| Budeme žrát chleba? Nebudeme… (1.4.2009) Denis nám, co je jídla týče, pěkně lajdá. Nemá už soupeře, který by mu během deseti vteřin sežral večeři. Takže když vyfasuje krmi do kastrolu, očumuje kolem, klasckuje, očuchává kastrol a dělá ksichty, že by ho člověk praštil. Pak chvíli přežvykuje granuli v tlamě, vyplivne ji zpátky a jde si lehnout pod jabloň. Po nějaké době vstane, jde si prohlédnout kastrol, jestli se náhodou neurodilo něco jedlejšího a znechuceně jde ulehnout zpátky pod jabloň. Tuhle dostal kus chleba. Chvíli stál s tím chlebem v hubě a čučel na mě jako Maruška, kterou macecha v prosinci poslala do lesa na jahody. Pak se odklátil kamsi za srovnané dřevo a za chvíli se vrátil bez chleba. odpoledne jsem měl u inkriminovaného dřeva cosi na práci. Koukám, chleba leží na zemi upatlanej od hlíny. Pachatel zločinu byl zcela určitě ducha mdlého. Koneckonců, posuďte sami: Pachatel se nažil zakopat dotyčný chleba do pohozeného kusu vlnité střešní krytiny. Provedl jsem ohledání místa činu a výslech podezřelého. Důkazy byly zdrcující. Jednak ho prozradily otisky: a druhak jeho zablácený frňák: |
| Jak (ne)nastalo jaro… (19.3.2009) Už už to vypadalo, že předjaří je tady. Hnusné období studených, nevlídných dešťů skončilo, sluníčko se začalo ukazovat a když se svými paprsky pořádně opřelo, příjemně hřálo. Na zahrádce začaly kvést první jarní kytičky a vypadaly naprosto úžasně, ovšem dnes ráno jsem se nestačil divit. |
| Na autobus se nechodí, na autobus se čeká… (…) Tady sice ještě nic není, ale bude!!! Dám včas vědět… |
| Kaštani… (25.1.2009) Vyšlo ve Zvířetníku, pesologické, kočkologické a vůbec zvířatologické příloze Neviditelného psa. A na BUSportálu, serveru pro autobusáky, servisáky, příznivce autobusové dopravy a cestující veřejnost. Motto: „Podívej se na ty Kaštany!“ „No spěji, co má bejt?“ „Voni si klidně chrápou a my musíme řídit jako ty blbcy…“ Motto tohoto povídání jsem si vypůjčil z nočního rozhovoru řidičů vezoucích turisty do mediteriánského letoviska, abych laskavému čtenáři, či sličné čtenářce objasnil poněkud zavádějící název tohoto pojednání. To tvrdé „Y“ na konci citátu je schválně. Ten šofér ho tam řekl. Krátce řečeno, zakoupením autobusové jízdenky přestanete být člověkem. Stáváte se sice úředně cestujícím, ale v očích osoby, která vám ten lístek prodala, jste Kaštan, ať chcete, nebo ne. Je to podobné, jako třeba navlečením kloťáků a uchopením razitka stáváte se úředníkem, pokud prásknete souseda stojícího na zákazu zastavení městské policii, stáváte se automaticky nahlasitelem, atd. atd. Na rozdíl od minulého článku, tento nebude přísně vědecký. Půjde spíše o souhrn autentických pozorování autora, vykreslující onen pitoreskní svět člověků, človíčků i člobrdíčků přesouvajících se autobusovou dopravou. Vynechal bych ranní a odpolední školní spoje, neboť se vymykají jakémukoli popisu. Pokud by si chtěl neinformovaný čtenář udělat představu, jak to v takovém autobuse vypadá, doporučuji návštěvu zoologické zahrady – konkrétně pavilon opic – těsně před dobou krmení. Zvířata bohužel nepožívají výhod Charty lidských práv, ani jim úředníci ministerstva pro národnostní menšiny, ministerstva práce a sociálních věcí, ani sociální pracovnice nevěnují svoji bezchybnou a cílenou péči. Takže opice jsou v pavilónu umístěny poměrně řídce podle jakýchsi norem, které by člověka hrubě urážely. Ale představte si, že úplně všechny ty štěbetající, chechtající se, pořvávající, rvoucí se a nervózně poskakující opice disponují lidskými právy a lze je bez nebezpečí žaloby stran týrání nacpat do prostoru cca dvaceti metrů čtverečních, což je přibližně ložná plocha autobusu. Tak to jsou prosím takzvané školní linky. Věnujme se nyní provozu na běžných linkách. V poslední době se značně rozmnožili velmi nebezpeční Fackovači. Jsou to potomci vyhynulých Kufříků, kteří svými zavazadly v podobě plochých hranolů s ostrými hranami mlátili ostatní cestující do nohou, dámám škubali silonky, pánům hmoždili menisky a lýtka. Současní Fackovači nosí na zádech obří expediční, či horolezecké batohy, které mají kromě popruhů přes ramena ještě dvě upevňovací „uši“ ve výši pasu, aby se jim batoh na zádech neklinkal, až budou padat z Velkého Blaníku, či z Mount Everestu. Před nástupem do autobusu si každý pořádný Fackovač tyto „uši“ rozepne. Následně prochází autobusem až dozadu, neboť roduvěrný Fackovač vždycky sedává vzadu. Plastové „uši“, opatřené kovovými přezkami a nýty jsou široce rozevřené do stran a fackují již sedící cestující po obou stranách uličky. Že jde to tuhého a mohou to odnést oči, tváře, či brýle sedících cestujících, je nabíledni. Opačným směrem v autobusech a tramvajích MHD putují další tvorové velmi pravděpodobně mimozemského původu, souhrně nazývaní Alliens. Jejich řídící systém je poměrně primitivní a proto se musí maskovat. Allieni na sebe berou podoby vrásčitých, méně pohyblivých lidí, aby nebyli nápadní. Ale poznat se dají. Zásadně nastupují zadními dveřmi, a cpou se zaplněným busem dopředu, aby si tam sedli. Při vystupování ignorují otevřené přední i středové dveře a cpou se dozadu, aby zase zadními dveřmi vystoupili. Obvykle cestují jenom jednu stanici. Dalším rozlišovacím znakem je, že se snaží nastupovat dříve, než ti uvnitř začnou vystupovat. Autor byl svědkem údálosti, kdy Allien nastoupil do tramvaje a chytil se štángle ještě dříve, než cestující uvnitř udělali první krok na schůdky. Mladý muž, aby zachránil tohoto cenného a doposud neprobádaného živočicha před ušlapáním, odtrhl jej od tyče, uchopil ho v pase a vynesl jej zpět na tramvajový ostrůvek. Dav se vyvalil z útrob dopravního prostředku, venku stojící nastoupili dovnitř, tramvaj zacinkala, zavřela dveře a odjela. Na refýži stál osamělý mimozemšťan a intenzivně analyzoval nastalou situaci. Další skupinou jsou Čiperní stařečci. Jedná o osoby zdánlivě špatně pohyblivé a soucit vzbuzující. Opak je ale pravdou. Jsou to cestující cílevědomí, asertivní a dynamičtí tak, že i manažeři honosící se titulem „Mladý Blbý Agresivní“, před nimi prchají s vystrašeným vytím a sklapnutými mobily. Většinou si jejich pečlivě skrývaných vlastností všimnete až ve vyhrocených situacích. Například šedovlasý stařeček s hůlkou, jemuž uvolnilo místo několik citlivých slečen najednou, zvolna složí noviny, důstojně povstane a pomalu se šourá z vagónu metra. Udělá několik krůčků po nástupišti. V tomto okamžiku se stane několik věcí najednou. Růžolící gentleman si uvědomí, že vystoupil na špatné stanici, nade dveřmi se rozsvítí světýlko a ozve se hlásání, že se dveře zavírají. Gentleman provede vzorový obrat „čelem vzad“ a elegantně proskočí skoro dva metry vzdálenými zavírajícími se dveřmi vagónu dovnitř. Zde se stane opět vetchým stařečkem štrachajícím se uličkou na volné místo. Bleskový přesun časoprostorem, nad nímž by zbledl závistí i slavný belgický tělocvikář Honzík Fandamů, běžný cestující takřka nepostřehne. Situací, kdy se odhalí opravdový charakter Čiperných stařečků, je setkání borců nad jediným volným sedadlem v dopravním prostředku. Zde se zkříží dvě ocelové vůle. Zatímco báby by se poštěkaly jako trhovkyně bez ohledu na znechucené cestující, tady dochází k souboji gladiátorů ducha. Napřed začne opatrné oťukávání soupeře, kdy na sebe účastníci duelu vytasí průkazky ZTP. Mají-li průkazky oba dva, začínají se trumfovat nemocemi prodělanými i aktuálními. Zdravější prohrává. Pak přicházejí na řadu udatné činy vykonané v minulosti. Soupeři na sebe patří zrakem tak chladným, až se na okénku začíná tvořit námraza. Pak na sebe vytasí svoji profesi. Příslušnost ke spolku. Vojenskou hodnost. Společenské konvence jejich doby jasně rozhodnou, kdo má čest a právo obsadit umolousanou sedačku v tramvaji. V současnosti je s udatnými činy trochu problém. Minulost není nijak lichotivá a udatné činy současných stařečků, ve své době zajisté oslavované, nyní zhusta vyvolávají jisté rozpaky. V dobách, kdy dožívali pamětníci K. und K. Monarchie, či první republiky, to bylo jiné. Stačilo vzpomenout, kdy dotyčný rukoval, jaké hodnosti dosáhl, které bitvy absolvoval, či kde sloužil. Pokud se nesetkali členové regimentů nepřátelských, bývalo rozhodnuto. Ale dnes? Machrujte tím, že jste byl v šedesátých letech desátníkem u bigošů v Benešově, samopalníkem v Písku, či štábním písařem u VÚ-7356 Hranice na Moravě. Pche! O úspěších pracovních ani nemluvě. Doba, kdy paní soudní exekutorová uvolňovala místo paní doktorové, je dávno pryč. Nikdy jsem si nevšiml, že by se manželce úderníka ve fabrice říkalo soudružka soustružníková a pozdrav „Uctivě čest práci líbám, soudružko okresní tajemníková“ by byl považován za provokaci. Nějak se nám nevyvedla, ta doba nedávno minulá… Zajímavým, vizuálně atraktivním, ale nepříliž častým jevem bývá Krasavice inteligentní. Tato dámě velmi podobná bytůstka bývá velmi elegantně oblečena, jemně navoněna spíše večerním parfémem, má lehce hysterický výraz ve tváři a vládne pohyby, jež by jí zajistily místo na přehlídkových molech. Nastupuje do autobusu s omluvným výrazem, který má přítomnému plebsu naznačit, že jejímu šoférovi se stala taková frapantní věc s automobilem a je nucena cestovat hromadnou dopravou. Ale ona to Dolfimu nedaruje a vlastnoručně mu večer bičíkem naplácá tu jeho rozkošnou… hm… ehm… Zpět! S šoférem autobusu hovoří tónem, který oposlouchala v Řidiči slečky Daisy. Přítomný plebs si z tak významné události nemusí nic dělat, neboť jí úplně stačí volná dvojsedačka někde dál od dělňasů a úředníčků, kteří opravdu, ale opravdu skoro nezapáchají a ta laciná voňavka, kterou se postříkala ta paní před ní, je také v pořádku. Plebs chápe a nic si z toho nedělá. Naopak se v duchu šklebí, protože ví, že na příští zastávce nastoupí Zapařenej pytel a jediné volné místo v autobusu je právě vedle Krasavice inteligentní. Zapařenej pytel je velmi nepříjemný cestující. Z celkem pochopitelných anatomických důvodů je zásadně mužského pohlaví. Vyskytuje se jak subspecie tlusťoch a čahoun. Autor nedokáže rozhodnout, který poddruh je horší. Tlusťoch nevoní a lepí. Čahouni zase budí čtyřprocentní dojem, což není autorův šálek čaje. Zapařenej pytel po usednutí roztáhne nohy tak, že zabere polovinu sedadla vedlejšího. Cestující muž na sousedním sedadle, pokud není příslušníkem určité skupiny pánů s poněkud nezdravou zálibou „Beru všechno“, je chudák. Jak je na tom cestující žena nevím, ale odhaduji, že pokud vedle ní nesedí vymydlený a příjemný gentleman, je zmítána rozporuplnými touhami zda ho kopnout špičkou lodičky do kotníku, nebo ho bacit po šišce kabelkou. Dámy jsou od dětství cvičeny sedět s koleny hezky u sebe a nedělá jim zaujmutí skromnějšího prostoru takové problémy jako pánům, kteří jednak nejsou cvičení a druhak pro ně má tento Poirotovský posez jisté nepříjemné tlakové důsledky. Takže pánové trpí přítomností Zapařeného pytle určitě víc než dámy. Pánům ale milostivý osud občas opatří sladkou pokroutku několikanásobně vyrovnávající tento handicap v podobě Prsatice. Její příchod do autobusu vyvolává v pánské části cestujících jednoznačně kladné reakce. I naprosto přízemní vulgární materialisté okouzleně povzdychnou při jejím spatření a nábožně zašeptají: „Týýý vole, ta má prsa větší než hlavu!“ Prsatice obvykle mívá na sobě tričíčko s velmi vhodně voleným výstřihem a pečlivě vybranou podprsenku. Jistá malá, ale o to více vyhledávaná podmnožina Prsatic bývá pod tričíčkem naboso. Naprostým hormonálním hodokvasem pro kolemstojící, či vedle sedící labužníky se pak stává cesta po jindy proklínaných silnicích plných výmolů. Je zajímavé, že plasty na bázi křemíkatých sloučenin, pokud jsou použity pro výplň výstřihu, vyvolávají na hrbolatých silnicích nadšení tak maximálně u basketbalistů. Prsatice obvykle nechává šoféra v klidu, protože nemůže sledovat úžasné vlnobití, které má nad hlavou. Ale co ho nenechává v klidu, je Přelud. Bytost zvaná Přelud bývá velmi často světlovlasá, štíhlá, s výrazně vyvinutými sekundárními pohlavními znaky, podtrženými přiléhavými svetříky, elastickými kalhotami a vysokými kozačkami, či lodičkami na hříšně vysokých podpadcích. Mívá devastující vliv na morální vlastnosti řidiče. Stává obvykle vedle něj, opírá se nenuceně o opěradlo jeho sedadla a porušuje První přikázání, které zní: „Nemluvte za jízdy s řidičem“, aniž by řidič vyvozoval nějaké sankce. Autor byl svědkem působení tohoto elementu na šoféra, šedovlasého gentlemana v nejlepších letech, jinak konzervativního a perfektně dodržujícího jízdní řád. Platinový Přelud nastoupil oděn v černé velmi, ale opravdu velmi, přiléhavé džíny, červené kozačky, černý kabát a červenou pidikabeličku na dlouhém tenoučkém řetízku. Elementál se nonšalantně opřel o štángli hned za řidičem a zašveholil: „Bože, tady je ale horko! Musím si odložit. Nebude vám vadit, když si položím věci sem?“ Bytost ukázala na palubní desku a řidič omámeně přikývl. Chtěje zmenšit výkon topení, aby předešel dalším stížnostem, otočil čudlíkem na termostatu. Zajisté pod hypnotickým vlivem Přeludu, místo doleva otočil na plný výkon doprava. Kabát již ležel na palubce, ale tomu fatálnímu elementálovi bylo stále horko. Svetr se šálovým límcem z angory (ač z vesnice, do té doby autor vůbec nevěděl, že existuje angorský králík s temně rudými chlupy) šel dolů. Pod svetrem se nacházelo něco, o čem autor netušil, že si opravdová dáma smí obléknout jinde, než v soukromí svého budoiru. Přelud patrně nebyl opravdová dáma, ale řidiči to vůbec nevadilo. To „něco“ totiž byla halenka, vytvořená z černé hedvábné sítě s oky velkými dva centimetry na dva centimetry. V tom okamžiku se poklidná jízda změnila k nepoznání. Přelud v řidiči aktivoval k činnosti ty části organismu, o kterých si myslel, že už jsou uloženy k věčnému odpočinku. Autobus neuvěřitelně zrychlil a cestující na předních sedadlech raději předstírali spánek, aby se nemuseli dívat, jak jedou. Chichotání Přeludu čas od času přerušovaly zoufalé výkřiky cestujících, kteří chtěli vystoupit. Zastavovalo se zásadně půl kilometru za regulérní zastávkou. Do cílové stanice jsme dojeli s dvacetiminutovým předstihem. Autor sedící na prvním sedadle musel své duchovno občerstvovat pohledy na Přelud, jinak by patrně zešílel ze způsobu předjíždění kamionu přes dvojitou plnou čáru a dalších dopravně bezpečnostních atrakcí, jichž byl nechtěným účastníkem. Obvykle ale bývá Přelud důvodem zpomalení jízdy z důvodu neustálého hovoření s řidičem a zastavováním vystupujícímu Přeludu mimo zastávku. Zajímavým fenoménem jsou Duté hlavy, nebo lépe řečeno osoby se zvukově netěsnou hlavou. Rekrutují se výhradně z mládeže. Vizuálně jsou snadno rozeznatelní. Z bundy, či kapsičky u košile jim do hlavy vedou dráty. Po usednutí v autobuse jimi začne protékat elektřina a v prázdném prostoru mezi ušima vytváří vlnění ve slyšitelné části spektra. Autor netuší fyzikální princip, ale patrně to bude cosi podobného částicovému urychlovači vybudovanému ve švýcarském Cernu. Tam se využívá vysokého vakua a notného přídělu elektřiny k vybuzení částic vlnového charakteru. Něco takového se asi odehrává v prázdnotě lebek těchto mladých cestujících. Zvuky, které Duté hlavy vydávají, se dají připodobnit například k šicímu šlapacímu stroji od firmy Singer v pilné práci. Dalšími motivy jsou zvuk parního stroje lokomotivy Albatros s porouchaným Kylchapovým ventilem, házení hrachu na zeď, či rytmické sypání hrstí rýže do plechového kastrolu. Je zajímavé, že zvuk se šíří po celém autobusu bez ohledu na to, kde Dutá hlava sedí. Závěrem bych připomněl element zvaný Bystré dítě. Ne ty řvoucí mrňousy, pro něž je v autobuse moc horko, nebo zima, nebo je cesta moc dlouhá. Pro ty mám, ač dědek (nebo možná právě proto) jenom souhlasné přikývnutí. Kdybych byl malej pišišvor, tak bych taky často, přečasto řval. Dědkové řvát nesměj. Ty můžou jenom brblat a je jim to stejně pendrek platný, stejně jako těm mrňousům řvaní. Ba naopak jsou dědkové na tom ještě hůř, protože jim nikdo nenabídne pišingr, hračku, či flašku aby byli zticha, jako těm malým rabijátům. Připomněl bych ten druh dětiček, které nesedí v autobusu jako kapusta na záhoně a neustále hovoří, čímž se stávají velmi vítaným zdrojem zábavy během jinak nudné cesty pro všechy cestující. Tedy pro všechny mimo jejich doprovod, který se kupodivu nijak nebaví a snaží se to bystré dítě umlčet. Člověk tak nechtěně vyslechne větičky, které možná měly zůstat nevyřčeny. „Tatínku, jestli mi nedáš lízátko, řeknu mamince, že čuráš do umyvadla.“ „Teto, co by sis koupila, kdybys měla hodně peněz? Já bych si koupila služku. Maminka to taky říká.“ Nebo následující situace: Autobus má značné zpoždění. Řidič stojí na zastávce a nevzrušeně si otevřeným okénkem povídá se známým na chodníku. Cestující otráveně pokukují po hodnikách a v autobuse narůstá napětí jak před bouřkou. Naštvané ticho přeruší jasný hlásek malého chlapečka: „Tak snad už pojedeme, ne?“ Řidič beze slova zatahuje okénko, startuje a viditelně se snaží zpoždění dohnat. Autobus řídí šofér, který je proslulý pozvolnou jízdou. Tentokrát tak zpomaluje, že se zdá, že na cílové nádraží snad ani nedojede. Na zastávce nastoupí malý chlapeček, který po chvíli hlemýždí jízdy hláskem jako zvoneček prohlásí: „Teda dědo, my svištíme jako formule.“ Výbuch smíchu otřese autobusem a řidič nenápadně zrychlí. V této studii jsem samozřejmě nepodchytil všechny cestující typy. Některé se mi nelíbí tak, že o nich ani nechci psát, jako třeba zasloužilý dědek, kterej těmadle dělnickejma rukama… a voni ho ani nepusteji sednout, nebo baby princmetálové, které ze zásady nepustí sednout budoucí maminku, protože když ony byly těhotné, taky je nikdo sednout nepustil. Ale snažil jsem se popsat Kaštany tak, aby se vám to alespoň trochu líbilo a pokud se v některé z těchto figurek poznáte, abyste nepojali úmysl praštit autora olověnou trubkou. |
| Výběr sedadla v autobuse – rozdíly mezi britským a českým cestujícím… (16.1.2009) (Pa)vědecké pojednání sepsané nezávislým soukromým výzkumníkem ptakopyskem podivným Vyšlo ve Zvířetníku, pesologické, kočkologické a vůbec zvířatologické příloze Neviditelného psa. A na BUSportálu, serveru pro autobusáky, servisáky, příznivce autobusové dopravy a cestující veřejnost. Četl jsem onehdy na serveru novinky.cz zprávu o jisté vědecké práci přejatou z The Daily Telegraph agenturou ČTK. Měla název: „Výběr sedadla v autobuse odhalí vaši osobnost“. Cílem výzkumu bylo zjistit souvislost mezi povahovými vlastnostmi cestujícího a vybraným místem k sezení v autobusu. Autorem je Tom Fawcett, údajný psycholog ze Salfordské univerzity. Lehkým zahuhlením lze nalézti Toma Fawcetta působícího na Salfordu, ale psychologem pravděpodobně není. Spíše by se dalo říci, že je to počítačový odborník. Což si nešťastník, překládající článek ani náhodou neověřil. Ale co bychom mohli chtít po současném českém novináři, že… Výzkum mého učeného kolegy odhalil, že si dopředu sedají společenštější lidé, kteří myslí do budoucna. Rebelové preferují naopak zadní sedadla. Do zlatého středu směřují volnomyšlenkáři. Jako dlouholetý tester pozemních dopravních prostředků všeho druhu jsem se rozhodl poodhalit tuto doposud neprozkoumanou stránku hromadné dopravy v Čechách. Předem upozorňuji, že žádná z dopravních společností není mým sponzorem, nečerpám grant z fondů EU, nejsem nikterak spřízněn s žádným řidičem, ani nejsme ve při. Objektivita mého výzkumu jest zcela zaručena. Začal bych historickým náhledem do dob dávno minulých, kdy české silnice brázdily erťáky, jaké můžeme vidět například ve filmu Florenc 13:30 s Josefem Bekem v hlavní roli, tedy takový ten autobus, co měl v kabině vedle šoféra ohromnou bobuli, ve které se skrýval motor. V tomto autobusu bylo rozvržení zcela dle zdravotního stavu. Komu se dělalo špatně ze smradu spálené nafty, kraválu a houpání, seděl vepředu, aby mohl v případě potřeby požádat řidiče o zastavení a otevření dveří za účelem vyběhnutí a … a… no prostě pasažér, obvykle zdravě zelené barvy se vrátil do autobusu a snídaně, oběd, či jiná krmě zůstala venku. Pak nastala éra autobusů krabicoidních s motorem vzadu, které měly takzvanou „čtyřku“. To byly sedačky vzadu nad kolem, otočené po směru jízdy, takže seděli čtyři pasažéři tváří proti sobě. Tato místa byla obsazována vždy mládeží, neboť dovolovala hrát karty, klábosit, či provádět různé společensky a mravně závadné aktivity. Zde musím učinit malou technickou vsuvku, oslavující um zlatých českých konstruktérských hlaviček a ručiček. Již v dřevní době počátku let sedmdesátých autobusoví konstruktéři vyvinuli úžasný systém větrání a vytápění, který zůstával nepřekonán až do dnešního dne. A beze změny je desítky let montován do všech autobusů české provenience. V létě zamezuje výměně vzduchu uvnitř autobusu i při všech otevřených okénkách a přitom současně vytváří úžasně silný průvan. V zimě při zavřených okénkách naopak dochází k výměně vzduchu s okolím, neboť zmrzlé těsnící gumičky přestávají těsnit a to tím více, čím větší mráz venku, a posléze i uvnitř, panuje . Podobně sofistikovaný je v té době vymyšlený a dodnes používaný systém topení. Topné trubky, obsahující uvnitř tajuplnou a svými vlastnostmi úžasnou polopropustnou hmotu – výkřik makromolekulární chemie, v mrazech nepropouštějí teplou vodu vůbec a při teplotách nad nulou perfektně topí po celé délce autobusu. Vlastní topné těleso, zvané bufík, má dva regulační stupně: „Topit naplno“ a „Vůbec netopit“. Kombinace různých atmosférických podmínek, rychlosti vozidla a výše popsaných vlastností umožňuje tomuto dynamickému systému dosáhnout toho, že z autobusu vylezete s omrzlou hlavou a vařenýma nohama, či naopak zpocení jako myši s omrzlinami na nohou, jako kdyby se vaše chudinky tlapky právě vrátily od Stalingradu, s migrénou vyvolanou průvanem, zablokovanou krční páteří, hypotermií či s hypertermií. Výzkum byl prováděn na zastávkových autobusových trasách používajících autobusy české a německé provenience. Toto je stručný popis výchozích podmínek mého vědeckého bádání a nyní již přikročíme k vlastním výsledkům bádání. Základním rozlišením, podle něhož se český cestující řídí, je počasí. Jaro a podzim jsou období, kdy je teplota poměrně vyrovnaná po celou dobu, kterou autobusová doprava pokrývá. Cestující tedy volí místa k sezení podle svého naturelu. Volba v podstatě odpovídající výsledkům presentovaným salfordským výzkumníkem, neboť britské počasí lze s určitou aproximací přirovnat k našemu jaru, či podzimu. Věnujme se tedy období, která můj učený kolega neměl možnost zkoumat. V létě dopředu autobusu usedají kvůli průvanu dámy středních let, či postarší gentlemani. Zatímco gentlemani jsou ochotni snášet vyšší teploty a pachy, které jsou díky těmto vyšším teplotám řekněme intenzivnější, dámy otvírají okénka ZA SEBOU, libujíce si, že mají čerstvý vzduch a nejsou v přitom v průvanu. Žák sedmé třídy úsudkem odhadne, že k dámám sedícím PŘED otevřeným okénkem se turbulencí dostane maximálně několik molů oxidu dusného, přízemního ozónu, oxidu uhličitého, uhlíkatých karcinogenů, polétavého prachu a dalších chemikálií, kterým se souhrnně říká čerstvý vzduch, zatímco v zadní části autobusu se díky intenzivnímu proudění tvoří zárodky tornáda. V případě těchto dam lze usuzovat, že jim jde pouze o vytvoření pocitu, že kolem nich lehce proudí čerstvý vzduch. Autora by samozřejmě ani ve snu nenapadlo je podezřívat, že neovládají učivo Vlastivědy pro čtvrtou třídu, či učebnici Fyziky třídy sedmé, konkrétně kapitoly věnující se větru a proudění vzduchu obecně. V zadní části autobusu, mimo mládeže která se zde nachází z důvodů rebelských, sedávají znalci. Odborníci na kybernetiku, laminární a turbulentní proudění. Ti, díky znalostem teoretické fyziky, bohatým zkušenostem z praxe a jistého stupně nadání, dokáží z hlavy vyhodnotit přibližné chování systému. Zařazením Pišvejcových konstant do výpočtu obsahujícího data o teplotě, tlaku, rosném bodu, ucpanosti komunikace, morálně-volních vlastnostech řidiče a již sedících cestujících si vyberou místo, kde budou příjemně ovíváni vlahým průvanem, aniž by jim to rozcuchalo složitý účes vytvořený ráno prsty pravé ruky během čistění zubů. Zima je naopak obdobím, kdy vzadu sedí kromě rebelující mládeže i cestující, kteří jsou otužilí, popřípadě disponují oblečením, nad jakým by zbledl závistí i Roald Amundsen. Vpředu sedí lidé zimomřiví, normálně oblečení a revmatici. Samozřejmě se všichni tito cestující vyhýbají Záhořovu loži, což se první sedačka vedle dveří. Kombinace průvanu s mrazem na tomto místě udělá během hodiny zimomřivého revmatika i z ruského otužilce. Toto je popis rovnovážných stavů, ve kterých cestující v českém autobuse normálně usedá, aby přežil s co nejmení újmou. Pak jsou takzvané výjimečné stavy, které mají vyšší prioritu nad profilem osobnosti, nad počasím a ostatními faktory ovlivňujícími výběr. Tyto výjimečné stavy jsou zapříčiňovány určitými elementy, které se zde pokusím definovat. Prvním takovým elementem je smraďoch. To je osoba, která budí dojem, že se myla naposledy týden před tím, než se rozhodla cestovat. Samozřejmě lidé jedoucí z práce obvykle nevoní jako fialky a ranní autobus po velikonočním pondělí bývá také vražedný, ale dá se to přežít a omluvit. Zato odleželý odér smraďocha vyvolává paniku. Smraďoch se vizuálně pozná podle toho, že za jakéhokoli počasí jsou za ním otevřena všechna okénka. Autor zažil jednou letní kombinaci smraďocha a vodícího psa, labradora Edy. Smraďoch podle svého zvyku tiše sublimoval a Eda pospával na podlaze autobusu. Letní teplota vyvolala v psím trávicím traktu jisté tlaky, kterých se Eda se zasyčením hodným papiňáku promptně zbavil. Kombinace plynů Edových a smraďochových vytvořila v zadní části autobusu homogenní kouli úděsného smradu tak vysoké hustoty, že ji nebyly s to rozptýlit ani všechna otevřená okénka, ani stokilometrová rychlost autobusu na dálnici. Omámeným cestujícím se zdálo, že atmosféra uvnitř vozu zaříná světélkovat, ale byl to spíše příznak blížícího se tunelu plného světla, který popisují lidé přeživší klinickou smrt. Naštěstí v poslední chvíli někdo otevřel naplno střešní okno, obrovský balón smradu zakolísal a průvan ho vytáhl z autobusu ven. S úlevou jsme pozorovali, jak poskakuje mezi auty, než se rozplynul v letním žáru. Dalším prvkem, budícím paniku, je žvanil. Obvykle to bývá žvanil postarší, mužského pohlaví. Za mlada býval oblíbeným středem pozornosti, ale zvyšující se věk a zhoršující se krátkodobá paměť mu nedovolují uchovávat nové poznatky. Oblažuje tedy své okolí vyprávěnkami, které vyvolávají dojem, že se jim smával kupec Sámo v době, kdy nosil kraťásky na kšandičkách. Žvanil obvykle vyhledává osaměle sedící slečny či mladé paní, protože si dobře pamatuje, že před padesáti lety ve školce se jeho příhodám Mančinka s Aničkou smály, až se za bříška popadaly a předpokládá podobný sukces i teď. Žvanil intelektuálně nevybavený bere všechno. Okolo žvanila dobrovolně sedávají cestující s částečnou, či úplnou hluchotou, nebo osoby senilní. Zcela specifickým prvkem je opilec. Opilec se před nastoupením do autobusu chová nenápadně. Vrávorání maskuje ležérním opíráním o sloupek označující zastávku. Většinou ožívá až po odbavení a rozjezdu autobusu. Šíří kolem sebe vůni své rodné restaurace, zvětralého piva, cigaretového dýmu a vesele komentuje okolní krajinu, cestující či dění v autobuse. Kolem něj bývá obvykle prázdno a opilci to bývá líto. Proto je před každou zastávkou tichý jako myška, aby přilákal nic netušící nově nastoupivší oběť, které se bude se vší vervou po zbytek cesty věnovat. Specielním případem je zimní opilec. Ten po nástupu do autobusu změní své skupenství z pevného na kvazielastické, pozvolna stéká po sedačce na podlahu, kde v teple usíná. Kromě jisté podobnosti se smraďochem je v podstatě neškodný. Po vystoupení z autobusu na mraze obvykle ztvrdne jako veka z hypermarketu a toporně kráčí domů. Postrachem bývá tak řečený Ventilátor. Osoba přezdívaná Ventilátor jezdí zásadně v zimě, nebo v sychravém předjaří. Nastoupí do autobusu, prohlásí: „Fuj, tady je ale vedro a smrad!“ Projde celým vozem a zotvírá všechna okénka. Pak se spokojeně vrátí do první řady za řidičem, kde na něj nebude táhnout. Vzhledem k poněkud… řekněme ovčímu chování českého cestujícího zůstanou všichni dřepět pod otevřenými okénky a za chvíli se po autobusu ozývá kýchání, chrapot a veselý smích množících se chřipkových bacilů. Nikoho z kýchajících nenapadne okénko zavřít. Ventilátor totiž bývá obvykle agresivní. Autor byl svědkem akce militantního ventilátora v osobě dámy středního věku, která nastoupila do autobusu MHD, zotvírala všechna okénka, hlasitě přitom kritizujíc panující vedro a zápach. Poté přešla dopředu k řidiči, kde nebožákovi vynadala, že moc topí a zůstala tam stát, aby na ni netáhlo. Jediný z celého busu jsem si dovolil zavřít své příslušné okénko, protože venku byl mráz jako prase. Paní se do mě okamžitě pustila. Jako starý nerudný dědek jsem zavrčel, že mi průvan vadí a slušně jsem se jí optal, proč raději nejezdí na kole, když tak miluje čerstvý vzduch. Dáma chvíli skákala jako opice v roští, ale rozumné odpovědi jsem se nedočkal. Duchovní hlubiny Ventilátorů mi tudíž zůstávají i nadále uzavřeny. Závěrem svého vědeckého pojednání bych se zmínil o dvou specielních případech, které mají vliv na menšinovou část cestujících. Prvním z nich je element, který lze najít specielně v autobusech české výroby původně určených pro příměstskou dopravu. Protože jsou levnější z důvodu absence klimatizace a dá se do nich nacpat neuvěřitelé množství cestujících, dopravní společnosti je používají hlavně na dálkových linkách. Cestující s kostí stehenní (femurem), u něhož je délka mezi trochanter major a epicondylus lateralis větší než 50 centimetrů, sedávají v levém zadním kvadrantu. Zní to sice poněkud tajuplně, ale důvod je prostý – vzdálenost mezi sedačkami. Pokud jste majitelem takto dlouhého femuru, nemáte šanci se vejít do jakékoli jiné sedačky, aniž byste si destruktivním způsobem nenamáhali své kyčelní a kolenní klouby. Levý zadní kvadrant autobusu má totiž z konstrukčních důvodů sedačky od sebe vzdálené tak, že se do nich vejde i člověk o výšce přes dva metry. Druhým případem je element selektivně hluchého řidiče. Tento fenomén se projevuje tak, že řidič perfektně vnímá mluvené slovo cestujících, ale hudbu, či jiný hluk z rádia slyší velmi špatně. Po rozjezdu autobusu zesiluje zvuk rozhlasového přijímače natolik, že citlivějším jedincům vypadávají kladívka, kovadlinky a třmínky z uší. Tuto vstupní podmínku pečlivě vyhodnocují cestující, kteří během jízdy hodlají studovat, číst, nebo spát a také všichni, kdo nesnášejí středněproudové rozhlasové stanice s pologramotnými a vadami řeči trpícími hlasateli. Závěrem bych si dovolil vyjádřit přesvědčení, že moje pojednání poslouží laskavému p.t. čtenáři k orientaci v oblasti vědou doposud opomíjené a získané vědomosti mu budou ku prospěchu, pokud se rozhodne využít tohoto dobrodružného způsobu cestování ke změně svých souřadnic. Šťastnou cestu! |
| Jak jsem zateploval boudu… (6.1.2009) Meteorologové už delší dobu předpovídali mrazivé počasí, bulvární plátky (i ty co si hrají na seriózní noviny) se předháněly v děsivých titulcích a já trochu znervózněl. Že by na tom bylo přece jenom trochu pravdy? Frontální systém přesouvající se nad sousedovic Azorem taky nebudil důvěřu. Mimoto děvenka moje starostlivá do mě už od července vandrovala, abych zateplil boudu, že nám jinak pes zmrzne. Podlehl jsem a vypravil jsem se na pole ke stohu pro náruč pšeničné slámy. Denis to považoval za zradu a úpěl za plotem jak ztracená duše v očistci. Pak, když jsem se vracel, dělal jako by nic a za chvilku přišel očuchávat, co jsem to vlastně přinesl. Když jsem poklekl u boudy a začal slámu cpát dovnitř, vytřeštil nevěřícně oči, co si to dovoluju. Opravdu se naštval a odešel pryč. To nikdy nedělá. Vždycky je zvědavý, co v jeho boudě podnikám a snaží se být u toho. Tentokrát odešel před vchod, lehl si zadkem k baráku, položil hlavu na tlapy a koulel očima, což dělá v okamžicích, kdy je vrcholně rozrušen. Dokončil jsem práci a šel jsem domů. Ona zima byla opravdu sprostá. Denis furt ležel na zemi a s nikým se nebavil. Docela jsem byl zvědav, jak dlouho to vydrží. Asi po hodině vstal a šel zkoumat to nadělení. Pak zalezl do boudy a vylezl z ní až ráno příšerně ochrápanej. Ani v noci nevylezl ven a to nám prosím kolem plotu chodila liška Julča! Sláma je sláma a hřeje. Teď už to ví i Denis… |
| Nový rok… (1.1.2009) Začal nám nový rok. Koneckonců nic překvapujícího. Touhle dobou bývá Nový rok, co já pamatuju. Každopádně načínáme už sedmou sezónu. Sice poněkud smutně, protože máme o jednoho člena týmu méně, ale přece jenom s optimismem a nadějí na nového čtvernožce v domácnosti. Čtenářům přeji obligátní šťastný a veselý a ať jim jejich potvůrky přinášejí jenom radost. |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace