| Silvestr(31.12.2006) Magoři zeshora ze vsi bouchají dělobuchy už od včerejška, na což Budulínek reagoval trucovitým spánkem v boudě. Je pravdou, že chrněl tak tvrdě, že neslyšel ani ty nejhlasitější petardy, ale když jsem se vplížil potichu do garáže, a vzal jsem opatrně do ruky vodítko, aby ani necinklo, vystřelil z boudy jako z praku. Ten pes snad má v garáži nainstalovanou nějakou špionážní techniku… Proběhli jsme lehce les a obkroužili jsme rybník a kvačili jsme k domovu, abychom nenamáhali Boďákovy bolavé tlapy. Veškerá lesní zvěř asi někde slaví Silvestra, protože v lese bylo absolutně zvěřoprázdno. Dokonce ani žádnej pták se ve vzduchu neflákal. Takže páníček byl spokojen, neboť se neodehrávaly žádné srdceryvné scény typu: lov na jelena překažený zločinným páníčkem, či škrcení psů při pokusu o pronásledování zajíce Karla. Teď je večer, Body chrní v boudě a Denis u plotu přísně hledí k obzoru, kde se rozprskávají barevné rachejtle, bumajzle a petardy. Celý jeho postoj vyjadřuje jeho názor na takovéhle kratochvíle: „A vy mě taky můžete šťastný a veselý!“ |
| Když máš v chalupě orchestrióóón(31.12.2006) nevadí že do ní fičíííí“ pěje jedna česká stár. Nebo jeden český stár? Nechme tento problém lingvistům. Kluci by mohli zapět variaci na toto téma „Když máš na dvoře lakatošééé, dobře se mu na kola močíííí, haúúúú.“ Ne vážený čtenáři! Není to tak jak si myslíš! Jsem střízlivý a relativně při smyslech i když je Silvestra. Znalec zabývající se lesní těžbou samozřejmě ví, že nejde o týraného příslušníka národnostní menšiny, ale že píšu o stroji LKT – 80 (Lesní Kolový Traktor vybavený radlicí a navijákem). Tento stroj si u nás na dvoře po tři dny parkoval lesní dělník pracující na těžbě dřeva kousek za naším barákem. Úmysl to chválihodný, neboť nespaloval zbytečně desítky litrů nafty při dopravě domů a zpět. Ovšem ze psího hlediska šlo o počin epochální, neboť dovezl klukům obrovskou porci kultury. Onen lesák se může směle postavit vedle takových literárních velikánů jako byl třeba Kramerius, či Dobrovský. Kola lakatoše byla totiž označkována psy z Teplýšovic, což je obec mým klukům nedosažitelná. Mimoto prý pneumatiky ochcávají psiska ze všech končin okresu, kam onen buditel se svým literárním strojem přijede. Takže kluci pilně četli a značkovali celou dobu, co na dvoře traktor stál. Musel jsem dokonce doplnit vodu do kbelíku, aby bylo co pít. Neboť při studiu a čtení zpráv z krajů tak vzdálených, že se tam ani nedá doštěknout, vysychá v hrdle i jinde. Body mi připadal, že se bude muset vyždímat, aby ještě něco vykrůpnul na poslední neorazítkovaný kousek pneumatiky. Bájná studnice informací už ze dvora zmizela a předpokládám, že je nyní předmětem usilovného studia teplýšovických literárních komparatistů, či klasických filologů všech ras i křížení. Ale! Klukům jsem to neřekl, aby bylo překvápko – je možné, že se příští víkend ještě jednou tajemný lakatoš objeví… |
| Tuplovaná vánoční procházka(27.12.2006) Na Štědrý den jest nutno procházeti se dvakráte. Poprvé bez psů, aby člověk mohl v klidu nasát vůni odpočívajícího lesa, podívat se po houbách (rostou rostou), poslechnout si skřehotání ptactva či omrknout divočáky ze vzdálenosti čtyř metrů. Neboť ty potvory (myslím tím divočáky) chrápaly tak tvrdě, že jsem je vzbudil až takřka v kontaktní vzdálenosti. Hlavní stádo vypálilo jako z praku, jen bylo vidět otřásající se stromky v pasece. S určitým zpožděním vybíhali opozdilci a za mohutného chrupání lámaných větví mizeli v lese. Docela by mě zajímalo, jestli ti opozdilci patřili k drsňákům vyznávajícím Komenského heslo „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“ a nebo jsou to divočáci rozumu mdlého, kterým teprve po půl minutě sepnulo v šišce nějaké zrezivělé relátko, aby jim oznámilo, že se blíží nebezpečí. Při druhé procházce