatuju,“ zanaříkala Riorgh.

„No… udělala jsi tady na terase bojové rozdílení celé palácové stráže. Pak jsi usoudila, že jsou všichni zpocení a neupravení a vydala jsi rozkaz, aby se všichni svlékli do naha a naskákali do bazénu. A v tom zmatku mi někdo šlohnul tuniku. Sakra tady by se někde měla válet,“ bezradně se rozhlédla Elly.

„U Alringa! To je ostuda! To nemůžu vystrčit nos mezi lidi,“ chytla se Riorgh za hlavu.

„Jo, ostuda to je. Úplně galaktických rozměrů. Ale kašli na to, děly se daleko horší věci. O tomhle mejdanu se bude vyprávět nejméně sto let. Pojď, půjdeme se osprchovat. Koupelnu jsem vlastním tělem ubránila před nájezdníky,“ usmála se Elly a vzala Riorgh důvěrně za ruku.

„Kde je Algi a Elvian? Ještě spí?,“ uvědomila si Riorgh, že necítí jejich přítomnost.

„Elvian je na vyjížďce ve městě. On se ten mejdan poněkud rozšířil, tak sčítá škody. A Algi? No, řekněme, že nabírá síly. Dnešní noc otestovala meze jeho možností,“ přimhouřila Elly oko.

„Já mám pocit, že neudělám krok. Jsem naklepaná jako stejk,“ postěžovala si Riorgh.

„Já také sotva lezu. Včera to bylo opravdu nad obvyklý rámec nocí s Algim,“ spokojeně se protáhla Elly.

„Hmmm,“ zabručela neutrálně Riorgh.

„Hele, ty fakt nic nepamatuješ,“ rozesmála se Elly.

„A měla bych?“ rozpačitě se zeptala Riorgh.

„Ne, vůbec ne. Vůbec nic se nedělo. Nemůžeš udělat krok proto, žes celou noc běhala po schodech,“ hihňala se Elly a strkala před sebou Riorgh do sprchy.

Za chvíli se objevily na terase, kde rozespalé služebnictvo poněkud mátožně uklízelo a terasa pozvolna přestávala vypadat jako místo, kde vybuchla bomba.

Našly si klidnější koutek, přenesly si tam židličky a nalezený tác s lahůdkami, který nějakou záhadou unikl nočnímu plenění.

„Je na dnešek nějaký program?“ zahuhňala s plnými ústy Riorgh.

„Počkáme, až se probere Algi k životu,“ pokrčila rameny Elly.