Mezihra

Prostorná síň královského paláce města Siattah se utápěla ve slunečním svitu. Kamennou podlahu stínila bující tropická zeleň rostoucí z rozestavěných nádob, tu a tam ozdobená květy hýřivých barev. Ohromná okna, rozdělená na menší sektory vznosnou krásou kamenných mříží, se odrážela ve vodě bazénu zapuštěného v podlaze.

Vzduch voněl květy, vlhkostí a úrodnou prstí.

A ještě něco tu vonělo.

Uprostřed místnosti, na umělecky vyřezávaném stole ze vzácných dřev, bohatě intazovaném perletí, ležel obrovský stříbrný tác takřka se ztrácející pod hromadou do zlatova opečeného masa, obloženého kupičkami v sladkokyselém dresinku naloženého česneku, houbami, jemně nakrájenou cibulí, smetanovým křenem, hořčicí, kyselými okurkami, křenovým zelím a dalšími voňavými a mnohobarevnými přílohami. Kolem tácu byly rozestaveny misky a talíře se zeleninovými a ovocnými saláty, kupily se hromady zralých plodů. Na dlažbě vedle stolku stál úctyhodně velký hliněný džbán, po jehož studeném povrchu stékaly kapičky kondenzující vlhkosti. Jeho obsah prozrazovalo několik kapek vína rudé barvy zachycených na zobáčku.

„Teda řeknu vám, mé Paní, po tomhle se mi stýskalo,“ ozvalo se zasněně z rohu místnosti.

„Ale, ale,“ ozvalo se zavrnění z tmavého stínu pod rostlinami, „skutečně? Že by se náš Pán Algi začal konečně civilizovat?“

„Myslím, že ne. Podívej se na něj, má drahá, copak takhle vypadá civilizovaný jedinec?“ ozvalo se z bazénu.

Zašplouchala voda a po mramorových schůdcích vystoupala nahá nymfa. Zatřepala hlavou, zdvihla ruce a začala si ždímat rudou hřívu. Ňadra, posetá krůpějemi vody, se jí přitom půvabně zhoupla.

Z kouta se ozvalo hlasité polknutí následované kašlem a prudkými nádechy někoho, kdo se dusí.

Zelené oči nymfy se potměšile zableskly.

„Ellyvianivill? Snad abys šla našeho pána praštit do zad.“

Stín pod převislými listy trachycarpia se pohnul. Ukázalo se, že je zde ukrytá pohovka, na které spočívá kdosi velmi podobný oné z vody se vynořivší nymfě.

Dívka vstala s kočičí vláčností. Osuška sklouzla na zem a nahá tmavovláska plavným krokem zvolna kráčela do rohu místnosti, odkud se ozývalo ono úděsné chrchlání.

Cestou zvedla ruku nad hlavu a zaťala ji v pěst. Pod jemnou pokožkou se zavlnily svaly jako tenká hladká lana.

V tom okamžiku kašel jako zázrakem ustal.

„Elly, ty můro jedna! Pouhý pohled na vás mě může zabít a ty bys mě ještě tloukla pěstí!“

Z kamenného sedátka v koutě se zvedl mladý muž oblečený do bílého chalátu. V jedné ruce držel obrovskou, napůl ohlodanou kost, v druhé měl pohár vína. Jeho tváře se leskly mastnotou.

Dívky se zachichotaly.

„Algi nešmajchluj! Neříkej, že Odinovy dívenky s oštěpy se ti nelíbily víc než my dvě?“

„Ts, ts, ts! Myslíš ty obryně, které nás málem prošpikovaly na dvoře před Odinovým barákem? Nesmysl! Ásové sice pivo uměli vařit dobré, i ti Fryini pečení divočáci nebyli špatní, ale jinak to byla dost štěničárna. Jak u skřetů. Ale díky nim jsem zažil pořádnou explozi vulkánu! Zkušenost k nezaplacení. Jenom škoda, že jsme nemohli být čelem k sopce. Přímý zásah tlakové vlny by asi pole neudrželo.“

„Algi, ty jsi cvok! Vždyť i tak jsme tam málem nechali kejháky! A sopečný popel cítím v krku ještě teď. Myslela jsem, že mi to roztrhne plíce. Skoro to bylo horší, než když se mě tehdy v kráteru snažily ty Věci utopit v bahně,“ rusovlasá dívka si ve vlasech rovnala čelenku ze stříbřitého kovu.

„Kdepak Elvian, tehdy v tom bahně to bylo horší. To už jsem fakt myslel, že končíš,“ Algiho hlas zněl náhle tak vážně, až se k němu obě dívky tázavě otočily.

Pak zavrtěly hlavami, sehnuly se k zemi, zvedly svoje chaláty a oblékly se. Přešly ke stolu, ozobávaly ovoce a cosi si špitaly, házejíce při tom očkem po Algim.

Algi se s ohlodanou kostí vydal ke dveřím. Rozlomil ji v kloubu na dva kusy, pak otevřel dveře a natáhl ruce. Shora se snesly dva černé jazyky, olízly mu paže až k loktům a s kostmi zmizely kdesi nahoře. Pak se ozvalo zachrupání a spokojený sykot. Algi dveře znovu zavřel.

„Ti draci jsou úžasná zvířata, ale mohu se jít rovnou umýt. Neuvěřitelně slintají. Nedokážu pochopit, jak je možné, že nikdo nedokáže vyšlechtit zvíře, které neslintá,“ vrtěl hlavou Algi. Shodil ze sebe oděv a vklouzl do bazénu. Blaženě se ráchal v teplé vodě a poněkud nepřítomný výraz dával tušit, že intenzita jeho myšlenkových pochodů dosahuje hodnot limitně blízkých nule.

Elly s Elvian se na sebe podívaly a usmály se. Pak se potichu jako myši vzdálily k pohovce ukryté pod trachycarpií, chvíli rovnaly polštáře a pak už se ozývalo jenom jejich tiché oddechování.

Těsně před usnutím se Elvian mihla hlavou znepokojivá vzpomínka na jednu Algiho sentenci o chvílích klidu a pohody, jež Osud dopřává smrtelníkům, aby si do boxerských rukavic stihl nacpat olovo.