se psovstvem si člověk tak nějak ani nepovšimne, že proběhl lesem, po hrázi rybníka či rozbahněnou loukou, neboť vše se děje v takovém fofru, že na sledování okolí není čas. I když… chvilka času byla. Na hrázi rybníka. Denis opět ukázal své nepopiratelné duševní hlubiny. Jak jsem se již dříve zmiňoval, hráz je přerušena přepadem a pokud chce člověk na druhou stranu, musí přejít po třech stranách obdélníka, přičemž šíře pomyslných úseček, tedy koruny přepadu, je asi 40 centimetrů. Budulínek vstoupí na korunu přepadu, odkráčí směrem do rybníka, poté odbočí vpravo, popojde, znovu odbočí vpravo a je na druhé straně přepadu. Denis na to jde jinak. Vstoupí taktéž na korunu, dojde směrem k rybníku. Podívá se před sebe a uvidí vodu. Pak se koukne vlevo a uvidí zase vodu. vpravo ani nekouká protože tam určitě bude taky voda a skočí rovnou do přepadu. Tam vyje jako šakal, protože zjistí, že Budulín i páníček jsou na druhé straně hráze a on je uvnitř betonové ohrady metr vysoké. Vypadá jako pes, který nedokáže vyskočit metr vysoko. Proto pro něj páníček hupne, aby mu pomohl nahoru, což Denise tak vyděsí, že nahoru vyskočí bez zjevné námahy sám. Poté civí dolů do propusti na páníčka a podivuje se nad tím, co tam páníček dělá a proč tak sprostě nadává. Oba psi poté útrpně sledují páníčkův rádoby svižný výskok s odbočkou vlevo zpět na korunu hráze. Tam už Denis běží bez vodítka, neboť v dohledu není ani žádná zvěř, ani žádný jedlý pes, ani žádný milovník přírody v zeleném, vybavený pořádnou dvouhlavňovkou na obranu dotyčné přírody. Denda blbne v rybníce jako štěně, protože je mu v kožichu a v pěti stupních nad nulou děsnej hic. Budulínek jde ve striktní vzdálenosti deseti metrů od břehu a podezřívavě sleduje rybník, jestli se na něj tento nehodlá vrhnout a namočit ho. Tsunami se naštěstí nekonalo, ale stejně by mě zajimalo, jak se o tomto přírodním jevu ten pes dozvěděl… |
| Jak se staví plot(19.12.2006) Docela snadno, řeknu vám. Potřeboval jsem zrušit starý plot ze dvora na zahradu a natáhnout plot nový kolem celé zahrady. Za psích mladejch let by během zlomku vteřiny bylo na dvoře pesoprázdno, zatímco v lese by bylo o dva psy navíc. Ale teď? Denis se přišel podívat, co to tam vyvádím a když zjistil, že pracuju, zhnuseně odešel. Ten pes má příliž dobrotivou povahu a úplně mu rve srdce, když vidí jak se páníček dře. Proto chodí chrápat na opačnou stranu baráku, aby neměl výčitky svědomí. Body jenom vykouk z boudy s výrazem naprostého nepochopení nad podivnou aktivitou páníčka a šel si zase lehnout. A přitom za jeho štěněcích let bych se na zlomek sekundy otočil zády, jenom by se mihla černá šmouha po louce a měl bych na celé odpoledne co dělat, abych ho dohledal na těch šesti hektarech lesa, která považuje za svůj majetek. Tentokrát nic. Dokonce ani v noci se nikdo z nich nepokusil odsunout ledabyle přidělané pletivo a zdrhnout. Ona byla sprostá zima a lezavo, takže kluci chrněli v teple v boudě. Takže druhý den jsem v klidu napnul plot a přidrátoval ho ke sloupkům. Teď už může klidně padat sníh, zajíci a srnčí nemají letos šanci sežrat mi stromky jako loni. |
| Mikuláš, Mikuláš(19.12.2006) Tak jsme měli Mikuláše. Kluci ne, i když věřím, že by ho uvítali. Ale malej Standík se byl podívat na náměstí na Mikuláše a čerty. Posledně je viděl před dobrou polovinou svého života, tedy loni. Mikuláše si nepamatoval, ale pamatoval si, že dostal perníkovou chaloupku. A od října nám předváděl, jak ji bude kousat. Trochu ta jeho pantomima připomínala termita z kreslených pohádek o psu Filipsovi. Každopádně si Mikuláše postávajícího na náměstí pečlivě prohlížel a když se svatý muž dal na pochod za svými klienty, Standík se za ním rozeběhl a volal: „Pokéj! Kam déš? Máš mi pinést chaloupku, kuníkšopa!“ Dlužno podotknout, že Mikuláš koukal poněkud vyjeveně. Ale Standík se dočkal při návštěvě babičky. Na stole na něj čekala krásná nazdobená chaloupka. Takže pišvejc obcházel, oďobával a nechal si chválit chaloupku od všech členů rodiny. Jemu se chaloupka taky líbila, i když v sobě nezapřel stavařsky založeného otce a jednu vadu našel: chaloupka neměla komín. Odpoledne přijela na návštěvu prababička. Prababička je mlsná, ale nesmí moc sladit. Takže toto dilema řeší tak, že si kafe nesladí a proto může zblajznout půlku bábovky, aniž by doznala újmy na zdraví. Chaloupka se leskla, voněla čerstvým perníkem a prababička dostávala čím dál tím větší chuť. Ale mrňous nic. Na nenápadné pobídky nereagoval, až když prababička, polykajíc slinu, úpěnlivě zvolala: To to krásně voní!“ I přisunul k ní pravnuk tác s chaloupkou a pobídl důstojnou pramatku rodu: „Na, čuchni si!!!“ |
| Jak se chodí na procházku potmě?(5.12.2006) Krátce řečeno – docela dobře. V neděli jsem měl habaděj práce, protože zima už nám kouká přes rameno, a na kluky nebyl čas. Oba dva měli vyčerpávající den. Museli hlídat svit slunce a směr větru a podle toho buď chrápali v garáži, nebo v boudě, nebo v pilinách u špalku na štípání dřeva. Na posledně zmiňovaném místě jsem je bohužel rušil, protože jsem potřeboval to, či ono uříznout a hluk ruční pily je vytrhoval z posilujícího spánku. Zastyděl jsem se a před večeří jsem vzal vodítko a vyrazili jsme na procházku. Už byla docela slušná tma a pánové ihned zamířili do lesa, že jako pudem na myslivce. Jeden lidovej tam totiž navečeru šel. To jsem zamítl. Šlapali jsme hezky po louce, kolem zrevitalizovaného potoka, kde ty hovada luční při ekologických pracech rozjezdily meliorace. Budu si tu louku muset vyfotit, protože to je asi naposledy, kdy ji vidím jako louku a né jako bažinu zarostlou kopřivama a sladkým lupenem. Kluky uváděly do stavu nadšení nově vydupané stezky divokých prasat a tvářili se, že je jako půjdeme stopovat. Hrdinsky se vrhali vpřed, protože bylo i v té tmě úplně jasné, že nejbližší prase je minimálně pět kilometrů daleko. Dalo mi dost práce je přemluvit, aby šli dál, ale pak podle silnice už kvačili celkem pohodově. Docela by mě zajímalo jak se orientujou, protože i na úplně rovné louce a potmě drželi správný směr. Že by ten náš barák tak smrděl??? |
| Myšové mizerný…(3.12.2006) Zima se asi blíží, myšové se stěhují do baráku. A nejenom do baráku. Byli jsme v sobotu na nákupu v místním superhyper a chtěli jsme dát věci do kufru auta. Otevřu kufr a na dece sedí myšák. Vypasenej jako prase a velkej jak půl ruky. Bodejď by ne. Před sebou měl hromádku šlupek od žaludů. Nejbližší dub je padesát metrů daleko od domu! Ten myš chodil za mlskama takovou šílenou štreku! Měl štěstí, že jsem na něj přišel u superhyper. Vyštval jsem ho z auta a teď geneticky obohacuje vlašimskou populaci myšů polních. Asi je ten autokufr nějaká vyhlášená lokalita, protože jsem tam chytil už další čtyři myše. Vynášení chycených myšů je u nás událost srovnatelná s úmrtím významné osobnosti. V čele průvodu kráčím já a v napřažené ruce nesu pastičku s tragicky zesnulým myšem. Za mnou kráčí Denis s tragickým výrazem ve tváři, jako hlavní pozůstalý. Je mu líto, že toho myše jsem chytil dřív než on a podezřívá mě, že si ho jdu za vrata sežrat. Další pozůstalý je Budulínek. Ten je v průvodu za obecný lid, protože myše nežere. Tudíž se klackuje, kouká, kde co lítá a tváří se jako někdo, kdo se tam ocitl vomylem. Ale ani vomylem to není pravda. Ten vyvrhel číhá, jestli náhodou páníček, zkrušený žalem nad tou mrňavou bestií, nebude trošilinku nepozorný. V tom případě by mohl zdrhnout do lesa a sežrat nějakého myslivce. Těch se totiž letos urodilo přespočet a Body má pocit, že by se měly začít regulovat jejich stavy. Funus končí tím, že myše z pastičky vyklopím na pole, aby zúrodnil místní pole, Denise zaženu, aby ho nevočuchával a Budulínka, který se tváří jako právě z nebes spadlý anděl, nenápadným drbáním za uchem směruji zase zpátky za plot. Pak už jenom znovu natáhnu pastičku, umístím ji do dřevníku, vyhodím Denise ven, protože ten trouba by se během dvaceti vteřin chytil sám. A pak už jenom čekám, až se z kůlny ozve Cvak!!! |
| Zima se blíží, myslivci se rojeji…(17.11.2006) Využili jsme svátečního dne a šli jsme do lesa na procházku. Všude mrtvo, nic se nehnulo. Už jsem uvažoval, že až vylezeme na louku k rybníku, pustím Denise z vodítka, když je všude tak božský klid. Ale najednou jsem zaslechl hlasy od rybníka. Denda zůstal na vodítku, protože po lese se mohl pohybovat nějaký lufťák s neuvázaným hafištěkem a neštěstí by bylo hotovo. Dorazili jsme na dohled rybníka a ejhle! Žádný lufťák! Stádo myslivců tam bylo na hrázi. Hromadně koukali na rybník a rokovali. Jestli tam řešili, že teď se jim bude docela blbě zatahovat leč, když mají místo louky vodu, nebo jestli přemejšleli, že by se mohli přeškolit na střílení kaprů, když už zajíce v celým polesí vymlátili. Kdoví… Kluci vypadali, jako by jim to chtěli jít rozmluvit. Obzvláště, když zjistili, že kolem myslivců pobíhá nějakej setr. Vší silou jsem smečku otočil zpátky do lesa a vraceli jsme se raději domů, protože potkat bandu bouchalů by nemuselo dopadnout úplně dobře. Koneckonců hned pod barákem jim v lese odpoledne běhal malej černej chlupatej hafík a označkoval co se dalo. Takže materiálu ke čtení měli dost a dost a nemuseli se na stará kolena zabývat tak adrenalinovým sportem, jako je honění myslivců po lese. |
| Jak se chodí na dušičkovou procházku…(4.11.2006) Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Takovej pes, ten považuje mrholení prokládané sněhem, teplotu kolem nuly a severák za ideální počasí na procházku. Páníček, kterej musí v tom svinským nečase, při kterém křehnou prsty, vyměňovat halogenovou lampu nad vchodem, aby se v noci nezabil na schodech, ten má úhel pohledu naprosto odlišnej. Rád by zalezl domů ke kamnům, uvařil si čaj a pochrupoval by u televize. Ovšem šakalovité vytí, úpěnlivé pohledy psů a jejich vbíhání do garáže a významné očuchávání tam ležícího vodítka snadno změní páníčkův názor na to, jak trávit odpoledne. Obouvám holiny, beru vaťák a ušanku a vyrážíme do vychladlého lesa pokrytého popraškem mokrého sněhu. Budulínek, který celé dopoledne vypadal, že na místě chcípne, jestli ho okamžitě nevezmeme do kuchyně ke kamnům, vesele probíhá mokrým sněhem, elegantním skokem překonává potok – prostě zázrak. Přeměna Lazara ve sportovní hvězdu první velikosti. Menší zádrhel nastal u revitalizovaného rybníka. Vejpůl hráze je totiž přepad pro případ přívalových vod. A aby to bylo úplně geniálně vymyšleno, není přes něj lávka či můstek. Prostě jdete po hrázi a najednou je před váma dva metry hluboké, šutrama a betonem vyložené koryto. Bez zábradlí, bez ničeho. A pokračovat v cestě můžete pouze chůzí po koruně přepadu široké cca 40 centimetrů. Tohle nemoh’ vymyslet normální blbec. Na to se muselo studovat. Každopádně vysvětlit dvěma psům, že je nutné pokračovat po koruně přepadu, když jeden je rozumu mdlého a bojí se a druhej je praštěnej jak dráteníkovy kšandy… To prostě nejde. Skončíte jako já. Vytáhnete vlčáka z rybníka a důrazně mu vysvětlíte, že se v týhle ledový vodě plavat nebude. Mezitím vám z koruny do vody skočí i dobrman, který zprvu vypadal, že to dokáže přejít. Vytáhnete dobrmana a vynadáte mu do starejch rachitickejch dědků, kteří by si tyhle frajeřinky mohli odpustit. Sundáte sedmdesát kilo psů do propusti v místě, kde je hluboká jenom metr. Přejdete ke druhé straně. Vytáhnete vlčáka z varny pod propustí a očistíte ho od cementového sintru, který tam zbyl po stavbě. Vyzvednete dobrmana na druhou stranu hráze. Vlčák celou dobu stojí těsně vedle vás a teskně vyje, protože dokáže na druhý břeh dát jenom předek těla a zadníma nohama to neuhrabe. Zvednete mu zadek. Tím u něj vzbudíte podezření z čehosi nekalého, začne vrčet, přesune se a vy najednou máte sice zadek psa na břehu, ale tlamu má ten trouba zase na betonu v propusti. Sundáte mu zadek zpátky dolů, vynadáte mu a zpitomělý pes začne štěkat vysokým hlasem, který si šetří na chvíle, kdy je v rodině za úplného blba. Zvednete štěkajícího psa án blok a tiše se modlíte, aby vám nevyskočila plotýnka. Uložíte psa na druhý břeh a lezete také z propustě. Přitom vám jeden pes slintá hlavu a druhej vám štěká do uší ze vzdálenosti deseti centimetrů, takže cítíte, jak se vaše cenné ušní součástky rozpadají na prach. Na druhém břehu ze sebe oklepátáváte bahno, psí chlupy, kdejakej humus a máte jedno vroucí přání: dostat do rukou toho vzdělance, kterej rozhod, že tam žádná lávka nebude a nejmíň šestkát za sebou ho nechat prolézt skrz ten zatracenej přepad. Dál už je cesta lehoučká a jednoduchoučká. Jde se totiž po louce, kde nelze páchat zločiny. Což je nuda a proto jsme doma coby dup. Páníček si dá svůj vytoužený čaj a pevně doufá, že ti dva asociálové budou chrnět v boudě a že bude večer božský klid… |
| Jak se hlídá panička…(31.10.2006) To si takhle panička vyrazila na zahradu uklízet záhonky před zimou. Páníček se flákal někde vzadu na pozemku a imitoval práci při betonování plotových sloupů, takže panička byla bez dozoru. A zrovna v sobotu, kdy se kolem baráku flákají nebezpečné existence, které by paničku mohly třeba odvézt, kousnout, popřípadě nějak zmermomocnit. Což by byla katastrofa, protože by psům neměl kdo dávat různé mňamky. Hlídání se ujal Denis. Na kolemjdoucí domorodce hulákal jak starej poklasnej. Štěkotem zahnal kolemjedoucí stařičký zetor místního soukromníka, zahnal na útěk kolemjedoucí smečku cyklistů a donutil jakéhosi pobudu zevlujícího na zastávce nastoupit do autobusu. Prostě plno práce pro psa středního věku a nebylo ani trochu času, aby si jeden zdřímnul. Nakonec to vyřešil prostě a jednoduše. Lehl si vedle paničky a usnul. Celkem správně usuzoval, že panička nebude při práci tropit hluk, kterým by ho rušila v zaslouženém odpočinku. A dále odhadl, že případné zmermomocňování paničky by naopak nebylo prosto rušivých zvuků. Tudíž by se včas vzbudil a zmermomocňovatele by mohl kousnout do zadele, či do jiné vhodné části těla. Přítomnost hafana na zahradě patrně působila jako dostatečný odstrašující element, neboť kolemjedoucí traktory kvačily za svým cílem, žádný vilný pobuda se nedrápal přes plot, cyklisté nehulákali jak na lesy a domorodci se z procházky vraceli jinou cestou. Panička v klidu dokončila, co bylo třeba a odešla domů. Denis se vzbudil, přesunul se na dvůr a tam se zhroutil a usnul, neboť rychlý přesun na šílenou vzdálenost dvaceti metrů do dna vyčerpal chabé síly půlmetrákového psa. Budulín se s potutelným výrazem zašil do boudy. Vplížil se totiž na zahradu a hned za sušákem na prádlo tajně vyprodukoval tak úděsný exkrement, že se pero zdráhá popsat tento přírodní úkaz. Trvalo sice asi dva dny, než se na to přišlo, ale pohled na hulákajícího páníčka poskakujícího na jedné noze, byl dostatečně osvěžující a bohatě vynahradil dobu čekání. |
| Jak nám přivezli dřevo…(10.10.2006) Tak nám přivezli dřevo na zimu. Dalo to chvíli běhání, ale jednoho dne si to přihasil aviatik, tedy řidič Avie se svým modrým vozem, a vyklopil na dvože fůru nařezaného a naštípaného dřeva. Takhle napsané to vypadá téměž idylicky, ale… ALE! Bylo to psí mučení nejtěžšího kalibru! Řidič totiž úžasně voněl. Přesně tou osvěžující vůní, jakou voní starej chlap po osmihodinový šichtě. Mimoto byl řidič majitelem ovčandy, takže voněl i jako ovčáčí mazlík. Denis byl úplně u vytržení. Vrtěl u plotu ocasem, že jsem měl až strach, že se překroutí vejpůl. Body dělal zlýho psa. Štěkal a cenil zuby, jako kdyby se k nám chystal přes plot přinejmenším Babinskej s partou zahraničních gastarbajtrů. Nedalo se nic dělat. Kluky jsem zavřel do kůlny, protože Body by nejspíš pana řidiče sežral a co by nesežral, to by Denis doslintal. Kromě toho při shazování dřeva z korby by hoši mohli dojít k úrazu. Vytí a kvílení ze dřevníku se neslo do dáli, jako kdybych měl nějaký soukromý očistec. Ale všeho zlého je jednou konec, aviatik skásnul peníze, nasedl do auta a odsvištěl k domovu. Denis si s frňákem u země přečetl všechno, co se na dvoře událo za jeho nepřítomnosti, pak ukrad‘ kus větve a odešel ji žvejkat k plotu. Body zadumaně hleděl na hromadu dřeva, pak ji obešel kolem dokola, pečlivě vybral ten nejzajímavější špalek a skropil ho takovou sprškou, že tím dřevem budeme muset topit až někdy k jaru, až to vyčichne. Fuj tajxl… |
| Jezírko? Houbeles!(27.09.2006) Ekologická úprava přírody nebere konce a já nevycházím z úžasu. Pod místem, kde obec renovuje rybník je ještě jedna hráz, která se protrhla kdysi dávno před třičtvrti stoletím, tedy ve stejné chvíli jako ta renovovaná. Tuhle druhou hráz asi obnovovat nebudou, ale hravý bagrista před ní uprostřed louky vyhrabal jezírko. Denis z toho měl nezřízenou radost, protože se v něm dalo bez problémů plavat a nebořil se do bezedného bahna. Tuhle jsme se šli projít a Denis pádil k jezírku, protože byl celej uprocházenej a potřeboval se vyčvachtat. My jsme s Budulínkem došli o trochu později a našli jsme bezradného Dendu pobíhajícího po kruhu z přeorané zeminy. Zvrhlý buldozerista to jezírko totiž zase zahrnul. Pomiňme otázku docela dlouhých peněz, které tato špumprnákle (vybagrování, odvezení materiálu, přivezení materiálu, zahrnutí) stála, ale ta fundamentální otázka stále trvá. Můj pes si s tím lámal hlavu celou cestu zpátky a furt na mě otáčel hlavu: „Proč mi zahrabali takovej bezvadnej plavčák?“ „Jó Denoušku, jsou věci mezi nebem a zemí…“ A vedl jsem kluky k nové hrázi, kde na Denise čekalo překvapení. Cestou tam jsme šli totiž lesem a kluci nevěděli, že je rybník už z poloviny napuštěný. Denis nadšeně ňafnul a běhal vodou podle břehu jako magor. Budulínek si nedůvěřivě změřil rybník pohledem a znechuceně kráčel pět metrů daleko od břehu, aby na něj nedosáhla ani slza vody. Když Denda zjistil, že Boďáka do vody nedostane, vyběhl každou chvíli na břeh a oklepal se v těsné blízkosti Boďákově a mé, abychom si to koupání taky užili. Jezírko bylo zapomenuto. Chudák Body byl během chvíle mokrej jak houba. Páníček taky. Na konci rybníka jsme všichni smrděli, jako když se rozřízne pytel s komediantama. Psiska zalezla do boudy. Páníček se na schodech svlékl do trenek a rovnou všechny hadry naházel do pračky, neboť panička z nějakého nepochopitelného důvodu chová averzi k vůni odleželého jílu a hnijícího rákosí. Na příští vycházku do bažiny sice půjdu obklopen vůní horské louky, ale Denis se promptně postará, abych znovu voněl podle psího gusta… |
| Tak nám zarůstá potok(24.09.2006) Šli jsme s klukama zkontrolovat aktivity ekologických bagristů, buldozeristů a dalších -istů, při stavbě rybníka. Potok ekologicky zmeandrovaný tak, že to vypadá, jako by se ožral dětinský bagrista, milosrdně zarostl rákosím, kopřivami a dalším neřádstvem. Ale ekologové pracují pečlivě a s rozmyslem. Okolo potoka nasázeli nové olše místo těch vykácených, které si tam drze rostly samy od sebe na místech, kde podle názoru krajinných ekologů neměly co pohledávat. Proto byly za trest minulou zimu prohnány kamny a komíny těch, kteří byli spřízněni volbou. Ne nemám na mysli Die Wahlverwandtschaften Johanna Wolfganga Goetha. Mám na mysli obecní volby, tedy osoby které jsou spřízněny s těmi, co sedí na radnici. Malé olše je třeba chránit při nadcházející zimě před okusem lesní zvěří. Lze předpokládat, že lesní zvěř nikdo v zimě krmit nebude, jak je místním lidovým mysliveckým zvykem. Takže srnčí zvěř a ti dva zajíci, kteří přežijí podzimní hony, budou z hladu žrát i něco tak hnusného, jako jsou výhonky olší. Olše proto byly oploceny. Speciálním pletivem, které jsem doposud neviděl. Dole to má hustá čtvercová oka, která postupně řídnou, až ve výši půl metru jsou oka tak velká, že by jimi prošel zajíc se vztyčenýma ušima. Bezvadná věc. Dole při zemi zajíc neproleze a v půlmetrové výšce zase neproleze srna. Akorát to má jednu malilinkatou vadu na kráse. Je pravdou, že teď, od jara do podzimu žádnýho zajíce či ani nenapadne, aby ožíral hořké olšové výhonky. Ale až napadne půl metru sněhu a zajíci dostanou ten správnej hlad… Ale nejsem ekolog, ani dítě země, ani jsem nehnul duhou, tak tomu nejspíše nerozumím. Je pravděpodobné, že pro zajíce Kadla bude z dotačního fondu evropské unie uspořádáno školení o neprolézání ekologickým plotem a vyškolený Kadel v únoru disciplinovaně chcípne hlady půl metru od výhonků, které by mu mohly zachránit kejhák. Klukům plot nevoní. Ono taky – čerstvej zinek, komu by to vonělo, žejo? Ale má to jednu nespornou výhodu. Denis mi nemůže zdrhat z louky do lesa, protože je tam smradlavej plot. Takže hezky kluše podle něj jak pohraničnickej hafan a já se v klidu můžu kochat krajinou. |
| Jak u nás byl pan dochtor II(18.09.2006) Nejenom Budulínka nám prohlížel pan doktor. Koukal i na Denise, kterému praskl oční koutek. Body se ho samozřejmě snaží léčit, takže mu líže oko a prasklina se díky vytrvalé péči zvětšuje a zvětšuje. Denis dostal oční kapky s tím, že je třeba kapat jednou denně. Takhle řečeno to zní jednoduše, ale skutečnost je jiná. Tvrdší, brutálnější. Boj je sofistikovaný jak válka v Zálivu. Ampulku s kapičkami musíte ukrýt do dlaně. Pes totiž, vida ampuli prchá a skrývá se v boudě. Musíte se tvářit jakoby nic. Jinak pes pojme podezření, prchá a ukrývá se v boudě. Když chytnete psa, musíte mu bleskurychle kápnout do oka. Jinak se vám pes vykroutí a jak již bylo výše dvakráte řečeno, prchá a ukrývá se v boudě. Zkrátka, nakapat Denisovi do oka se nám podařilo za měsíc asi třikrát. Počtvrté se sice nechal chytit, ale při spatření kapátka začal vrčet stejně, jako vrčívá na kolemjdoucí pobudy, tak jsme ho raděj nechali, protože navztekané půlmetrákové hovado neušéfujete. Poté, co jsem povolil dvojitého Nelsona, ve kterém jsem Denisovi držel hlavu, se tento vyškubl, dvakrát oběhl barák ňafaje při tom jako štěně a pak se jal tropit žertovné kousky s kousky dřeva a s nezralými jablky. Prostě Denoušák měl děsnou radost z toho, že unikl středověkému mučení spočívajícímu v kápnutí 0.2 ml borové vody do oka. |
| Jak u nás byl pan dochtor(11.08.2006) Budulínek nám docela slušně pajdá. Má v předních tlapách artrózu jako hrom. Vylepšil si ji letos v zimě, když nám zdrhnul a těma svýma tlapama běhal ve zledovatělým sněhu tak dlouho, až si je pořezal o ostré zmrazky. Ani přes léto se situace nijak moc nezlepšila, takže jsme povolali pana doktora. Pan doktor je hodnej a ochotnej, ale má jeden malinký handicap. Bojí se psů. Nevím jestli všech, ale těch mejch se bojí určitě. Kluci to vědí a řvou na něj jak trhovci z Holešovický tržnice na báby šátralky. Vy nevíte, kdo to je bába šátralka? To je taková uválená bába, s pazourama špinavejma jako prase, která se trhovci na zeleninovém tržišti přehrabuje třeba v rajskejch, nebo v hroznovým víně. Když to viděj kupující, tak si jdou těch pár rajčat koupit raději k někomu jinému, kde nebudou riskovat choleru, tyfus, nebo onu chorobu vyznačující se rychlým během na krátké vzdálenosti. Trhovci těmto bábám nevybíravě spílají a raději jim to ohňápaný rajče věnují zdarma, jen aby baba šla opruzovat někam jinam a nekazila jim kšeft. Letos jsem vyřešil lékařskou návštěvu jednoduše. Jednoho hafáka jsem zavřel do dřevníku a druhého hafáka si pan doktor prohlédl v klidu skrz drátěnej plot. Pak jsem psy vyměnil a ve stejném klidu si prohlédl i druhého. Úplně bez rumrajchu se to sice neobešlo, ale pan doktor mohl odjet neoslintán, nefrustrován a se stejným počtem končetin, s jakým přijel. Budulín dostal chutné mazání, které mu na tlapě vydrží asi dvě minuty, než to olíže, takže mu packu zavazujeme fáčem a mast tak vydrží dokonce dvě hodiny. Poté chodí po dvoře a tahá za sebou kusy zabahněného fáče, takže vypadá jako německý voják vracející se od Stalingradu z neúspěšné ofenzívy. Kůže se Boďákovi ale docela úspěšně hojí, takže snad do zimy bude alespoň trochu fit. |
| Obnovení povídání(11.08.2006) Přerušení vyprávění z důvodu oteplení dospělo až k ukončení. V červenci vlastně nebylo o čem povídat, protože kluci strávili červenec chrápáním na dvoře. Byly takový hice, že bych s nimi musel chodit na procházku až k rybníku Hanikáči, aby se vykoupali a ochladili, ale to by Budulín s těma svýma revmatickýma packama asi neušel. Tahat je po vyprahlým, zaprášeným lese bez slzy vody se mi nechtělo. Mimoto jsem potřeboval dopsat druhou serii povídání o Algim (je ve vedlejší „hospodě“ v Ptakopyskových příhodách) a nějak nebyl čas tvořit oboje najednou. Dokonce jsem s úděsem pozoroval, že jsou poměrně dlouhá časová období, kdy mě nic nenapadlo. Smutné. Asi budu muset začít konzumovat víc ryb. Že prý snad fosfor v rybách obsažený povzbuzuje mozkovou činnost. Tedy jako že se konzumentovi ryb, zejména mořských, má rozsvítit v šišce. No… fosfor je hořlavý a při hoření svítí, to je fakt. Každopádně druhá serie Algiho příběhů je hotová a než sesumíruji serii třetí, mám takový menší habaděj času, který věnuji psaní o pesanech. |
| Čelní srázka(10.07.2006) Pravděpodobně budu muset přijmout nový zákon o pozemních komunikacích na našem dvoře. Neboť doprava se stává chaotickou a havárie jsou skoro na denním pořádku. Psiska parkují na schodech hned za dveřmi a brání pohybu chodců. Mimoto neustále prděj a nad nimi se houfují hejna much. Na pokyny nadřízeného orgánu, tedy mě, aby opustili dveřní prostor, reagují pomalu, neochotně a často vůbec. Padají ze schodů, zívají, protahují se a vůbec dělají všechno proto, aby nemuseli opustit rohožku. Po dvoře běhají absolutně chaoticky, nedodržují pravidla o přednosti, zejména v prostoru křižovatky u kadibudky, kde je přímo nutné při vybíhání z kopřiv zastavit a dát přednost psovi přibíhajícímu zprava. Předevčírem kritická situace vyvrcholila. U lesa se totiž děly nepřístojnosti. Na procházce byla domorodá maminka s kočárkem, ve kterém bylo nesmírně nebezpečně vyhlížející batole. Už tohle probouzí v mých hlídačích stejný pocit, jako mají vojáci na kontrolním bodě mezi znepřátelenými státy, ke kterým se blíží machometán se skelným pohledem a z pod burnusu mu čouhá zápalná šňůra. Jako naprostý vrchol nepřátelské zvůle byl u lesa přítomen malý, černý, bíle flekatý, chlupatý podvraťák! Kluci z toho měli úplný hysterický záchvat. Doběhli vždycky za dřevník k plotu, tam chvíli štěkali jako blázni, pak štěkajíce vyběhli na dvůr, chvíli na mě hulákali uprostřed dvora, abych jako nejspíš šel k tomu plotu štěkat taky, a pak letěli zase za dřevník. To by bylo celkem normální a běžné. Problém byl v tom, že běhali proti sobě, takže havárie na sebe nedala dlouho čekat. Ty dva blbouni se srazili čumákama uprostřed dvora na fraj place. Kdyby koukali na cestu, museli by se vidět na deset metrů. Jenže nekoukali. Najednou rána jako z děla, chuchvalec prachu, že kterého byly vidět jenom zmítající se nohy a kvičení, neboť se ti dva strážci srazili opravdu tvrdě. Myslíte že je to zastavilo? Kdepak! Oklepali se a pádili štěkat k plotu dál. Naštěstí už běželi oba stejným směrem… |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace