Feuilletony roku 2004 II. pololetí

Povánoční nakupování(29.12.2004) Včera jsem byl ve Flusu koupit psům žrádlo. Bylo tam docela narváno – asi už lidem po Vánocích vyhládlo a do Silvestra je daleko. A jak se tak ploužím kolem regálů, najednou mi zcela neznámá paní naložila do košíku tři plastový flašky červenýho. Poněkud vytřeštěně jsem na ni zíral a kdesi vzadu v paměti se mi otevřel šuflíček s popiskou Socialismus a zaznělo odtud: „A to jste si pořídil sám, nebo vám to přidělil Národní výbor?“ Spolkl jsem otázku, zda paní pracuje na radnici, i když pod hlubokým dojmem z deja vu jsem byl připraven srazit kufry, odjet k pokladně a danou přiboudlinu zaplatit a na místě zkonzumovat. Paní zjistila omyl, nevzrušeně vyndala flašky z mého vozíku a pravila: „Vy nejste muj. Kadléééé! Pocééém!“
Kousek za mnou sebou trhnul chlápek, na okamžik mu z očí spadl takový ten tupý pohled, jaký už mužové mívají, když doprovázejí své manželky na nákupy, posunul se o dva metry a znovu upadl do letargie…

Psi vědí přesně, kdy jsou vánoce(27.12.2004) Ano naprosto přesně to vědí. Proč by jinak vyli za vchodovými dveřmi již večer před Štědrým dnem? Proč by jinak civěl do okna ložnice slintající a olizující se ovčoun na Štědrý den v půl devátý ráno? Je to celkem jasné. Již třiadvacátého děvenka moje starostlivá zahájila přípravu štědrovečerní večeře. Takže pesové fasovali první zbytky a v síni chladla a voněla švestková omáčka, bramborový salát a houbový kuba. Budulín miluje vařené brambory, tak dostal okrojky z přípravy salátu a protože Denis čuměl jak když mu nadloube, tak dostal do kastrolu taky jednu bramboru. Zůstal jsem na schodech, abych viděl, co si s ní počne. Zarejdil jazykem v kastrole, aby to zarachotilo, pak tlapou bramboru zakryl a civěl na mě nevinným, jako sklo průzračným pohledem: „Tak bramboru jsem sněd‘, kde je ten řízek z kapra?“ Panáček byl totiž rozmlsanej – chvíli před tím zporcoval ploutve a žábry a těšil se na zbytek ryby. Přísně jsem k němu pravil: „Až sežereš bramboru, dostaneš další mňamku!“ Pes otráveně odešel k plotu a uraženě civěl ven. Bramboru během vteřiny sežral Budulín. Celý Štědrý den strávili pesové zaparkovaní u vchodových dveří a frňákama šacovali každého, kdo vystrčil nos. Chovali se hůř než celníci, ale neslo to své ovoce. Jak jinak by mohli sežrat půl litru voleje ze smažení ryb, osm brambor, půlku chleba, dvě hrsti krup s houbama a s česnekem (!) tři odměrky granulí (aby zajedli ten volej), strouhanku, polohrubou mouku, syrový vejce, mléko, šlupky z brambor a rozervat na proužky jedny noviny? To, že večer neuvidí zlaté prasátko, jim bylo evidentně ganz egal.

Kastované vyprovázení(21.12.2004) I vyprovázení mé osoby ráno k brance je u nás kastované. Alespoň si to myslí Denis, který všemu u nás na dvoře šéfuje. Ke vrátkům mě vyprovází on, dobrman jde pět kroků za ním a přiblíží se, až když otevírám branku, abych ho podrbal za ušima. Tohle platí jen když moc nemrzne. Teplota kolem nuly je teplota dvojpsová. Můj dojem je, že v případě mrazu jde veškerá subordinace stranou a Budulín prostě kašle na to, aby v takové psí zimě vylézal ráno z vyhřátého pelechu. Tudíž vylejzá z boudy pouze ovčoun a to do vzdálenosti závislé na síle mrazu. Včera bylo osm pod nulou, tzv. jednopsový mráz. Body chrápal v boudě a Denis mě vyprovodil k brance. Dneska bylo přes deset stupňů a Denoušák jenom vylezl z boudy, popošel tři kroky aby viděl k brance a bedlivě sledoval, jestli správně odmykám, při chůzi střídám nohy a pak jestli zamknu. Když se ujistil, že jsem všechny předepsané úkony zvládl, uklidněn se vrátil do boudy a oddal se zasloužilému odpočinku.

Kravská příhoda(12.12.2004) Ona to není přímo kravská příhoda, ale s kravami to souvisí. Tak nějak čichově. Dnes je mrazivo a zataženo celý den, prostě inverze jako prase. Kmital jsem kolem baráku a uklízel nepořádek po řezání a štípání dřeva. Na psí procházku mi vybyl čas až skoro za tmy. Do lesa se mi moc nechtělo, protože tam už byla tma jako v pekle. Šli jsme tedy nahoru ke vsi. Kluci měli radost, protože se bláhově domnívali, že půjdeme skrz vesnici a budou si to moci vyřídit s tou tlupou zablešenců, co jim hauzírujou kolem plotu. Z bezpečnostních důvodů jsem se uhnul před vsí stranou a vyrazili jsme dobývat vrchol vedle vsi, kde v dávných dobách stávala malá strážní tvrz. Tvrz už dávno není, z jejích kamenů je asi postavená ta nejstarší část vsi. Již ve středověku místním domorodcům nic cizího nebylo cizí. Na vršku stojí boží muka, lavička a dva obří stromy. Asi by to bylo dobré místo k randění, ale shodou okolností jde o místo, kde se kříží datové sítě všech čoklů z okolí. Takže když si tam v létě sednete na lavičku, za chvíli smrdíte jak starý patník. No a líbejte světlo svých očí, když podle vůně máte pocit, že místo sličného junáka či lepé děvy vedle vás sedí starej pes. Tedy na tohle místo psích snů jsme dorazili. Kluci čmuchali jak dva obří vysavače, já jenom letmo zkontroloval, jestli v křovinách neleží chcíplej kohout. (Jako loni, kdy ho chtěl Body mermomocí posvačit.) Když se dostatečně vyčmuchali a označkovali co se dalo, šli jsme zkratkou z kopce domů. Nebyl to dobrý nápad. Vejpůl kopce je hnojiště. Na první pohled vypadalo, že je suché tak jsem nechal kluky, ať si začmuchají a dokonce jsem s nimi to hnojiště oběhl kolem dokola, protože měli dojem, že z druhé strany ten hnůj tak nějak lépe voní. Bohužel na druhé straně hnojiště byla lehce zamrzlá kaluž močůvky a kluci ji proběhli prostředkem….
Teď mi po dvoře pobíhá cosi, co sice vizuálně připomíná dva psy, ale smrdí to jako kráva.

Kořeněná příhoda(10.12.2004) Dnes jsem připravoval večeři. V plánu byla grilovaná vepřová žebírka a americké brambory. Se žebírky jsem žádné velké štráchy nedělal. Zakoupená žebírka jsem nechal přes noc marinovat potřené směsí na gyros a pak jsem je vrazil do trouby na gril. Americké brambory jsem si připravoval vlastnoručně, protože mé duši drobného škudlila se příčí kupovat za hříšný peníz přesně to samé, co mám ve sklepě zadarmo. Mimoto jsem měl v úmyslu péct brambory přesně v tom sosíčku, který se uvolnil při přípravě žebírek. Ono když brambůrky takhle pečete od syrova, tak do sebe ten sosíček a vůni krásně natáhnou a jsou mnohem chutnější, než ty kupované, sterilní, pečené bez tuku bůhvíjak. Potud šlo všechno jak na drátkách. Když byly brambůrky tak napůl a žebírka se skoro rozsýpala, chtěl jsem onu božsky vonící směs ještě posypat kořením na americké brambory. Koření bylo ve válcové krabičce uzavřené zvrchu plastovým víčkem sloužícím též jako sypátko. Jenže koření obsahuje sůl. A ta sůl se poněkud spekla. A sypátko nesypalo. I napadlo mě zatřást s nádobkou. Jenomže prudký pohyb nádobkou vzhůru odtrhl spečený kus koření od stěny a vektor následného pohybu dolů se sečetl s vektorem pohybu koření působící proti víčku a výsledkem této čistě mechanické operace bylo uvolnění víčka z nádobky a posypání mé osoby americkým kořením od hlavy až do pantoflí. Dále byla zasažena podlaha na ploše cca 4 metry čtvereční, sporák, otevřená trouba, umývadlo a část linky. Je zajímavé, že na pekáč s bramborami nedopadlo koření žádné. V tuto pohnutou chvíli přijela děvenka moje starostlivá z práce domů. Šel jsem jí otevřít vrata doprovázen psím procesím. Ti chudáci kejchali jak rota astmatiků. Když páníček voní jako pečené žebírko, je nutné ho očmuchat a oslintat. S podrazem v podobě silně kořeněného pána ovšem nepočítali. Děvence bylo sice divné, že nějak silně voním paprikou, ale zdržela se komentáře. Tedy jenom do okamžiku, než vstoupila do kuchyně. A co se jí honilo hlavou, raději nevědět….

Otevřená vrata(8.12.2004) To jsem přijel večer domů z práce autem. V kufru jsem měl nákup a pytel krmení pro psy. Byla už tma a bylo hnusně. Ostrý severák se zakusoval do tváří a ohlodával klouby na rukou. Zajel jsem tedy autem těsně k domu, bleskurychle přeházel nákup do verandy, otravujícím psům jsem odsypal každému hrst granulí, aby v záchvatu žravosti neukradli nějakou cennější potravinu. Pak jsem auto strčil do garáže a zalezl domů. Ještě jsem několikrát vylezl ven pro třísky na zatopení, pro dřevo a tak. No a asi po třech hodinách jsem šel vysypat organický odpad do recyklátoru. To je za plotem, takže je nutné otevřít vrata, vyjít ven, zavřít vrata, vysypat šlupky z brambor na kompost a…. A!!!! A herdekfilek! Ty vrata jsou dokořán! Já trubka je zapomněl zavřít! No nazdar… Již několikrát jsem měl tu čest a nevýslovné štěstí hledat černého dobrmana v noci v lese, když nesvítí ani hvězdička. Řeknu vám, hledá se blbě. Obvykle to končilo tak, že se ke mě připlížil zezadu a strčil mi frňák do dlaně. To se leknete tak strašlivě, že ho ani nemůžete praštit. Obzvlášť když vidíte, jak mu nad hlavou probleskuje svatozář. Tentokrát jsem se rozhodl nejdřív zkontrolovat množství psů na dvoře. Denis chrápal v boudě, ten si možná ani nevšiml, že jsou vrata dokořán. A ještě jsem si všiml, že na dvoře je jenom jeden kastrol. Šel jsem najít ten druhý, abych je měl pohromadě na večerní krmení, až najdu toho parchanta Boďáka. Kastrol byl u plotu zahrádky v té nejhlubší tmě. A u kastrolu ležel tiše jako pěna Budulín a ohryzával zapomenutou kost. I chválil jsem ho převelice a pes na mě čučel velmi udiveně: „Prosím tě pane, kam bych chodil v týhle sibérii. Vždyď je zima, že by psa nevyhnal! Natož aby šel ven dobrovolně…“
Zastyděl jsem se a nasypal jsem klukům k večeři o půl porce granulí víc, než je zvykem. Koneckonců, ušetřili mi jeden pětikilometrový noční branný závod.

Vzpomínka nejen na žízeň…(18.11.2004) Znal jsem jednu dívenku. Byla překrásně prsatá, jmenovala se Maruška a dělala číšnici v Jihočeské hoštěnici v Mladé Boleslavi. Za mých mladých let pan vrchní řečený Ještěr (neboť vypadal jako postarší velociraptor) ZÁSADNĚ používal jako personál prsaté Marušky. Pak i silně připařený štamgast věděl, že stačí zavolat Maruško! a na stole se objeví pivo. No a tahle konkrétní Maruška, která nosila na tácu o dva půllitry méně, aby měla kam dát svoje přednosti, byla neustále nafrněná a jedovatá. Až jednou jsem seděl u stolu s klemířem, který měl vizáž jako gotický chrlič. Maruška před nás práskla půllitry až pivo vychlístlo – vysvětlil jsem vyděšenému klempíři, že Maruška takhle funguje pořád. I zašklebil se chlap ďábelsky a pravil: „Tak ji zkusíme rozveselit…“ Dopili jsme pivo, zařval jsem Maruško! a za chvíli k nám kvačila servírka s věncem půllitrů. Čistě náhodou pokrejvač vytáhl z kapsy peněženku a zřetelně prohlásil: „Sakra, někde bych tu měl mít stovku!“ A prohrabával se německými markami, tuzexovými bony a dolary, až vítězoslavně vytáhl kilo a zvolal: „Tady je potvora!“ Upozorňuji, že to bylo za socíků a ten chlap měl ve šrajtofli něco jako zlatej poklad. Maruška tála jako voskovice, radostně štěbetala, klempíř dostával piva cenťák nad míru, větší porci smažené nivy v šunce, víc hranolků atd. atd. Šklebil se přitom tak děsivě, že mu padala pěna z piva, ale v očích Marušky to byl úžasný okouzlující mladý muž. Bohužel jsme se tehdy strašlivě ožrali, takže světlo Maruščiných očí se odpotácelo a objímajíc kandelábry zmizelo z jejího života…

Stopy(17.11.2004) Dnes od rána prší jako z konve a kluci si přesto vynutili procházku. Na lesní cestě bylo sem tam rýpnuto a sem tam stopa. Přibrzdil jsem kluky v jejich rozběhu a koukal jsem kdopak to tam řádil. Celkem zřetelně byla vidět stopa pořádného divočáka. Asi šel po cestě a semo tamo rejpnul rypákem do země. A o kousek dál stopu překrývaly stopičky malých čuníků. Takže tudy promenádovala bachyně s mladýma. Strach jsem neměl, protože jsme se psama dělali takový kravál, že by musela být hluchá a ještě k tomu dementní. Ale byla poměrně zajímavá reakce psů. Oni vědí, jak vypadá divoké prase, protože ho občas potkáme. A mají z něho respekt. Takže pokud objeví jeho stopu, tváří se, že tam žádná stopa není a jdou prostě jinudy. Tudíž já jsem šel prostředkem cesty přes prasečí stopy, a psi šli po kraji lesa a neustále čmuchali něco po zemi úplně mimo otisky divočáků. Na cestu se vrátili až když stopy z cesty definitivně zmizely.

První zimní držkopád(10.11.2004) Podzim se pomalu láme v zimu, počasníci se zaklínají tlakovou níží nad Azorskými ostrovy, jeden frontální systém se kupí přes druhý, izobary povážlivě houstnou a tlak vzduchu přepočtený na hladinu moře stále klesá. Rosný bod snad lépe nezmiňovat.
Krátce laicky řečeno je hnusně a lepší to už nebude. Psiska se chovají celkem čitelně. Přes den chrápou v boudě a šetří síly na okamžik, kdy vylezu z baráku ven. Pak se mi pletou pod nohama úpěnlivě mi civí do obličeje a Body teskně kvílí. Zalezu domů protože z oblohy padá hnusný studený aerosol občas vystřídaný deštěm. Body se přestěhuje pod okno kuchyně a vyje jak smečka šakalů. Vykouknu z okna abych mu vynadal a pod oknem sedí promoklý zmrzlý polochcíplý zbytek psa, který vyje z posledních sil. Povolí mi nervy, neb nejsem nelida, nebo nepesa?!? Navléknu vaťák, gumáky, na hlavu narazím kulišáka a sáhnu do poličky pro vodítko. V tom okamžiku se z polomrtvého psa stává energetický výboj, běží do boudy pro kamaráda Denouše a se zběsilým štěkotem upalují k vratům. Napůl utopení v přívalech vody vyrážíme do lesa. Psiska zběsile čmuchají po zemi a mají tendenci letět dopředu jako magoři. Poklusávám za nimi a nechávám se víceméně táhnout. Bohužel jsem si neuvědomil, že krásně měkká lesní cesta porostlá zeleňoučkým mechem je jednak nasáklá vodou jako houba a druhak je zavátá bukovým listím. Budulín ucítil v pasece spícího srnce, zabral za vodítko, já se snažil zabrzdít jako vždycky v létě jenže třecí síla měla zrovínka volno, gumáky mi podjely a v tu ránu jsem byl na kolenou a následně na hubě. Vodítko mi vyklouzlo z ruky, ale duchapřítomně jsem zařval: „Čekej!“ Psiska se kupodivu zastavila, já znovu chňapl vodítko a tím jsem si ušetřil dvouhodinové hledání těch dvou pitomců po lese.
Psi zírali udiveně na mě a pak na sebe: „Vidíš to? Páníček se válí po zemi. Neměli bychom jít oslintat mu obličej? Určitě si lehnul jenom kvůli tomu. Nebo že bychom přes něj přeběhli tam a zase zpátky, aby měl radost?“
Bleskurychle jsem vstal a provedl jsem odvětvení, odmechování a odbahnění. Kluci pak už běželi opatrně, protože dobře znají moje syčivé zaklínadlo: „Pomalu hovada! Jestli mi podjedou zase nohy tak dostanete přes prdel!“
Zbytek cesty už byl víceméně pohodovka, takže jsem měl čas si povšimnout, že rostou pozdně podzimní houby, že bukové listí změnilo barvu ze zlatavé na tmavohnědou a začíná opadávat, že mechy vytvářejí nádherné jasně zelené koberce. Po příchodu domů jsem sáhl pro houbařský nožejk, košíček a vyrazil do lesa na lišky trubkové, čirůvky křupky a večer byla vynikající houbová polévka s ovesnými vločkami…

Hlídací psi???(30.10.2004) Byl jsem v blízkém městě provést sobotní nákup, neboť děvenka moje starostlivá, coby pilíř firmy měla denní dvanáctku. A na mě bylo nakoupit, uvařit, zatopit. Uklidit už ne – po mnoha a mnoha létech manželství vím, že NIKDY nedokážu uklidit tak, aby bylo světlo mých očí spokojeno – takže na úklid kašlu a uklízím jenom kusy hmoty větší než malé. Tedy půlky cihel, ztvrdlou maltu, šrouby, odřezky trámů a sádrokartonu. Takovýto nepořádek má poměrně devastující vliv na psychiku mé nejdražší a proto se jí snažím ušetřit nervových otřesů způsobených třeba zasypáním skoro nové bundy pilinami, politím uklizené podlahy štukem a pod. Leč zpět k tématu.
Vrátil jsem se z prolézání super hyper, i zcela malých krámečků v jedenáct hodin a na dvoře bylo jako po vymření. Otevřel jsem vrata a pořád nic. Tiše jako bílý bratr Old Shatterhand na území Siouxů jsem se doplížil k boudě a udělal jsem HAF!!! Z boudy vystartovali dva rozespalí, naprosto neupravení pesové, kteří zhola nechápali, co se to najednou u všech zablešenců vlastně děje. Pak jim došlo, že jsem doma, dokonce s autem a že oni si toho ani nevšimli, neboť zavrženíhodným způsobem chrápali v boudě místo vykonávání strážní služby. Rozeběhli se k plotu, upřeně zírali na lidu- i zvěroprázdnou louku. Denis přísně štěkl a běželi zpátky ke mě. Koukli na mě, jestli koukám jak perfektně hlídají a ten samý kousek vykonali i na ostatní světové strany. Trochu mi to připomínalo zažehnávání zlých duchů. Po provedeném obřadu si přede mě sedli: „Tak vidíš pane, jak hlídáme? Nikde nikdo – to se nás všichni bojí. Tak bys nás mohl podrbat, né?“
Narovnal jsem jim uši, aby nevypadali jako troubové, podrbal jsem je na hlavě a každý obdržel hyperrohlík s megaporcí maku v hodnotě 1,49 CZK. Body dostal ještě jeden, protože ten první spolknul bez kousání a pak mi slintal na kalhoty při vykládání nákupu…

Pes a ryba II(17.10.2004) Na zahradě se válí šupiny z vykuchaného kapra. Tak nějak nejsou lidi, kteří by je uklidili. Ale děje se zajímavá věc. Přijedu domů z práce, otevřu zahradní branku a na zahradu vběhne Denis, ukradne hrst šupin a odsprintuje na dvůr. Tam na mě číhá, a těší se, že ho začnu honit a budu se mu snažit vytáhnout šupiny z huby. Netuší, že jsa ve svátečním, nemám touhu honit zablešeného čokla smrdícího rybinou někde v šeru mezi zákeřně nastraženými psími hovny. Naznačím pouze rozběh a nadšený pes obíhá barák a přitom ztrácí šupiny. Když se objeví za protějším rohem, dochází mu, že důvod k honičce už mu z držky vypadl a přijde si jenom pro podrbání. Body je v téhle oblasti poněkud upjatý a naprosto nechápe důvod, proč by měl s držkou plnou šupin běhat jako trotl kolem baráku. Takže jenom výchovně kousne Denise do zadele a servou se spolu jako hovada. Celá tato operace má ovšem jeden pozitivní efekt: Šupin na zahradě ubývá a současně se snižuje frekvence výchovných monologů z úst mé ženy o děsném bordelu kolem baráku.

Pes a ryba(10.10.2004) Je podzim, mimo jiné i čas výlovu rybníků. I vyrazil jsem do vedlejší vsi za účelem provedení zakoupení jednoho kusu kapra obecného. Abych nenasvinil doma, zabil, vykuchal a naporcoval jsem kapra na zahradě. Práce šla pěkně od ruky, jenom mě trochu znervózňovaly pohledy mých psisek. Seděli za plotem a zírali na mě jako kdyby týden nežrali. Denis napřed klackoval podle plotu, pak vzorně seděl, pak si lehnul, protože viděl, že to bude trvat déle, než očekával. Budulín celou dobu seděl vzorně jako socha, hlavičku na stranu a hejbal ušima dopředu, dozadu, jako by se snažil uložit do své kotrby technologický postup, až on si uloví svého kapra, tak si ho taky vykuchá a oškrábe ze šupin. Konečně se kluci dočkali – každý dostal kus střeva, nějakou tu ploutev, žábry. A Denis dostal i rybí měchýř. Přistupoval k němu obezřetně. Ono všechno, co je nafouklé, může být nebezpečné. Kupříkladu taková včela, kousne se do toho a najednou je v držce žihadlo jako hrom. A Denis si evidentně nemohl vzpomenout, jestli mají kapři žihadla, nebo nemají. Olizoval měchýř, nosil ho v tlamě po dvoře sem tam jako odjištěný granát a zle vrčel na Bodyho, který mu tu podivnost chtěl šlohnout a normálně ji zakousnout. Až se Denis ohnal nějak zprudka, zapomněl, že má v hubě balónek a ten mu praskl. Denda splihlou blánu znechuceně vyplivl a Budulín se na ni ani nepodíval. Jakmile to bylo placatý, stalo se to nezajímavým.

Pes voní? Jak kdy……(27.9.2004) Dceruška Beruška má pejska Moulu a světlo jejích očí Standa má pejska Pepu. Pepa je podvraťák podvraťákovič jako z partesu a má jednu nepřehlédnutelnou zálibu. A to parfémování. Bohužel používá poněkud nelidských vůní. Představte si táborák: opékají se buřty, kolem ohně běhají hejna dětí, psisek. Otcové – členové ligy proti alkoholu – ekologicky likvidují sud piva, který náhodně nalezli ve sklepě restaurace U Raků. No a jeden pes, zvaný Pepa se toulá po louce a dumá, čím by přispěl ke všeobecné zábavě. Nyní skočíme v čase do časného rána. Na louce se ve svitu vycházejícího sluníčka popásá stádo roztomilých kraviček. Chroupou trávu a na louce po nich zůstávají produkty látkové výměny. No a jeden takovýto produkt přečkal nepoškozen celý, celičký den a čekal až ho najde neposedný pejsek Pepa. Beruška zrovna řešila s kamarádkami cosi veledůležitého a najednou s úžasem zjistila, že k ní z louky běží oživlé kravské hovno a chce se kamarádit. Nevybíravým způsobem odehnala trus zpátky na louku. Pepa byl hluboce uražen a když zjistil, že se s ním nechce kamarádit vůbec nikdo z celé té veselé společnosti, propadl depresi. A to ještě netušil, že po příchodu domů ho páníček čapne za kožich a nemilosrdně ho vypere v sudu s dešťovou vodou.
Hot fix:
Nevím, jestli přísloví „O kom se mluvívá, nedaleko bývá“ platí všeobecně, ale…. Teď jsem byl venku před barákem – – – MŮŽETE MI NĚKDO VYSVĚTLIT, JAK JE MOŽNÝ ŽE MÁ BOĎÁK POSRANOU HLAVU?????

Zde je vysvětlení odborníka stran afinity psů ke kravskému lejnu, který poskytla čtenářka Nany:

“ Pídili jsme se po příčině a jeden odborník nám prozradil, že se pes maskuje za krávu pro případ pronásledování.“
A já dodávám: „Jářku, tohle by mě jakživo nenapadlo :o)))“

Zima se blíží…(24.9.2004) Zima je asi pomalu za dveřmi – psi žerou jak nezavření a začíná jim houstnout srst. Pod dojmem těchto jevů jsem se vrhnul o víkendu na štípání dřeva. Ne přímo loučí na topení, ale na štípání polen, aby se to vůbec dalo rozřezat elektrickou pilou. A polena to byla pořádná půl, až tři čtvrti metru v průměru. Samá patka stromu, pořádně zkroucená, uvnitř vyhnilá. Dřevorubci tomu říkají prdel. Už celkem chápu proč. Psi na mě chvíli zírali, jestli budu opravdu pracovat a když zjistili, že fakt makám jako šroubek, odešel Denis spát do boudy a Body usnul kousek ode mě. Jejich umístění souvisí s jejich světovým názorem. Ovčoun je citlivá povaha a nemůže se dívat na to, jak jiní dřou – proto ta bouda. Body naopak vítá pracovní úsilí. Již jako štěně hlídal boudu stavbyvedoucímu před nenechavými gastarbaitery i tuzemskými lumpy a za tu dobu se u něj mimo jiné vyvinul velmi vřelý vztah k práci a ještě vřelejší vztah ke všem opáleným etnikům. Mimoto má Body pocit, že mě čas od času přepadne nutkání podrbat psa. Tak se vždycky motá poblíž, abych mohl svůj chtíč uspokojit a nepropadal depresím. A pak má Budulín ještě jednu zavrženíhodnou vlastnost: když dělám něco na zemi, třeba vyměňuju řetěz v motorové pile, sedne si proti mě a upřeně mi zírá do obličeje ze vzdálenosti cca pěti centimetrů a jakmile polevím v pozornosti tak mi bleskurychle olízne obličej. Leknu se, důležitý zaolejovaný čumprdlík mi spadne do pilin a zařvu nepublikovatelný vulgarismus. Body se začne tvářit ublíženě, děvenka mi vynadá, že mluvím sprostě, z boudy vyleze Denis a proběhne přesně tou hromadou pilin, kam mi spadl čumprdlík z motorovky. Drtím mezi zuby kletby, nalézám kýženou součástku, zaháním Denise a začnu dávat pilu dohromady. Zvednu hlavu a z pěti centimetrů mi hypnoticky hledí do tváře Budulín. Uvědomuji si nevtíravou vůni psí ústní vody zvané „Mrtvá myš“ a urychluji kompletaci. Štípu špalky, sem tam něco uříznu a večer jsem servaný jako závit. Padám na kanape a zavlažuji vyprahlé hrdlo plnotučným Regentem. Kdesi vzadu v mozku hryže podvratná myšlenka, že zrovinka dnes je ve Znojmě a na Mělníku vinobraní, rozveselení lidičkové se touhle dobou koulí ulicemi jako klubíčka, ucucávají to či ono, požírají klobásky, okurčičky a kašlou na to, jestli bude zima, nebo nebude.
P.S. Mládež je zvlčilá a neváží si práce svých předků. Ó tempora, ó mores! Tohle mi dorazilo od O.K. – účastnice znojemské ochutnávky:
Můžete být na sebe pyšný, že ve Vašem věku, těsně před smrtí, zvládnete celý víkend makat jako trotl! A my, mladí líní opilci, Vám k tomu tleskáme!

Neskutečná procházka (20.9.2004) Včera jsem s čoklama vyrazil na dlouhou procházku. Pole jsou sklizená a ještě není zoráno, takže se lze toulat po strništích a posekaných loukách celé hodiny. A děly se věci naprosto neskutečné. Lépe řečeno nedělo se nic. V lese jsme nevyplašili žádnou srnku, u rybníka se mi podařilo oba psy ubrzdit a nasměrovat do čisté vody, takže jsem od rybníka neodcházel se dvěma zelenými mutanty jako obvykle, po polích poklusávali kousek přede mnou, tudíž jsem neměl pravou ruku o půl metru delší, ale jenom červený galejnický kruh kolem zápěstí. Při přecházení potoků vzorně čekali na břehu, než se seškrábu dolů a pak teprve hupli a vytáhli mě na druhý břeh. Když jsme se vraceli, tak na louce pod barákem se pásly dvě srnky. Kluci se zastavili a čekali se mnou, až srnky zaběhnou do lesa. Pak teprve vyrazili je stopovat. S naprostým klidem s frňákama u země minuli srnčí stopu a teprve u baráku si uvědomili, že při stopování jim patrně cosi uniklo. Zaběhli dovnitř za plot, nechali si v klidu sundat obojky, napili se, sežrali večeři a šli si lehnout do boudy. S pocitem lehkého neskutečna jsem odkráčel domů. Že by ty psi dostali rozum? Silně nepravděpodobné! No uvidíme při příští procházce…

Kombajn? Kdepak, samovaz! (19.9.2004) Volně navážu na předpředchozí příspěveček o štěkání na kombajn. Tento stroj dokonal svoji práci, odjel a fikaní zemědělci nechali pár dní slámu ležet, aby na ni mohlo napršet. Pravděpodobně byla zaprášená, takže se alespoň omyla a při následných operacích tak hnusně nešustila. Hned po dešti přijel samovaz a začal na poli vytvářet úhledné balíky. A nebyly to nějaké malé socialistické balíky, které člověk unesl v ruce a ve třech lidech, jednom traktoru s valníkem se dalo sklidit celé pole. Kdepak, dnes jsou to několikametrákové balíky se kterými ani nehnete. Na poli pufá jeden traktor s valníkem, druhý traktor s vidlemi vpředu jezdí po poli, presuje půdu do podoby betonové silnice, exhaluje oblaka zajisté ekologických výfukových plynů (nyk je to emerickej traktor). A co na to pesové? Prosím vás, hrdinnému psu, který štěkal na kombajn! nějaký nemrcouch samovaz nestojí ani za blafnutí. Budulín doběhl k vratům, přísným zrakem chvíli hleděl na přijíždějící stroj a když zjistil, že traktor nepřiváží ani dědka Laloučkovýho, ani žádnou babku, ba ani mizernýho flekatýho podvraťáka, odešel si lehnout pod jabloň a klidně usnul. Denis dvakrát ňafnul, pak doběhl ke mě a ňafnul ještě jednou, abych si všiml, že za plotem stojí tři metry vysoký žlutozelený traktor s pět metrů dlouhým samovazem. Podrbal jsem Denise za ušima jako odměnu za to, že mě upozornil a Denis šel hlídat k plotu, jestli ten traktor netropí na poli nepřistojnosti. Když byla sláma v úhledných balících a na poli ani noha, ani kolo, vyrazil jsem s klukama na procházku. Byla to procházka poněkud urologická, neboť – dámy prominou – bylo nutno ochcat každičký balík v daném časoprostorovém kontinuu se nacházející. A ne, že by si kluci nějak práci rozdělili. Přistoupili k tomu důkladně a co označkoval Body, Denis musel ještě svým razítkem potvrdit. Byrokracie bují i mezi psy. Domů jsem přivedl dvě vysušené mumie, šustící při každém kroku jako pergamen. Vychlamstali každý půl kýble vody a když jsem se jim posmíval, Body se na mě pohlédl jak Kozina na Lomikara: „Tak si to zkus pane, označkovat každičký balík slámy. Hin sa hukáže!“ Poraženecky jsem sklonil hlavu a šel jsem domů otevřít si jednoho Regenta, protože uznejte – ochcat celé pole slámy, to jednomu vyschne…

Babí léto? Kdepak – čas makrel… (6.9.2004) Teď je čas, kterému soukromě říkám čas makrel. Je to doba, kdy končí letní zájezdy cestovních kanceláří, klienti a zejména klientky se vrátili od moří a oceánů. Neboť jest módní vlnou býti na podzim opálen sluníčkem přímořským. Vnitrozemské opálení není in. Tudíž se české chodníky, prostředky hromadné dopravy začínají hemžit dozlatova ogrilovanými babami oplývajícími výstřihy, rozparky, minisukněmi, tričíčky a dalšími vymoženostmi, které ukazují a dokazují, že jejich nositelka BYLA U MÓŘE. To všechno je pěkné a je na to nadělení radost pohledět. Ale existuje jedna sorta dam – specielně dam středního věku, štíhlých, sportujících a držících dietu, které se po pobytu u moře vrátí ošlehané větrem, slaným vzduchem a opálené sluncem. Mají barvu jako uzené makrely. Uvědomil jsem si to při nákupu v Hypernově u pultu, kde prodávají uzené ryby. Jedna noblesní dáma, kterou zajisté neopalovalo nějaké sociálně slabé sluníčko Středozemního moře, ale výkonné Slunce floridské, přehrabovala uzené tuňáky. Se zájmem jsem na ni zíral, protože měla velmi zajímavě střižený přední horní díl letních šatů. Když stojíte takhle šikmo o krok vzadu, dáma natáhne ruku a trochu se předkloní, tak vás napadají vyloženě meteorologická přirovnání (cumulus, cumulonimbus). Hm, ehm… Zpět k tématu. Na pultě ležela krabice uzených makrel a jak dáma přes ni natáhla ruku, v tom okamžiku mi docvaklo: Vždyď ona má stejný odstín kůže jako ty makrely! No a od té doby se těším na čas makrel, neboť jest to doba pastvy pro oči, a potěchy duše…

Babka s holí? Pche! (3.9.2004) Babka s holí stojí maximálně za dva štěky. Kousnout to jeden nesmí, šourá se to pomalu a psů si to nevšímá. Ale takový kombajn, to je věc! Vedle baráku mám pole s pšenicí. Fikaní zemědělci ji po uzrátí nechali několikrát zmoknout, aby zčernala a začala klíčit. Pravděpodobně se pak vykupuje za vyšší cenu. Včera ale přijel kombajn. A ne ledajaký Byl to žlutý NewHolland, který mým psům jde pěkně na nervy. Jezdí kolem baráku po silnici už minimálně čtrnáct dní a nereaguje na štěkání a nechce se nechat kousnout. Denis když zjistil, že ten kombajn opravdu ale OPRAVDU! sjíždí ze silnice na naši příjezdovou cestu, začal vyvádět jak malé štěně. Běhal od vrat ke mě, vždycky nadšeně ňafnul a letěl zpátky, jako by nevěřil svým očím. A když jel kombajn kolem vrat, Denis se ujistil, že jsou vrata pevně zavřena, plot je neporušen a kombajn tudíž na dvůr nikudy neproleze a nekousne ho. Poté začal na kombajn zuřivě štěkat. Hulákal na něj jak trhovkyně celou dobu, co byl kombajn na dosah. Dělal malinkaté přestávky, aby se doběhl napít a letěl honem honem zpátky k plotu, aby si co nejvíce užil. Na dobrmana to takový vliv nemělo. Stál u vrat a přísně hleděl. Tvářil se tak trochu jako majordomus, kterému se přede dveřmi poflakují usoplení městští počišťovači zametající chodník, snižují tím vážnost svěřeného majetku a on je nemůže vykázat. Pak ke mě přišel, vzorně si přede mě sedl a hleděl na mě takovým tím pohledem: „Pane přijel kombajn! Už od pravěku je příjezd kombajnu důvodem k tomu, aby se začali drbat psi za ušima! Kombajn je za plotem a já jsem pes. Tak začnem né?“
Drbal jsem tedy Budulína za ušima až mě braly křeče do prstů, u plotu hulákal Denis a za plotem prášil a hlučel kombajn. Prostě podvečerní idylka v babím létě.
Ale i takováto idyla jednu skončí. Konkrétně u nás to bylo v půl páté ráno. Děvenka moje starostlivá příšerně zařvala a mě z toho málem leknutím klepla pepka. Zapomněli jsme totiž otevřené okno, do ložnice vlezla myš a přeběhla mi přes manželku.
Ale o podzimních myších zase někdy příště…

To už je dávno, pradávno……(30.8.2004) To už je dávno, pradávno, co jsme vypravovali prvňáka do školy. Dceruška Beruška je už ve světě a drsný mladý muž Algi dnes ráno možná uronil někde v koutku slzu nad tím, že už nebude chrápat do půl dvanáctý, aby se pak rovnou dovalil do kuchyně na oběd. Psiska tohle přijímají celkem stoicky. Jsou zvyklí, že někdo neustále odchází, mimoto jejich denní aktivita spočívá v tom, že celej den chrápou jak lenochodi. Pouze mění souřadnice svého bytí podle aktuálního stavu počasí. O to větší je jeich radost, když zjistí, že je někdo dopoledne doma a bude pracovat na dvoře. Ovčoun Denis má měkké srdce a úplně mu rve žíly, když někoho vidí pracovat. Po chvíli odchází spát do boudy, protože se na tu dřinu nemůže dívat. Body má práci rád. Lehne si poblíž pracujícího a když má pocit, že je ta pravá chvíle, přiloudá se a narve zezadu nic netušícímu pracantovi svoji kotrbu do podpaží. Tím způsobí pád pracanta do rozpracovaného díla, sérii nadávek a honění zvlčilého čokla za účelem potrestání – tedy nebetyčnou srandu. Psiska se pečlivě připravují též na příchody domů. Když byl Denis ještě roztomilé štěňátko, bydleli jsme v paneláku. On celé dopoledne dopoledne prospal v předsíni a když přišly děti ze školy, začínala ta nejlegračnější část dne. Bylo nutno udělat loužičku na schodech těsně před tím, než děti otevřely vchodové dveře, pak nacpat do držky kdejakej fujtabl čí šutrák a nechat si to páčit ven. Teď už na synka vracejícího se ze školy čekají mnohem sofistikovanější nástrany: zákeřně nastražené hovno v trsu trávy hned za vrátky, šíleně hluboká jáma vykopaná při lovu na myš sídlící vedle vchodových dveří, ovčoun plný pilin, protože celý den chrápal v hromadě čerstvě pořezaného dříví, dvůr plný cárů jakési látky, kterou hovada nalezla a poté rozervala při průzkumu odpadu připraveného na odvoz atd. atd. Psiska svoje vzdělávání skutečně dostala na kvalitativně vyšší úroveň. Děsím se možnosti, že existuje vysoká psí škola a na syna bude čekat po příchodu ze školy v záhoně jiřin zakopaný dědek Laloučků, který kolem nás chodívá na procházku a Denisovi úžasně imponuje. Popřípadě dobrman vykope tajnou chodbu pod plotem a Algi jednoho krásného dne najde plnou boudu naaportovaných zakousnutých myslivců. A já se budu kolem šourat v bačkorách a s fajfkou v hubě a budu pronášet moudrosti: „Vidíte, vidíte, já šem vám to žíkal, čvičte ty pši, jó to ža mejch mladejch let nebejvalo, takle nevyčválaný hovada, veď Denoušku?“ A prošedivělý veterán Denis na mě pohlédne moudrým pohledem, pokýve hlavou a nenápadně se odšourá k záhonu kosatců, kde včera slyšel půl metru pod zemí kejchnout krtka…

O kombinování věcí nakupovaných…(30.8.2004) Je třeba si dát pozor co má člověk v košíku, pokud kupuje také ochranu pro boj zblízka. Kombinace s lahví vína je akceptovatelná. Pokud máte v košíku ještě takovou tu dlouhou okurku, pak v očích mladé pokladní jiskří malí čertíci a víte, že bude o vás hovořeno v nejbližší pracovní přestávce. V případě kombinace ochrana, víno, sýr, olivy, čabajka na vás hledí pokladní v nejlepších letech poněkud nevraživě a pod trvalou se jí honí myšlenky o připlešlejch dědcích, který chtějí udělat dojem, ale přežerou se, neodvedou žádnej kloudnej výkon a usnou. Já osobně jako jednu z hvězd na štítu beru nákup, kdy jsem šel do drogerie pro borax a modrou skalici. U pokladny seděl překrásně opálený zrzavý přelud s impozantním výstřihem odhalujícím přírodní déčka. Pod hlubokým dojmem z viděného zapracovala první signální soustava a naprosto podvědomě jsem sáhl do regálu pro krabičku ochran. Přelud na zlomek sekundy přerušil markování modré skalice a upřel na mě pohled hluboký a ledový jak zelené jezero propasti Macocha. Pak slečna domarkovala, zkasírovala mě a nechala se vystřídat. Když jsem za chvíli šel kolem, seděla zase za pokladnou a měla na sobě bílé tričko ke krku…

Psí náhled na potopu…(2.7.2004) Rosničky v televizi celý týden poděšeně kvákaly cosi o průtržích mračen, přívalových deštích, kroupách, blescích, devíti ranách egyptských, atd. atd. Pod vlivem sugesce jsem znervózněl i já a když se v podvečer na jihozápadním obzoru objevila černá hradba, musel jsem dát vale svému skepticismu a uznat, že se kupodivu jednou počasníci trefili. V noci úderem jedenácté začal fičet vichr, za ním se přihnal lijavec prokládaný sem tam kroupami a celé to bylo osvětleno blesky. Matička příroda si dala záležet. Blesky šly každých deset vteřin a oknem jsme koukali do rybníka – všude byla jenom voda. Jeden okamžik jsem měl pocit, že se za oknem mihl kapr, ale byla to jenom větev. Po půl hodině déšť ustal jako mávnutím proutku. Vyrazil jsem ven přehlédnout škody. Za plotem mám za normálních okolností půl metru hluboký příkop a za ním tři metry širokou cestu. Dnes v noci tam tekla cca čtyři metry široká řeka. Bodejť by ne. Nad barákem je obrovské půl kilometru široké pole a studovaní zemědělci tam zasázeli brambory – brázdy pěkně po svahu. Protože se jim doneslo, že při prudkém dešti by to mohlo splavovat ornici, na spodek pole zaseli kukuřici, aby ta voda s ornicí mohla v klidu odtékat a aby se jim na poli zbytečně nehromadila úrodná půda.
Bodymu úplně stačilo vidět vodu tekoucí kolem boudy a nevystrčil ven frňák. Denis byl naopak nesmírně zvědavý, co že se to tam za plotem děje a šel očuchávat novou řeku. Zajímavé bylo, že stál „na břehu“ mezi vraty, krk natažený jak žirafa aby dočuchnul co nejdál, ale do vody nešel. Pak když voda později opadla, procházel cestu nahoru a dolů a vzrušeně frňákem skenoval každičký centimetr. Se zájmem brejlil z můstku do trubky, kam se s hukotem valily zbytky vody, ale zase – do příkopu nevlezl.
Druhý den jsem si na vlastní kůži vychutnal pocity egyptských felláhů po opadnutí vod Otce řek. Z příkopu jsem vytěžil kubík kvalitního písku. Na křižovatce bylo šest koleček štěrku, který voda vymlela z čerstvě zaflastrované silnice. Tím jsem vyspravil vymletou cestu a v duchu jsem blahořečil novým technologiím v silničářství, které do asfaltové obalované směsi již nepoužívají asfalt, ale jakési vodorozpustné lepidlo, které rozhrabou i slepice. Jenom jsem trochu litoval, že voda ze vsi nepřinesla ještě fůrku cihel. Potřeboval bych postavit garáž…

Filipika o češtině psané…(28.6.2004) Napadá mě, jestli i kolega Mozart měl ve své době kritiky, kteří věděli, že správně by šestnáctá nota na pátém řádku druhého listu měla být o osminku výš. A zase jiné posluchače, kteří by mu spolkli i variaci na téma Halí-belí pro vozembouch a orchestr. Těch druhých bylo asi víc, protože Wolfgang Amadeus údajně prohlásil: „Mí Pražané mi rozumějí.“ Na jednu stranu se Čechy hemží lingvisty poslouchající raději americké béčkové filmy v originále, než aby nechali nádherný Shakespearův jazyk v dokonalé dikci plynoucí ze rtů Eddieho Murphyho, či Vina Diesela prznit českými titulky či nedejbože dabingem. Na druhé straně jiní lingvisté velkomyslně přehlížejí vyšinutí z větné vazby, chybějící interpunkci, či překlepy jejich oblíbeného českého autora s tím, že oni tomu rozumějí a chápou, co měl dotyčný autor na mysli. Některá esa rozumějí a chápou dokonce i v případě, že dotyčný autor neměl na mysli vůbec nic. Ovšem těchto nejlepších z nejlepších je poskrovnu S úžasem vidím, že kolem mě přímo bují znalci jazyků světových, mimosvětových, i mimozemských. Lidé s rozkoší naslouchají skotštině, jiddiš, welštině, klingonštině a ROZUMĚJÍ přesně, co má mluvčí na mysli. Smekám s úžasem nad skrytými génii, kteří z tónu hlasu uhodnou smysl věty. A je lhostejno, jestli tuto větu zaburácí svým hrudním basem japonský samuraj, během zlomku vteřiny ze sebe vysype Portugalec, rozkošatěle pronese česká drbna, či zahuhňá Klingon. Divím se, že tito lidé nepracují pro tajné služby, pro NASA, neluští jazyky indiánských kmenů z Amazonie, či nedělají tiskové mluvčí politických stran. Naopak skromě posedávají v úřadech, stojí u soustruhů a tlumí svůj nevšední talent. Ovšem nepokojný duch se nedá zotročit a tu a tam vytryskne jako pramen životodárné vody odlesk dřímajících cizojazyčných myšlenek.
Prostá zákaznice samoobsluhy zasyčí na adresu uklízečky, která jí právě přejela hnusným hadrem na podlahu přes nové lodičky: „Krávo blbá!“ a uklízečka zahučí: „Cóóó, ty dylino?“ a příšerně se porafají.
Jazykově vybavená klientka superhypermegagigamarketu ovšem směrem k flórkavering menežr pronese s nonchallancí sobě vlastní: „Áj fak jú, Jú fákin bič“ a oslovená odpoví: „Izvinítě“. Klientka mumlajíc „Motofoko“ odchází vyhledat perzonal menežra, čífdajrektra, či přímo hedmena tohoto šopu, aby zkoordinovala mítink.
Neboť jak praví spisovatel Jaroslav Matějka ústy dědka Josefa: „Ženská se musí aspoň jednou denně pořádně poštěkat, jinak se jí srazí krev a umře.“
Já osobně jsem jenom primitivní savec bez hudebního sluchu a bez jazykového nadání. Denně děkuji svým rodičům za to, že nejsou Angličany, Číňany, či Francouzy, a že bydlí v Čechách, neboť bych do smrti nerozuměl ani jim, ani nikomu jinému. Proto jsem rád filmům dabovaným, či titulkovaným a knihám překládaným. Miluju překladatele z polštiny Pavla Weigela, miluju Jaroslavu Moserovou dvorní překladatelku Dicka Francise a některé další. Bohužel se dají spočítat na prstech. Bylo by dobré rozšířit jejich řady. Smutné je, že shora uvedení znalci z důvodů mě nepochopitelných nepracují v dabingových studiích, ani u titulkovacích strojů, ani v nakladatelstvích. Tudíž v mluveném a tištěném slově nacházíme zvěrstva doslovných překladů, vyšinutí z větné vazby, pravopisných chyb, překlepů apod. Chybí mi kritici, kteří by v rozumné míře tepali do tohoto šířícího se zlořádu. Opakuji v rozumné míře, abychom se nedočkali opakování prvorepublikových perel typu: „Vlak se rozjížděl a cestující mávali svými údy z oken“, či spisovně hovořícími zlosyny, čubčími syny, syny hor, či jinými syny vyznávajícími temnou stranu síly.

Feuilletony roku 2004 II. pololetí

Nejnovější příspěvky

Nejnovější komentáře

Archivy

Rubriky

Základní informace