| atarský biftek(30.06.2006) Stalo se to v dávných pradávných dobách. Uklidňovala se situace po provedené měně a soudruzi zjistili, že levněji a efektivněji vyjde odměnit pracující lid stylem chléb a hry. Tedy po chudé dobírce v JZD je dovézt na výlet na estrádu. I vyjel si pan Josef a paní Anežka s družstevníky do světa. Tedy do Prahy. Neboť do Prahy se jezdívalo jednou, dvakrát do roka na nákupy. Porvat se v Bílé Labuti o jinej svetřík, než jaký měly všechny baby ve vsi a na vokrese, kouknout se do masny na Václaváku a koupit dětem domů dvacet deka šunky a sklenici znojemskejch okurek atd. atd. Večer se zarazilo do nóbl dvouhvězdičkový restaurace. Josef s Anežkou chtěli dokázat, že nejsou žádný vidláci a chudáci a objednali si biftek. Protože z filmů věděli, že biftek si dávají lidé movití. Bohužel nevyhodnotili správně název. Ten biftek byl tatarskej. Ostatní požírali knedlovepřozélo, svíčkovou a další známé pochutiny, neb lid vesnický je konzervativní. Anežka s Josefem čekali a čekali, až jim ofrakovaný číšník postavil na stůl kýženou krmi. Oba s úžasem zírali před sebe. Místo talíře s flákotou, brambory a velkou oblohou, které vídali ve filmech, jim na stole přistála ošatka s topinkama a na Josefa i Anežku mdle zíralo z kopičky čehosi nevábného syrové vejce. Ostatní vesničané začali cosi tušit, přestali jíst svá knedlovepřozéla a svíčkové a se zájmem hleděli ke stolu oněch dvou nešťastníků. Hluk v restauraci postupně umlkal. Anežka si dodala odvahy, vzala vidličku, kousek oné hromádky vložila do úst a…. zaječela na celý sál: „Pepo!!! Dyť je to syrový!!!“ Mohutný výbuch smíchu jim byl odpovědí. I když se pan vrchní nabízel, že jim tatarák připraví, odmítli, zaplatili a šli se na Václavák nakrmit opečeným liberečákem s chlebem a hořčicí. Je to už přes padesát let, Josef s Anežkou už jsou dávno na pravdě boží, ale pověst o jejich kulinářském výzkumu překročil hranice tisíciletí. A je to dobře, neboť jak praví klasik ptakopysk: „Žijeme tak dlouho, dokud si o nás lidé povídají…“ |
| Nejsou ty psi křížený s prasatama?(17.06.2006) Venku je horko jak v peci. Kluci jsou úplně zmordovaní a hledají chladná místa, kde by mohli alespoň trochu ochladit. V podvečer, když slunce přestalo pražit, jsem vzal psiska na procházku dolů k potoku. Respektive k té revitalizované klikatici se třemi jezírky, co tam vytvořili. Denis zmerčil vodu a hnal se k ní jako blázen. Hupnul do jezírka, ale hned z něj zase vylezl ven. A Budulín to samé. Ono totiž dno těch jezírek je plné hlubokého bahna propadajícího se pod nohama, což kluci neradi. Body zůstal stát u mě a koukal kde co lítá, ale Denis zmizel v rákosí a pak už jsme slyšel jenom děsné funění a cákání. Zařval jsem na Denouše, aby se vrátil, protože mi připadalo, že se ten rumrajch vzdaluje. Rákosí se rozhrnulo a vylezla z něj hnusná smradlavá blátivá koule obalená rostlinstvem, jenom vzdáleně připomínající psa. Než jsem stačil zareagovat, koule došla ke mě a Bodymu a oklepala se. Výsledek byl nasnadě. Tři hnusné, smradlavé, zablácené bytosti. Kus cesty jsem kluky protáhl nezrevitalizovaným potokem, protože bahenní puch byl natolik silný, že nebylo možné jít za nimi po větru. Když se zdálo, že bahno z nich opadalo a odnesla jej voda, zavelel jsem k návratu domů. Šli jsme po dně budoucího rybníka a pečlivě jsem se vyhýbal místům, které byť jen vzdáleně připomínaly bažinu. Měl jsem celkem úspěch, kluci měli sice špinavé nohy, ale to byla naprostá maličkost proti tomu, jak vypadal Denis, když předtím vylezl z rákosí. Tedy lépe řečeno, měl jsem úspěch až k ke konci budoucího rybníka. Bagrista tu rozhrabal původní melioraci a vznikla asi zde čtvrt metru hluboká vrstva řídkého jílovitého bahna… A domů přišly tři hnusné, zablácené, smradlavé koule. |
| Staří fotři na vycházce…(17.06.2006) Tuhle jsme na poli při procházce potkali zajíce. V dávných časech bujaré mladosti by to znamenalo vytí, škubání s vodítkem, snahu o urvání páníčkovy ruky. Tentokrát nic. Kluci stáli a zírali na ušatce. Jenom Body se na mě ohlédl, něco jako by chtěl poznamenat: „To je zajíc Kadel pane. Kašlem na něj. Kadla my nikdy nehoníme.“ Dlužno říci, že ušatec, jakmile uviděl to nadělení, zmizel v lese jako blesk. Říkal jsem si – kluci nezloběj, půjdem do lesa taky. Ono na tom poli byl hic úplně na chcípnutí, takže lesní chládek byl i pro mě vítaným cílem. Pánové šli do lesa spořádaně. Zázrak nad zázraky! Dokonce i když jsme překřížili zaječí stopu, nikterak nezrychlili. Jenom se na ni přesunuli, jako když výhybkář překlopí vexl. Je pravdou, že mě pak protáhli větvemi smrků na kraji lesa, ale to je věc tak běžná, že to nestojí ani za to abych se rozčílil. Prošli jsme les a vylezli jsme na druhé straně na neposekanou louku. Dva metry před námi mírným poklusek proběhla srna. A zase nic. Jenom upřené pohledy. Akorát Body se zase na mě podíval přes rameno: „To je srna Božena pane. Kašlem na ni. Boženu my nikdy nehoníme.“ Byl jsem z toho úplně paf. Dokonce ani nebyl problém využít Denisova smyslu pro inverzní štvanici a nanavigovat kluky do směru, odkud srna přiběhla. Vy nevíte co je to inverzní štvanice? To je vynález Denoušákův. Před vámi prchá zvěř. Běžný honicí pes běží za touto zvěří a štve ji, dokud ji neuloví. Denis ne. Ten je z jiného těsta. Denis běží přesně opačným směrem. Tedy ve směru ODKUD zvěř přiběhla. Je pravdou, že doposud takto nic neulovil a že většinou uštval jenom sám sebe. Ale je to nový systém a až se v něm vychytají mouchy, bude určitě úspěšný. Šli jsme tedy opačným směrem a za chvíli jsme byli doma. Kluci oběhli barák, aby zjistili, zda není na střeženém pozemku něco zajímavého a doprovodili mě ke vchodovým dveřím. Přede dveřmi na mě upřeli vítězný pohled: „Viděls pane? Klidně jsme mohli honit zajíce Kadla a srnu Boženu. A kdybychom chtěli, tak bychom je dohonili. Ale nám se nechtělo.“ A šli si lehnout do chládku do garáže, aby se vydejchali z toho virtuálního honu. |
| Když dobrman poslouchá…(13.06.2006) Šel jsem s klukama omrknout pokračující revitalizaci našeho potoka. Bylo po dešti, terén čvachtal jak grimpenské bažiny, jenom pes baskervilskej chyběl. Místo něj tam byli mí kluci. Pročmuchali břehy jezírek po okraji potoka a já se chystal překročit onen veletok. Teoreticky by to neměl být problém, neboť ona zurčej má šíři zvíci delšího kroku. Zrádnost spočívá v tom, že břehy nejsou díky bagrování moc pevné. Tedy nejsou lautr vůbec pevné. Dokonce jsou samé bahno. Takže je třeba najít ten správný brod, kde jsou semo tamo umístěné kameny a po nich je třeba přehopsat na druhou stranu. Snadné, že? Pokud s sebou ovšem nemáte Bodyho. Došel jsem s klukama ke břehu, našel jsem to správné místo a udělal jsem zásadní chybu. Vždycky totiž kluky zastavím povelem „Čekej!“, přelezu sám a zavelím Hop! na kterýžto povel kluci přeskočí vodní tok, vyrvou mi ruku s vodítkem z ramenního kloubu a pádí vstříc světlým zítřkům za mého bezmocného spílání. Tentokrát jsem chtěl provést překonání vodního toku z chodu, jak se odborně říká na vojně. Denis přeskočil a pádil dál. Body taktéž přeskočil, ale uvědomil si, že něco není v pořádku. Že měl nejdřív zastavit. Takže zastavil. Na druhém břehu. Na jediném kameni široko daleko. Já už měl nakročeno, těžiště bylo v půli potoka a cesta nazpet byla vyloučena. Jednou z možností bylo šlápnout tomu troubovi na záda, druhou najít jakž takž pevnější kus bahna. Zkusil jsem druhou možnost a zahučel jsem do půl lýtka do jílu. Body na mě moudře hleděl: „To jsem vzornej pes, ani nepotřebuju povel Čekej! a čekám sám od sebe.“ Nevynadal jsem mu. Ten pes měl pravdu. |
| Hárlekýnky filmové…(13.06.2006) (Vyšlo na Neviditelném psovi 16.6.2006) Scénárista hárlekýna filmového pracuje podobným principem jako pisatel hárlekýna tištěného. (Snad se autoři neurazí, ale slovo spisovatel se zde nedá použít. To už bych mohl tvrdit, že jsem spisovatelem kupříkladu já. :o)) Tedy ve filmu se všechny hlavní postavy objeví v prvních pěti minutách. Hrdinka je okamžitě jasná. Mladá, štíhlá, poněkud plochá, se zářivě bílýma zubama a nohama dlouhejma až na zem (dole zahnutýma samozřejmě). Záporňák je ten sympatický, dobře oblečený veselý chlapík. Hrdina je poněkud zanedbaný, většinou zarostlý hašašíra poněkud psychopatického chování přijíždějící odkudsi zdaleka, aby po létech přičichl k rodné hroudě, ať už to znamená co chce. Pak se v ději motá pár starech bab a dědků, aby pronášeli různá moudra. Pokud je ve filmu záporná postava ženského pohlaví, pak jde obvykle o fantastickou kočku s úžasnými proporcemi, náchylnou k páchání nepravostí v jakoukoli denní či noční dobu. Její oblečení bývá naprosto dokonalé. Tedy z pohledu mužského diváka. Každá divačka totiž po prvním mrknutí ví, že jde o nevkusně oblečenou čůzu, protože slušná ženská na sebe prostě NEVEZME tak krátkou minisukni ani blůzu s tak ordinérním výstřihem, protože by jí bylo vidět VŠECHNO. Samozřejmě divák gentleman pomlčí o tom, že záporná hrdinka má prdelku jako když dá kohout nohy k sobě a ňadra dmoucí skoro pod bradu, zatímco jeho spoludivačce visí zadel jak pivovarskému valachovi a výstřih by jí musel končit u pupíku, aby jí při prudkém pohybu mohlo vypadnout ňadro z blůzky. Divačka rovněž nekritizuje, i když bierbauch spoludivákův dosahuje impozantních rozměrů a jeho hlava s dvěma bradami má s ostře řezanými rysy vysloužilého korvetního kapitána ve filmu společnou akorát tak začínající plešku. Nemluvě o rozdílu mezi zetorem zaparkovaným ve stodole a šestadvacetimetrovou jachtou houpající se na vlnách v soukromém přístavu. Zkrátka divák i divačka si myslí svoje a v družném souznění sledují děj. Schéma děje je defacto stejné jako u tištěné podoby. Zajímavé jsou ovšem kulisy, ve kterých se děj odehrává. Zhusta je děj umístěn do Anglie. Většinou jde o skromný domek, ve kterém nejspíš bydlíval obr Koloděj s rodinou. Jak jinak si vysvětlit pět metrů vysoké vstupní dveře, tři metry vysoká okna a předsíň zvíci Svatovítské katedrály. První, co člověka napadne, je otázka: „Kdo jim tam prokrindypindy meje vokna?“ Služebných duchů v těchhle haluznách totiž bývá pomálu. Občas nějaká slečinečka v zástěrce přinese na zahradu konvici s čajem, ale její fýzis napovídá, že by dokázala hadrem ošmrdlat tak maximálně jednu tabulku, než by se zhroutila vyčerpáním. A ten dejchavičnej dědek, co se rýčem hrabe v záhoně jak bába v koksu, toho asi taky moc nevytrhne. Patrně Anglie není tak zaprášenou zemí, jako naše domovina. Samostatnou kapitolou jsou anglická hárlekýnská zvířata. Taková britská aristokratická slepice totiž nerozhrabe trávník jako česká vesnická pipina. V jednom filmu jsem pozoroval chování drůbeže při čaji o páté a ty slépky se vznešeně procházely a krákoraly spolu, ale ani jedna nezačala drancat trávník jako ty naše můry. Natož aby někdo ze vznešených hostů zahradní párty šlápnul do slepičince. Nebo taková britská kráva, sůl země. Jede automobil s majitelem panství, proti němu se vrací kráva z pastvy. Jeho lordstvo přibrzdí, kráva sejde ze silnice, lordstvo pomalu jako při přehlídce projede kolem. Dobytče vážně přihlíží a když je komunikace prázdná, vrací se brav zpět na vozovku, aby pokračoval v přerušené cestě. Úžasné! Česká kráva je zvědavá a nejspíše by lordstvu oslintala xicht a sežrala by mu kapesníček rozverně zasunutý do tweedové vesty. Je smutné, že duchovní marasmus socialismu zanechal své stopy i na hovězím. Taktéž skotské ovce mají svou hrdost. Žádné jehně se při hýčkání hrdince nevymočí na rozkošný sportovní kostým. Stádo přesně reaguje na jakkoli debilní pokyny hrdinovy a ve správný čas se vylosovaná ovce odebere do skal, kde trpělivě čeká na vysvobození. Likvidace nepohodlných osob je problémem. Film sledují zejména diváci, které nedokáží ocenit malebnost pajšlu rozplesknutého na kamení, či směšné pohyby oběti ve vaně, do které omylem spadl zapnutý fén. Nepohodlné osoby jsou tedy likvidovány nenápadně. Většinou automobil zmizí za zatáčkou a na obzoru se objeví cosi podobného malému atomovému hřibu. Popřípadě poštovní doručovatel přinese telegram o náhlém skonu nepohodlné osoby. Následuje dojímavá pasáž ze hřbitůvku, kde se dozvídáme, že nepohodlá osoba vlastně nebyla až taková mrcha, jak se zdálo a že mohla na filmovém plátně ještě chvíli pobýt. Z povzdálí scénu podbarvuje pláč hrobníka, který musel vykopat hrob v pravém tvrdém devonském vápenci, popřípadě v žule a který při představě, že se budou točit ještě dva filmy s pěti nepohodlnými osobami, propadá v čiré zoufalství. Když jsou nepohodlné osoby sklizeny z povrchu zemského, je čas na svatební veselí. Dámy milující bohaté svatební róby se začínají tetelit, i když úchylnost hárlekýnských svateb nedosahuje šílenosti amerických růžových kreací. Pánové zde vypadají nesmírně britsky, dámy naopak britsky nevypadají. V tom případě by se film musel promítat po dvaadvacáté hodině, neboť by obsahoval děsuplné záběry. Na závěr bych si dovolil snad jenom úžas nad tím, že v celém filmu svítí slunce. Tedy kromě okamžiků, kdy je třeba, aby se zmoklý hrdina s hrdinkou už konečně sčuchli, nejlépe v nějakém seníku. Á propos seníky. V každém britském seníku je vždy čerstvé seno a ne nějaký fujtajxl plný výkalů, koček, či bezdomovců. A je zde k dispozici čistá deka neprožraná myšmi, na kterou hrdina klesne s hrdinkou v náručí, aby ji mohl zrychtovat jak krtek zahrádku. To ovšem ve filmu neuvidíme, neboť slintající kameraman pouští kameru z rukou a zatímco s vilným režisérem a chlípnými osvětlovači sleduje směšné pohyby prováděné hrdinou, divák civí na ohnilý trám ve zdi seníku. Ale to jsem se poněkud odchýlil od počasí. Anglie je prostě zemí zaslíbenou. God save the Queen! |
| Na háklekýny mi nešahejte…(1.06.2006) (Vyšlo na Neviditelném psovi 15.6.2006) To je literatura, kterou čtu docela rád. Když čučíte celej den do počítače a jedinou literaturou, kterou máte k dispozici, je Bussiness specification, popř. Administration quide, začtete se i do hárlekýna. Je to čtení na jeden večer před spaním, víte celkem přesně, že ti dva, co se o nich píše na první stránce, se vezmou na dvousté stránce. Cca na straně 60 spolu hupnou do postele, na straně 120 se poštěkaj, do strany 150 budou oba trpět (chlap samozřejmě víc) a na straně 180 se znova sčuchnou, aby si stihli na zbývajících stranách o tom pohovořit a připravit svatbu. To je základní kostra Hárlekýna. Teď jde o to jakej autor(ka) to uchopí. Můžete zažít takový kopce scifistický srandy jako je svalnatej účetní, milionář opovrhující prsatejma dlouhonohejma blonďatejma dcerama naftovejch magnátů, chlap kterej se do čtyřiceti let neožení, protože nenašel tu pravou chudou blbou prdelatou vdovu s třema dětma, věrnej herec abstinent, archeolog, kterej vymlátí hospodu plnou honáků dobytka, atd. atd. Kde jinde zjistíte, jak má vypadat správnej chlap, že všechny ženy voněj po šampónu z lučních květin a nikdy netrpí premenstruačním syndromem, že chlapi nesmrděj, ale mají mužnou vůni, že chlapi nemluvěj, ale úpěj, že mají trvalou erekci od osmi večer do devíti ráno. Po takovémhle nářezu otřu slzy smíchu a s dobrou náladou jdu chrnět. Své děvence předčítám horoucí vyznání lásky. To byste nevěřili, jak to zní blbě, když se to řekne nahlas. Jo a taky jsou tam různá anatomická extempóre. Občas mají hlavní hrdinové končetin jak chobotnice. Specielně jde o popisy toho, jak se dostanou z polohy vertikální do polohy horizontální. Ona má maxisukni, on má gatě na půl žerdi, jejich jazyky jsou propleteny a zkoumají si ústní dutiny jak zubaři při habilitační práci. A on jí ještě k tomu žužlí ucho, drží ji za lopatky a tiskne ji k sobě. Ona má prsty v jeho kučeravých vlasech. Tak a teď si představte ta muka spisovatelova, jak má popsat, že klesli na postel (koberec, pažit, apod.), aby to nevyznělo, že sebou flákli jak pytle s vovsem. Spisovatel tedy kulantně píše o tom jak on říká ano! Ano!! ANO!!! a ona říká NE!!! Ne!! ne! a přitom tím myslí „Per to do mě ty můj ďáble!“ Mezitím p.t. čtenář zapomene, že ten chlap je mutant s dvěmi ústními otvory a je připraven na to, že dáma má tři páry rukou. Jedním párem vybírá čmelíky z kučeravých vlasů rozdychtěného gentlemana, druhým párem mu rozepíná košili a třetí pár umožňuje ono pozvolné klesání na postel. No řekněte není to žrádlo? Večery pod pumpou jsem přechroustal skoro všechny – původní vydání! I ty válečný! A řeknu vám, že se v té době s nepotřebnými figurami nemazali. Invalidní manžel a úúžasně inteligentní spisovatel na letním bytě? Šupky dupky – z manžela je alkoholik, kterej prochlastá ještě teplý vejce od slepice, takže nejni žádná škoda, když ho přejede kůň (nebo jak se to říká). Další příklad: manžel je majitel velkostatku, nepije, nekouří, za děfkama nechodí a manželka náhle potká lásku z dětství – věhlasného lékaře. Spisovatel je postaven před problém: co teď s manželem. Koupí mu něco s motorem, nejlépe Indiána (ať už je to co chce), sežene vhodný patník u silnice a pobaví čtenářky popisem mozku stékajícího po štěrku. Následný ozdravný pobyt duševně vyčerpané vdovy za pečlivého dohledu věhlasného lékaře ve švýcarském sanatoriu je nabíledni. Nějakej anglán s tím svým huhláním „Být či nebýt..“ je proti tomu úplně trapnej… |
| Jak grilují psi…(29.05.2006) Podle mě je ta fáze s opékáním masa úplně zbytečná a podle psího společenského týdeníku „Sežer a uteč“ jde o činnost navýsost ekonomicky nevýhodnou, protože jde o ztrátu času, prostředků a navíc dochází ke globálnímu oteplování díky emisím CO2 z hořícího dřevěného uhlí. Na druhou stranu chápu, že kolega Body je už starej pes a měl by mít právo na propečené kousky masa. I když mu pacholkovi zuby sloužej docela dobře. Tuhle mě kous‘ pod voko, ještě teď mám roztrženej oční koutek. Já mu za to prokous ucho. Tuhle šel páníček na zahradu s úžasně vonícím kastrolem. Zkoušel jsem ho stopovat jako za mlada a byl jsem zvědav, jestli se mi ho podaří na té zahradě u grilu najít. Páníček mi to překazil, protože jsem mu při tom hledání stop omylem šlápnul na patu a on mě za to vyhodil za plot. Víte, já stopuju tak rychle, že občas chodím hledané osobě hned za patama. Chvíli jsem se potloukal po dvoře a pak mě napadlo, že bych mohl jít zkontrolovat, jestli to páníček nepřipálil. Proklouzl jsem brankou a šel jsem to omrknout. Když jsem už už ochutnával, páníček mě vyrazil a zavřel branku. Asi si myslel, že touhle brankou by se chodit nemělo. Šel jsem tedy na zahradu horní brankou a naprosto nenápadně jsem se plížil páníčkovi za zády… Tedy vážení já nechápu, jak mě páníček mohl uvidět, když jsem byl ukrytý za stvolem pampelišky. Vyhodil mě zas. Jo a zavřel i horní branku. Stojíme tedy s kolegou u plotu a zíráme na páníčka pohledem typu „Za dvě minuty chcípnu, jestli nedostanu něco k žrádlu“. Páníček se chová jako Henry Ford I. Klidně si debužíruje a hladovějící proletariát stojící za plotem ho nechává klidným. Hlady nevydržím stát. Uléhám na zem a skrz trsy trávy pozoruji každé hnutí páníčka. Moc práce mi to nedá. Páníček leží na zemi jako mrcha, jenom občas pohne rukou, aby si naložil do úst. Nakonec se přece jenom dočkáme. Propečené kostičky z kotletky s kousky masa a topinky do nás zahučí jako do studny. Jsem dobře naladěn a čekám na další chod. Ovšem páníček to pěkně pokazil. Nasypal nám do kastrolů zas ty hnusný nepoživatelný granule! Můj patolízalský kolega je žere jak nezavřenej, z huby mu kapou sliny. A to všechno jenom proto, aby ho pak páníček podrbal za ušima. I když, občas ho podezřívám, že mu ty granule snad doopravdy chutnaj‘. Ale takový prase snad přece nemůže bejt. Nebo jo??? |
| Grilujete? (27.05.2006) (Vyšlo na Neviditelném psovi 27.5.2006) Já griluju rád. Masíčko a topinky. Jednak proto, že rád popíjím a jím, druhak proto, že rád vařím a třeťak proto, že se rád válím. No a při grilování mohu spojit všechny tyto aktivity v jeden kompaktní celek. Co se týče vybavení – nechápu lidi, kteří mají gril postavený tak, že u něj musí sedět nebo dokonce stát. Podle mého názoru se u grilování má ležet. Již staří Římané se u jídla váleli a nevidím sebemenší důvod tuto několik tisíc let trvající tradici nějak měnit. Jenom místo římské jídelny triclinia se válím na zahradě a místo římského kanapete zvaného lectus používám nakrátko posekaný trávník. No a ten gril? Kdyby byli všichni jako já, tak by výrobci grilů zkrachovali jako jeden muž: betonová ploška, na ní postavené dvě cihly naštorc a na nich položený rošt. Je to dvacet centimetrů nad zemí. Když chcete obrátit steak, stačí jenom zvednout ruku a nemusíte kolem ohniště skákat jako kašpaři. O víkendu mě napadlo, že by nebylo špatné ugrilovat si večer kousek masíčka. Ve městě je jedno řeznictví, kde soukromník má vlastní bourárnu a vlastnoručně masíčko nakládá. Nic prošlého u něj nekoupíte, neboť zákazníci vše zblajznou v záruční době. Vešel jsem do krámu a blonďatá, macatá paní vedoucí … jen tak mimochodem – všimli jste si zajímavého jevu, že řeznické živnostnice či manželky řezníků živnostníků jsou všechny pěkně rostlé a dobře naladěné? Nepamatuji si, že bych v řeznickým krámě viděl žlučovitou vychrtlou šéfovou… Tedy vešel jsem do krámu a zeptal jsem se té blonďaté baculky: „Máte něco naloženýho?“ Mám naložený prsa!? zazněla odpověď. Zapnul jsem svůj osvědčený smysl pro humor, abych adekvátně odpověděl. No a zase jsem ho vypnul. Neboť současně se mnou do krámu vstoupila děvenka moje starostlivá a jak může každý ženáč potvrdit, vlastní žena má na mužský smysl pro humor stejný účinek, jako grafitová tyč na štěpení uranu v jaderném reaktoru. Uvedu příklad: jste středem rozjásané společnosti, sršíte bonmoty, dobrá nálada z vás tryská všemi póry, paní a dívky na vás upírají obdivné pohledy. Najednou ucítíte mrazivý chlad mezi lopatkami. Ohlédnete se a zjistíte, že jediný, kdo se v celé společnosti nesměje, je vaše žena. Zírá na vás stejným pohledem, jako kouká na pavouka pokoutníka (Tegenaria domestica), než ho rozmázne koštětem. Úžasná inteligentní sentence, kterou máte na rtech, se náhle mění ve slabomyslné blekotání, vaše hlava je jedna velká temná dutina a krásná stvoření, která na vás doposud roztomile a obdivně kulila svá očička, si zapalují cigára a odchází pryč s bandou odporných uhrovatých fracků. Polkl jsem tedy žertovnou odpověď: „A máte je dobře naložený? Můžu se podívat?“ Místo toho jsem nezřetelně zachrchlal něco jako že toho chci kilo, nebo šest kousků, čímž jsem se v očích paní řeznice definitivně zařadil někam mezi bezobratlé. Chladně nandala šest kousků kuřecích prsíček naložených v gyrosové kořenící směsi do krabičky, přijala požadovaný obolus a já vypadl ven jak cukrář. Večer jsem rozehřál gril, rozložil plátky masa na rošt, uložil jsem se po římském způsobu na levý bok a usosával červené. Znalce vín nyní žádám, aby následující odstavec ve vlastním zájmu přeskočili. Dlouhodobým výzkumem jsem totiž zjistil, že na podvečerní zahradu prohřátou sluncem je nejlepší suché červené odněkud z Chile, nejlíp Sauvignon nebo Merlot. Cabernet Syrah nelze použít, protože je příliž silný a má vliv na vznik gravitačních anomálií kolem vás. (Pokud máte fyzicky zdatného komorníka, který vás dokáže dopravit do postele, aby vám v noci na zahradě nenastydnul cemr, můžete směle experimentovat i se Syrahem.) Ona totiž tahleta vína krásně voní a pokud jsou označeny Gran Reserva, tak je můžete popíjet i uprostřed sušícího se sena a neztrácíte s vínem čichový kontakt. Mimoto mě po nich nepálí žáha jako po proslavených kyselinkách moravských. Červené víno miluju také proto, že se skrz sklenku dobře kouká na zapadající slunce. Astronomické pozorování slunečních skvrn při západu slunce prováděné přes filtr v technické hantýrce nazývaný „dvoudecka červeného“ patří k mým nejoblíbenějším vědeckým aktivitám. První sklenka červeného zmizela v mém trávicím traktu a kuřecí prsíčka jsou téměř hotová. Kuřecí prsíčka… S přivřenýma očima vzpomínám na dobu dávno minulou, kdy jsem jezdíval do práce do Holešovické tržnice. U refýže bylo (a možná ještě je) velké řeznictví. Za pultem mimo starých harcovnic postávaly také učenky cechu prodavačského. Nacházely se v sektoru drůbeže, protože chtít po útlé sedmnáctce, aby usekla řeznickým sekáčem čtyři vepřové kotlety, by patrně skončilo pracovním úrazem či vraždou. No a jednoho dne se na skle výkladní skříně objevil plakát s nápisem „Akce! Kuřecí prsa!“ Uvnitř bylo vidět za pultem s inzerovanou potravinou štíhlou mladou plavovlásku v pracovním plášti. Přelétl jsem očima ceduli a zadumal se nad zjevenou pravdou. Vedle mě stála parta mladých kluků. Jeden z nich se sebral, vstoupil do obchodu, za chvíli se vrátil a pokynul hlavou k plakátu: „Tak jsem se na ní byl podívat pánové. Fakt je má!“ S kolemstojícími gentlemany to mírně cuklo a bylo vidět, že kdyby to bontón dovolil, šli by se podívat také. Požírám připravenou krmi, zapíjím drobnými doušky červeného a nad zbytkem žhnoucího uhlí se mi ohřívá topinka. V duchu se šklebím při vzpomínce na tu bandu čarodějnic v holešovickém řeznictví. Před vánocemi jsem si tam zaběhl koupit něco k snídani, abych během vyčerpávající pracovní směny neomdlel hlady. Prodavačky se tam rozplývaly nad obzvláště ohavným asi dvacet centimetrů vysokým čínským Santa Clausem, který chodil, zpíval elektronickým hlasem Žingl bels a mával pařátem s lucerničkou nebo s čím. Jedna z dam se ke mě obrátila: „To je úžasný, žejo? Von chodí, zpívá a mává ručičkou!!!“ Se zájmem jsem se zeptal: „A taky vibruje?“ Teplota v místnosti se náhle prudce snížila a venku začala zamrzat Vltava. Za mrazivého ticha jsem obdržel uzenku nevábné barvy a podivné vůně, zaplatil jsem a vyjel ven z obchodu jak saxofon z futrálu. Uzenku jsem poté pro jistotu věnoval kolemjdoucímu psovi. Kuřecí steaky jsou zkonzumovány, víno došlo a tok vzpomínek vyschl. Nemaje komorníka, zápasím s gravitačními anomáliemi, kterých je na zahradě najednou jak naseto, a štrachám se pozvolna domů. Dobrou noc… |
| Romadůr…(19.05.2006) (Vyšlo na Neviditelném psovi 20.5.2006) To jsem šel v sobotu koupit nějakou blbost do Albrechta. Kráčím kolem regálu s bifidogenní mikroflórou, rozvařenými paznehty obsahujícími 0% tuku, plasty vzniklými hydrogenací nenasycených zbytků mastných kyselin a dalšími delikatesami. A najednou mi v mysli vytanula otázka: „Proč mají v regále s tzv. mléčnými výrobky tejden chcíplou kočku???“ Nesmyslnost poznatku mě zarazila v půli kroku. Chvíli jsem analyzoval signály přicházející z nervových ganglií a už jsem to měl. Čich signalizoval přítomnost rozkládající se organické látky. Krhavým zrakem jsem pečlivě skenoval okolí a po chvíli intenzivní mozkové činnosti jsem si všiml, že přímo přede mnou je plakátek upozorňující na akční nabídku. Vážení přátelé, měli romadůr ve slevě!!!¨ Přesně ten den mu procházela záruční lhůta. Což, jak potvrdí každý český konzument sýrů, je čas, kdy je český sýr konečně zralý a přestává se podobat tvarohu. Zakoupil jsem tedy dva romadůry, kousek piva a začal jsem se těšit, jak si s děvenkou mojí starostlivou uděláme hezký večer. Hodil jsem tašku s nákupem do auta a šel koupit do železářství lopatu a takovej ten hyperbolickej čumprdlík… co je potřeba do toho… no udělá se díra… a tam se to strčí… a drží to takovej ten… „Pane, myslíte zatloukací hmoždinku se šroubem?“ „Jo! Vždyď to řikám!“ No tak tohleto jsem koupil, jdu zpátky, otevřu dveře auta stojícího na sluníčku… a málem to se mnou seklo vo asfalt. Vevnitř byl puch jako když v márnici vypadne na dva dny chlazení. Někteří kolemstojící zezelenali, asi dva nebo tři se nenápadně začali vzdalovat směrem k policejní stanici, aby učinili zadost své občanské povinnosti. Byl jsem totiž v motérkách, v ruce jsem držel fungl novou lopatu a tvářil jsem se, jako bych před týdnem vyřešil dlouholeté spory s tchýní. Rychle jsem nasedl, na okamžik jsem zalitoval, že nemám kabriolet, pozotvíral všechny okýnka co v autě byly a zmizel jsem směr jihojihovýchod. Doma mě psi vítali jak posla z nebes, neboť mě museli cítit již dva kilometry dopředu. Denis se mi snažil vlézt okýnkem dovnitř a Budulín mi v rozrušení ochcal přední kolo u auta, což obvykle dělává až když jsem bezpečně mimo dohled. Romadůry jsem umístil do předsíně. Shodou okolností za chvíli přijel brácha s manželkou a neteřema na návštěvu. Já byl z té vůně tak omámený, že mi ani nepřipadaly divné kradmé pohledy členů bráchovy rodiny. Návštěva odjela dříve než obvykle činí, což rozhodně divné bylo. Tedy bylo mi to divné až do okamžiku, kdy jsem se vrátil od silnice, kam jsem šel hosty vyprovodit. Celý dům páchl jako prosperující rasovna. Nedalo se nic dělat, syrečky jsme s děvenkou sežrali okamžitě. Než jsme šli večer do postele, čistili jsme si zuby asi třikrát. Stejně jsme oba spali hubou ke zdi… |
| Pampelišky…(15.05.2006) Jaro konečně začalo i u nás na Vrchovině. Kytky smrděj, ptáci řvou, mraky jezděj nedovolenou rychlostí… No však to znáte. Co se týče kytek, tak je to radost koukat z okna na zlatý déšť, růžovou japonskou třešeň, pampelišky, sedmikrásky a další biomasu. Dokonce mi kvete i letos na jaře zasazený stromeček jabloň rubín! Na konci svých tří větviček má malé kvítky. Jestli z toho bude nějaký jablíčko dost pochybuju, ale je to radost. Mimochodem, kdybyste při jarní procházce někde potkali zajíce, tak ho nakopněte do zadele a zařvěte: „To máš za ty Owcropovic vokousaný stromky holomku!“ Oni si to zajíci mezi sebou řeknou a toho parchanta, co bydlí v lese pod naší chalupou hromadně zmlátěj. Jinak po zahradě se mi zase začíná rozrůstat pampeliška podzimní – růžice listů připláclých na zem a na podzim z toho vyroste štángle s jakoby pampeliškovým květem na konci. Takže zase zakleknu na zem a budu hezky vyrejpávat jednu po druhý. Samozřejmě, žádnej golfovej trávník doma nemám, ale tyhle zelený placky mě teda vytáčej fest! Pesové mě při tom budou pečlivě hlídat. Eh… hlídat… Budou chrápat na trávě, ochcávat stromy, honit myše, strkat mi frňák do podpaží, funět mi do xichtu svůj vonný dech a tak. Ještě jsem si vzpomněl s tím golfovým trávníkem… Kdysi dávno jsem měl vizi malého soukromého greenu před barákem, kde bych trénoval patování s putterem věhlasné značky. Dokonce jsem si vysázel zákoutí borového lesíka ohraničující onen green. Děvenka moje starostlivá je bohužel tvorem naprosto přízemním, takže místo greenu stojí sušák na prádlo a místo sady golfových holí se doma válí nějaká pitomost, kterou já do ruky (pevně doufám) nikdy nevezmu. Ale když posekám louku hezky na krátko, že nepřečnívá jediná travička, tak se zasním a kolem mě zní magická slova …abychom dosáhli co největší kontroly hlavy hole při patování, je nutné udržet ve stejné pozici polohu zápěstí (hlavně u kratších patů), dále udržet v klidu pozici hlavy i očí, postoj musí být velice stabilní… Ruka se samovolně svírá, těžiště těla se přesouvá a špičky střevíců pruží. Ach jo! Jdu uklidit hrábě a sekačku a odcházím do kuchyně za děvenkou mojí starostlivou, která nejlíp ví, co je pro mě nejlepší… |
| Neetický přístup k ekologům…(9.05.2006) Dole na louce vrcholí ekologicko-revitalizační aktivita. Dokonce i v neděli a v pondělí, což byly volné dny, pilně pracovala parta mládežníků na osazování budoucí bažiny různými dřevinami. Když jsem se na to byl podívat, měl jsem pocit, že sází zejména uschlé olše, ale třeba se ty stromečky zmátoří. Jako přízrak mezi brigádníky zelených či hnědých barev působila jakási díftka v oranžové ethno maxisukni. Nejsem si jist, jestli je to správné oblečení do jílovitého bažinatého terénu, ale jsem starej dědek a současné módě nerozumím. Budulínovi šla evidentně na nervy, protože na ni dokázal štěkat půl dne. Pokud zrovna nechrápal, sledoval přísným zrakem hemžení a jakýkoli prohřešek proti bontónu (smích, či příliž hlasitou řeč) trestal přísným štěkotem. Vůbec celý jeho postoj vyjadřoval negativní vibrace vůči těm dole na louce. Jo a taky vyjadřoval očekávání, že někdo z těch lidičků přijde k plotu a prostrčí ruku skrz. Neboť urvaná ruka nepřítele, toť božská hračka pro znuděného dobrmana. Bohužel to nikoho nenapadlo, takže budeme muset v podvečer vyrazit na procházku dolů na louku, aby kluci mohli alespoň ochcat plody ekologické dřiny. |
| Hulvátství nejvyššího kalibru…(2.05.2006) Kluci obvykle dohlížejí na klidný průběh večera a jakékoli narušení pořádku tvrdě trestají. Kolem našeho baráku se netrpí jízda na velocipédech v příliž barevných kostýmech, hlasitý hovor, jogging, Zetory s rokem výroby nižším než 1990, pornografické výjevy a ještě některé další věci. Ovšem na prvního máje kolem nás jezdili velocipedisté v žlutých, oranžových, či světle zelených oblecích, takže to na silnici vypadalo, jako když šašci krále Václava dostali vycházku. A co víc! Ti různobarevní vandalové na sebe pokřikovali, smáli se nahlas a vůbec celkově narušovali důstojný průběh zapadání slunce. Kluci štěkali jako blázni. Korunu tomu dodali dva běžci, kteří beze studu proběhli kolem plotu. Musel jsem dojít s kýblem pro čistou vodu, aby ti dva chlupatci měli čím svlažit vyprahlá hrdla. Cyklisté dojeli domů, chodce nebylo vidět od obzoru k obzoru a mí dva hlídači se uložili k odpočinku. Ten ovšem netrval dlouho. Dole na louce začali exhibovat dva chlípní zajíci. Puzeni mrzkým chtíčem se honili dokola a prováděli různé hambaté věci. Kluci na ně hulákali, co jim síly stačily, ale zajíci pod přílivem hormonů neviděli, neslyšeli. Nakonec tito dva příslušníci čeledí Leporidae zalezli zpátky do lesa a nastal klid. Ovšem šlo o klid před bouří. Na vedlejší pole přijel traktor s bránami a začal vláčet. Štrachal se po poli dobrou půl hodinu a pesové odštěkali každou otáčku, kterou provedl u našeho plotu. Pak traktor odjel, zvířený prach se usadil a nastal znovu klid. Už po třetí… Donesl jsem psům znovu čistou vodu, zalezl jsem do baráku a chystal se ke spaní. Nespal jsem dlouho. Zvenku se ozýval štěkot tak zuřivý, že to vypadalo jako by přijel na hostování nějaký psí pěvecký sbor. Vyštrachal jsem se ven. Nikde nikdo, ani myš se nepohnula. Zařval jsem na kluky, aby byli ticho. A příčina byla rázem jasná. Z pohledu kluků to bylo hulvátství nejvyššího kalibru. V JEJICH LESE si místní lišák vyštěkával revír… |
| Čarodějky…(29.04.2006) Zítra je čarodějnic, takže pro tentokrát o pesanech nemám nic. Ale! Připravil jsem druhou sérii povídek o Algim v sekci Ptakopysk. Přesněji řečeno: druhou polovinu kapitol série první a začátek, tedy tři kapitolky série druhé. Plánuji, že každý týden uberu jednu kapitolu ze série první a přidám jednu kapitolu do série druhé. Příjemné počtení! |
| Páteční procházka! Šok! Byl jsem konsternován! tvrdí Denis…(26.04.2006) Ano, takto nějak by nadepsal své nedělní vydání časopis Plesk. Možná jenom výraz „konsternován“ by nahradil nějakým více srozumitelným čtenářské obci. V pátek ráno jsem měl totiž dovolenou. Věc neobvyklou, až neuvěřitelnou. Však také Denis ráno koukal jako blázen, když jsem vylezl z baráku. Běžel za dům, kde tuto úžasnou zprávu odštěkal Budulínovi. Oba dva přiběhli pod schody a zírali na mě jako na přízrak. Odešel jsem do garáže a vzal do ruky vodítko. Obvykle to mívá za následek štěkot, kvílení, sprint na místě na klouzajícím linoleu, následující běh k vratům a zpět. Dneska nic. Kluci stáli v garáži jak dva solné sloupy a zírali na mě. Pak ve dvojřadu spořádaně došli k vratům, tam si sedli a čekali, až jim nasadím obojky. V lese kráčeli klidně, nesnažili se mi vyrvat ruku z ramenního kloubu, nezamotávali se do stromků v pasece, prostě šli jak ve snu. Vzal jsem ještě směr na louku, aby kluci načerpali literární zážitky při čtení zaječích zpráv zanechaných na trsech trávy. Dole na louce byly dlouhé roky jámy po nezdařeném pokusu o opravu chátrající meliorační sítě. V jamách jsem ještě minulý týden ukazoval vnukovi korálky žabích vajíček a vykládal jsem mu, že z nich budou pulci a z těch že vyrostou žáby. Skokani hnědí, zelení a možná i nějaká ta ropucha se urodí. Bohužel, žádné žáby letos nebudou. Tyto jámy patrně nevyhovovaly ekologickému pohledu na svět a byly předevčírem bez milosti zplanýrovány buldozerem. Místo jam je jenom jílovitá šedá plocha a vedle, jako břicho leklé ryby, vzniklo nové jezírko. Plné ledové šedě zbarvené mrtvé vody. Doufejme, že aktivitu bojovníků za přírodu přirozenou přežije alespoň nějaká žába a že napřesrok, či za dva roky se na jaře vrátí, aby dala základ dalším žabím pokolením. Kluci celou dobu kráčeli tak vzorně, že jsem si myslel že jsou nenormální a že budeme muset navštívit psychologa. Jat dobročinností, nabral jsem směr k revitalizovanému potoku aby se kluci napili, neboť sluníčko už hřálo a pánové mají ještě pořád zimní kožichy. Denis si vzorně stoupl na kameny a pil. Magor Body skočil rovnou doprostřed potoka a lehnul si do největšího jílového sajrajtu, který byl k dispozici. Spadl mi kámen ze srdce. Psychologa netřeba – Budulín je duševně zcela v pořádku…. |
| Velikonoce…(17.04.2006) Duben je měsíc ptakopysků. Už pěknejch pár desítek let. Tedy konkrétně 17. duben. Letos je tento slavný den ještě zvýrazněn svátkem. Je Pondělí velikonoční. Ožívají starodávné obyčeje, národ se opíjí a přežírá a ptakopysk podivný z toho má jenom radost, neboť co jiného si na světě přát, než mít v bříšku jako v pokojíčku. Ovšem Úterý velikonoční je také velmi důležitý den. Je to den svatého Dihydrogensulphida. Obyvatelstvo zahajuje oslavu tohoto světce již večer předem. Nafutruje se celozrnným chlebem s vaječnou pomazánkou, pokladenou kolečky natvrdo uvařených vajec a jde si spokojeně lehnout. V úterý áno vstane, obleče se, strčí pár vykoledovaných vajec do aktovky a nasedne do autobusu. Protřásání cestujících na vysoce kvalitně ošetřených jarních silnicích zlepší peristaltiku střev, promísí důmyslně obsah každého jedince a promasíruje svalstvo sedací. Zapnuté topení podnítí expanzi plynů. Důsledkem je více či méně tichý sykot unikajících chemikálií. Úterní ráno v autobuse je drsné, neboť i Dihydrogensulphidus je drsný patron. Zákeřný plyn plní prostor pro cestující. Slabí nemají šanci. Silní umdlévají. Vzduch houstne tak, že na předposlední zastávce téměř nikdo nenastupuje. Neboď po otevření dveří zůstává plynný obsah vozidla nepohnutě na místě jako zeď a jenom jedinci vycepovaní pobytem v prostorách na toaletách Hlavního nádraží, či v čekárně autobusového nádraží Černý most dokážou nastoupit bez zachvění do vozu plného vyznavačů tohoto světce. Před námi je dvacet minut jízdy po dálnici. Jakási nešťastnice otevírá okénko, ale vzhledem k tomu, že jde buď o typickou intelektuálku bez sebemenší znalosti aerodynamiky, či o osobu v chemickém transu, průvan vymetá každičké místo v autobusu ZA dotyčnou otevíračkou. Dotyčná je až do konce cesty uvězněna v proudu jedovatých plynů přicházejících od cestujících z přední části vozu. Znalec samozřejmě ví, že jde o dílo patrona mstícího se za narušení meditační atmosféry. Konečně cílová stanice. Omámený ptakopysk vypadává z nitra dopravního prostředku a motaje se po refýži děkuje svatému Autobusovi za záchranu života. Za jeho zády doznívá rozhovor dvou Vyznavačů. „Káča blbá, dyby nechala to vokno zavřený, tam byla kosa jak v márnici.“ „Jojo, bylo tam takový příjemný zaprděný teplíčko. Krásně se tam spalo. A ta nána začne větrat.“ „Máš recht. Mě ti ujel takovej syčák, že to málem protrhlo sedačku.“ Hovor doznívá v dáli a ptakopysk potlačuje chuť s rozběhem umístit špičku své boty přesně do místa, odkud to tomu dotyčnému „ujelo“. Rozepíná bundu a přemítaje o tom, zda sirovodík stihne vyprchat z textílií před příchodem do práce, mizí ve smogu velkoměsta… |
| Sýkorky? Další svoloč nenažraná!…(10.04.2006) Je půl osmé večer. Napsal jsem nadpis a hluboce jsem se zamyslel, jak delikátně zformulovat příhodu z minulotýdenního ochlazení, když mě z tvůrčího ajfru vytrhlo volání bažantího kohouta. Juknul jsem z okna.- Páni! Pod oknem se mi důstojně prochází překrásně vybarvený bažant! Sám. V normální přírodě by za sebou vodil hejno slepic. U nás na Vysočině, po úspěšně provedených zimním honech, neboť na výroční myslivecké schůze a na plesy do tomboly je třeba čerstvé zvěřiny, tedy u nás chodí chudák bažant sám a bude vyvolávat ještě tak měsíc, dva, než se nějaká slípka objeví… Ale vraťme se opeřencům značně menším, k sýkorkám. Minulý týden se na jeden den výrazně ochladilo a začal poletovat dokonce i sníh. Krmítko bylo už dávno uklizené, neboť zlotřilí členové řádu Aves,podřád Passeriformes (bůhvíproč se jim česky říká Pěvci, když v pět ráno řvou na stromech jako krávy) si navykli odkládat svoje produkty látkové výměny na okenní parapet. Za okny najednou zavířil sníh , prudce se ochladilo a jako mávnutím kouzelného proutku se na parapet naskládala řada sýkorek. Sveřepě zíraly oknem do kuchyně, občas některá prošla po parapetu pohlížejíc přes rameno na děvenku mojí starostlivou, která se zaraženě skrývala za záclonou. Souboj vůlí vyhrály sýkorky. Děvenka uchopila sklenici se slunečnicovým semínkem, krmítko a vydala se do toho nečasu nakrmit tu dravou zvěř…. |
| Zajíc? Zajíc!…(10.04.2006) V sobotu jsem byl nakupovat ovocné stromky. Ve školce jsem občas prohodil slovo s ostatními nakupujícími a ubezpečil jsem se, že nejnebezpečnější pro obyvatelstvo v této zemi nejsou nejrůznější mafie, nemoc šílených krav, ptačí chřipka či bytost s klotovými rukávy a štemplem v ruce, ale živočichové o nichž slovník naučný praví: Žlutohnědý až hnědošedý tvor s hlodavými zuby, krátkým černým ocasem s bílou špičkou a dlouhýma ušima. Právě tyto, v poměru s tělem obrovské, ušní boltce mu umožňují velmi dobře slyšet. Mimo sluchu má i velmi dobře vyvinutý hmat a čich. Trošku horší už je to se zrakem, ale i tak vidí velmi dobře. Hlavně za šera a tmy. Tento druh je mimo jiné zajímavý i stavbou svého těla. Zadní nohy má mnohem silnější a delší než přední. Je to tedy velmi dobrý skokan. Ano, uhodli jste. Jde o zajíce polního (Lepus europaeus). V očích zahrádkářů se tohle nenápadné chlupaté stvoření mění v bestii ze všech bestií nejbestiovatější. Zákeřně se totiž vloupává na zahrady, zahrádky, zahrádečky a tam ožírá kůru z těch nejplodivějších, nejchutnějších či nejvzácnějších jabloní. A nežere jenom malvice, ale i peckovice o nichž jde jeden hlas, že mají hořkou kůru. Pokud totiž narazí na nějakou švestku, třešeň, či ryngli, která buď zrovna začala plodit, nebo jde o exemplář v dané oblasti nevídaný, okouše ji také. Představa zajíce, hopsajícího po zahradě s pomologickou příručkou v tlapce a labužnicky vybírajícího exotické soustíčko je sice lákavá, ale mnohem blíže pravdě je neskutečný hlad, který tyto tvory žene do blízkosti lidských sídel. Samozřejmě matička příroda si letos mocně zařádila s přídělem sněhu. Druhou věcí ovšem je přístup tzv. lidových myslivců ke svěřené zvěři v některých honitbách. Samozřejmě není v lidských silách nakrmit veškerou zvěř v revíru, ale když se na podzim bojíte strčit nos do lesa, protože na každém posedu a za každým smrčkem je ukrytý bouchal s brokovnicí a pak celou zimu chodíte kolem prázdných krmelců, tak získáte určitý neodbytný pocit, že cosi není v pořádku. Jak to tak po sobě čtu, vidím, že jsem se značně odchýlil od tématu. Původně jsem chtěl spílat zajícům, že mi totálně ožrali dva zákrsky a nakonec za všechno můžou lidi. Ale zajíci ode mě dostali také co proto! Včera se tři zajíci na louce pod barákem věnovali svým jarním hrám a naprosto nedbali, že ještě není po dvaadvacáté hodině a že jejich nemravnostem musí přihlížet dva cudně a puritánsky vychovaní psi. Však to taky moje kluky vytáčelo hodně moc! Štěkali na louku jako šílenci, ale ti hambáři se nenechali rušit a prováděli své prostocviky dál. Vylezl jsem z baráku, protože ten rumrajch už nebyl k poslouchání a se zajícema to ani nehnulo. Zařval jsem k lesu hlasem převelikým: „Jedete do lesa parchanti!!!“ Zajíci zanechali hrátek a zdrhli do paseky. „Vidíte? Takhle se to dělá!“ pravil jsem povýšeně ke psům. Budulínek na mě zhnuseně pohlédl a otráveně si šel lehnout do boudy. Úplně z něj čišela vnitřní rozervanost strážce paláce, který neuhlídal pořádek na svěřeném území. Naštípal jsem nějaké dřevo a zalezl jsem zase domů. Během tří minut se z venku znovu ozval zuřivý štěkot. Vylezl jsem znovu ven. Přiběhl ke mě Denis, pohrdavě se na mě podíval a letěl zpátky k plotu. Za plotem totiž pochodoval zajíc. Přišel se podívat, kdo si to dovolil na něj hulákat, aby zalez’… |
| Jarní etuda…(27.03.2006) Uveřejněno ve Zvířetníku Neviditelného psa dne 28.3.2006. V lese i v remízcích se začínají ozývat první zpěváčci, z tajícího sněhu vystrkují své hlavičky bledule, první poslové jara. Sluníčko svojí silou rozpouští poslední zbytky sněhu a čerstvě umyté nebe se zhlíží ve vodních zrcadlech zčeřených prvním jarním vánkem. Takhle nějak vidí propuknuvší jaro romantický snílek. Otrlý, psími větry ošlehaný venkovský chovatel chlupatých potvor, sůl země, to vidí jinak. V lese a v křoviskách řvou první opeřenci a představa, že ty mrňavý hajzlíci takhle budou hulákat celý jako a léto od úsvitu do setmění je děsná. Slunce začalo pražit jako kráva a skoro všechen sníh roztál najednou. Do toho začalo hnusně pršet a začal foukat odpornej ledovej vítr. Dvůr je samá kaluž a ty hovada chlupatý v tom furt hňápou a dělají z anglického trávníku druhohorní bažinu. Sníh začíná slézat i na zahradě a ze sněhu začínají nesměle vykukovat hnědé hlavičky. S postupující oblevou je jich čím dál tím více a chovatel zasněně zírá z okna a odhaduje bude jich kolečko? Nene, spíš dvě… Nóó, dvě a něco… Páni to zase bude rasovina. Ano, hádáte správně vážený čtenáři. Jedná se první jarní nadílku psích hoven skrytých doposud milosrdně pod sněhem. Chovatel přesně ví, že jich budou přesně tři kolečka a pak ještě jedno, až terén oschne a zbytek výtrusů se vyloupne z důmyslného úkrytu pod loňským listím. Nebožák se utěšuje myšlenkou, že letos v zimě psi tolik nežrali a jejich organismus v letošních mrazech spálil mnohem víc energie. Jenže pak aplikuje na kolečko psích hoven známou rovnici é je em cé kvadrát, uvědomí si, že psi se nepohybovali ani zdaleka světelnou rychlostí, ani nevyzařovali teplo jako Temelín a smíří se s daným objemem, který bude nutné naložit, odvézt a zakompostovat. Správný chovatel tou dobou začíná číst Vinnetua, Dobrodružné prázdniny a další odbornou literaturu. Specielně pasáže ve kterých se Kladný Hrdina plíží terénem a vyhýbá se nastraženým léčkám. Posupně se pochechtává představě Old Shatterhanda a jeho rudého bratra s těmi jejich třásněmi a šňůrkami s medicínou plížících se chovatelovou zahradou. Padá smíchy z křesla při představě, co se asi náčelníkovi Apačů nabralo do posvátného kalumetu, když se plazil kolem nenápadné hnědé hromádky… Neboť nalézání těchto produktů a vyhýbání se jim patří k vysoké škole stopařské a chovatel, který šlápne maximálně do tří hoven během úklidu zahrady by mohl bez uzardění přednášet na Tah-Ša-Tungově universitě předmět Plížení a nemrcouchové jako Sedící býk, či Šílený kůň by tam akorát tak vyklepávali popelníky. Celá úklidová operace je zpočátku sledována všemi dostupnými psy, ale pak jeden chlupatec po druhém zhnuseně opouštějí zahradu s otráveným výrazem ve tváři: „Jak se může někdo hrabat v takovejch fujtajxlech, když je čas jít na procházku?!? A vůbec, kdo to tam vlastně nasral??? Určitě páníček! Tak ať si to teda po sobě uklidí!“ Zahrada je uklizená, poslední kolečko odvezené, páníček si očistil zafujtablované gumáky o kus drnu a důvěřivě jako dítě kráčí k domovu s pohledem upřeným k oblakům rozvážně plujícím modrou oblohou. Až po několika krocích si uvědomí, že to osmé došlápnutí bylo poněkud měkčí, než ty ostatní… Ohlédne se. Ano bylo tam. Hnědé, ještě teple chvějivé v tom jarním vzduchu, s elegantními křivkami odvážně točenými, rozšlápnuté brutální holínkou barbara… |
| Těžká práce detektivní…(25.03.2006) Správný detektiv nespouští oči z podezřelého individua, dedukuje, kombinuje, odhaluje. Tak to prosím já nejsem. Spouštím oči, špatně dedukuji a kombinuji, neodhaluji. Vyzkoušeno v praxi – včera. Ale vraťme se na prvopočátek tohoto tristního zjištění. Včera bylo docela teplo a sníh začal pozvolna tát. Budulínek si ustlal v garáži na linoleu, na místě kam občas zasvitlo slunce a usnul. I zželelo se mi nebohého psiska a položil jsem vedle něj poslední kus molitanu, který mi zbyl. Body se okamžitě přesunul na matraci a se spokojeným zachrčením se na ni složil jak skládací metr. Podezřívavě jsem pak vyhlížel z okna kuchyně, zda se v garáži nedějí nějaké nepřístojnosti. Situace vypadala naprosto idylicky. Na matraci chrněl Body, před matrací pospával Denis. Pak jsem se musel věnovat přípravě oběda a hodinu jsem neměl čas. Vandalské pudy v mých čoklech ožily. Takže když jsem za hodinu vyhlédl z okna, dvůr byl naprosto pesoprázdný a v garáži ležela hromada molitanových cucků a v prostředku vykousaná matrace. Okamžitě jsem jmenoval Komisi pro vyšetření únorových událostí a zahájil přísné a nestranné vyšetřování. Oba zločinci zametli veškeré stopy. Na jejich tlamajznách nebylo ani stopy po molitanu, pařáty si schválně zaprasili od bahna, takže se nedalo zjistit, jestli jim za drápama neuvízly nějaké cucky. Markanty byly rozmazané. Komise ukončila svoji činnost tak, jak je v našich krajích dobrým zvykem: „Viníka se nepodařilo nalézt. Pachatel je neznámý“ Jenom jeden incident narušil klidný průběh vyšetřování. Předsedovi komise Body šlápl zezadu na pantofel, takže tento si obuv vyzul a hňápnul ponožkou do bahna. Odplata přišla během několika vteřin. Praštil jsem za to psa smetákem… |
| Znovu molitan a jiné…(23.03.2006) Uplynuly dva týdny od instalace nové molitanové matrace pro Budulína. Výsledek je ten, že Body spí zase na koberci, protože z matrace zbyla hromada cucků. Tentokrát jsem proces matracové eroze sledoval podrobněji, tak že mohu dedukovat, že na rozcupování se podíleli oba dva. Matrace totiž ubývala ODPROSTŘEDKA. Jako by na ní ležel černej pes, nudil se a vykusoval molitan kolem sebe. Jakmile byl prostředek vyžvejkán, dal se do díla Denis, rozerval okraje a vynosil je před boudu. Na jakékoli dotazy stran rozervání matrace Body sedne na zadek a kouká na mě jako čerstvě narozené štěně. Denis začne lítat kolem baráku jako magor, neboť má pocit, že ho budu kvůli prohřešku honit. No mám ve dřevníku ještě jeden kus molitanu, tak jim ho zítra šoupnu do boudy. Neboť jestli bude na dvoře o hromadu pěnovejch cucků víc, nebo míň to už je úplně jedno… Výlet Synek odsvištěl do Havlíčkova Brodu na Elfcon za účelem paření deskových her, nezřízeného požírání toastů, klábosení, běhání po lese a získávání modřin na rukou při šermu, neboť si jako obvykle zapomněl rukavice. No a já s děvenkou mojí starostlivou jsme najednou zjistili, že nemáme žádné hladové krky na starost, ani nemusíme hlídat malého Standíka, ba dokonce není ani jeden z nás přes víkend v práci. Tato situace nastává tak maximálně jednou za deset let. Takže jsme využili malého zázraku a vyrazili jsme na výlet po Moravě. Letem světem jsme prosvištěli Brnem, Rajhradem, Ivančicemi a Znojmem. Kluci zůstali doma, aby hlídali barák. Neboť čtyřistakilometrová cesta se dvěma psisky, z nichž jedno celou cestu prdí a druhé zvrací, to patří do oblasti, ve které kraluje E.A.Poe, Stephen King, Božena Němcová, Frankenstein, či Polednice. Tedy do světa horroru. Pesové se neměli špatně. Před naším odjezdem nafasovali dvojitou porci nekřesťansky drahých granulí, aby jim nebylo líto, že páníčkové odjíždějí. Kluci chvíli zírali za vraty a pak si šli v klidu lehnout. Večer přijela babička a dala jim znovu nažrat. Taktéž dostali nažrat i v sobotu. V každém případě, když jsme v neděli přijeli, Denis za vraty usilovně vyl a dělal že je vyhublej. Body úpěl jak duše v očistci a vysílením se potácel jak sakura ve větru. Když jsem odemkl barák, oba dva se snažili vecpat do sudu s granulema, který stojí ve verandě. Vyhodil jsem je nemilosrdně ven, dostali plné kastroly a pak už se po dvoře jenom ozývalo spokojené chroupání. To, že celý víkend nejspíš prochrápali v boudě, jsme zjistili hned po setmění. Oba dva štěkali jako blázni pod okny ložnice do dvou hodin do rána… Návštěvní kniha Byl jsem nucen upravit vizáž návštěvní knihy, neboť owcropovic guestbook se dostal do seznamu nějakého spamovacího robota, který plnil diskusi nejrůznějšími stavěcími, prodlužovacími, či zpevňovacími reklamami. Mimoto mi ýmrvére emajlem chodí upozornění, že si 75% žen na zeměkouli myslí, že mám malýho pindíka. Kdybych věděl, kde je ta kisna, ze které takováto ohavná pomluva vylejzá, tak bych tam dojel a nakopnul bych jí špičkou boty rovnou do disketové mechaniky. Ale zpět k tématu. Do diskuse přibylo jedno vstupní pole, kam před odesláním příspěvku opíšete text z bílého obrázku. Tohle ty jednodušší spamery nezvládnou, takže bude snad chvíli pokoj. Pokud by to zlobilo, napiště mi mejlíka a já to opravím. |
| Šílená chumelenice(13.03.2006) V sobotu odpoledne k nám přijel technik montovat Wifi připojení internetu. Jako pesimista jsem byl samozřejmě připraven na katastrofický scénář. 1. Technika sežere pes hned po příjezdu. 2. Spadnu ze žebříku při montáži antény. 3. Zhebne libovolný díl počítače modemu či antény. 4. Technika sežere pes při odjezdu. 5. Technika oslintá pes tak strašlivě, že tento zhnuseně odjede a nevykoná, co by vykonati měl. Budulínek měl eminentní zájem na bodech 1 a 4, Denis hodlal zajišťovat bod 5. Mimoto, jako prémii, oba hodlali ochcat kola na technikově autě. Takže když technik přijel (jak už je u českých řemeslníků zvykem) o tři hodiny později, zavřel jsem oba protagonisty do dřevníku a vypustil jsem je – pěkně naštvané – až poté, co byl chlápek bezpečně za zavřenými dveřmi domu. Protože bylo třeba venku instalovat anténu, nahoře v nebi někdo prokop‘ peřinu, nebo co. Začala totiž vánice jako hrom. Takže jsem instaloval anténu v arktických podmínkách. Denis celou dobu, co jsem balancoval na hraně střechy, seděl u paty žebříku a zíral na mě. Pravděpodobně očekával naplnění bodu 2. Když jsem slezl dolů, byl chudák úplně zachumelenej, takže vypadal jako trochu přerostlá forma huskyho. Podrbal jsem ho za ušima a šel jsem uklidit žebřík. Pes zmizel za domem. Nahlédl jsem za roh, abych se ujistil, že nepáchá nic nezákonného. Denis ležel v závěji, hlavu na předních tlapách, a usínal! Pozorování páníčka na žebříku bylo tak vyčerpávající, že nedošel ani do boudy a usnul ve sněhu… Pak jsme v baráku tři hodiny mordovali připojení, než jsme zjistili, že nejspíš bude vadný modem. Technik měl samozřejmě modem jenom jeden, takže sbalil své švestky a hodlal odejít domů. Po otevření domovních dveří zjistil, že to nebude úplně jednoduché. Během těch tří hodin napadlo totiž pětadvacet centimetrů sněhu. V takovém počasí bylo z Budulínova hlediska absolutně vyloučené, aby realizoval bod 4 krizového plánu a klidně si chrápal v boudě. Denis se naopak aktivně zúčastnil přenášení krabic a tašek s materiálem. Neboť nemůže být na světě větší zábavy, než lítání v závějích a pletení se pod nohy páníčkovi. A není větší odměny oddané psí duši, než His masters voice. Byť tento hlas praví: „Di do hajzlu ty blbe! Já se vo tebe zabiju a pak tě kopnu! Až položim tu krabici, tak si mě nepřej!“ V následném pronásledoví zločinného psa je páníček tou komickou postavou, neboť dvěma nohám se daleko hůře klopýtá závějemi, zatímco čokl na vás číhá s hlavou připláclou mezi přední tlapy a zadelí posměšně vystrčenou k nebesům. A to ještě Denis neví, že technik přijede znovu a přiveze fungující modem… pak zjistí, že je nefunkční anténa, přijede znovu a přiveze fungující anténu… pak zjistí, že je nefunkční…. No prostě příležitostí oslintat erudovaného technika bude ještě habaděj. |
| Molitan pokračuje(8.03.2006) Po zjištění, že Budulínova spací matrace je rozškubaná na malé cucky a roztahána po dvoře jsem se začal pídit po náhradě. Doma jsem bohužel žádnou další neměl, nejsa Leli z Hrabalových Slavností sněženek, který ji s sebou obyčejně několik nosíval. V pondělí se stala věc, ba přímo VĚC se stala. Úžasná shoda okolností. Byl jsem byl v práci autem. V poledne jsem si šel koupit kus žvance do místního koloniálu a jak tak ze zvyku koukám co se válí kolem popelnic (abych mohl kritizovat rozmařilý způsob života obyvatel sídliště Lhotka), najednou vidím za jedním kontejnerem kus molitanu zvíci matrace. Tohle všechno narafičil nějaký psí pámbu a na mě zbyla úloha sysyfovská: „Nezapomenout před nasednutím do auta na ten molitan.“ Nezapomněl jsem. Samozřejmě bych se tady mohl dmout pýchou a chlubit se svým břitkým intelektem, že dokážu ve svejch letech čtyři hodiny udržet myšlenku. Ale pravda je jiná. V pozdním odpoledni se mě čtenářka Lenka dotázala, zda se chudák Budulín ještě letos dočká svého pelíšku a mě se následkem tohoto impulsu zpátky propojil molitanový paměťový okruh. Tudíž díky Lence jsem v podvečerním šeru se skřípěním brzd zastavil u popelnic, vyskočil z vozu, bleskurychle nacpal molitan do kufru, skočil do vozu a zmizel jsem ve stínech velkoměsta. Následně Budulínek nafasoval do boudy fungl novou starou matraci a celou noc chrněl na měkkým a ven ani nevystrčil frňák. Takže Lenko, Budulínek vám děkuje za pošťouchnutí a kdybychom se prý náhodou viděli, tak vás mám oslintat jako poděkování, že na toho chlupatce tak myslíte… |
| Procházka(6.03.2006) Pod vlivem sílícího slunečního záření roztává povrch sněhové pokrývky a ráno díky mrazu znovu zmrzne. Takže se člověk nepropadá po kolena do sněhu a dá se docela dobře chodit po zmrzlé krustě. Využil jsem toho a vzal jsem kluky na krátkou procházku. Body už pajdá docela dobře. Však to trvalo pomalu měsíc, než se vzpamatoval z neslavného útěku. Ovšem v okamžiku, kdy jsem vzal do ruky vodítko, uzdravil se podobně jako Lazar, když mu jistý J.K. řekl „Vstaň!“. Ba dokonce se uzdravil mnohem více, protože staré pergameny nic nepraví o tom, že by Lazar po uzdravení skákal u vrat půl metru vysoko, kňučel a vrtěl ocáskem. Prošel jsem s klukama jenom krátký okruh lesem, aby mohli pročmuchat všechny stopy a když jsem viděl, že se Budulínovi začínají nějak viklat packy, vzali jsme to přes pole domů, aby si ty sotva zhojené klouby nenamohl. Před námi přes pole přešel soused s rodinou. Nejmladšího vezl na bobech. Denis okamžitě čichem zjistil, že tam někdo šel. Kupodivu si ani nevšiml široké brázdy lidských stop vyšlapané do sněhu. Přisál frňák k zemi a k mému úžasu nesledoval lidské stopy, ale stopoval ty boby! On Denoušák je vůbec trochu zvláštní. Lidi ho tak nějak nezajímají, rád stopuje třeba běžky, takže mám skoro podezření, že se teď lyže nevoskují, ale natírají se špekem. Ale vyčuchat tři metry vysoký bagr na louce rovné jako mlat Denda považuje za vrchol stopařského umění… |
| Denis a molitan (28.02.2006) Kluci dostali na zimu do boudy molitanovou matraci. Tedy lépe řečeno Budulínek ji dostal, aby si ty jeho revmatický tlapy odpočinuly. Tak nějak jsem jim do boudy poslední měsíc nekoukal, protože si kluci myslí, že čučím do toho jejich blešáku jenom proto, abych se nechal oslintat, zachlupatit a zasmrdět. Takže první známky že se něco děje, jsem zjistil až tehdy, když se před boudou objevily dva kusy molitanu. Kutil jsem tak různě po dvoře a Denis si přinesl jeden kus a začal s ním „bojovat“ po ovčáčím způsobu. Škubal hlavou ze strany na stranu, aby bránícímu se molitanu zlomil vaz a pak ho začal cupovat na kousky, takže půl dvora bylo samej cucek. Pak si došel pro druhej kus. Chvíli jsem ho po dvoře honil, abych mu ho sebral, ale ten parchant vždycky zdrhnul do závějí. No a za chvíli se cucky válely i po druhé půlce dvora. Nedalo mi to a šel jsem se podívat do boudy, na čem Body vlastně spí. Chudák Budulínek ležel na koberci a smutně na mě koukal. Blbec Denis totiž během dvou měsíců rozškubal Boďákovu matraci o rozměrech dvakrát jeden metr na drobné kousíčky… |
| Denis myšilov (27.02.2006) Myšové začínají být tak oprsklí, že by tomu člověk ani nevěřil. Chodí po psech vyžírat drobky z kastrolů a jsou tak oražení, že je nevyplaším, ani když večer na dvoře rozsvítím. Courají se ve sněhu kolem psích kastrolů, jako by se nechumelilo. Štípal jsem včera na dvoře dřevo a najednou koukám, Denis je na lovu. Nesmíte samozřejmě hned vidět loveckého psa čile slídícího v křovinách a vyhánějícího kachny z rákosí. Ani ohaře štvoucího lišku cestou necestou. Nic takového není realitou všechního dne. Obraz Denise na lovu je následující: Pes sedí před myší dírou ústící pod základy domu, upřeně zírá, uši našpicované, všechny nervy v těle napnuté a svaly připravené ke skoku. Hm, ehm, to taky není úplně přesné. Tak znovu. Pes sedí nahrbeně na jedné kejtě jak starej Vajtingr před myší dírou ústící pod základy domu. Vejrá jako čerstvě vyvoraná myš, ušiska přepadlý dopředu a z huby mu visí jazyk. Tak nějak asi vypadá jako momentálně zaostalý pomocník ve mlýně, když mu na hlavu zrovna spadl pytel vovsa. Z díry vyleze hlodavec a špacíruje po dvoře. Denis udělá Hup! a hlodavec je zpátky v díře. Pes usedá na původní místo a tupě zírá do myšovy nory. Drzý hlodavec opět vylézá, nový Dendův skok a zase vedle. Pes odchází za roh baráku a zpoza rohu juká na myší díru. Po chvíli jako by nic přichází a znovu usedá na stejné místo. Tentokrát myš jenom stihne vylézt z díry, padesátikilový pes udělá neuvěřitelně bleskurychlý pohyb a je po myšovi. Denoušák s požitkem přežvykuje a najednou si všimne, že na něj koukám. Jde se pochlubit a z tlamy mu visí myší střeva, která mu uvízla mezi zuby, zatímco myš pro jistotu spolknul. Zná totiž svého pána a ze zkušenosti ví, že páníček by mu tuto úžasnou pochoutku čmajznul a vyhodil za plot. Podrbu myšilova za ušima a ten spokojené odchází ulehnout do boudy, aby poreferoval svému doposud chrápajícímu kamarádovi o napínavém lovu… |
| Ptáci. (23.02.2006) Že děvenka moje starostlivá krmí v zimě ptactvo, o tom jsem se už zmiňoval. O tom, že se přežraný sýkorky neudrží na větvi, padají dolů a chodí pěšky jsem se zmiňovat taktéž. Druhotným jevem je, že sýkorky kašlou na hledání škodlivého hmyzu na zahradě a důsledkem toho je sežraná úroda. Má to určitou výhodu. Nemusíte nic sklízet, skladovat a na jaře vyhazovat. Ale když chcete jabko, musíte si ho koupit. Ovšem letos, zdá se, začíná docházet na moji chmurnou vizi z předloňska. Ne zatím se v krmítku neobjevil sup mrchožravý, či čtvrttunový Dinornis giganteus, ba ani Diatrima. Ale tato chvíle se blíží. Neboť letos se objevili tři datlové a to už je jiná váhová kategorie, než sýkorka. Odhaduji, že příštím rokem bude plné krmítko káňat, za dva, za tři roky u nás za oknem budou hřadovat orli mořští a pak už bude do podkrovního okna nakukovat třeba čtyřmetrový Gastornis. Samozřejmě, že tou dobou už děvenka moje starostlivá nebude kupovat slunečnicová semínka, ale bude si tykat s řediteli masokombinátů. Vždycky po ránu nabodne na vidle půlku prasete, či čtvrtku krávy a hodí ji do krmítka, aby ptáčkové přes den neměli hlad. Jenom se děsím toho, jak nám to tito opeřenci budou v létě oplácet svým zpěvem… |
| Předjarní procházka… (21.02.2006) V neděli se udělalo krásně. Slunce svítilo ze všech sil a obloha byla modrá jako šmolka. Vzduch byl sice ještě trochu mrazivý, ale přece jenom v něm byl cítit příslib jara. Dřevo složené do metrů na dvoře začalo vonět, jako když jdete v létě po čerstvě vyporážené pasece. Dojem z předjarního dne trochu kazila čtvrtmetrová vrstva sněhu ležící kolem dokola, kam jen oko dohlédlo. To vylučovalo, aby šli pesové se mnou na procházku. Denisovi by to bylo asi jedno, ale Budulín se svým revmatismem sotva pajdá a chůzí v hlubokém mokrém sněhu by si moc nepolepšil. Pánové prostě musí počkat, až sníh sleze. Vyrazil jsem tedy na procházku s vnukem. Šli jsme se podívat za les na louku, kde obec rekultivuje dávno zrušený rybník. To by nebylo ještě nic pozoruhodného, co by mohlo zajímat dvouletého gentlemana. Pozoruhodné je, že tam pracuje bagr. Vnuk je maniak na bagry pomalu celej život. Má malej bagr doma a chodí s ním spát. Když jde s mámou na nákup, vyhlíží bagr nakládádající sníh a po objevení tohoto, není možné jej odtrhnout z místa. Poté o bagrech dlouze hovoří. Bohužel nikdo nevíme co, protože jediné, čemu je z jeho miminkovštiny rozumět, je slovo „bagu“. Ale je to zajisté řeč dalekosáhlého významu, protože se Standík u toho tváří smrtelně vážně. Tedy prošli jsme les a za lesem nebylo nic. Tedy byla tam louka rozoraná těžkou technikou, ale prostor byl úplně bagruprostý. Vyrazili jsme se podívat pod budoucí hráz, jestli náhodou nebude bagr tam. Šli jsme podle lesa. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo nastat vůbec někdy jaro. Smrky jsou pořád tmavozelené, žádný pupenec na osikách, či olších není nalitý mízou, tráva je pořád zvadlá. Žádné zelené lístečky nového života nebyly vidět. Prostě přes usilovnou snahu sluníčka to u nás na Vrchovině nevypadá, že by paní Zima pouštěla žezlo své vlády z rukou. I když, něco přece jen… Standík měl s sebou lopatku. Na kraji lesa našel mraveniště, zachoval se krajně neekologicky a začal lopatkou mraveniště rozhazovat. Šel jsem mu to zatrhnout a najednou jsem měl pocit, jako by se mezi jehličím něco pohnulo. Podíval jsem se blíž na mraveniště a opravdu. Na straně přivrácené ke slunci se vyhřívali ještě napůl ztuhlí mravenci. Všude kolem bylo sněhu po kolena, ale Slunce už mělo takovou sílu, že vytáhlo mravence až z prostředka mraveniště, aby nám svým hemžením řekli: „Sice je kolem sněhu plno a všechny kytky spí, ale jaro už je za dveřmi!“ |
| Fejeton poněkud vyměšovací… (15.02.2006) V autobuse, který mě dopravuje do práce a z práce se střídají dva řidiči. Mladší a starší. Ten starší se pomalu dostává do let, kdy všechno začíná bolet, taky žlázy vnitřní sekrece se rozhodly, že už tý práce bylo taky dost a výsledkem je chlap, kterej začíná bejt nerudnej. Jeho myšlenkové pochody se točí kolem jednoho slova, až je to kupodivu. V další části textu budu u jednoho slova vynechávat písmenko „r“ a to proto, že se na venek tvářím jako slušnej člověk, kterej neřekne hovno i kdyby si měl držku roztrhnout. Příhoda první: Vyjíždíme z města a z vedlejší silnice těsně před nás vjela stará rezatá plečka. Před dvaceti léty to byl věhlasný model věhlasné automobilky, teď klepající, čoudící a POMALU jednoucí veterán. Autobus přibrzdil. Veterán jel před námi asi kilometr a my s autobusem se zvolna štrachali za ním. Poté odbočoval a my museli znovu přibrzdit. Poté se autobus se znovu rozjel a bylo slyšet řidiče, jak si mumlá: „S_áč jeden. Von se sem přise_e, se_e se tady a pak se zase vodse_e. To by se z toho jeden pos_al!“ Příhoda druhá: Se známou v autobuse klábosíme o šíleném množství sněhu a o zkusenosti ze Šumavy, kde rekreantům během týdne zapadala auta dvoumetrovou vrstvou sněhu. Ti si museli najmout partu chlapů s lopatama, aby jim auta vyprostili a aby bylo možné odjet domů. Pan řidič to vyslechl a pravil: „Já bych se na ně vys.al!“ „A proč prosím vás?“ pravila lehce vykolejená paní. „Maji sedět doma na prdeli!“ prohlásil řidič. „Ale vždyď oni se chtějí zrekreovat! A je tam krásně!“ nedala se paní. „Tak ať tam zůstanou, když se jim tam tak líbí!“ „Ale oni přece musí do práce!“ „Tak ať choděj do práce a nese_ou se v zimě do hor! S_áčové jedny!“ Příhoda třetí: Noblesní dáma mi nadšeně vypráví o návštěvě Egypta, o pyramidách a chrámech. Řidič nám mlčky naslouchá a pak praví: „Já bych se na celej Egypt vys_al!“ „Proč? Vždyď je to nádhera, Sfinga, Údolí králů…“ dáma je lehce konsternována. „Prosimvás! Vedro jako svině a já budu čumět na nějakej zas_anej šutr.“ Dáma již nenalezla slov… |
| Když se zcvokne páníček… (10.02.2006) Včera v podvečer se čerti ženili. Padaly trakaře, vítr fičel rovnou z Grónska, vidět bylo na pár metrů. Prostě zima jak v ruským filmu. Večer se ale počasí uklidnilo. Mraky zmizely a na zasněženou krajinu zasvítil srpek měsíce. Protože byl nedávno nov a také pořád zataženo, byl tohle po čtrnácti dnech první večer, kdy bylo dobře vidět. Denis toho hned využil, aby nastolil pořádek. Je totiž přesvědčen, že za jeho nepřítomnosti se večer kolem baráku páchají nepravosti. A má pravdu. Kolem plotu courá kočka, po silnici klidně jede pluh a – což je obzvláště zavrženíhodné – má zapnuté majáky a drze bliká, občas někdo zabrzdí na křižovatce, aniž by se dovolil našeho psa… Je toho prostě moc a chudák Denis lítal kolem baráku jak jójo a štěkal a štěkal. Už mi to bylo divný a šel jsem se podívat ven, co se to tam u všech zablešenců děje. Na křižovatce stál kamión. Šel jsem se kouknout na cestu, jestli nemá náhodnou nějaký problém. Denise jsem nechal za vraty, protože jeho plán byl příliž zřetelný a nechat se pak honit oslintaným šoférem po polích se mi moc nechtělo. Zjistil jsem, že šofér jenom kontroloval náklad a šel jsem zase na dvůr. Tam na mě číhal Denis. Hlavu položenou mezi přední tlapy, zadel nahoru a mával ocasem jak práporem na prvního máje. Nezkazil jsem mu radost a vyběhl jsem na něj. Pes uskočil a začal zdrhat. No honili jsme se v devět večer v závějích kolem baráku jako blázni. V očích děvenky mojí starostlivé jsem pak mohl číst: „Dědek se konečně zbláznil!“ Jediný štěstí bylo, že včera kolem nejel žádný specialista na choroby duševní, neboť bych zřejmě skončil v Bohnicích… |
| Když se lautr nic neděje… (09.02.2006) Zima je divné období. Furt je tma, lezavo, eventuelně mrazivo. Pesové chrápou v boudě, páníček se povaluje na kanapi. Koneckonců co taky mají upracovaní gentlemani středního věku po večerech dělat. Do klubu je to daleko, podlézt plot za účelem lítání po lese nelze, koček za plotem je v téhle zimní sibérii pomálu. Takže se provalujeme a prochrápáváme pozvolna k jaru. A těšíme se, jak se budeme povalovat a chrápat venku na sluníčku. Koneckonců co taky jiného na jaře dělat. Terén bude blátivý, podlézt plot za účelem lítání po lese nelze. Akorát těch koček za plotem bude přibývat. Ale v našem věku, kdo by se za nima honil. A taky proč, žejo. Ještě by se jeden udejchal. No a samozřejmě se budeme těšit na léto. Ale to už bude patřit do jarního povídání… |
| Oprsklost revmatiků nezná mezí… (30.01.2006) Tento víkend byla zima veliká, převeliká. Ráno patnáct pod nulou, přes den mínus pět. Bodymu byla venku zima. Stál pod oknem a kňafal tak otravně, že jsme ho vzali do předsíně, aby se ohřál. Jeho lordstvu brzy v předsíni otrnulo a nudil se. Začal kvílet, aby byl vpuštěn do kuchyně. Kvílení dobrmana se nedá poslouchat déle, než pět minut. Pak vyměknete a uděláte co chce, protože jinak byste ho museli něčím praštit. Takže během pěti minut Budulínek ležel v kuchyni u kamen. Potom musela děvenka na chvíli z kuchyně odejít a po návratu jenom žasla. Body usoudil, že u kamen na tvrdé podlaze není pro něj to pravé ořechové a provedl odpovídající změnu souřadnic. Já dělal to a ono na dvoře a najednou na mě děvenka moje starostlivá volá, abych se šel na něco podívat. V kuchyni na kanapi ležel pes, tvářil se, že tam patří a spokojeně poprdával. Chvíli jsme na něj zírali. Pes se tvářil jako by nic a jenom si přesunul hlavu na polštářek, aby se mu nepřekrvila. Na pokyny mojí paní nikterak nereagoval a tvářil se, že spí. Na moje pokyny aby vypadl, sice zareagoval, ale posunul se jenom k okraji kanape. Pohlédl do nedozírné hloubky dvaceti centimetrů a s výrazem hrůzy v obličeji se zhroutil zase zpátky na polštář. Tvářil se, že ho žádná pozemská síla nedonutí slézt z gauče dolů do takové hlubiny. Zachoval jsem se tedy jako bytost nezemská, čapnul jsem ho a postavil na zem. Sice na mě zavrčel, ale já na něj zavrčel víc, takže srazil kufry a otráveně odešel. Šel rovnou ven, takže jsem ho asi nakrknul docela dost. Pak stál v závětří před kůlnou na sluníčku a zhrzeně celé odpoledne vyštěkával svoji křivdu do světa…. |
| Jezevčice jsou holky chytrý… (27.01.2006) Šel jsem si dneska v poledne pro kus žvance do malé útulné masny. Jednak se jejich jitrničky, tlačenka a prejt chutí přibližují k těm, které jsme dělávali doma a druhak je tam sympatická černovlasá paní řeznice, na kterou je radost se podívat. Ovšem žádná růže není bez trní. Tato má jednu zásadní chybu – má děsně vošklivýho a nerudnýho manžela. Takže si tam odpouštím své proslulé ftipné poznámky, abych náhodou neležel druhý den na pultě jako čerstvá nabídka dne… Hm, ehm. Zpět k tématu. Dnes stála před obchodem stará hrubosrstá jezevčice. Už z dálky vypadala jako chudák největší, nejubožejší pes v galaxii a celém přilehlém vesmíru. Klepala se jak necezená huspenina, popocházejíc po chodníku tahala za sebou vodítko mezi vajgly a prošlými jízdenkami, pokňourávala a koukala kolem sebe smutnýma vočičkama, že by se nad ní kámen ustrnul. Kdyby ji viděl dávný helénský sochař Lýsippos, určitě bychom dnes v nějaké galerii žasli nad realistickým ztvárněním tématu „Hromádka neštěstí“. Řekl jsem si „Chudák pes, kterej sadista ho tady nechal…“ a vešel jsem do krámu. U pultu stála stará dáma a kupovala pár deka tlustýho od šunky. To tlustý od šunky bylo pro venku stojící jezevčici. Neboť kdysi dávno, když paní řeznice otevírala svůj krámek, přišla tato dáma s tehdy mladistvou fenkou na svůj první nákup a fenka dostala na přivítanou kolečko salámu. To tehdy zanechalo v mladé a citlivé fence hlubokou stopu a něžnou vzpomínku na tuto úžasnou událost chová podnes na dně své duše. Takže když panička řekne, že jde pro nějakou uzeninu, jezevčice vyhodnotí klíčové slovo a doprovází paničku, i když je tak krutý mráz, jako dnes. Zakoupil jsem pro sebe kus sekané a dva rohlíčky obzvláště dobře vypečené a vyšel jsem ven. Tam zrovna jezevčice dojedla svoji porci a obě staré dámy spokojeně šupajdily k domovu…. |
| Revmatik perlí dál… (24.01.2006) Budulín je fakticky pošahanej. Po svém neslavném útěkářském návratu se akorát nažral a zalezl do boudy, aby dal odpočinout bolavým tlapkám. Ovšem ve dvě v noci mě vzbudilo štěkání i šel jsem se podívat, co se to venku u všech chlupatejch vlastně děje. Měsíc svítil jak rybí oko. Bylo dvacet pod nulou a mrzlo jen praštělo. A v tom šíleným mrazu běhal Body podle plotu a štěkal na krtiny dole na louce. Když zjistil, že stojím mezi dveřmi, zkroušeně připajdal, zadek měl staženej jak posolenej hlemýžď a klepal se jak sulc. Fousy měl úplně bílý od námrazy. Dělal na mě smutný voči a chtěl se vecpat do kuchyně, jako že venku mrzne a on v tom mrazu do dvou minut chcípne. Nemilosrdně jsem ho vyrazil a zahnal do boudy, řka „Furt ti bude v boudě teplejc než venku u plotu.“ Pes tedy zalezl a čekal na ráno. Ráno paničce předvedl pečlivě nacvičenou etudu na téma zmrzlej pes a měkkosrdcatá panička. Úspěch byl převeliký. Strávil celý den v kuchyni omotán kolem kamen… |
| Revmatik na útěku… (23.01.2006) Jestli si myslíte, že revmatickej pes má nějakej rozum v hlavě, tak jste na omylu. Z Budulína jsem měl v poslední době docela radost, protože chrněl zahrabanej v teple v molitanu a díky tomu docela pěkně chodil a nebyl přichcíplej, jak bývá, když ho něco bolí. Ovšem jak by pravil klasik, zatímco duha míru a radosti se klenula na Owcropovic dvorem, osud kdesi v skrytu připravoval úder. Začalo to šílenou oblevou v sobotu, kdy byly tři stupně nad nulou, do toho pršelo, sněžilo a padaly trakaře. V noci na neděli začalo příšerně mrznout a dvůr se změnil v ledové kluziště. Tam kde byl sníh, vznikly ledové plotny, které se při došlápnutí měnily v rozlámané kry s hranami ostrými jako nože. Nad tím se proháněl ledový severák, před kterým se rtuť teploměru schovávala hluboko pod nulu. Prostě úděsné počasí, ve kterém by lezl ven jenom úplný magor. Jakýsi čert mi nakukal, abych šel na cestu vysypat popel. Vrátka jsem nechal pootevřené, protože od samého rána byl dvůr vyhlášen za pes-free zónu a ani molekuly dobrmana by se na něm člověk nedohledal. Tiše si na cestě popelařím, když mě tak napadlo podívat se k lesu. A ejhle! Tu máš čerte kropáč! Baszom még Nagymáros! Viděl jsem jenom pajdající zadel dobrmana mizet v lese. Samozřejmě doprovázenou tím baziliškem Denisem. Nebudu vás unavovat popisem mého pobíhání po pasekách, kde je sněhu po kolena. Nakonec se ti dva pitomci vyloupli – jak jinak – na louce u stržených hrází. Body měl tlapky celé od krve, jak si je rozřezal o ledové námrazky, Denis sotva pletl nohama, protože v hlubokém sněhu i ovčoun sáhne na dno. Výsledek je ten, že dnes v pondělí Body sotva chodí a na pravou přední tlapku nemůže došlápnout. Stejně jako před měsícem. Či před dvěma měsíci, když skočil do ledové tůně. Vážně mám pochybnosti o Budulínově duševním zdraví. Že by touha starého psa po svobodném lítání po lese byla silnější než bolavé tlapy? Asi jo… |
| Šli pesové silnicí, potkali je myslivci, myslivci dva… (18.01.2006) Tuto lidovou píseň si mohli notovat mí kluci v sobotu, neboť místní myslivecké sdružení pořádalo v lese za naším barákem naháňku. Ale tato sobota byla přece jenom něčím vyjímečná. Před barákem nám zastavilo auto obsahující dva kusy tohoto, mými psy vysoce ceněného, materiálu. Chvíli jsme řešili, kam si mají v těch závějích zaparkovat, protože jsem zrovna potřeboval vyjet, nakonec se celá operace úspěšně povedla. Pánové couvli do závěje, já otevřel vrata, vyjel se svým vozem a následně vrata zavřel. Pak jsem jim zatlačil a oni se ze závěje vyhrabali zpátky na upravenou cestu. Takhle to zní poměrně snadno, protože jsem z příběhu vyjmul psí prvek. Nyní jej tam zase vložím. Po celou dobu operace byli kluci jak u vytržení. Když jsem otevřel vrata, abych mohl vyjet, Denis okamžitě vystartoval ochcat kola tohoto vozu. Poté hypnoticky civěl do okének, vyplazoval jazyk a přátelsky vrtěl ocasem, aby ukázal přátelské úmysly. Podobně lidožrouti na Nové Guinei vítali Magalhăesův koráb… Body se držel zpátky. Takhle na první pohled se zdálo, že auto naprosto ignoruje a že ho zajímá hromada sněhu na dvoře, kteroužto usilovně očuchával. Druhý pohled odhaloval něco jiného. Srst na hřbetě měl zježenou, svaly napnuté jako struny a celý se klepal nedočkavostí. Oko měl od šilhání na myslivecké auto skoro vyvrácené. Dobře věděl, že okénka auta jsou zavřená, takže odpadá možnost ukousnout myslivci hlavu. Zvolil tedy variantu čekací, podobně jako lev na savaně. Dělat jako by nic, až je lovená zvěř ukolébána zdánlivým bezpečím a vstoupí do akčního rádiu lovce. Poté predátor vyrazí, urve lovené zvěři ruku u ramenene a kousne jí do zadele. Zařval jsem hlasem velikým a nahnal jsem Denise zpátky za plot. Pak jsem zavřel vrata, pro jistotu jsem je zajistil zámkem, protože kluci občas projeví netušený záblesk inteligence a mohli by je otevřít. Pak všecho probíhalo podle obvyklého scénáře. Myslivci vylezli z auta a šli do lesa. Denis vylezl na hromadu sněhu u plotu a hulákal jak protrženej, Body si stoupl k vratům a řval zrovnak tak. Ledva lovci vstoupili do hlubin pralesa, takřka ze stejného místa z těch samých hlubin vyrazilo stádo čtrnácti divočáků velkejch jak stodoly a beze spěchu odběhlo přes louku hledat nějaký klidnější kout. Těch dvou chlupatejch kašparů poskakujících za plotem si nevšímali. Koneckonců proč taky, cožpak je pes na odpovídající společenské úrovni kterou je divočák ochoten akceptovat? |
| Dobrman a molitan… (16.01.2006) Chcete, aby vám šel dobrman v zimě z očí? Pořiďte mu do boudy molitanovou matraci! Takhle nějak by mohl znít reklamní spot Spojených matracáren s.r.o. Vybyl mi kus molitanu, cca dva metry na metr o tloušťce deset centimetů. Samozřejmě se naskytla otázka co s tím. Do popelnice to nenarvete, spálit se to nedá, jen tak zahodit do lesa – to taky ne. I napadlo mě, rozstříhnout molitan napůl a šoupnout ho klukům do boudy. Pánové mají vybudované pelechy složené z několika vrstev koberce, pytlů a kdejakého textilu, ale myslel jsem, že zalehnout do molitanu by pro ně mohlo být příjemnější. A nemýlil jsem se. Denis si už při stříhání četl molitan jako thriller a měl z toho nervy úplně v kýblu. Budulín po instalaci molitanu zmizel v boudě a za celý den se neukázal. Napřed mi to bylo celkem jedno, ale asi po třech hodinách už mi to přece jenom bylo trochu divné. Došel jsem si pro baterku, protože hledat černého psa v tmavé boudě je problém. Posvítil jsem si dovnitř a ejhle! Budulínek ležel ve svém koutě na molitanové matraci stočený do klubíčka jako nemluvně. Zavolal jsem na něj, abych si ověřil, jestli náhodou nechcíp‘. Se zavrčením se zvedla hlava, otevřela šíleně krhavé oči a otráveně koukla ke vchodu, cože to tam otravuje za protoplasmu. Lehce otřesen jsem spustil hadr, který kluci mají pověšený přes vchod, aby na ně netáhlo a po špičkách jsem se vzdálil, abych jeho lordstvo nerušil při meditaci… |
| Tantalova muka… (13.01.2006) Představte si, že jste pes. Celý den chrápete v boudě. Občas vyběhnete na čerstvý vzduch, zaštěkáte na kolemjedoucí traktor, popřípadě jdete doprovodit paničku s odpadky k popelnici. Krásně vám vytráví a začnete se těšit na večeři. Najednou se vám do boudy vsune několik molekul pečeného vepřového, bramborové kaše a osamělá molekula pečené tresky, polechtají vás na frňáku, podráždí receptory a nastartují žaludeční šťávy. Jdete se podívat odkud vítr vane. U dveří verandy je vůně nejsilnější. Pořádně začenicháte, vyhodnotíte včuchnuté pachy, vyloučíte balastní vůně, jako jsou páníčkovy kanady, „jetá“ plínka malého Standíka, či odpadkový koš a ujistíte se v předpokladu, že ve verandě stojí kastrol plný vynikající krmě obsahující uhlohydráty, bifidogenní mikroflóru, cereálie, antioxidanty a minerály. Tedy všechno, co moderní pes ke svému životu potřebuje. A jako návdavek vepřové vejpečky, kus pečené páteře z prasete, bramborovou kaši, olej ze smažení, filé z tresky a půl bochníku chleba. Vidíte to plasticky před sebou? Cítíte tu úžasnou vůni? A teď si představte, že dveře od verandy jsou zavřené, za hodinu přijede páníček z práce a ve vás dříme temné podezření, že celej ten kastrol sežere sám, a zají to půl pytlem granulí a na vás nic nezbyde. Hrůza co? Sednete si proto před verandu na schody, ze zoufalství vyjete jak muezzin na minaretu a s děsem v srdci čekáte na příjezd páníčka. Panička v kuchyni má z pazvuků linoucích se zvenku hlavu jako škopek a začíná uvažovat o konečném řešení. Prozatím váhá mezi tím, jestli se sama oběsí, nebo jestli umlátí toho pitomýho psa smetákem. Zrovna se rozhoduje pro variantu b/, (protože přece neudělá variantou a/ radost svému choti), když venku zastavuje autobus. Páníček vystupuje, přichází domů a sledován podezřívavým zrakem obou čoklů vstupuje do verandy. Bere psí misky, sype do nich porci granulí a navrch nakládá onu božskou manu nacházející se v kastrolu. Vychází s kastroly ven a v tom okamžiku začíná tvořit s biomasou nacházející se na dvoře zajímavé sousoší, velmi silně připomínající Láokónův boj s hady. Psi totiž narvou hlavy do kastrolů a kráčí společně s páníčkem až k místu jejich obvyklého stravování. Tam poněkud konsternovaný pán pokládá kastroly na zem a nechává ty dva na smrt vyhladovělé chudáky svému osudu. Budulín se snaží narvat celý obsah kastrolu do držky najednou a začíná se dusit, Denis pečlive separuje hnusné granule od ostatního stravitelného obsahu a vyplivuje je stranou. Vášně se uklidňují. Už je jasné, že páníček chudákům pejskům podvyživenejm nic nečórne ani nesežere a nade dvorem se rozklene duha míru a pohody… |
| Mráz jak sviňa… (10.01.2006) Mrze jen praští. Sníh chroupe pod nohama, sluníčko sice svítí ze všech sil, ale královna Zima si do svého vládnutí nenechá zasahovat. Onehdy jsem popisoval stupně mrazu v závislosti na množství psů na dvoře se vyskytujících. Nyní musím přidat ještě jeden druh mrazu. To je taková kosa, že se štěká z boudy a ani se nevylejzá ven. Provozuje to Budulín a jde o jeho letošní vynález. Denis zaslechne nějaký podezřelý zvuk předznamenávající možný útok nepřítele. Například kejchnutí nastydlé myši pod čtvrtmetrovou vrstvou sněhu. Vyletí ven a začne štěkat u plotu. Budulín za svých mladých let také vybíhával, ale letos si stoupne ke vchodu boudy a štěká vevnitř. Pokud je hodně silný mráz, nejde ani ke vchodu a štěká v zadním koutě, kde spává. Jsem zvědav na další vývoj. Tak nějak předpokládám, že zanedlouho bude štěkat vleže, aby nemusel opouštět vyhřátý pelech… |
| Je dobrman dřevorubecký pes? (8.01.2006) Je zima, tedy sezóna řezání a štípání dřeva. Pokud někdo dělá vědecký výzkum o užitečnosti dobrmanů ve vztahu k výše uvedeným činnostem, zde je můj příspěvek posouvající vědění lidstva kupředu. Budulínek začíná větřit v okamžiku, kdy vynesu ven motorovou pilu. Poté se obléknu do vaťáku, pracovních bot, kožešinové papáchy a vylézám ven. V tom okamžiku Body spouští svůj rituál, kterým vítá okamžik, kdy půjdeme na procházku. Přitom musí ze svých letitých zkušeností vědět, že se na procházku nejde, alébrž že se bude řezat dřevo. Když nosím dřevo ze složeného metru ke špalku, plíží se za mnou jako slabomyslný indiánský stopař, takže do něj každou chvíli vrazím, nebo mu šlápnu na packu. Zakvičí a tváří se ublíženě. Ale jak se k němu otočím zády, pokračuje ve plížení. Docela se divím, že jsem se doposud o něj nepřizabil. Při řezání dřeva se postaví přímo proti listu pily a nechá si padat piliny na hlavu a do očí. Tváří se přitom ublíženě. Na ústní pokyny, aby opustil nebezpečný prostor, nereaguje. Reaguje pouze na pokyn nohou. Tedy na lehkou placírku směrovanou na jeho němou tvář. Poté, co mám nařezanou potřebnou hromadu, jdu štípat balíky na louče. Body se promptně přesouvá z místa, kam doposud padaly piliny, do prostoru, kam začínají dopadat naštípané louče. Každou chvíli ho nějaká praští. Pes se tváří ublíženě. A jak bylo již dříve řečeno, na ústní pokyny nereaguje. Jeho expozé začíná vrcholit, když naštípané louče uklízím. To se musím sehnout k zemi, abych nasbíral plnou náruč. Po celou dobu mi civí ze vzdálenosti deseti centimetrů do obličeje a funí. Přemáhám lehkou nevolnost. Řekl bych, že podobně muselo smrdět z huby Tyranosaurovi. Na závěr když uklízím piliny, proběhne připravenou hromadou a sedne si před kolečko, abych nemohl odjet. Tváří se ublíženě, když do něj kolečkem drcnu. Závěrem bývá zvykem vyhodnotit proběhnuvší experiment. Pokud vynechám všechny vulgarismy, nezbývá než suše konstatovat, že dobrman NENÍ dřevorubecký pes. Dokonce se vkrádá myšlenka, že se při zpracování dřeva chová značně retardovaně… |
| Novoroční vítání… (01.01.2006) Silvestry Denis nemá rád. Tedy přesněji řečeno, nemá rád hodinu před a hodinu po půlnoci. To je čas, kdy bouchá nejvíc dělobuchů a lítá nejvíc petard, bumajzlí, raket, prskoletů a bůhvíčeho dalšího. Nejbližší producenty máme v místní vsi, kde jeden ze sousedů vede svůj dům hóch a nóbl. Tedy nepořádá žádné vožíračky, ale zahradní párty, žádnou silvestrovskou chlastačku s dělbuchama, anóbrž oslavu příchodu Nového roku s pořádným ohňostrojem. Denis je pravděpodobně svým založením asketa a takovéhle procovské manýry jsou mu silně proti srsti. Zatímco Budulín klidně chrápe v boudě, Denda stojí u plotu a přísně zírá k obzoru, odkud se nese hřmění a záblesky. Naštěstí ten rumrajch zanedlouho utichne a nastane chvíle, na kterou se těšil. Opilci se za mohutného hulákání rozcházejí k domovu. V tuto chvíli opouštím vyhřátý pokoj a nesu čerstvou vodu ven do psího kýble. Je totiž proč. Ovčoun řve u plotu jako protrženej a opilci na něj vesele štěkají ze silnice. Při takovém výkonu jednomu brzo vyschne v krku, takže opilci umlkají a Denis se jde osvěžit ke svému napajedlu. Občas mívám takové cukání donést ještě jeden kýbl k silnici, aby si unavení oslavovatelé také svlažili vyprahlá ústa a pokračoval nekazili Denoušákovi radost, ale v tom kýblu by muselo být minimálně šampáňo. Protože jsem drobný škudlil a nepřenesl bych takové plýtvání přes srdce, akce kýbl se nekoná. Opilci tiše opouštějí katastr a Denis se přesouvá od silnice k plotu do polí. Dříme v něm naděje, že se objeví některý z nebezpečných predátorů obývajících les, tedy srna, zajíc, či bažant. Nebo alespoň mizerná kočka… |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace