| Psi v mlze(27.12.2003) Nad naše území se přesouvala tlaková níže směrem od Azorských ostrovů,nebo že by od Grónska?. Každopádně bylo neskutečně hnusně. Všude kolem nás byly mraky a mlha, na šatech se srážely kapky vody a vzduch byl plný vodního aerosolu. Dohlednost byla asi na deset metrů, takže kdyby nám kolem baráku běhal pes basketbalistickej, ani bych si toho nevšiml. No a v tomhle psím počasí, kdy by člověk ani manželku pro pivo nevyhnal, ty moje hovada usoudily, že je nejvyšší čas na procházku. Dobrman si sednul pod okno u kuchyně a začal úpět. Denis stál v garáži a štěkal na něj. Během deseti minut jsem kapituloval, vzal vaťák, ušanku a šel jsem se obout. Pesové uslyšeli cinknutí zapínání od kanad, bleskurychle se přesunuli ke dveřím verandy a začali úpět a ňafat s dvojnásobnoou intenzitou. Vyrazili jsme a obklopilo nás absolutní ticho. Psy to tak udivilo, že se každou chvíli zastavovali a čenichajíce upřeně zírali do mlhy. Pustil jsem Denise z vodítka, protože pravděpodobnost výskytu lidových myslivců mimo hospodu limitovala k nule. Denoušák kolem nás lítal jako magor a pohyboval se přesně v desetimetrovém okruhu, tedy na dohled. Bylo na něm evidentně vidět, že by se potřeboval rozeběhnout dál, ale že se bojí, abychom mu s Budulínem nezdrhli a třeba nešli BEZ NĚJ honit srnky, nebo zajíce. Body dělal naprosto vzorného psa, kráčel mi u nohy a oddaně na mě zíral. Má totiž naprosto mylnou představu, že když se bude na vodítku chovat vzorně, pustím ho. Samozřejmě ví, že jakmile bych ho pustil, prdlo by mu v bedně a zmizel by v lese, kde by lítal minimálně dvě hodiny, žral by kdejaká neřádstva a pak by mě nechal, abych ho na deseti hektarech polesí našel. A naprosto mylně se domnívá, že tento ďábelský plán neprokouknu. Zachoval jsem se jako hnusný sadista a nepustil jsem ho. Ba naopak jsem k němu uvázal i Denise, který začal mít roupy a začal mizet do mlhy, aby se s vyplazeným jazykem neočekávaně objevil a oslintával mě. Za půl hodiny jsme byli mokří jako houby, smrděli jsme jak bolavá noha a kluci už jenom poklusávali. Dokonce na cestě k domovu ani neuhýbali do pasek, neomotávali se kolem stromů a poslušně mi šli u nohy. Doma zbouchali každý kastrol granulí a ulehli k odpočinku. Ano orazí si, prospí se a v deset hodin večer, když zjistí, že páníček zalezl do postele a chce spát, sednou si pod okno ložnice a začnou štěkat do mlhy, protože tam zaručeně číhá pes basketbalistickej, lochneská příšera a ten hajzl zajíc, co už jim roky pije krev… |
| Denoušák – zpěvný pták(26.12.2003) Děvenka moje starostlivá se rozhodla, že se začne starat i o zpěvné ptactvo, aby nezvlčelo a eventuelně nechcíplo hladem. Jako první krok k výchově oprsklých ptáků zakoupila lojové koule a krmítko. Mě, jako technického talenta, poslala tyto předměty nainstalovat. Vydal jsem se na zahradu dychtivě sledován sledován ovčounem Denisem. Tomu parchantovi zavoněl pod frňák lůj a byl ochoten vonící kouli sežrat i se semínky a plastovou síťkou. Pověsil jsem kouli na strom a pes na mě udiveně upřel pohled: „Proč pane věšíš tu voňavou věc tak vysoko, když tam nedosáhnu?“ Vlídně jsem k němu zahovořil: „Ty troubo, to je pro ptáky. Teď to sežerou, aby přes zimu nechcípli a v létě za to budou obírat breberky ze stromů.“ Odpovědí mi byl pouze zhnusený pohled a Denis se vydal lovit myši. Potom jsem šel instalovat krmítko. Jako podstavec jsem použil půlmetrový kus roury. Na něj jsem postavil krmítko a dovnitř jsem nasypal zob. V ten okamžik z druhého konce nasprintoval Denis a narval frňák do krmítka hledaje kus sádla. To už mě naštval a nekompromisně jsem ho vyhodil ze zahrady. Po přípravě oběda zbyla kůže ze slaniny. Odnesl jsem ji do krmítka, aby ji sýkorky oďobaly. Za chvíli jsem se vrátil na zahradu ještě jednou. Šel jsem vysypat koš do popelnice, neb jsem hlava děravá a dva úkoly najednou si nedokážu zapamatovat. Těsně za mnou se na zahradu nenápadně plížil Denis. Ten pacholek věděl, že jsem předtím nesl něco voňavého a čekal na příležitost. Když jsem byl zaměstnán vysýpáním koše, přesouval se jakoby nic ke krmítku a kotrbou mu táhlo: „Jdu tak náhodou kolem a napadlo mě, že se kouknu, jestli mají ptáčci nasypáno. A hleďme! Bezprizorní slanina! Raději ji hned sežeru, aby se nezkazila…“ V tom okamžiku jsem na něj zařval: „Jedeš parchante!“ Denis se tak lekl, že slaninu nechal ležet a vystřelil ze zahrady. Dva dny potom chodil kolem plotu, štěkal na sýkorky, které se sletovaly ke krmítku a z očí mu žhnula závist… |
| Bláznivé počasí (23.12.2003) O víkendu bylo opravdu bláznivě. Frontální systémy svištěly střední Evropou až se stromy ohýbaly, v neděli byl od rána slejvák. Denis běhal v dešti venku a hlídal. Tedy – přísně zíral skrz plot k lesu a štěkal na auta, která podle něj nedodržovala psí předpisy. Tedy taková, která jela moc pomalu, jela moc rychle, zastavila, vypadala divně. Budulín celé dopoledne chrápal v boudě. V poledne vylezl ven, zjistil, že páníček je doma a začal plnit své povinnosti. Serval se s Denisem a když byl dostatečně promoklý a zaprasený od bahna aby vzbudil soucit, sedl si do deště před vchodové dveře a začal úpět. Úpěním dává najevo, že je čas k jídlu, čas na procházku, že je mu smutno, no prostě aby páníček konečně zvednul zadek z fotelu a šel ven dělat psí kusy. Udělal jsem si oběd, došel jsem ven a strčil Boďákovi do huby půl bochníku chleba, abych se alespoň v klidu naobědval. Dojídal jsem poslední knedlík a Budulín už zase srdceryvně vyl přede dveřmi. Vydržel jsem po obědě ještě čtvrt hodiny a to už mi z toho vytí vyskakovaly i plomby ze zubů. Naštěstí vylezlo sluníčko, navlíkl jsem vaťák, kanady a vzal jsem vodítko. Jak to zachrastilo, psi vyvrátili dveře u verandy a během deseti vteřin bylo z verandy bahenní rochniště pro prasata prosycené decentním parfémem značky „Zmoklý pes“. V lese jsme překročili potok, tedy místo odkud už nemá cenu se vracet a začalo lejt jako kdyby tam nahoře někdo převrátil rybník. Myslel jsem, že se psi obrátí k domovu, ale liják, ve kterém nevidíte na dvacet metrů je tím nejlepším počasím pro čmuchání, prolézání pasek a pokud se počasí zlepší natolik, že se ke slejváku přidá i nárazový vítr, je třeba vylézt z lesa na planiny a pobíhat tam v bahně jako magoři. Body během půl hodiny zjistil, že to nebyl ten nejlepší nápad a že je mu zima. Takže hurá zase do lesa. Denisovi to bylo úplně jedno. Z konce ocasu mu kapalo jak vodníkovi ze šosu, ale jeho zimním kožichem se mu voda na kůži nedostala. Bohužel můj vaťák kvality ovčáčího kožichu nedosahuje, takže jsem v té době měl mokré i trenky. Začal jsem tedy kluky nenápadně směrovat k domovu. Domů jsme dorazili jak tři vodníci. Já se šel kompletně převléct, vymrzlí, mokří a zabahnění psi zalezli do boudy. Asi za dvě hodiny jsem jim šel dát nažrat a z boudy vylezli dva suší, čistí a krásně zahřátí psi. Naprosto nechápu jak to dělají, že z nich všechen bordel opadá. Když nahlédnu do boudy, tak docela normálně chrápou a ani se nijak nečistí, neoklepávají, prostě nic. Asi se k nim na nějakou dobu nakvartýruju, abych tu fintu omrknul. Nemuset se mýt, převlékat, mít svůj charakteristický parfém lákající osůbky opačného pohlaví – to je sen každého chlapa. Smůla je, že děvenky naše starostlivé mají diametrálně odlišný pohled na svět, než partnerky našich hafanů… |
| Strážce podsvětí (18.12.2003) Já občas jdu se svými hafany na procházku do vedlejší vsi, kde bydlí rodiče. Chodíme tam málokdy. Ve vsi totiž pobíhá množství zavrženíhodných malých psů, které je nutno vyhladit z povrchu zemského, slepic které jsou tam proto, abychom je mohli honit, zakousnout a rozškubat a dále se tam nachází značné množství rohů, trsů trávy a kamenů vhodných k ochcání – tedy podle názoru mého psovstva. No a hned na kraji vsi u hřbitova bydlí různobarevný čtvernožec o kterém můžeme s jistotou říci jen to, že je to pes. Jeho rodiči, prarodiči i praprarodiči byli zaručeně kříženci všeho možného, ale určitě byl jeho prapraprapradědeček příbuzný s Cerberem. Protože tenhle hafík s ocáskem nahoru brání svoji planinu a kolem vedoucí cestu velmi srdnatě. Se svým pánem vede zarputilý psychologický boj týkající se budování a zandavání děr pod plotem. Mí pesové si ho pamatují, takže když se blížíme ke vsi, hovada začínají nenápadně zrychlovat a brzdí teprve u zahrady střežené oním potomkem nelítostného strážce podsvětí. Tam Body s chutí přeznačkuje všechny jeho checkpointy, Denis mu očůrá nově vykopanou díru pod plotem. Já se snažím kluky odtáhnout, než se hafík objeví. Někdy se to povede, někdy ne. Pejsek se hrdinně rozštěká, drží se ve vzdálenosti asi tak dlaně před Boďákovým čenichem a vypadá, jako by chtěl Bodymu ukousnout hlavu. Body štěká, až mu pěna lítá od huby. Horolezecké lano jen zvoní, psí drápy drhnou po asfaltu, jak se snažím kluky odtáhnout pryč a pejsek přechází z výhružného hafání do vítězného. Do toho hlubokým hlasem blafe Denis, lidi se začínají vyklánět z oken a konečně se objevuje panička snažící se odvolat svého chrabrého hlídače. Ovšem povely „Domů! Lehni! Sedni! Fuj! K noze!“ si pejsek ihned zajisté správně překládá do psovštiny jako „Výborně, Jen jim dej! Trhej! Štěkej“ a pokračuje jako by se nechumelilo. Panička nakonec vezme svého hrdinu do náruče a odnese ho za plot. Mě se mezitím podaří psy odtáhnout ze zóny ven. Pejsek za námi přísně hledí a štěká různé psí sprosťárny. Ale kluky to už vůbec nezajímá, protože Denis má pocit, že kdesi vpředu zahlédl slepici a Body našel nesmírně svůdně vonící čerstvé hovno jakéhosi domácího zvířete a po případné konzumaci je ochoten jít toto zvíře hledat, honit, zakousnout atd. atd. Jenže to už se dal Denis do ovčáčího poklusu a táhne za sebou dobrmana, ať tento chce, nebo ne. Shodou okolností slepice běží správným směrem, takže jsme u naší zahrady cobydup. Zbývá už jenom několik detailů, jako ubrzdit rozeběhnuté dvojspřeží, aby dědovi neochcali záhonky, neuváleli trávu na sekání a aby se neservali s bráchovým dalmatinem. Pak si můžu oddychnout a psychicky se připravit na zpáteční cestu, protože Cerberos u hřbitova už čeká… |
| Přinášené hnusy…(16.12.2003) Když přijedu domů, probíhá tzv. podzimní verze uvítacího rituálu. Podzimní proto, že ji lze provozovat pouze v období, kdy leží zralé hrušky na zemi. Otevřu vrátka ze zahrádky na dvůr, psi vběhnou na zahrádku a začnou se chovat naprosto rozdílně. Body si sedne a oddaně na mě zírá: „Já jsem byl pane celej den hodnej. Ta hlína co mám na frňáku je bůhví odkud, protože tu jámu uprostřed dvora vykopal Denis.“ Očekává, že ho pohladím a on si otře ten zaprasenej frňák o můj sváteční kabát. Denis naopak lítá po zahradě jako magor a hledá hrušku. Když ji najde, částečně ji rozžvejká a okamžik, kdy mu z tlamajzny kapou sliny spolu s kusy hrušek je ten správný k tomu, aby mě přivítal. Nejlépe oslintáním kabátu. Já mezi nimi poskakuju a řvu: „Fuj vy pitomci, vypadněte odsud!“ Což v překladu do psovštiny patrně znamená něco jako: „Dobře to děláte kluci, jen houšť a větší kapky.“ Potom Denis připlácne hlavu na zem mezi přední tlapy, hrušku má před sebou, koulí očima a číhá na mě. Rozeběhnu se na něj, on chňapne hrušku do huby a skákaje jako štěně přede mnou utíká. Musím při honění Denoušáka dávat pozor na Bodyho, protože ten okamžitě přechází do své dobrmaní hry „Urvi svému pánovi ruku u ramene.“ Pak se mi podaří vyhnat psy ze zahrady a spokojeně kráčet k domu. Snížení bdělosti se mi vymstí během několika kroků, protože těsně přede dveřmi šlápnu do rozžvejkané hrušky, kterou tam Denis položil. Ač zcela čistý při výstupu z autobusu, domů přicházím smradlavý jako starej pes, s oslintaným kabátem s nalepenými kusy hlíny a ovoce – tedy podle názoru mých hafanů – dokonalý gentleman, po kterém se každá fenka ohlédne. Potíž je v tom, že děvenka moje starostlivá tento názor nesdílí… |
| Punčocháče(21.11.2003) Fujtaxl, už je to pětatřicet let, co jsem je měl naposledy na sobě a doteď mě obchází hrůza. Říkali jsme jim punčocháry. Nepamatuji si chvíli(kromě vojny), kdy jsem si připadal jako větší debil. Pamatujete se o tělocviku, když jsme se museli převlíkat z punčochárů do trenýrek a po hodině zase na sebe natahovat ty úděsný nohavice – většinou cizí, takže jsem se musel stihnout dvakrát i třikrát převlíknout než jsem našel ty svoje, nebo alespoň jim podobné a to se za přestávku nedalo stihnout ani omylem. Duševně slabší jedinci, tedy kluci, si je zásadně oblékali zadkem dopředu, takže ztráceli drahocenné sekundy oblékáním obráceně. Já to řešil tak, že jsem nechal punčocháry tak jak byly a přetočil jsem jenom šlapky u nohou a uváděl tím svoji matku do stavu značného zoufalství, že má dementní dítě. Určitý pocit zadostiučinění jsem měl, když jsem zjistil, že syn to dělá stejně jako druhdy já a vylepšuje to ještě tím, že nosí pravou bačkorku na levé noze a obráceně. Když se manželka nad tím pozastavovala, řekl jsem jí, že synek je po mě, že jsem dělal totéž. Sdělila mi pohnutým hlasem, že kdyby to byla za mlada věděla, že jsem nosil punčocháry zadkem dopředu, nikdy by si mě nevzala. Největší borci z první třídy punčocháče nenosili a šíleně jsme jim záviděli. A jak to svrbělo, když se člověk zpotil. Ve druhé třídě jsem byl už velkej chlap, svrhl jsem nadvládu žen, punčocháry jsem zaplaťpámbu přestal nosit a zařadil se tak mezi borce, kteří se mohli posmívat ušlápnutejm maminčinejm mazánkům v punčochárech. Věřím, že současná děcka trpí podobnými mindráky a mnozí prvňáci se zapřísahají, že budou svým dětem kupovat jenom značkový hadry s obrázky nejnovějších zrůdiček a né ňáký pitomý mikiny s teletabís z tržnice, který jsou už půl roku OUT. |
| Okružní pes(20.11.2003) Uvažoval o psovi vhodném jako ostraha domu, neboť ovčoun Denis se projevil jako dobrácký pablb,který by patrně zlodějům pomáhal vynášet věci z baráku. V době začínající hysterie kolem bojových psů mi jako spadlý z nebe připadal inzerát „Přenechám ročního dobrmana do dobrých rukou“. Dobré ruce mám, slovo dalo slovo a stal jsem se hrdým majitelem bojového psa. Moc bojovně se nechoval. Při prvním setkání si stoupl na zadní a oslintal mi hlavu a byl hrozně rád, že mě vidí. Začal ve mě hlodat červík podezření, jestli si domů nepřivedu dalšího troubu, ale jeho majitel stavbyvedoucí mě uklidnil, že je to úspěšný hlídač stavební buňky před různobarevnými nenechavci. A přidal poznámku, které jsem nepřikládal nijaké váhy: „Von se rád proběhne.“ Co to znamená v praxi jsem zjistil až doma. V noci se protáhl pod plotem, běhal po okolí a jakmile zjistil, že vstáváme, přesunul se zpátky na dvůr a dělal jakoby nic. Zjistil jsem to, až mi lidi řekli, že je doprovází v pět ráno ze vsi k autobusu. Dva měsíce probíhal souboj vůlí. Já ucpával díry pod plotem, Boďák si promptně vykopával nové. Pak bylo všechno ucpáno a nastal klid. Při procházkách byl jeho akční rádius impozantní. Běhal jako šílenec v ohromných kruzích děsnou dobu a většinou se pak ztratil. Trávil jsem dost času obíháním katastru, protože byl schopen si splést i vesnice a hledal svůj barák ve vedlejší vsi. Když jsem ho objevil, měl vždycky hroznou radost, že mě našel. Podle něho – ON našel MĚ. Vždyď mě hledal celou tu dobu co lítal po lese a po polích! To jsem pak neměl ani chuť mu vynadat, když jsem viděl jak je blažený, že mě má. A kromě toho jsem byl tak uhoněný, že jsem nebyl schopen ani zvednout nohu, abych ho nakopl, jak jsem mu celou dobu v duchu sliboval. Čas běží, Bodyho už není praštěný puberťák, ale praštěný pes v nejlepších letech, když zdrhne, pamatuje si kde bydlí a neztratí se. Pod plotem se už nepodhrabe. Je z něj takový hovado, že by potřeboval tunel od metra, aby prošel. Vždycky, když mu ukazuju flegmatického dobrmana, pokojně ležícího v autě, nebo klidně jdoucího bez vodítka houfem jedlých psů, pohlédne na mě jako matka na pobloudilé dítě: „Vždyď já to dělám jenom kvůli tobě pane. Já vím, že by tě život s takhle klidným psem ani nebavil.“ |
| Divočák a plot…(18.11.2003) V neděli jsem kvačil s pejsany na procházku, jak bylo již napsáno včera. Brácha má v lese oplocenku, aby mu divá zvěř neokusovala stromky. Jenže kromě srnek, muflonů, daňků a kdovíjaké ještě svoloče pobíhají po lese taky divočáci. A pro takového divočáka není problém proběhnout drátěným plotem a vyvrátit ho. Zrovna tohle se stalo včera. Tři pole plotu byla vyvrácená. Psiska na místě činu čmuchala jako Leon Clifton se Sherlockem Holmesem dohromady a nebylo možné je odtud odtáhnout. Po příchodu domů jsem zavolal bráchovi, brácha lehce zaklel, vzal motorovku, kladivo, naložil to společně s dcerami do auta a vyrazil. V lese dělal nové sloupky, zatloukal je do země, holky mezi tím běhaly po lese, hulákaly jako paviáni – no prostě kravál, že by to vzbudilo i mrtvého. V pondělí jsem vyrazil na procházku stejnou trasou, abych odborně zhodnotil bráchovo dílo. No a ejhle, vedle tří nových sloupků, které brácha umělecky stvořil, zeje díra zvíci tunelu metra a další dva sloupky jsou vyvrácené. Brácha totiž zaplotil prase uvnitř paseky. Dotyčná obluda, když večer vyrazila za potravou, si prostě vybourala díru hned vedle. Zajímavé je, že prase nevyhnal ani hluk motorové pily, ani vřískání holek, ani rány palicí do kůlů. Večer jsem bráchovi znovu referoval o stavu věci, neopomněl jsem přidat pár poznámek o tom, že když má někdo prase v ohradě, tak uspořádá zabíjačku a né že čeká až mu prase zdrhne. Brácha reagoval několika prostými nehledanými slovy, kde výraz „zkurvená svině“ patřil k těm slušnějším. Těším se na příští víkend a na to, jaký názor bude mít divočák na znovu opravený plot. |
| O víkendu se všichni chtějí prát…(17.11.2003) Šel jsem se svými hafany v neděli na obvyklou procházku. Podle bráchovýho lesa až k rybníku Hanikáči a zpátky. Stejnou trasu má ovšem vychozenou paní, kterou doprovází jednak bílý hafík s kávovými skvrnami a ocáskem nahoru a jednak černý poník. Dráhy našich osudů se protínají málokdy. Jakmile uvidím flekatého hafíka, jdu raději jinudy, abychom nepoplašili jedna paničku a jednak koníka. Tentokrát jsme paní s pejskem potkali nečekaně – naštěstí bez koníka. Jakmile uviděla moje dvě hovada, hned pejska uvázala na vodítko, já se uhnul z cesty a vypadalo to na klidný průběh. Denouš s Bodym seděli a zhnuseně zírali na cestu, jaký zavrženíhodný tvor si dovoluje chodit po JEJICH lese a ochcávat JEJICH stromy. Hafík zamachroval a zavrčel na ně. Ovšem takové hrdinství to zase nebylo, neboť byl mazaně schován za nohou své paničky a vystrkoval jenom hlavu. Ještě jsem se stačil ftipně zeptat, jestli se pejsek bude prát a hluboké zavrčení u nohy mi dalo najevo, že zas až tak v klidu to setkání nebude. Kluci zabrali, já zapomněl, že stojím v mokrém listí a už jsem byl na kolenou. Popovezli mě po kolenou na cestu a tam už jsem se zašprajcoval mezi šutry. Následoval udivený pohled mých pesoňů na mě a pak jenom koukli na sebe – něco jako: proč se páníček válí po cestě a zdržuje, když jdeme sežrat toho flekatýho drzýho parchanta. U Bodyho jsem viděl v očích ještě naději, že se mu navíc podaří paničce urvat nohu. Drtě mezi zuby mnohé vulgarismy se mi podařilo vstát a obrátit psy. Samozřejmě potichu, aby se paní neotočila, a místo slušného zachovalého gentlemana neviděla postaršího kašpara válejícího se v listí po zemi. Zbytek cesty domů jsme samozřejmě trasovali cestu malého hafíka a kluci přerazítkovávali všechny jeho značky. Domů dorazili úplně dehydratovaní. Ke konci to skoro vypadalo, že jeden druhého bude ždímat jako mokrej hadr, aby bylo pár kapek na poslední štempl… |
| Procházka v mlze…(7.11.2003) Nejlépe je procházeti se v podvečer. To mlha vylézá z lesů a zaplavuje postupně údolí a pak celý svět. Začíná se šeřit, věci nabývají matných tvarů a jenom PŘIPOMÍNAJÍ to, či ono. Tehdy začínají z lesů vystupovat plaší lesní tvorové, aby se na loukách, či polích napásli. Mí čoklové to ovšem vidí jinak: lesní tvorové vylézají na louku proto, aby byli vidět a aby je bylo možno honit. A to dokonce i v případě, že ta temná skvrna v mlze není zajíc, či jiný nebezpečný tvor, alébrž uschlý trs trávy. To psi poznají až v okamžiku, kdy k němu doběhnou. A abych je nepovažoval za úplné pitomce, tváří se, že k tomu trsu VŮBEC nechtěli jít, že hledají něco na zemi kolem, no ale když už u něj jsou, tak ho alespoň pokropí. Pak vlezeme do lesa, kde mlha tlumí nejenom zvuky, ale i pachy a kdyby hafani tak strašně nefuněji a nechrčeli, bylo by slyšet padání kapek na listí na zemi. Jenže psi jsou nervozní, snaží se ze vzduchu ulovit alespoň zlomky obvyklých pachů a uvidět něco v mlze kolem sebe. Před námi se zhmotní temný tvar, kluci se k němu vrhnou, aby na poslední chvíli zjistili, že je to malý smrček. Chvíli stojí a přemýšlí co dál, pak najdou na zemi stezku křižující naši cestu, vběhnou do paseky a zběsile čmuchají po zemi, lovíce molekuly pachu srnky, která tudy proběhla. V tomto okamžiku veškerá poezie končí. Páníček se vnoří do paseky taktéž, a hned na kraji nachází dva čokly přišmodrchané těsně ke kmeni borovice, sedící vzorně na zadku a pohledy sdělující následující myšlenku: „No to jsme zvědaví pane, jak rozmotáš to vodítko, když jsi nás tady takhle pitomě zauzloval.“ Páníček odmotává vodítko ze stromků, dostává za krk sprchy z mlžných kapek, kůry, jehličí, listí a tiše přitom spílá. Pak se z paseky vynoří dva hnusně mokří psi, hnusně mokrý a mírně vzteklý páníček a vyráží dál na trasu. Protože se cesta mírně zvedá a psi jsou pořád jak z divokých vajec, páníček zavrčí: „Jen počkejte parchanti!“ a rozeběhne se. Dobrman to okamžitě zjistí a vypálí jako z praku. Jenomže táhnout do kopce svojí těžkou mokrou kůži, ovčouna a páníčka – to moc dlouho nejde, takže zvolňuje, současně zvolňuje i ovčoun. Jenže páníček pokračuje dál a huláká na psy: „Tak jedu jedu, parchanti!“ A mumlá si pod fousy: „Já vás uženu hajzlové, i kdybych měl chcípnout!“ Na kopci jsou sice první psi, ale páníčka mají těsně v patách, všichni funí, chrčí a sípou jak třída astmatiků na výletě do králíkárny. Cesta domů pak probíhá v naprosté pohodě, unavení pesové jdou krokem a dobrman popoběhne maximálně tři kroky a pak zase zvolní. Takže páníček se vydejchá, odpočine si a domů dorazí jako mírně unavený gentleman a ne troska na pokraji energetického kolapsu. Tudíž se vyhne přiblbým hláškám svého syna „Měl by sis nechat seřídit zapalování, nějak ti to do kopce netáhne.“ a soucitným pohledům děvenky svojí starostlivé: „Měl by ses trochu šetřit, nejseš už nejmladší.“ Doma psiska sežerou, co kde najdou a na chvíli si schrupnou, aby mohli celou noc štěkat do mlhy jako blázni, protože se v té tmě určitě pohybuje plno oblud. Páníček se složí ke krbu se sklenkou whisky. Únava, sálavé teplo krbu, nainhalovaný lesní vzduch a scotch spirit způsobí pozvolný přesun do říše Morfeovy… |
| Ano začíná to vždycky nevinně…(3.11.2003) v sobotu jsem vyrazil se psy na krátkou podvečerní procházku. Pesové se chovali tak vzorně, až jsem si říkal, jestli nejsou nemocní. Nezamotali se do smrčků v pasece, neměli snahu mě odtáhnout do rybníka, utrhnout mi ruku s vodítkem, ani jiné psí kusy nedělali. Zkrátka potloukali jsme se po lese až do tmy. A protože bylo zataženo, vznikla během chvilky tma přímo egyptská, kdy v lese nebylo vidět ani na krok. I rozhodl jsem se, blbec jeden stará, že to domů vezmeme zkratkou přes louku, kolem rozkopaných meliorací. Že to není dobrý nápad mi došlo hned, jak jsme k těm jamám došli. Psiska udělala předpisový Vlevo vbok a hupla do první jámy, která byla po ruce. Nutno podotknout, že byla plná hnijící vody smíchané s močůvkou. Dobrman, protože musí být všude první, hupnul do jámy napřed, ovčoun skočil na něj a potopil ho. Napůl utopený Boďák se vydrápal Denisovi na záda, šlápnul mu na hlavu a potopil mu jí také. Tohle několikrát zopakovali. Než jsem se stihl vzpamatovat, v močůvce se válel balík dvou psů perfektně svázaný horolezeckým lanem jak poštovní balík. Jen na ně nalepit známku a cedulku Spěšně a poslat je do pekel horoucích. Zabral jsem, balík jsem vytáhl na břeh a jal jsem se hovada rozplétat. Problém byl v tom, že si KAŽDÝ pes myslel, že když kousne DRUHÉHO psa, tak se vodítko samo od sebe rozmotá. Přerušil jsem rozplétání, každého jsem s několika vlídnými slovy (hovada, kreténi, debilové) nakopnul do zadele, aby se přestali rvát a zkoušel dál rozplétání. Přitom mi psí balík opět spadl do močůvky. Oba psi tam spadli hlavou dolů a než jsem stihl cokoliv udělat, bleskurychle se rozpletli sami od sebe, vylezli z jámy a jednotlivě přistupovali těsně ke mě, aby se mohli oklepat. Výsledkem byli dva mokří strašlivě smrdící psi a jeden mokrý, strašlivě smrdící páníček ohozený hnojem a shnilou trávou. Do toho začalo hnusně pršet. Vzteky jsem úplně bublal a hodlal jsem psy roztrhnout jako herinky, stáhnout z kůže, rozčtvrtit, upálit a pod. Jenže přede mnou seděli dva svatí, hlavičky na stranu a oddaně mi hleděli do očí. Akorát svatozáře nad hlavou jim chyběly, ale v tom dešti jim asi zhasly. Závěr procházky dopadl naprosto standardně: – převléknout se ve verandě – přednáška děvenky mojí starostlivé na téma praštěnej dědek, smrdíš jak rasův pytel, kam jsi ty psy zase strčil, proč jsi od hnoje atd. – prostě samé irelevantní otázky… A mezitím seděli venku dva mokří chudáci psi klepající se zimou a hladem a zírající na svojí paničku oddanými pohledy. Samozřejmě, že vysomrovali dvojitou večeři, protože je Herodes páníček tak hrozně uhonil, chudinky jedny malý. |
| Hromada na kvadrát (29.10.2003) Mí čoklové uvítali 28.10.2003 jako státní svátek s radostí. To, že je páníček celý den doma, jest důvodem k obzvláště dlouhé procházce. Koneckonců pán zůstává doma PRÁVĚ KVŮLI procházce, to vám potvrdí jakýkoli pes. Výsledkem bylo, že ať jsem se hnul kolem baráku, kam jsem chtěl, měl jsem v patách nejméně jednoho psa, který se mě snažil kvílením vylákat na procházku. Když jsem něco dělal na zemi a byl ve dřepu, pokaždé proti mě seděla dvě hovada a tklivě mi zírala do očí. Cca po čtyřech hodinách jsem to už psychicky nezvládl, vzal jsem vodítko, počkal až skončí obvyklý cirkus vítání procházky (X-krát běhání ode dveří k vratům spojený s ňafáním a kvičením) a vyrazili jsme. Venku se vyprdí obvykle jenom dobrman, ovčoun prdí zásadně doma a zásadně u vrat, protože ví, že za to dostane vynadáno. Ono taky, když máte v pět ráno uklidit zmrzlý hovno zvíci Mount Everestu, abyste mohli vůbec otevřít vrata, řeknu vám: Nic moc. Větu „Kerej parchant se to zase vysral u vrat, Denoušáku?“ bere jako úvod ke hře, kdy on prchá do boudy, tam připlácne palici na zem mezi tlapy a koulí očima, zatímco páníček mu vkleče spílá. Ovšem včera čoklové zjistili, že cestou půjdeme kolem obrovitého hnojiště. Odbočka byla naprosto jasná, naštěstí se mi podařilo zamezit tomu, aby proběhli jezerem močůvky. Denouš se zájmem očuchával hromádky hnoje roztroušené kolem hlavní haldy. A k mému úžasu se na jednu z hromádek vyšplhal a opatrně balancovav, ozdobil její vršek svým vlastním příspěvkem. Poté spokojeně slezl a vydal se honit myši na pole. Urychleně jsem se vzdálil z ryze sebezáchovných důvodů. Ten zdvojený smrad by srazil i orla v letu. O víkendu hodlám konat vědecký pokus a půjdu s čokly stejnou trasou kolem hnojiště. Uvidíme zda existuje příčinná souvislost mezi peristaltikou Denisových střev a haldou hnoje… |
| Procházky s dvojpsem (22.10.2003) Prošel jsem hledáním toho jedině správného způsobu vedení dvou psů. Bylo to hledání klopotné a psychicky náročné pro mne a děsná prča pro psy. Napřed jsem to zkoušel bez vodítek. Pesové byli malá štěňata a v lese se báli zdrhnout. Jenže pak byli stále oprsklejší a toulali se dál a dál. Vzhledem k myslivcům a množství lidí v lese jsem musel tyto aktivity rázně omezit a zakoupil jsem vodítka. Psům se to chvíli nelíbilo, ale pak zjistili, že když se rozeběhnou proti sobě a oběhnou mě dokola, perfektně mě svážou a pokud půjde všechno dobře, tak sebou i fláknu na zem a budou mi moci oslintat hlavu. Dalším pokusem bylo zakoupení stopovací šňůry a připoutání psisek na konce této šňůry. Já jsem ji držel uprostřed. Mělo to výhodu, že psiska měla volnost pohybu a všechny jejich pokusy o svázání mé osoby jsem stíhal eliminovat. Nevýhoda byla v lese, kde se ti pitomci neustále zamotávali do malých stromků, nebo několikrát oběhli smrk a pak si sedli a koukali na mě: „No to jsme tedy zvědaví pane, jak si s tímhle uzlem dokážeš poradit.“ Takže procházky byly, co se vzdálenosti týče, poměrně krátké, ale časově šíleně náročné. Zase jsem se tak vycvičil, že rozvázat jakkoli složitý uzel bylo pro mě hračkou. Jenže psi rostli a najednou zjistili, že když oba zaberou, tak stopovací šňůra praskne, a můžou zdrhnout. Využívali toho jenom zřídka, když se třeba na dosah objevila srnka. Ale následné hledání psů v obrovském polesí – to byla fuška. A hlavně stihli se ve volném čase vyválet ve všech svinstvech, co našli, sežrat kdeco chcíplýho a mít srst plnou bodláků a jiných pichlavých kuliček. Takže nakonec jsem zakoupil pět metrů horolezeckého lana, rozdvojku z pořádného chromovaného řetězu. Psiska se nezapletou, neutrhnou a po několika bolestivých pokusech zjistili, že musí obíhat stromy oba ze stejné strany. Akorát je náročné udržet je vůbec v ruce. Ono když zabere cca 70 kilo svalů všema osmi nohama… Ale zase perfektně posiluji ramenní svalstvo a bicepsy. Vytvořil jsem tak jakéhosi dvojpsa. Ovšem kdo by si myslel, že dvě psí hlavy víc ví, tak se šeredně mýlí. Rozhodují stylem – kdo vymyslí větší pitomost, toho je nutno poslechnout. Jeden pes by běžel rovně, ovšem druhý zahlédne vpravo hnojiště. Běží se tedy skrz hnojiště. Jeden pes potřebuje ochcat strom, druhý si jde čuchnout, co je tam zajímavého. V tu ránu máte psa s ochcanou hlavou. Jeden pes usoudí, že je třeba skočit do rybníka. Pokud nedávám pozor, skončíme v rybníce všichni. Existuje jen jedna výhoda a ta je téměř k nezaplacení. Zatím jsme nepotkali žádného psa, který by byl takový blázen, aby se dal do rvačky s ovčounem a dobrmanem najednou. Místa štěkacích přestřelek opouštíme hrdě a neporaženi. Kluci poklusávají s hlavami vztyčenými a poňafájí si pro sebe, jak tomu drzému čoklovi vynadali a hlavami jim určitě běží, co všechno by s ním udělali, kdyby mohli. |
| Létající koucour (16.10.2003) Dceruška Beruška přijela s následující příhodou: V domě mají souseda Masaříka, který je majitelem obřího kocoura siamáka. Tomu poslední dobou poněkud haraší ve věži, takže chodí na malou na konferenční stolek. No a Masařík tam měl tuhle položená nějaká úřední lejstra a kocour je zneuctil. To byla poslední kapka do poháru Masaříkovy trpělivosti i zařval mocným hlasem, kocoura chytil a prohodil ho oknem (otevřeným, v přízemí). Shodou okolnosti se z osvěžovny vracel soused Maňas v poněkud desolátním stavu. Když se tak štrachal ulicí, proletěl před ním vzduchem řvoucí kocour a zmizel. Chudáka Maňase to úplně vyvedlo z míry, chvíli nad tím bádal, potáceje se uprostřed ulice a potom zaklepal na Masaříkovo okno a nesměle se ptal, že se mu zdálo, jako by před chvilkou letěla ulicí řvoucí kočka, jestli si toho náhodou nevšimli? Naštěstí je Masařík dobrák a objasnil mu, jak to s tou létající kočkou vlastně je. Maňasovi se viditelně se ulevilo, že to nebylo z přemíry chlastu, takže místo abstinujícího depresivního maniaka a několika řádků v psychiatrické literatuře mají nadále v ulici veselého a přičinlivého alkoholika. Jo a jednoho těžce nasr..nýho kocoura… |
| Napnelismus „těžce nemocného“ psa (13.10.2003) Jak jsem již v pátek hlásil, má dvě hovada se servala a dobrmanovi chybí kus ucha. Pes – pokud byl pozorován- se celý čtvrtek choval jako když za pět minut chcípne. V pátek už ho to nebavilo a choval se tak, jenom když ho někdo z rodiny politoval, jinak chrápal v garáži. V sobotu jsem tu a tam dělal něco kolem baráku a Body za mnou chodil a vypadal povadle jak dva dny nezalitý salát. Jakmile jsem se pro něco sehnul, nebo jsem šel do dřepu, okamžitě mi nacpal palici pod pravou ruku, abych ho mohl podrbat a politovat. V neděli ráno jsem zjistil, že mi ukradl botu a odtáhl jí do boudy, což signalizovalo náběh k uzdravení. Takže v podvečer jsem vzal vodítko a jen jsem s ním vylezl před barák, Budulínkovo zdraví se zlepšilo, skákal u vrat jako štěně, následně jako debil letěl lesem a svého zločinného kolegu i mě táhl za sebou. Jeho parťák Denis mu to oplatil u rybníka, protože hupnul do vody a chudáka Boďáka stáhnul s sebou. Bylo kolem nuly, tak jsem zbývající kilometr vzal raději poklusem, aby kluci nenachladli. Ukolébán jejich klidným pohybem jsem přestal dávat pozor. Probralo mě až syčení horolezeckého lana, potažmo vodítka, v dlani a následné mocné škubnutí smyčky na konci, kterou jsem měl omotanou kolem zápěstí. Těžce nemocný Boďák totiž uviděl na poli srnky a vypálil za nimi jak vystřelený z děla. Důsledkem byla moje spálená dlaň, modřina na palci od karabiny a namožené zápěstí. Příšerně jsem mu vynadal, ovčoun Denis měl nefalšovanou radost, že se nadává někomu jinému, motal se kolem mě, slintal mi kalhoty a umokřil mě svým ještě mokrým smradlavým kožichem z rybníka. Domů jsme dorazili v obvyklé kondici, uzdravený Boďák, hnusně mokrý smadlavý ovčoun a hnusně mokrý smradlavý udýchaný páníček se spálenou dlaní a podvrknutým zápěstím. Prostě není nad procházku s těžce nemocným psem. |
| Horror na psí způsob (10.10.2003) Včera jsem měl horrorový příchod domů. Vylezu z autobusu, otevřu vrátka a žasnu. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl někde uprostřed natáčení horroru. Zarudlé louže na dvoře, kde nebyla kaluž, tam byly po zemi kapky krve a na schodech úplné tratoliště. Mezitím se honili a laškovali zkrvavení pesové. Provedl jsem bleskový průzkum bojiště a ejhle! Dobrmanovi chybí kus ucha! Asi centimetr na šířku a osm centimetrů na délku. A ještě měl navíc kousanec pod okem. Body, jakmile zjistil, že mu prohlížím ucho, okamžitě schlípl a začal přehrávat svoji etudu z nejoblíbenějších – jsem těžce nemocnej pes a jestli mi nedáte něco k jídlu a nepozvete mě do kuchyně, tak vám chcípnu. Zjistil jsem, že krev už začíná zasychat a žádný bordel v ráně nemá. Tak jsem ho nechal být s tím, že uvidíme, co to udělá přes víkend. Budulín, když zjistil, že do kuchyně se opravdu nepůjde a žádná mňamka taky nebude, začal se chovat normálně, tedy kousal ovčouna do zadele, snažil se přišmajchlovat ke členům rodiny a zaprasit je od krve, štěkal na pole na srnky. Tedy naprosto běžné chování, takže ho ucho asi až tak moc nebolelo. No uvidíme dneska jak bude vypadat. V pondělí podám referenci. |
| Psí zima (8.10.2003) Současně s podzimním ochlazením a příchodem studeného deště dobrman Body ukradl můj sváteční kabát, ve kterém vyvážím žumpu, a udělal si z něj pelech v garáži. V případě deště obvykle chrápe v boudě, ale pokud jsem doma, stojí na dešti před oknem a úpí. Když vylezu ven, zahraje perfektně nacvičenou etudu „Jsem zmoklej pes, je mi zima a jestli mě nepustíte ke kamnům, tak do pěti minut chcípnu“ včetně doprovodných efektů cvakání zuby, třas celého těla, pohled umírající kachny, atd. Jenže to mu už nikdo nebaští, protože jakmile se objeví něco za plotem, okamžitě všechny příznaky mizí a u plotu pobíhá a děsně řve energií nadupaná černá potvora. Ovčoun Denis zase vypadá, že je mu veškerá zima úplně ukradená. Klidně běhá venku, kožich nacucaný deštěm jako houba a je vždy připraven ošmajchlovat se kolem každého, kdo vyleze z baráku. Takže onen nešťastník se vydává do civilizace lehce oslintán, zvlhčen a s nohavicemi nasáklými nezaměnitelným aroma zmoklého psa. Jediné pozitivum je, že Denis s příchodem zimy přestává pelichat, takže se po dvoře nepovalují chuchvalce chlupů. Jinak oba dva považují déšť a teplotu kolem pěti stupňů za ideální počasí k procházce. Páníček musí obléknout gumáky, vaťák a kšiltovku a vrátí se domů promoklý s nudlí u nosu, úplně mokrými zabahněnými a smradlavými psy. Psiska schroupnou večeři, zalezou do boudy a za půl hodiny vylezou, jsou suší, čistí a ochotni jít na další procházku. Páníček se naopak celý večer léčí u krbu skotskou whisky, nebo homeopatickým lékem vynalezeným admirálem Grogem a zaříkává se, že v takhle hnusném počasí ho už nikdo nikdy ven nedostane. Netuší ovšem, že venku za oknem pobíhají dvě mokrá hovada, těšící se na to, až zítra budou v lese prolézat paseky, válet se v nejrůznějších neřádstvech, žrát srnčí bobky a konat další úkony nutné k rozzuření svého pána… |
| Vzpomínka z dávných časů bujaré mladosti (6.10.2003) Spolužák pořádal mejdlo v baráku kamaráda své sestry. Onen důvěřivý nešťastník předal své děvence klíče aby mu krmila kočku a odcestoval. Těchto klíčů se záludně zmocnil spolužák a během několika hodin zorganizoval velkolepý mejdan. Nechala se ukecat i jedna spolužačka, která měla abych tak řekl.. velké přednosti. Ano, když nad tím tak přemýšlím, opravdu velké. A čistě přírodní produkt! No a spolužák Richard, který měl zase velké ruce, do ní celý večer hučel jako piliňáky a když už to vypadalo, že jí vymluví díru do hlavy, Věra konečně podlehla a zmizeli vedle v pokoji. Objevili se asi za hodinu. Ona měla na sobě Richardovo tričko a Richard byl do půl těla nahej. Všem bylo divný, co tam dělali, protože kdyby se Richard projevil jako diluviální surovec a rozerval by na Věře tričko, vrátil by se přinejmenším s moňasem na voku. Pravda byla mnohem prostší. Žádná brutalita, žádné hodinové páchání nemravností, alébrž kočičí hovno na posteli. Majitel omylem zavřel kočku doma a když na ní přišlo puzení, ulevila si na postel. Věra byla víceméně cuda, které se příčilo oddávat se bujnostem těla s rozsvíceným světlem a Richard aby nezlomil kouzlo patrně také nechtěl vystavit své luzné tělo v oděné jen v trenýrkách pátravým zrakům. Takže s Věrou po tmě bacil na postel, což ovšem byla chyba. Protože se trefil Věřinými zády rovnou do hovna. Věra strávila zcela neerotickou hodinu v koupelně snahou o vyprání svého trička. Hambář Richard jí pod záminkou pomoci celou dobu očumoval. A zanechalo to v něm asi mocný dojem, protože v páchání nemravností přes prvotní neúspěch pokračovali při každé vhodné příležitosti a po několika letech se vzali. Kočku ovšem doma nemají… |
| Vítání a uvítání…(23.9.2003) Přijela k nám na návštěvu dcera Beruška se svou novou akvizicí, psem Moulou, nebo též Moulisem. Moulis je pomenší černé psisko neurčité rasy s dlouhými chlupy. Mí dva pesové z toho byli v šoku. Zcela určitě věděli, že Beruška patří do rodiny. Ale to, že si s sebou přivedla NAPROSTO CIZÍHO ČOKLA, to bylo zavrženíhodné. Sežrat ho nesměli, protože byl Berušky a štěkat na něj nesměli, protože bych jim vynadal. A ke všemu je Moula ignoroval a nechtěl si s nimi ani hrát. Tedy jestli lze považovat za hru, když se vás dobrman snaží kousnout do zadele a předpokládá, že mu to oplatíte. Ono z Moulisovy strany to byla asi snaha zachránit si zdravou kůži, protože hrát si s hovady, pro které je největší legrací prokousnutá kůže na krku, nebo roztržené ucho, to není nic pro psa, který váží deset kilo i s paničkou. A k dovršení všeho bezpráví Moulis nespal venku, ale ve verandě, kterou mají mí pesové zakázanou. Takže druhý den, když dcera s Moulou odjela, oba psi si otevřeli dveře do verandy, pečlivě pročmuchali celý prostor, prohlédli všechny kouty, jestli se tam neukrývá nějaká zapomenutá molekula psa Mouly a kdybych nezasáhl, tak byl Body schopen tu verandu i ochcat, aby přebil Moulisův pach. Ale v kotrbách se jim usídlila myšlenka, že se jich chci možná zbavit a pořídit si jiného psa, který poslouchá na slovo. Tudíž asi týden mi chodili deset centimetrů za patami jako ocásci a zírali na mě oddanými pohledy. Když jsem jim něco vytýkal, jako například kdo se zase vysral těsně u vrat, nebo kdo označkoval všechna kola u právě umytého auta, sedli si do vzorného posezu a hleděli na mě takovým vlahým pohledem, jakým patří matka na mírně dementní pobloudilé děcko. Když jsem se vyřval, servali se, aby bylo vidět, že si moje spílání berou k srdci. A pak když jsem šel dál, následovali mě v oné diplomatické vzdálenosti půl kroku. Náhodně jsem zjistil, že to dělají kvůli tomu, aby byli na blízku, kdybych se náhodou rozhodl podrbat psa. Stačilo totiž jenom pohnout prsty a už jsem měl pod rukou nastrčenou psí palici. Po týdnu usoudili, že nebezpečí zavlečení jiného psa pominulo a začali se chovat zase normálně. |
| Ano, ano, podvojné povely…(16.9.2003) Psích povelů je nepřeberné množství a když jsou psi dva, je téměř jisté, že každý pes slyší na jiný povel a ještě se řídí tím, co zrovna dělá pes druhý. Komplikované? Pokusím se nastínit na příkladu. Jdu se svými hovady na procházku, hovada jsou upoutána na horolezecké lano zvíci délky deseti metrů, zakončené dvěma řetězy s obojky. Jak jsem již dříve poznamenal, pes na konci n-metrového vodítka nutně potřebuje jít ve vzdálenosti n+1 metrů od svého pána. Přičemž „n“ je 1 až nekonečno. Tuto potřebu má třeba ovčoun Denis, takže táhne. Protože ovčoun chce být vepředu, což je z psího hlediska nemorální, dobrman se ho snaží dohnat a předehnat a táhnou oba. Když vám takhle zabere 80 kilo psů osmi tlapami najednou, tak je toho akorát, obzvášť v lese na kluzkém terénu. Vydám tedy povel: „Pomalu!“ na který slyší jenom ovčoun. Ten zpomalí, ale tím se dobrman dostane dopředu, což je z psího hlediska nemorální… Takže musím jednak velet „Pomalu!“ a jednak praštit dobrmana koncem vodítka přes kožich. Zajímavé je, že oba zpomalí, když omylem praštím vodítkem sebe. To se ohlédnou, pak kouknou na sebe a asi deset metrů jdou normálně. Docela by mě zajímalo, co si myslí. Psi prý nechápou dlouhé povely, ale mám vyzkoušeno, že když kráčíme z kopce, je sníh a naklouzáno a já si mumlám pod fousy: „Vy hovada, jestli uklouznu a seknu sebou, tak vám nakopu zadel…“ tak psiska zpomalí a každou chvilku se po mě ohlížejí, jestli ještě jdu. Pokud sebou opravdu prásknu do závěje, zastaví se, nevěřícně se ohlédnou a popoběhnou se kouknout, proč se válím ve sněhu. Pak se vrátí zpátky na vzdálenost vodítka a rozhlížejí se po kraji, jako gentlemani, kteří jsou v anglickém klubu přítomni nedůstojnému chování jejich kolegy a je jim to trapné. Jediný povel který vnímají naprosto shodně je: „Kluci večeře!“ Ať jsou, kde jsou, během vteřiny se zhmotní pod schody u vchodových dveří. Denis sedí jako socha – dojem trochu kazí ohnuté ucho, z držky visící jazyk a nablbý výraz. Body poskakuje a kvíká jako štěně, což u dospělého dobrmana působí dost infantilně. Posledním povelem, který mé psy dokáže rozveselit je: „K noze!“ Podle Bodyho názoru to není žádný povel. Podle Denise je to povel k tomu, aby mě několikrát oběhl jako magor, uslintal mi kalhoty a abych si s ním začal hrát na honěnou. Pokud podlehnu, Body se přidá s dobrmaní verzí hry na honěnou: „Uhryzni ruku u ramene svému pánovi, nebo mu alespoň oslintej hlavu!“ Povely, kterými ovládají pesové mě zase někdy příště… |
| Vodítko(10.9.2003) Já když jdu se svým dobrmanem na procházku, tak je vždycky na vodítku, neb jde o psa praštěného pavlačí, který jakmile zjistí stopu čehokoliv, odpádí s frňákem u země a zmizí v lese. Ignoruje přitom všechny mé pokyny, povely, spílání a řev. Až se vyběhá, najdu buď já jeho, nebo on mě a pak poslouchá na slovo maje špatné svědomí. Jenomže problém je v tom, že vedle nás vede frekventovaná silnice a v lese se potloukají jednak lidi a jednak myslivci. Mezi oběma skupinami se najde dost takových, které osamělý pes dokáže vyděsit a ve druhé skupině i takoví, kteří si rádi střelí. Proto tedy chodí ven jenom na vodítku. Ovčoun je pes poslušný, tudíž jde mimo les na volno. Jenomže tím, že je Body na vodítku, tak si Denis myslí, že bez vodítka je v partě šéfem. Tudíž okolo nás běhá jako magor a buzeruje. Vrací Bodyho, když je moc vepředu a strašlivě ho oslintává. Popohání mě, když jsem moc pozadu a strašlivě mě oslintává. A pořád štěká takovým protivně vysokým hlasem, že z toho vyskakují plomby ze zubů. Když Body očůrává nějaký veledůležitý trs trávy, Denouš ho musí přerazítkovat. Výsledkem jsou dva navzájem počůraní psi. Když se chce Body vyprdět, snaží se ho kousat do hlavy a do krku. Pes na vodítku se patrně nesmí ani vyprdět. Body tudíž prdí na několikrát, což klade značné nároky na pozornost páníčka, aby ten pitomej pes nepoprděl vodítko. Pokud Boďák najde nějakou zajímavou myší díru a chce si myš vykopat pro sebe, Denouš se s ním serve. Protože podle psí logiky pes na vodítku nemá právo vyhrabat myš, natož jí sežrat. Pravděpodobně pes na vodítku nemá VŮBEC žádná práva. A páníček vedoucí takového psa na vodítku z procházky je děvenkou starostlivou vykázán do verandy, kde musí svléknout oslintaný, zabahněný a psím smradem a močí páchnoucí oděv, obléci se do čistého a je mu vyslechnouti projev na téma: Kdo je větší prase – psi nebo jejich pán? Toť mé pozorování… |
| Návštěvy(3.9.2003) Můj ovčoun je obluda veskrze přátelská, milující návštěvy a milující oplácávání a drbání těmito návštěvami. Zejména jsou vítány návštěvy pracující v živočišné výrobě. Ty jsou pečlivě očuchány, oslintány a ošmajchlovány, takže od nás odcházejí mokré a páchnoucí jak staří psi. Pak jsou návštěvy, které sice také zajímavě voní, ale ze psího hlediska jsou nějaké divné. Ty jsou pečlivě očuchány a mohou jeho veličenstvo psa i podrbat. Ale pokud se chtějí nějak příliž kamarádit, Denouš je usadí jedním basovým hafnutím. Má to naprosto stejný efekt, jako když uvidíte fantasticky modelovanou děvenku a neudržíte se a podle svého naturelu pronesete třeba: „Přírodo, přírodo, kam na ty nápady chodíš..“ nebo „Kur.. ta má ale ko..“ Následuje kosý pohled, ze kterého máte pocit, že jste fujtajxl, který přitáhla kočka od popelnic, berete do ruky kanystr s benzínem, sirky a odcházíte na Václavské náměstí. Leč zpět k meritu věci. Návštěva je zaražena, přestává drbat Denouše a evidentně chce změnit souřadnice, nejlépe do domu, nebo ven za plot. Denouš běhá po dvoře s hlavou nahoru a vypnutou hrudí a sem tam si ňafne takovým vyšším hlasem, což dělá, když má sám ze sebe radost. Dobrman Body je celou dobu pobytu návštěvy na dvoře zavřený, protože zná jenom dva způsoby vítání návštěv. Buď si jich nevšímá, nebo má snahu jim uhryznout hlavu, nebo zadel. Návštěvy z celkem pochopitelných důvodů nemají chuť stát se pokusným objektem a zjišťovat jak si stojí u dobrmana, který když si stoupne na zadní, tak jim hledí do očí. Venku si Body cizích lidí v podstatě nevšímá, podle jednoduché logiky: nejsou na JEHO území, tudíž není nutné jim uhryznout kus zadku. I když… jednou na štědrý den jsme šli s hafany na procházku do lesa a potkali jsme myslivce na pochůzce. Uhnul jsem se psy z cesty, posadil jsem je a držel je nakrátko, protože myslivec patrně úžasně voněl a Denisovi kapaly sliny, jak ho potřeboval oslintat. Body seděl jako černá socha a jenom očima sledoval, jak se myslivec blíží. Když byl myslivec úplně nejblíž, Body se olízl. Jinak neudělal jediný pohyb, ani nemrkl okem, ale úplně to stačilo, aby ten chudák leknutím naskočil. Maskoval to následným zakopnutím a tváře se jako by nic pokračoval v cestě. Chvíli jsme počkali, až myslivec zmizel v lese a pak jsme vyrazili dál. Samozřejmě podle Denouše jsme šli PROTI jeho stopám, abychom mohli vyčuchat, odkud vyšel a zcela určitě tam bude doupě plné malých myslivců, které bude možno honit asi jako kočky a užije se přitom fůra legrace… |
| Mobilní patogenní zóny(28.8.2003) Jsou psi spolehlivými detektory pozitivních dračích žil? Mám dojem, že kolem našeho baráku se geopatogenní zóny, neboli po čínsku dračí žíly pravděpodobně přesouvají z místa na místo. Soudím tak podle toho, že psiska se válejí všude možně. Odpoledne přijdu z práce, u plotu je vykopaná díra a o kus dál se povaluje pes s frňákem od hlíny, který se tváří jakoby nic. Vynadám mu do bezvědomí, pes se zatváří ublíženě, chvíli chodí po dvoře a pak se zhroutí uprostřed dvora. Za chvíli je od sluníčka přehřátej jak temelínská turbína a jde si lehnout do garáže. Tam je nuda, tak si jde lehnout na schody přede dveře. Během několika minut o něj někdo zakopne a vyžene ho. Odchází na zahradu, kde má vykopanou tajnou jámu pod dřevem. Za chvilku se zvedne vítr, čoklovi je zima a odchází před barák lehnout si k plotu. Kdybych byl činský stavitel a měj se řídit podle schopnosti svého psa detekovat kladnou tygří žílu, tak bych musel stavět jenom maringotky a zákazníkovi bych řekl: V osm ráno musí být váš dům u východního plotu na sluníčku, v poledne uprostřed dvora, odpoledne ho šoupněte do garáže, navečer na zahradu a přes noc s ním jezděte kolem plotu a dělejte rámus na odhánění zlých duchů. A čínský zákazník by pokýval hlavou, přijelo by čínské auto s pasažery v bílém, navlékli by mi bílou blůzu s legračním zapínáním vzadu a s dlouhými rukávy a odvezli by mě do čínských bohnic. A pokud bych se měl řídit podle toho, kde si pes v domě lehne, tam je nejlépe mít postel, tak nevím, ale jednu postel bych asi musel mít před dvířky trouby u sporáku a druhou postel bych musel mít ve špajzu. Tudy se táhnou patrně velmi mocné dračí žíly, které dokážou psa přikovat k zemi na dlouhou dobu. Akorát nevím, proč to hovado u toho tak slintá… |
| Hic, že by pes chcíp…(15.8.2003) Venku je vedro, že by člověk manželku pro pivo nevyhnal. Mimo hmyzu se nepohne vůbec nic. Vtom vyleze z boudy dobrman, chvíli kráčí po rozpáleném dvoře a najednou padle na bok, natáhne haxny a nehýbe se. Okamžitě startuji ven: „Šmarjá, snad ten blbec horkem nezdechnul?“ Kdepak, on se šel ohřát. Leží si, loupe po mě okem, pak si povzdechne a lehne si na záda abych mu mohl podrbat břicho. Protože přesně kvůli tomu jsem šel ven, že ano… Až když má chlupy sluncem rozpálené jak pětník, zvedne se a jde si lehnout zpátky do boudy, kde se s dalším srdceryvným povzdechem zhroutí. Ovčoun z boudy nevyleze dřív než večer, když teplota klesne na příjemných sedmadvacet. Ten správný život ovšem začíná až po setmění. Nabyl jsem podezření, jestli některý z předků mých psů nepocházel odněkud z tropického, nebo subtropického pásma. Je sice pravda, že ke svému štěstí nepotřebují ani rafinovaný koktejl, ani hažváňo, ani snědé krasavice. No to bych asi kecal, nějaká taková fenka, či přímo čubka prodejná, by asi mým hochům kápla do noty. No ale kravál dělají celou noc jak banda turistů v karibském baru. Někdy, když už řvou úplně nepříčetně, vylezu ven a jdu se kouknout, co zajímavého se venku děje. Psiska přiběhnou z koutu dvora odkud štěkali k lesu, šťouchnou do mě frňákama, a pádí zpátky k plotu, aby mohli na toho nesmírně nebezpečného tvora pouštět hrůzu dál. Ovčoun se pro mě ještě dvakrát vrátí, aby se ujistil, že jdu opravdu za nimi. Skáče při tom radostí jako štěně, vrtí ocasem a jak se šklebí, jazyk mu visí z držky. Vypadá spíš jako pablb než jako hlídací pes. Za plotem samozřejmě nic není vidět protože je jednak půlnoc a jednak je nov. Jdu si lehnout a psi mě jdou hrdě vyprovodit: „Vidíš pane jak perfektně hlídáme? Nic jsi neviděl, protože jsme tu nesmírně nebezpečnou potvoru s dlouhýma ušima co žrala NÁŠ jetel štěkáním zahnali do lesa. A budeme hlídat a štěkat celou noc abys měl radost.“ Já mám radost, ráno vstanu s kruhy pod očima do nastávajícího hicu a mažu do práce. Psiska zalezou do boudy a spokojeně usnou, aby byli o půlnoci úplně fit, kdyby zase vylezl z lesa zajíc, aby mu dali co proto. |
| Recyklátoři (11.8.2003) v ulici, kterou chodím do práce, také pracují recyklátoři. Práce to musí být asi zajímavá a lukrativní, protože minulý týden jsem potkal dívčinu cca pětadvacetiletou, celkem nezdevastovanou, jak s mladistvým elánem prošacovává kontejnery – asi čerstvá absolventka středního popelničářského učiliště. Kdybych si ji přivedl domů, ovčoun Denis by patrně zajásal nad vybraným vkusem svého pána. Je to specialista na vůně a oslintáním by jen lehce doladil ohňostroj vůní linoucí se z dané děvenky. Dobrman by byl patrně mnohem konzervativnější a rovnou by jí kousl. Soudím tak podle průběhu návštěvy svého cizokrajného švakra (pochází ze země, kde bůhvíproč lidi chodí hlavou dolů). Dělal jsem u baráku nějaký výkop a švára, že mi pomůže. Dokud kopal, bylo všechno OK, ale jak přestal, že si dá pauzu, Body k němu přiběhl a lehce ho kousnul do nohy. Asi si vzpomněl na svá mladá léta, kdy hlídával na stavbě maringotku svému pánovi stavbyvedoucímu před nenechavými různobarevnými mnohonárodnostními pracovníky. Švárovi se naštěstí nestalo nic, jenom měl na lýtku čtyři malé modřinky, jak kdyby ho kousnul Drákula. Výkop jsem si ovšem dodělával zase sám. Jednou se u nás zastavil snědý bussinesman a měl poslední špičkovou sadu nerezových chromovaných zlacených solingenských příborů za neuvěřitelně nízkou cenu. Naštěstí byl chlapík za plotem, ale Body, veden touhou prohlédnout si příbory z blízka, šplhal po drátěném, stoosmdesát cm vysokém plotě jako po žebříku a zrovna když se nebohému spoluobčanovi chystal ukousnout hlavu, stáhl jsem ho zpátky z plotu na zem. Obchodník podivně zešedl, sbalil nabízené zboží a odjel do přívětivějších krajin. A ke smutku Boďákově se už u nás nikdy už neobjevil. |
| Přenos myšlenek (5.8.2003) Včera se mi stala taková zajímavá věc při přípravě večeře. Vzhledem k šílenému vedru jsem si dělal jenom takovou lehkou letní stravu, jen pár soustíček, tedy kotletku lehce orestovanou na cibuli s troškou pepře a španělské papriky, poté chvilinku podušenou s nakrájenými rajčaty a kapičkou kečupu. A jako příloha Yum-Yum. Na kotletce byly tři kousky kosti značně poničené a rozdrobené, tudíž jsem je odřízl a odnesl je recyklovat – tedy psům. Protože to byly opravdu malé kousky, tak na jedno psí chlamstnutí, potichu jsem vykoukl z verandy, které hovado je nejblíž. Proti dveřím ležel u plotu dobrman Body. Zakýval jsem na něj prstem, aby přišel ke mě. Body, ač jinak bezkonkurenčně chytřejší část psího osazenstva, měl patrně své dny, kdy by mu nepomohla ani intelektuální vložka s křidélky. Ležel a koukal na mě jako umírající kachna. Ale z boudy, odkud mě nemohl ani vidět ani slyšet, vylezl Denis, přiklackoval se ke mě a schlamstnul kostičky na jedno chroustnutí. Jak ten pes poznal, že stojím ve dveřích s něčím k žrádlu v ruce, to mi není jasné. Jestli ta kost z kotlety vysílala empatické vlnění a můj ovčoun je nějaké vtělení Baudyše, či Kaprfílda? Musím se smířit s tím, že mezi nebem a zemí jsou i jiné věci, než je lustr… |
| Hajný jsou fakt chudáci (1.8.2003) Stalo se to v dávných časech minulého století, kdy ještě Brigády socialistické práce pořádávaly na podnikových chatách před Silvestrem roční závěrečná hodnocení. Jako spolehlivý člen BSP jsem byl vybrán, abych ještě s několika dalšími připravil podmínky pro zdárné provedení hodnocení. Teď trochu budu vysvětlovat pro mladé a neznalé. Šlo o docela normální silvestrovskou ožíračku a připravit podmínky znamenalo přivézt hektolitry chlastu a jídlo, nic nerozbít, nesežrat. A spolehlivý člen znamenalo, že se neožeru během dvaceti minut. Leč zpět k ději. Ožral jsem se až za půl hodiny, takže když přišel zbytek kolegů, seděl jsem v křesle v předsíni chaty a se skleněným pohledem a nablblým úsměvem jsem je vítal. Po přivítání jsem usoudil, že bych se mohl projít po lese, abych tu vodku rozchodil. Venku mrzlo jen praštělo, sněhu bylo asi čtvrt metru. Výsledkem procházky bylo pouze to, že se alkohol v žilách lépe rozproudil a kolegové se během mé procházky upravili podobně jako já. Vzpomínám si jen na letmé obrazy, kdy těžce unavený kolega hledal kliku ode dveří na straně pantů a brečel že musí jít na WC, zatímco škodolibí diváci se mu jenom smáli a nikdo mu neotevřel. Nebo když pětadvacetiletý kolega tahal svoji dvakrát starší kolegyni do kuchyně za účelem provádění perverzností. Tato řvala o pomoc, kteréžto se jí samozřejmě nedostalo. Když voláním učinila povinnosti zadost, aby nebyla považována za nějakou radodajku, podlehla brutálnímu násilí a nechala se zneuctít v kuchyni pod dřezem. Dodnes nechápu, jak se tam oba vešli. Já jsem usoudil, že bude nejlépe opustit takto rozdováděnou společnost a vyrazil jsem po lesní cestě na autobus. Jak bylo naklouzáno, tak mi těsně před zastávkou ujely nohy a šel jsem k zemi. No a když už jsem ležel, tak jsem si zdřímnul. Probudil mě hajnej ze vsi: – co prej tam dělám – čekám na autobus – a bylo vás víc? – no šli jsme čtyři, ale ostatní jsou někde v lese Vstal jsem oklepal jsem se od sněhu a nastoupil do autobusu, který zrovna přijel. Doteď nevím, proč mě napadlo říct mu, že jsme šli čtyři. Výsledkem bylo, že hajnej sběhal asi 16 hektarů lesa, než ho napadlo jít se zeptat do chaty, jak to vlastně je. Tam to vzbudilo ohromné veselí a přátelské dotazy jak se mu v tom sněhu pobíhalo, jestli při tom počítal stromy, aby nějakej nechyběl a pod. Doběla rozzuřený hajný opustil chatu a vydal se do vsi, aby v hospodě u piva vychladl. Ovšem nějaký dobrák z chaty zavolal do hospody, aby za tepla vyslepičil, jak jejich hajnej běhal hodinu po lese a když ten chudák dorazil do vsi, čekala ho rozchechtaná hospoda a dobrácké dotazy po počtu stromů v lese, způsobech indiánského stopování a počtu zmrzlých opilců v polesí. Z doslechu vím, že hajnej řval, že jestli mě ještě potká v lese, rozstřílí mi prdel srnčími broky, rozseká mě na kusy a urve mi hlavu. No tak jsem chodil celý příští rok do jiného lesa na houby. Sichr byl sichr. Já jsem zalehl v šest večer doma do postýlky, vyhajal se do růžova a ráno čilý jako čečetka jsem vyrazil do práce. Tam jsem posnídal dvacet deka vlašáku se slaným rohlíčkem, čajíček a kochal jsem se přitom zelenými xichty mých kolegů, kterým vadilo i spadnutí sichrhajcky na zem. |
| Listonoši (30.7.2003) Rozeznání listonoše na dálku a štěkání na něj patří k základním věcem, které se malá štěňátka učí. Celkem bych pochopil, že pes rozezná listonoše, když je tento na „dočuchnutí“. Ale podle čeho rozezná listonoše, když je dvacet metrů daleko od psa, fouká protivítr a je téměř celý schován za křovím, to je opravdová záhada. Moje psiska leží na dvoře a bohapustě chrápou. Najednou vystřelí jak z praku, ženou se k plůtku, který odděluje dvůr od zahrady a začnou řvát jako blázni. Po chvilce přijde paní listonoška a do schránky hodí dopis a přestože ji dělí od psů plot, dvacet metrů zahrady, dvoumetrový živý plot a drátěný plot, prchá, jako kdyby měla v zádech smečku vlků. Občas, když přijde něco doporučeně a musím to podepsat, uklidňuji paní pošťačku, že psi jsou za dvěma ploty, branka je zamčená, ale paní pošťačka asi ví svoje – vždycky stojíme na silnici těsně vedle jejího auta a okamžitě po podpisu prchá do bezpečí. Na jednu stranu se psiskům nedivím, že by si chtěli kousnout. Paní pošťačka je hezká, tak akorát baculatá, žádný fosil, v knihách z minulého století se takovéto bytůstky označovaly jako „holka krev a mlíko“, no prostě k nakousnutí. Ze mě strach určitě nemá, starýho Owcropa se nebojej ani špačkové co nám kradou třešně, takže v tom určitě budou ty psi. Myslím, že listonoši doma asi pejsky nechovají. I když kdo ví… Učitelé přece také mají vlastní děti. A pornohvězdy taky mívají doma osobního chlapa. Asi v tom bude kus masochismu, nebo co. Leč zpět k tématu. Psiska tu listonošku musí poznat asi podle zvuku auta, protože po čuchu to nebude – je to daleko a vidět na silnici taky moc není. Ale to jejich štěkání je jenom taková finta. Zezadu je totiž vidět, jak vesele vrtí ocásky. Takže kdyby paní listonoška přece jenom udělala pár kroků navíc, překročila Rubikon a vstoupila na Výsostné Psí Území, patrně by ji čekalo jenom mohutné očuchávání, oblézání a odcházela by oslintaná jak hlemýžď, kalhoty samý chlup a smrděla by jako starej pes. Což je stav, kterému se samozřejmě každá dáma snaží vyhnout, takže moje setkání s listonoškou budou i nadále letmá… |
| Knedlo, vepřo, zelo (21.7.2003) Nejlepší knedlo vepři zélo, které jsem kdy jedl, bývalo v neděli u babičky, která měla kachlová kamna. To se vždycky dala do pekáče lžíce sádla, hrst nadrobno nakrájené cibule, kus krkovice, posolit, pokmínovat, trochu podlít vodou, přiklopit druhým pekáčem a strčit do trouby. V kamnech se stejně celý den topilo, takže babička to vrazila do trouby než šla do kostela a když přišla, maso bylo napůl hotové, mohlo se odkrýt aby dostalo kůrčičku. Pak se hóplo do sklepa do sudu pro dvě hrsti domácího kysaného zelí, cibulka se osmažila do zlatova na slanince, přidalo se zelí, podusilo se, osladilo, maličko přioctovalo, aby mělo ten správný sladkokyselý šmak a babička ho nechávala „dojít“ do zlatavě hnědé barvy. Zatímco se dělalo zelí, pod utěrkou kynulo těsto na houskové knedlíky. Mouku jsem tehdy za socíků vozil z Mladé Boleslavi, protože byla mnohem bělejší a lepší než čerčanská. (Ta mimochodem stojí za ho… doteď). A knedlíky pak nebyly černé a „připrcnuté“, ale i díky domácím vajíčkům byly nadýchané jak balónky a žluťoučké po žloutcích. Naprosto nejlepší žrádýlko bylo odpoledne, kdy se do pekáče s masem uložilo to, co se nesnědlo k obědu. Zelí pustilo šťávičku pod maso a knedlíčky tím nasákly a celé se to tak nějak provonělo. V té troubě v kachlových kamnech jídlo nevysýchalo, ale zůstávalo přesně v konzumační teplotě, takže když člověk šel tak náhodou kolem, zavonělo to a mohl, či přímo musel! uzobnout kousíček knedlíčku se zelíčkem, ohlodat kostičku, takový ten rosůlek těsně u kosti… Mňam, ještě teď mi zavonělo pod nos. Jenže ty časy jsou nenávratně pryč, současné babičky vaří na elektrických sporácích, aby bylo všechno honem honem. A to si ještě vzpomínám, že děda zásadně v neděli ráno snídával buchty s bílým kafem. A ty buchty bývaly dvojí – makové, tvarohové, nebo povidlové. A bývaly hotové v osm hodin ráno. Jak to ty babičky všechno stíhaly, to je záhada… II. Dědkové v neděli odpoledne… zatímco babičky odpoledne spláchly nádobí a kafraly se sousedkami u kafe a buchet (nebo v případě druhé babičky – u malilinkatých panáčků domácí ořechovky), dědové, nebo jak se jim u nás na vsi říkávalo „dědíci“, ti se chovali poměrně různorodě. Jeden můj děda po obědě spával v kuchyni na kanapi přikryt denním tiskem a my jsme nesměli ani špitnout, druhý děda si dával šlofíčka v pokoji, protože tam bylo chladněji a větší klid. Děda Bendů zase sedával s dlouhou fajfkou (podobnou měl Trautenberk v Krkonošských pohádkách) na židli ve stínu před domem a my jsme sedávali kolem něj a čuchali jsme tu krásnou vůni zakouřené pěnovky a sledovali obřad čištění, plnění a zapalování fajfky. Další dědíci se scházeli po obědě „na jedno“ v hospodě U Nováků, aby probrali vnitropolitický vývoj s přihlédnutím k počasí a obecnému úpadku mravů. Děda Babků si posílal pro točené pivo vnuky. (Ty bylo možno za deště viděti, jak upíjejí za hospodou a poté dotáčejí z okapové roury na plnou míru.) Kolem čtvrté odpoledne idylka končila, protože bylo potřeba nasekat trávu králíkům, udělat řezanku dobytku, poklidit zvířata a podobně. A zase zajímavá věc, ty dědíky jsem NIKDY neviděl chvátat a vždycky stíhali všechno, co bylo potřeba udělat. A ještě bych podotkl, když babička to i ono neuměla uvařit, tak to ani jeden děda po ní nevyžadoval a ani jedna babička si nedovolila mu říct: „Když na to máš chuť, tak si to uvař!“ Protože děda byl autorita a živitel rodiny a babička dobře věděla, že by nemohla celý den mlátit kladivem u kovadliny, jako první děda kovář, nebo řídit lokomotivu, jako můj druhý děda (parní, a já jsem se na ní jako malý kluk ještě vozil a nechtěl si umýt šmouhy od šmíru heč!) zrovna tak oba dědové věděli, že by si dokázali k obědu akorát ukrojit chleba a natočit vodu do hrnku. Byla to věc dohody co kdo bude dělat a obě strany ji dodržovaly a ruku v ruce kašlaly na změny, které přinášel čas… |
| Zahradní lovy (21.7.2003) Dobrman Boďák se snaží lovit všechno, co je větší než kočka, plus čmeláky, ropuchy a ježky. Proč loví tyto tři posledně jmenované tvory naprosto netuším, protože úspěšný lov čmeláků končí oteklou držkou, lov ropuch končí oslintanou držkou a lov ježků končí hysterickým záchvatem (mé osoby, aby bylo jasno). Při lovu ježků se totiž snaží podkopat pod tu ježatici, aby mohl ježka zakousnout. Body má totiž vžitou naprosto chybnou premisu, že ježek je pichlavá polokoule a zespodu je zakousnutelný. Ježky loví zásadně ve dvě hodiny ráno a štěká u toho jako pominutý až do doby, než vzteky vylétnu z postele, kopnu se do palce o židli, což mě rozzuří ještě víc a začnu spílat, tím probudím děvenku svojí starostlivou, která začne spílat mě. Spávně naladěn vylezu před barák, vynadám psovi, tomu blbýmu ptákovi, který už ve čtyři ráno řve na třešni jako kráva, naberu ježka na lopatu, přehodím ho přes plot, zaházím čoklem vytvořenou jámu a jdu si lehnout. Načež mi za deset minut zazvoní budík a já vstávám, abych osvěžen nočním spánkem mohl v práci plnit úkoly a tak podobně. Odcházím na autobus a z druhé strany vrátek na zahradu se na mě tlemí ovčoun Denouš a vrtí ocasem, div se nepřelomí vejpůl. Někdy v noci si otevřel vrátka na zahradu a vydal se na lov. U vrátek leží občas zakousnutý krtek, myš, nebo kus nějakého ptáka. Za ptáka dostane příšerně vynadáno a letmou placírkou urychlím jeho přesun směr dvůr. Psi si jdou spokojeně lehnout a dospat noc a já se potácím na zastávku autobusu. Po návratu z práce na zahradě zahrabávám vykopané jámy, kde Denoušák doloval myši, rovnám polámané trsy květin, kterými probíhal při lovu ptactva a průběžně mu nadávám. Pes leží na zemi, hlavu mezi tlapami a koulí na mě očima. To ho po chvíli unaví, takže usne, aby se připravil na další noční lov. |
| Kolínka (8.7.2003) Pokud jde o těstoviny, či šířeji moučné vařené výrobky jakéhokoli druhu od knedlíků, přes kolínka až ke krupičné kaši, moji pesani sežerou lautr všechno. Obzvlášť, je-li daná těstovina doplněna omáčkou, nebo alespoň masovým vývarem. Úplně největší chuťovkou pro ně byly červené nudle pro domácí zvířectvo, které stačilo jenom polít vodou a bylo vařeno. A když se do těch nudlí přimíchala plechovka nějakých sojových kostek naparfémovaných vývarem z masa (bůhvíproč nazývaných psí masová konzerva) to už bylo naprosté éňoňéňo. Jenom se krmič musel urychleně vzdálit z místa hodování, protože pohled na psí tlamajzny a z nich kapající směsí slin, rosolu z plechovky a nudlí – fujtajxl – to se člověku dělá blbě i když o tom jenom píše. Jenomže levný dodavatel nudlí sbalil krám a v obchodech pytel nudlí rozvažují do malých pytlíčků a prodávají to za nekřesťanskou cenu, takže psiska mají utrum. Minulý týden jsem se projevil jako Harpagon a zakoupil jsem v Hypernově desetikilový pytel granulí za dvě stovky a myslel jsem si jak jsem ušetřil. Čuchnul jsem k tomu – mě to docela vonělo. Ovšem neuvědomil jsem si platnost přísloví: „Jinak voní seno koním a jinak zamilovaným.“ Přinesl jsem pytel domů, nasypal testovací hrst granulí do kastrolu, psi se zachovali jako Julius Caesar s jeho „Veni, vidi, vici“: přišli, čuchli, odešli. Zkusil jsem to polít olejem z pečení. Vylízali olej a zhnuseně opustili kastroly plné suchých ohavných nejedlých granulí. Zkusil jsem je vyhladovět. Druhý den se probourali dveřmi do verandy a strkali hlavy do sudu, kde skladuji granule. Sud byl ovšem plný zase těch ohavných nejedlých granulí… Třetí den jsem podlehl a zakoupil tři plechovky tzv. masa pro psy. Porci hnusných nejedlých granulí jsem pečlivě obalil rosolem z plechovky a pozoroval co se bude dít. Psi sežrali rosol, sežrali granule, které nasákly rosolem a těch pár granulí, které zůstaly suché, opět zůstalo v kastrolech. Takže jsem si přepočítal onu úsporu, množství masových plechovek, které budu muset dokoupit a zjistil jsem, že kdybych koupil rovnou pytel těch nejlepších granulí s křidélky, které silanizují, jsou hedvábně měkké a při kousnutí křupnou a úúúúplně se rozplývají na jazyku, tak bych si ještě ušetřil na bublifuk. Ovšem určitá pozitiva tahle dieta má. Dobrman zase vypadá jako dobrman a ne jako rotvajler, ovčoun tolik nefuní když vybíhá kopec a naučil se žrát spadané seschlé třešně. Ono je dost možné, že obsahují nějaké sušené červíky a maso je holt maso… |
| Somrování bez hranic(1.7.2003) Moje psovstvo zažilo o víkendu depresivní okamžiky při grilování. Nesl jsem k zahradnímu grilu nakládaná vepřová žebírka. Psiska byla zalezlá v chládku v boudě. Jedna zbloudilá voňavá molekula z oněch žebírek se zatoulala do boudy a během zlomku vteřiny se mi pod nohama zhmotnila obě hovada. I zvolal jsem hlasem velikým: „Jedeš!“ a psi se stáhli asi 7 milimetrů za moje paty. Vlezl jsem na zahrádku, vyhnal psy, zavřel za sebou vrátka a zaklekl jsem a začal pokládat žebírka na rošt. Najednou se mě zmocnil podivný pocit – něco jako když vám čumí hladový pes přes rameno. Ohlédnu se, těsně za mnou stál Denouš a slintal mi na záda. Během zlomku vteřiny jsem ho vyhodil zpátky na dvůr a pořádně zavřel vrátka. okončil jsem pokládání žebírek a za mírného podlévání své maličkosti pivem jsem si spokojeně griloval. No a z druhé strany zahrádky ZASE přišel Denouš s výrazem: „Jdu tak náhodou kolem, tak si říkám, že se stavím.“ On asi usoudil, že nemám rád, že chodí vrátky, no tak přišel brankou z druhé strany. Zachoval jsem se jako Herodes a vyhodil jsem ho podruhé. Důsledkem bylo, že se přidal k Bodymu za plotem, seděli oba předpisově na zadku, sledovali každý můj pohyb a slintali. Co deset vteřin polkli slinu s nezaměnitelným zvukem – angličtina má pro to hezký výraz: „Slurp!“. Když bylo ugrilováno, přisedla si děvenka moje starostlivá a začaly ty chudinky malinký hladový za plotem litovat. Chudinky se začaly tvářit, že za deset vteřin chcípnou hlady, Boďák dal hlavičku na stranu a začal hýbat ušima dopředu, dozadu. No zkrátka, za chvilku chudinky hladový seděly s námi na zahrádce, vysomrovaly dva rohlíky, krajíc chleba, klobásu, dostaly asi půl kila kostí a zbytků a Denouš chtěl na závěr sežrat hliníkové plato, na kterém se dobroty dělaly. To už bylo asi osm hodin večer a podle psího názoru nastal čas na večeři. Zkusil jsem chvíli počkat, ale srdceryvné vytí a kvílení mě během pěti minut přesvědčilo, že šlo jenom o předkrm a že kastrol granulí bude takovou pěknou tečkou za tím dnešním večerem. |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace