| Když se prase rozhodne… (27.12.2005) To se takhle na Štědrý den ráno převrátila samice prasete divokého (Sus scrofa) v rákosí z boku na bok a přemýšlela, co bude s ostatními prasáky celý den dělat. Náhle jí závan větru přinesl pod rypák, pach tlejícího dubového listí. Bachyni se rozsvítily krví podlité oči a zachrochtala na ostatní: „Vstávejte čuňáci, půjdeme do Židova kopce na žaludy a cestou trochu nadzdvihneme mandle Owcropovic psům.“ Rodinka se srovnala do řady od největšího k nejmenšímu a klidným, vycházkovým krokem zamířila přes louku do blízkého lesa. Já jsem si zrovna obouval boty, když se psi rozeřvali na nejvyšší stupeň. Chudák Budulín úplně chrčel. Denis provozoval svůj přivolávací tanec, což znamená dvakrát štěknout u plotu, letět k páníčkovi, blafnout na něj a honemhonem utíkat zpátky k plotu. A ono bylo opravdu na co štěkat. Dvacet metrů od plotu se přesouvalo stádečko šesti divočáků, velkejch jak stodola. Kráčeli po louce naprosto nevzrušeně, vycházkovým krokem a tvářili se, že je vůbec nezajímá za plotem poskakující dvojice chlupatejch kašparů a zírající dědek ve vaťáku. Zkusil jsem rozpažit a připažit, jestli na to prasata nezareagují, ale kdepak. Čuníci kliďánko došli na kraj lesa a pozvolna zmizeli v zeleném přítmí. No a Denis strávil odpoledne sezením u plotu a přísným zíráním skrz plot… |
| Babcza erotyczna … (22.11.2005) omlouvám se Polákům a jim spřízněným bytostem za pseudopolský nadpis, ale líp tuhle příhodu nazvat neumím. Jel jsem tuhle emhádéčkem a u Lídla se do autobusu naštrachala babča jako věchýtek. Nejmíň sedmdesátiletá, droboučká, s kabeličkou, hůlčičkou a nezbytným bleskem v ruce. Kdepak, žádná babička hromovládného Dia, to nebyla. Bulvární plátek měla v ruce. Posadila se na první sedadlo, odložila hůlčičku, kabeličku a hodlala inhalovat zakoupené bulvární informace. Jenomže blesk jí vypadl z ruky a spadl až na ten nejspodnější schod. Než babča posbírala hůlčičku a kabeličku, aby se vydala na klopotnou cestu za svým čtivem, probudil se ve mě gentleman. (Mimoto jsem nechtěl aby mě babča bacila holí do …hm, ehm… jako při nastupování…) S příšerným chrupáním v kolenou a v zádech jsem se sehnul, sebral onu zavrženíhodnou tiskovinu a podal jí stařence. Ta poděkovala, bleskurychle nalistovala článek s názvem „Lena se uspokojila ve vířivce!“ a pustila se do čtení. Já jsem nad ní kymácel jako sakura ve vichřici (myšleno po stránce duchovní) a v hlavě mi šrotovalo: „To je ta babka taková čiperka? Neví co je to vířivka a hledá poučení? Neví co tam ta Lena vlastně dělala? Neví kdo je to Lena?“ Přiznávám, jsem srab a nezeptal jsem se. Teď se budu v besesných nocích převracet na posteli a lámat si hlavu s kardinální otázkou: „Co po mě bude chtít děvenka moje starostlivá, až jí bude sedumdesát? Bude to nápor na šrajtofli, nebo na dědkovy síly???“ Ach, jo…. co mě vlastně čeká…. |
| Zaprasené tlapky … (22.11.2005) co se tlapek týče, psi velice dobře rozlišují různé stupně zaprasenosti. V době, kdy je sucho, je nikdy nenapadne lézt do verandy. Tedy až na horké letní dny, kdy se rozplácnou na dlaždice a chladí se. Po odchodu po nich zůstanou hromady chlupů a sem tam nějaký prach, což lze snadno uklidit. Ovšem pokud vytrvale leje, či padá mokrý sníh a ze dvora vznikne bažina, to je jiná. V tom okamžiku se chování kluků mění jako mávnutím kouzelného proutku (pro intoše), či zapnutím tlačítka Turbo na jejich řídící jednotce (pro techokraty). Začnou totiž vyhodnocovat špinavost svých nohou. (Tím se liší od tzv. rozumných bytostí – lidí. Kupříkladu od syna, který si v době, kdy byl v jejich věku se špinavostí svých nohou hlavu nikdy nelámal.) Kluci totiž podle toho, jak mají své hňápy zaprasené od bahna, rozhodují, jaký prostor ve verandě pošlapou. Jde o klasickou ukázku přímé úměrnosti. Čím víc zaprasené nohy, tím větší prostor proběhnou. Přistupují k tomu odlišným způsobem. Budulín si stoupne předními tlapami do verandy, usilovně přešlapuje, nervózně poprdává a kvílí. Je to typický máchovský rozervanec. Jeho duch by chtěl vpřed, objevovat a nasávat do sebe nové a nové vzruchy, ale rozum ho brzdí na místě, neboť tuší, že po objevení předsíně a nasání do sebe čerstvě upečeného štrůdu položeného v předsíni na dlažbu, by následoval tvrdý trest hromovládného Dia metajícího blesky personifikovaného do podoby paničky a smetáku v její ruce. Denis není intelektuálně založen, ale je zvědavý. Tudíž několikrát proběhne verandou, přičemž pečlivou pozornost věnuje zejména tomu, aby přeběhl těma svejma zaprasenejma pařátama přes co největší počet bot. Předníma tlapama šlape na lesklé špičky a zadníma tlapama šlape dovnitř bot. Pohyb metrapůl dlouhého o včouna vrtícího zabahněným vometákem verandou o rozměrech dva krát jeden metr má silně destrukční účinky. Padají košťata, latě, v koutě opřená vasrglajcha. Celý ten rumrajch přivolá výše zmíněné božstvo se smetákem, psi okamžitě sublimují a ve verandě zůstává souvislá vrstva bahna, chlupů a oblak smradu. Božstvo svůj hněv vybije na nejbližší oběti, což jsem já. Pokorně vyslechnu mírně nesouvislou přednášku na několik zdánlivě nesouvisejících témat: – kdo nezavřel verandu – beze mě byste tady shnili ve špíně – že jsem si raději nevzala Pištu Hufnágla a poté též sublimuji na dvůr. Pesové tam na mě už čekají, vesele kolem mě rejdí: „Pane, to byla zase jednou prča, co? Takhle pěkně si panička nezahulákala hodně dlouho. máš z toho radost jako my?“ |
| První zimní procházka … (21.11.2005) V sobotu odpoledne u nás napadl první letošní sníh. Pesové chtěli jít v podvečer na procházku, ale zatrhl jsem jim to, protože Body se sotva vyhrabal z revmatického záchvatu a procházka v mokrém sněhu by pro něj asi nebyla to pravé ořechové. V neděli se mi zdálo, že se jim nahoře roztrhla peřina, jak hustě padalo. Odpoledne, sníh – nesníh, kluci dělali opravdu jako podebraní, vyli u dveří jak pěvecký sbor lidové školy umění, i povolily mi nervy, vzal jsem vodítko a vyrazili jsme. Denis běhal navolno, neboť jeho tlapy nebolej a je úplně jedno, do jakého sajrajtu vběhne. Budulín byl na vodítku. Jeho excesy se skákáním do jam plných vody a hnijícího rákosí, popřípadě probíhání napůl zamrzlého potoka jsou notoricky známé. Ušli jsme asi půl kilometru a Budulínovi se začaly podlamovat přední tlapy, což je neklamnou známkou toho, že se klouby ozvaly a je tudíž nutné udělat čelem vzad a kráčet k domovu. Budulín kráčel zvolna, občas se zastavoval a čekal až ho dojdu. Prostě bylo vidět, že ten trouba není úplně v pořádku. Denis evidentně v pořádku byl, protože kolem nás lítal jako magor, prodíral se pasekami a na zavolání se vždycky na cestě objevila sněhová koule, ze které se po chvíli mohutného oklepávání a frkání vykulil pes. Vánice zhoustla, sešeřilo se a v lese bylo vidět sotva na dva metry před sebe. I Denisovi se sníh zřejmě dostal až na kůži, protože před námi poklusával po cestě, dokonce přeskočil potok, místo aby se v něm ráchal, a upaloval k domovu. Body si sedl na břeh potoka a čekal na mě, až se doštrachám na lávku. Prostě idyla psí poslušnosti. Stoje na lávce vydal jsem pokyn: „Boďáku hop!“ A poslušný Budulínek skočil těma svejma bolavejma tlapama doprostřed potoka a hodlal si lehnout do vody, neboť mu bylo horko. Okamžitě jsem zabral za vodítko, horolezecké lano se napjalo. Pes měl chvíli krk jako žirafa, ale vystřelil z vody jak špunt z láhve. Naštěstí to domů bylo kousek, takže těma mokrýma hňápama moc dlouho ve sněhu nešel. Doma okamžitě zalezl do boudy a vylezl až v podvečer, když bylo třeba štěkat na srnky pasoucí se u lesa. Už nepajdal, takže první zimní sníh, první zimní procházka a první zimní koupání dopadly dobře… |
| První sníh… (19.11.2005) Tak nám letos napadl první sníh. Ze začátku byl hnusně mokrý, ale pak začalo přituhovat a odpoledne bylo všude, kam se člověk podíval, bílo jak v pohádce. Tím se pro hafany otevřely netušené možnosti ke štěkání. Na louce pod barákem se totiž vyskytují tři exempláře tvora Phasianus colchicus. Bůhvíproč výskyt dvou nádherně vybarvených kouhoutů a jedné slepice bažanta obecného moje psy nesmírně irituje. Doposud jim nevadili. Podle mého názoru proto, že je mezi trsy zažloutlé trávy vůbec neviděli. Je ovšem možné, že představa DVOU kohoutů s JEDNOU slepicí jim připadá amorální, kdoví. Ale ta slepice se mi zdá být docela spokojenou a kohouti též nejeví známky neurhastenie. Každopádně teď, na čerstvě napadaném sněhu, jsou bažanti zřetelní jak borůvky ve šlehačce. Kluci na ně řvou jak dvě pavlačové baby, jen co ti tři chudáci vystrčí zobáky z lesa. Dokonce jim vadí i káňata procházející se po louce. Ano, procházející se káňata… Čtete dobře. Protože myšů je po polích a lukách tolik, že nestojí za to létat. Káňata číhají u děr jako nějaké obtloustlé opeřené kočky a občas popojdou na lepší místo. Bohužel tam jsou až do tmy, takže nemohu sloužit pozorováním, jak se vlastně přesouvají na místo spánku. Představa káňat, mašírujících v šestistupech k lesu, provádějících za pochodu obraty „Vpravo vbok!“ či „Nalevo příč!“ a krákorajících pochodové písně, je sice úžasná, ale přece jenom poněkud absurdní. Asi se budu muset smířit s představou, že se přesouvají neorganizovaně jako banda anarchistů… |
| Stavební pes v akci… (14.11.2005) V neděli odpoledne jsem měl naplánováno něco málo stavebních prací na domě. Hned dopoledne synek provedl důkladný průzkum a odminování terénu. Já jsem po obědě pro jistotu terén ještě jednou zkontroloval a nalezl jsem ještě několik výtrusů fikaně ukrytých v listí. Pak už byl terén zcela bezpečný a mohli jsme přikročit ke stavebním pracem. Budulín byl v plné pohotovosti. Úplně bylo slyšet, jak mu šplouchá močák. Jen co jsem vybalil míchačku z igelitového ochraného obalu, ochcal levé kolečko. To je díky nehynoucí péči dobrmanově už pěkně orezlé. Pak čenichal kolem vrat a zkoumal, jak by se dostal za plot, kde byly u míchačky připravené pytle s cementem a vápnem. Podle psího názoru byly připravené k označkování, rozervání a roztahání po okolí. Písek ho nechával celkem v klidu, protože ten značkuje, kdykoli vyleze za plot. Když jsme rovnali tvárnice na hromadu ke zdi, Budulín dělal jako by nic a tvářil se, že to nejzajímavější se děje někde na louce za plotem. V okamžiku, kdy jsem se dostatečně vzdálil od tvárnic, Body se během zlomku vteřiny přesunul od plotu k tvárnicím a bleskurychle je ochcal. Takže nám lehce smrděla malta, silně smrděly tvárnice, opodál na hromadě pilin spokojeně odpočíval pes a tiše poprdával. Ptáte se co dělal Denis? Denis lovil za barákem myše. Denis nemá rád, když se jiní dřou, jeho pohled na tu otročinu vyčerpává. A ještě něco dělal. Synek to zjistil hned, jak večer šlápnul mimo osvětlený prostor. Ano, bylo to tam – čerstvé, velké jako turistický salám… |
| Psí přísaha… (11.11.2005) Budulín od doby co se uzdravil z revmatického záchvatu, chodí prdět k vratům. Asi jde o nějaký slib vyšším mocnostem po vzoru hříšníků: „Můj Pane Baskerwillskej, když se uzdravím, budu na tvou počest každý den srát u vrat!“. Takže když se vracím večer domů, první co udělám je, že uklidím výtrus zpoza vrat, aby do něj někdo potmě nešlápl. Včera jsem zapomněl… Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy děvenka moje starostlivá přijela domů a potmě si otevírala vrata, aby mohla vjet autem do dvora. Během zlomku vteřiny jsem se teleportoval na dvůr jak kapitán Picard ze Star Treku a kvačil k vratům s lopatou. Výkřik „Stůj!“ mi zamrzl na rtech, neboť bylo pozdě. Děvenka už stála – pravou botou v obřím hovně… |
| Pes zdravý jako řepa… (9.11.2005) Kdysi dávno, kolem roku nula jistý J.K. řekl chromému: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď.“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lehátko a chodil. Někdo podobný musel jít včera kolem našeho baráku a říct revmatickému Budulínovi: „Vstaň, rozškubej obvazy z tepláků a choď.“ A hned byl ten dobrman uzdraven, rozškubal obvazy na drobné cáry a chodil. Porval se s Denisem, roztrhal v garáži pytel s cementem a vysral se u vrat. „Hallelujah!“, chce se páníčkovi zvolat a plesat radostí. Kdyby ovšem nemusel kupovat nový pytel cementu, nemusel od sebe rozhánět rvoucí se psy, a kdyby při večerním otevírání vrat nešlápl do čerstvého psího výtrusu. Neboť ten kolemjdoucí Někdo pravděpodobně zapomněl říci ještě jednu sentenci, kterou výše zmiňovaný J.K. pronesl k uzdravenému: „Hle, jsi uzdraven. Už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“ Je ovšem možné, že tato věta zazněla, ale Body se k varování zachoval stejně, jako se chová k moudrům pronášeným jeho páníčkem. Nevšímá si jich. Body je tedy zdráv jako postarší řepa a má pocit, že by se mělo okamžitě vyrazit na procházku. Vyje pod oknem kuchyně jako muezzin na minaretu a je mu lhostejné, že je tma jako v pytli a začíná mrznout… |
| Jak se hledá metr… (8.11.2005) Muži jsou již od pravěku hrdými majiteli takzvaného tunelového vidění. Slouží jim k tomu, aby se jako lovci mohli soustředit na kořist a nekoukali kde co lítá. Ženy mají zase silně vyvinuté periferní vidění z důvodu, že se za kořistí jaktěživo neplížily a naopak potřebovaly vidět kde co lítá. Protože jinak by jim toho jejich troubu plížícího se s oštěpem za jelenem obrovským (Megaceros giganteus) mohl sezobnout třeba orel skalní(Aquila chrysaetos), či šavlozubý tygr(Smilodon fatalis). Tedy kdyby ho včas neupozornily, samozřejmě… V současnosti tento způsob vidění umožňuje mužům dokonale se soustředit kupříkladu na pohupující se zadeček slečny kráčející před nimi. Negativem je, že se dokonale soustředěný muž občas trefí do kandelábru, či se rozplácne na schodech. Dámy zase dokážou registrovat jednak všechny kolemjdoucí gentlemany a vyhodnocovat, zda na ně s obdivem zírají, druhak kolemjdoucí paní a dívky a vyhodnocovat jejich naprosto nemožný způsob oblékání. Úžasné je, že při tomto zahlcení informacemi dámy většinou ani nebourají do kandelábrů, ani nepadají na schodech. To se jim stane pouze když si vyměňují informace s přítelkyní a tyto informace svojí závažností zastíní i kandelábr. Já osobně jsem už postarší. Tunelové vidění, mužům vlastní, se mi zužuje na úplný tunýlek. Tudíž bezpečně vím, že jsem si položil metr ve verandě tady na tu polici přesně dvacetosmapůl centimetru od levého okraje a nikam jinam. A ten metr tam nejni! Kurňapes! I povolávám děvenku mojí starostlivou a ptám se jí: „Nedalas‘ mi někam metr? Tady byl a teď tu nejni.“ Přitom je naprosto jasné, že měla v ruce metr naposledy, když jsem si ho před měsícem hm… ehm… položil u okna na parapet a usilovně jsem ho hledal pod parapetem. Protože když dělám podlahu, tak si metr položím k ruce a nebudu ho dávat na parapet kam nedosáhnu. To je logické. Na parapet si ho položím akorát tak v případě, že se jdu napít s metrem v ruce a položím si ho na okno, až půjdu zpátky, abych ho hned našel. Což se mi vybavilo v okamžiku, kdy mi kýžený nástroj děvenka podávala s podivným svitem v očích… Leč zpět k původnímu tématu. Děvenka přichází, táže se mě konejšivým hlasem, jakým se hovoří s momentálně zaostalými pacienty na eldéence: „A nedal sis ho někam jinam?“ Rozhořčeně opáčím: „Kdepak! TADY na to místo si ho vždycky dávám, abych ho našel! Vždycky!“ Ale už nedodám, že ho tam dávám proto, že sem tak sklerotickej, že to je jediný místo, který si pamatuju :o). Děvenka s ledovým klidem opáčí: „A není to tenhle?“ a ukáže OSUMAPŮL centimetru od levého okraje police. Tam leží metr a každej jeho zatracenej cenťák se mi šklebí do xichtu. Samozřejmě jsem ho nemohl vidět, protože jsem usilovně brejlil o dvacet centimetrů dál. Ale ženský, která kouká PŘED sebe a přesně ví, že její kamarádce, která jde dva kroky ZA ní, se pod levým ramenem varhaní sáčko z důvodu křivého švu na sedle, tedy pánové, ženský to nevysvětlíte! |
| Maturitní zkouška z hovnohledačství, aneb fekáltechnik v akci… (7.11.2005) Termín v nadpisu asi není úplně to pravé pro jazykového puristu. Ale uvažte: muž, který vyhledává a zneškodňuje nevybuchlou munici se zove pyrotechnikem. Jak tedy nazvat muže, který hledá a odklízí nerozšlápnuté psí výtrusy? Touto nervydrásající činností jsem se zabýval v sobotu. Potřeboval jsem to a ono dělat za barákem. To je oblast, kterou staří latiníci mívali na mapě označenu slovy „Hic sunt leones“. Přičemž pod slovem „Leones“ si představte mé dva psy, kteří kudy chodí, tudy serou. Tudíž bez odminování terénu zde nelze nic dělat. Mohu o sobě s jistou dávkou hrdosti říci, že jsem zdatným hledačem psích produktů látkové výměny. A k této náročné práci přistupuji s pečlivostí sobě vlastní. Z domu vycházím v maskovací bundě Bundeswehru, čepici čsl.armády vz.60, teplácích Hai-Phong a obuvi Botas Skuteč. K odminovávání mi slouží lopata špičatá s výztuhou vykovaná z tvrzené oceli. Plížím se terénem s lopatou připravenou k okamžitému zásahu, nervy napjaté jako lana, v očích ocelový pohled muže pohrdajícího životem, sevřené rty drtí kletby a ochranná zaklínadla. Neboť situace je nesmírně složitá: Je podzim a všechny stromy shazují listí. Takže na zemi leží barevný koberec žlutých, okrových, červených, bordó a HNĚDÝCH listů. A teď v té směsi hledejte psí hovno! Co krok, to přízrak katastrofy! Ale nacházel jsem, odstraňoval, až byla zahrada hovnoprostá. Pesové samozřejmě nechápou, proč se páníček hrabe celý dopoledne v takovejch fujtajxlech a chrápou na dvoře, čekajíce až se pán vynoří ze zahrady, aby ho mohli oskenovat a oslintat. Po očmuchání a oslintání psími pacholky a po podrbání obou, jsem milostivě propuštěn. Beru vercajk a spokojeně kráčím na zahradu abych vykonal, co má býti vykonáno. Druhým krokem šlápnu do čerstvého psího hovna. Neboť Denis nelenil a než jsem vzal kladivo a vrtačku, vysral se doprostřed cestičky a to tak, že strašně… |
| Kdo čím zachází II… (31.11.2005) Horká zpráva z bojiště – tedy přesněji ze dvora. Trouba Budulín už má lepší náladu, asi ho to pomalu přestává bolet. Snaží se škubat nohavice z nohou, takže se po dvoře válejí útržky tepláků a neznalý kolemjdoucí by si mohl myslet, že kluci posvačili bezdomovce. Už běhá po dvoře, ale levá tlapka není ještě v pořádku, takže poskakuje po třech jako nějaký černý trifid. (Pro nescifisty – trifid je třínohá masožravá rostlina popsaná Johnem Wyndhamem ve Dni trifidů) Včera se Body dokonce snažil dohnat plán a strašně sprostě řval na zajíce za plotem do devíti hodin do večera. Pak přišla mlha a lezavo, takže tlapky zabolely a bylo nutno zalézt do boudy. A páníček se alespoň mohl vyspat… |
| Kdo čím zachází… (31.10.2005) …tím také schází. Takto zní stará moudrost páníčků. Ke psům se to ještě nedoneslo. Ale Budulín si možná bude pamatovat novou moudrost: „Kdo leze koncem října do potoka, dostane regma do předních tlapek.“ Ale vyprávějme po pořádku. V pátek jsme zapomněli otevřená vrata. Jen na chvíli. Asi tak na dvacet minut. Ale byla to dostatečně dlouhá doba na to, aby kluci zdrhli. Obvykle lítají po lese jak magoři a já je najdu po pročesání dvou hektarů porostu někde v pasece kde se snažej vyčmuchat srnce. Tentokrát jsme je objevili půl kilometru pod barákem na louce a už zdálky bylo vidět, že něco není v pořádku. Body totiž neběhal jako trotl, ale zvolna kráčel po louce. Což je u potrhlého dobrmana něco nepředstavitelného. Po podrobnějším prozkoumání to bylo jasné. Ten blbec běhal potokem. Teplota vody je teď kolem čtyř, pěti stupňů nad nulou, takže se mrazové pařátky zakously do Budulínových artritických tlapek a pořádně skously. Druhej den Body chodil po třech tlapkách, třetí den už byl vyloženě smutnej a nechodil vůbec. Obalil jsem mu přední nohy ustřiženýma nohavicema ze svých tepláků a omotal izolepou, aby byl v teple. Je mu hochovi nejspíš hodně blbě, protože se to ani nesnaží sundat. Včera, celej den proležel v síni na mém starém montgomeráku. Vnouček Standík z toho byl u vytržení, že pejsek hajá v síni pod zrdcadlem. Když jsem večer přišel z práce, byl Body trochu veselejší, poskakoval po třech u vrátek a blafal na mě. Pak se nažral a šel spát do boudy. Standík mi ale celý večer chodil ukazovat, kde hajal pejsek, pokládal hlavičku na prázdný psí pelech a bručel, aby mi předvedl, že Budulín při spaní chrápal. Uvidíme, jak to bude vypadat dnes. |
| Prasopes… (24.10.2005) V sobotu jsem měl sjednaný sraz s bývalými kolegy. Autobus mi jel až odpoledne, takže dopoledne jsem věnoval údržbářským pracem, které by se daly popsat slovy: „Aby mi barák nespad’ na hlavu“. Kolem jedenácté jsem patrně utrpěl dočasné zatmění mysli, neboť mě napadlo vyvézt obsah kadibudky, kterou máme na dvoře. Abyste rozuměli, tato kadibudka není hlavním odkladištěm bioodpadu, Jde o záchytné stanoviště v případě kritické situace, popřípadě se tam uchyluji z humanitárních důvodů, když pozřu aromatickou krmi a nechci chemicky vyhubit obyvatele domu. Psy nesmírně zajímá jakákoli manipulace kolem kadibudky. Klackovali se kolem mě celou dobu, co jsem nakládal obsah na kolečko. Odehnal jsem je. Koukali, jak uklízím nářadí mimo jejich dosah. Znovu jsem je odehnal. Snažili se šlohnout obzvláště voňavý kousek toaletního hajzpapíru. Zase jsem je zahnal. Šli mě doprovodit k vratům s výrazem smutečních hostů na státním pohřbu. Zaklapnul jsem jim vrata před nosem. Vážený čtenáři, zdalipak jste si všiml zdánlivé maličkosti spočívající v opomenutí opětovného zakrytí vybíracího otvoru kadibudky? Já jsem opomněl. Klidně jsem kvačil s plným kolečkem k lesu, kde jsem doplnil do chudé lesní půdy chybějící minerály, cereálie a bifidogenní mikroflóru ve vyváženém poměru Bio Proactive. S dobrým pocitem úspěšně vykonané práce jsem kráčel k domovu. Náhle jsem strnul. Měl jsem pocit, jako by mě někdo bez výstrahy bacil vlhkou rybou mezi oči. Pro ty co netuší, co to obnáší, uvedu příklad: Vracíte se domů, vezete kus pořádný mňamky, lahvinku dobrého červeného, jste nabiti energií jak temelínskej reaktor a těšíte se, jak si uděláte se svojí děvenkou pěkný večer. V předsíni se zarazíte, neboť uprostřed kovralu stojí černé cizí dámské boty s nízkým podpatkem. Velikost někde mezi osmičkou a krabicí na boty. Marně vzpomínáte, kde jste naposledy takové boty viděl, ale jediné co se vám vybavuje, je vesnický pohřeb tety Julči před dvaceti lety. Julča měla stejné boty. Zamítnete směšnou myšlenku, že by se Julča na vás přišla podívat, neboť boty nejsou umazané od hlíny. Vtom se otevřou dveře od kuchyně, děvenka krátce nahlédne a vesele praví: „Ahoj, přijela maminka a zůstane u nás týden.“ Vcítili jste se? Ano? Tak přesně tenhle pocit jsem měl, když jsem stanul u vrat s kolečkem. Neboť z druhé strany plotu na mě zíral jeden dobrman a pak cosi divného. Vypadalo to jako hovnosaurus. Sice to mělo přibližný tvar německého ovčáka a vrtělo to vesele ocasem. Ale ta esence, ze kterého byla ona bytost vytvořena, ta se silně podobala tomu, co jsem před chvílí vyvezl k lesu. Ten blbej pes Denis využil chvilkové duševní nedostatečnosti svého páníčka a splnil si svůj dávný sen. Prohlédl si kadibudku zevnitř… Byl jsem natolik duševně vykolejen, že jsem mu ani nevynadal. Hovnosaurus zaručeně cítil negativní emoce ze mě vyzařující a obloukem se mi vyhýbal. Mimoto jsem držel v ruce lopatu, před kterou má respekt. Uklidil jsem kolečko, zakryl otvor kadibudky a odebral se domů k očistě. Po provedené očistě jsem se převlékl do mírně svátečního a chystal jsem se na autobus. Zhluboka jsem se nadechl a za mohutného hulákání: „Fuj hovado! Jedeš ode mě! Lehni! Aport! Sedni!“, jsem proběhl úspěšně k brance, aniž bych byl indoktrinován tou koulí smradu. Hm, ehm… tedy úspěšně. Skoro úspěšně to bylo. Musel jsem Denise lehce nakopnout a měl jsem špičku boty kontaminovanou produktem látkové výměny. Ale smrdělo to jako hovno. Zbytek času do příjezdu autobusu jsem strávil čištěním obuvi. Protože jsem nebyl ani vyloučen z hromadné přepravy, ani vyhozen z hospody, dodatečně lze říci, že očista byla úspěšná. I z toho psa to nakonec opadalo…. |
| Les… (18.10.2005) My máme les na blbým místě. Teda brácha má, já jsem jen nádeník. Je to na svahu a dole je bažina. Samozřejmě všechny stromy padnou směrem dolů a když jdete se syrovou borovou štěpinou přes rameno do 45-60 -tistupňového svahu sto metrů, tak nahoře na rovině vyplivnete pajšl. Chvíli počkáte, dáte plíčky zpátky a jdete pro další kus, neboť jich na vás dole u potoka čeká ještě dvacetdevět. Ten les nám patří skoro sto let. Tedy s určitou výjimkou. Někdy v padesátých letech nám tak nějak sám od sebe přestal patřit a začal patřit jakémusi pracujícímu lidu. Můj děda a táta se nejpíš celej život váleli a nic nedělali a ten les rost‘ sám jak v ekologickejch příručkách. Bylo třeba sehnat dřevo na krovy, když se táta oženil a potřeboval zadaptovat bývalou řezárnu a kus chléva, neboť díky plánovanému hospodářství nebylo k sehnání nic. Řezárnu, ani ten kus chléva jsme nepotřebovali. Bulíky nám zrekvírovala a sežrala Rudá armáda a místo nich měl děda v šupleti orazítkovanou bumážku, za kterou od státu dostal čiré ho… Přiznávám se nyní k trestnému činu lesního pychu, kterého jsem se zúčastnil jako embryo současně se svou maminkou, tátou a dědečkem. Šli totiž do vlastního lesa ukrást vlastní dřevo pracujícímu lidu. Nikdo nás nechytil, takže jsem se narodil na svobodě a pod střechou. Ale vyrůstal jsem jako recidivista, protože tu a tam jsme do lesa zarazili pro nějaký ten strom. Vzpomínám si, že nás jednou vymáknul pan lesní. Chvíli koukal, pak povídá: „To je váš les, žejo?“ Táta přikývl a pan lesní beze slova odešel. Pak borovice dorostly a v rámci plánované těžby jsme měli místo lesa paseku. Směli jsme tam uklidit a odvést si odřezky domů na topení. Lesní správa byla dokonce tak laskava, že nám napočítali odpracované hodiny ve výši ceny odváženého dřeva, takže jsme za dřevo, které sázel pradědek a staral se o ně děda s tátou nemuseli nic doplácet. Pak tam lesáci vysázeli novou paseku a tím pro ně péče skončila. Po revoluci naivní brácha chtěl vyrovnání od Českých lesů za vykácené stromy. Přišlo mu vyúčtování, že cena stoletých borovic ztěží pokryla náklady na padesátiletou péči pracujícího lidu o les a že může bejt rád, že nic nedoplácí. Tož tak, s lesem jsou furt starosti, už dobrejch sto let… |
| Nuda na dvoře… (18.10.2005) Když páníček odjede do práce, je na dvoře nuda k ukousání. V létě to ještě jde, protože kolem jezdívají cyklisté, traktory, prochází houbaři a jiná svoloč, na kterou je třeba řvát jak protrženej. Na podzim cyklistu abys špendlíčkem hrabal, pole je zorané, takže o traktor nezavadíš a houbařská sezóna už taky skončila. Svoloč jednorázově posbírá jabka u silnice a zmizí. Nebýt srnce, který chodí v podvečer na pastvu, tak není za celý den kloudně na koho zaštěkat. Prostě nuda k ukousání. A nebo ne?!? S podzimem se k baráku pakují myšové všech ras a velikostí. Kopou kolem baráku nory, budují hnízda a šmejdí, kde by co rozkousaly. Možná tomu nebudete věřit, ale lovení myšů a následné půldenní přežvykování uloveného myše pomáhá zahánět nudu. Páníčkové mají žvýkačky, pesové mají myše. Melete pantem a přemýšlíte nad nesmrtelností chrousta, se sociologem Georgem Simmelem se ptáte „Jak je možná společnost?“, popřípadě dumáte nad jiným filosofickým problémem galaktických rozměrů. Problém nastává v okamžiku, kdy potřebujete získat onu materiální entitu, kterou si nacpete do chlebárny. Pokud jste člověk, vysomrujete snadno na bližním potřebný obolus, oberete svoje děcko o kus sociálních dávek věnovaných laskavě státem, popřípadě sáhnete do šrajtofle ať vlastní, či cizí a zakoupíte kus pružné, aromatizované a chemicky doslazené hmoty. Pokud jste Owcropův pes, tak se vyserete vedle vrat, abyste trvalým smradem zmátl přítomné myše a jdete si chvíli zdřímnout. Po několikahodinovém posilujícím spánku se přesunete k vratům a začnete hrabat. Kopete jako magor jednu jámu za druhou, až narazíte na myšího jedince natolik duševně zaostalého, aby počkal, než ho ulovíte. Uloveného hlodavce si odnesete k plůtku u zahrádky, těsně vedle trsu trávy, které už od jara s kolegou ochcáváte, takže to tam smrdí jak v nejhlubším pekle. Ulehnete, labužnicky přežvykujete uloveného myše a čekáte na příjezd páníčka. Po jeho příchodu na dvůr se zájmem sleduje ukázku tance svatého Víta, předváděnou vaším chlebodárcem, naleznuvším vykopané jámy. Když se k vám páníček obrátí s konkrétním dotazem: „Kerý hovado tady vykopalo tu jámu???“, žertovně na něj vypláznete jazyk, ze kterého vám visí myší střeva. Páníček mírně pobledne a jde do kůlny. To je nejvyšší čas vyklidit prostor a uchýlit se do boudy, neboť hrozí akutní nebezpečí, že můžete dostat přes zadel lopatou. V boudě se chvíli těšíte na pokračování estrády, až páníček šlápne do obřího hovna u vrat narafičeného. Ale tentokrát se nepodařilo, páníček výtrus našel. No, snad to klapne příště, až zas bude na dvoře nuda k ukousání… |
| Jak jsme kontrolovali most… (17.10.2005) Okolo baráku mi vede stará císařská silnice, nyní silnice I. třídy. Protože okolní terén je kopcovitý, překonává silnice údolíčka, potoky a říčky stovkami mostů, můstků a propustí. Tyto mosty byly s velkou rezervou projektovány na c. a k. provoz volských, či koňských potahů. Ovšem ani nejvizionářštější projektant c.k. mocnářství nemohl tušit, že za sto let bodou po jeho silnici svištět dvacetitunové kamiony. Most přes potok u studánky Prdlavky byl postaven fortelně. Jeho klenutí drží dodnes, ale násep se začal postupně sesedat. I přikročil krajský úřad k jeho rekonstrukci. Zatím byl odbagrován násep a bylo odhaleno klenutí mostu. Tedy pohled, který se naskytl naposledy našim pradědečkům. Ten pohled jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Vzal jsem psiska a vyrazili jsme přes pole k mostu, pod kterým jsem jako malej kluk chytával pstruhy. Mostní oblouk je úžasný. Klasické klenutí z místního kamene svoru, který se dobře štípe na placáky, a z vápenné malty. Vápno, dlouhými roky změněné na vápenec a vymývané prosakující vodou, dělá odspodu docela pěkná brčka, skoro jak v Moravském krasu. Cesta tam byla docela dlouhá a pesové se chtěli osvěžit v potoce. To jsem jim nedovolil, protože byl potok jednak plný čerstvě vybagrovaného bahna, druhak voda už je ledová a Budulína občas bere regma do tlapek. Protože hoši byli ještě plni elergie, vzali jsme to podle potoka až k vedlejší vsi. Klukům se podařilo využít mé nepozornosti a proběhli alespoň několika loužemi, když už nemohli do potoka. Koupaliště bylo naštěstí vypuštěné, takže jsme ho minuli bez hysterických výstupů a snahy odtáhnout páníčka do vody. Cestu zpátky domů jsem strategicky zvolil přes pole, abych se vyhnul rybníčku Sejrku – oblíbenému to výletnímu místu mých psů s léčivou zelenou vodou. Úspěšně se nám podařilo přeskočit potok, aniž by si kluci zmáchali nohy a na dohled od baráku jsem povolil vodítko, mysle si, že se už nic nemůže stát. V tom okamžiku Budulín, který se celou cestu choval jak absolvent klášterní školy, udělal skok stranou a zmizel mi z očí. Ne nevyvlík se z vodítka, ani se neteleportoval. Skočil do jámy po melioraci naplněné smrdutou hnijící vodou, takže měl suchou akorát šešulku hlavy a obočí. Hovado jedno blbý. Pitomý. Samozřejmě celou cestu domů pajdal jak Meresjev. Samozřejmě děsivě smrděl. Samozřejmě na mě děvenka moje starostlivá hleděla jako na nemožnýho dědka, kerej neuhlídá psa padesát metrů od baráku. Samozřejmě měla pravdu… Studánka Prdlavka Podle jedné teorie kdysi dávno, nejméně 1300 mil let zpátky pravděpodobně dopadl do oblasti jižních Čech obrovský meteorit, jehož důsledkem byly geologické změny Českého masivu (Petr Railich, Geologie mezi rozpínáním Zeměkoule a Čechami). Mimo jiné i pozdější vznik Blanické brázdy. Uplynuly věky, eroze urovnaly terén, krajina zarostla lesy a na jednom zlomu vznikla v našem věku studánka. Jméno Prdlavka vzniklo kdysi v době katolizace našeho venkova. Památka Jana Husa byla poměrně živá, bodejď by ne, Tábor co by kamenem dohodil, vypálený Louňovský klášter ještě blíže, Jan Hus kázal na Kostelíku, což bylo na dohled. Místní klérus byl pravděpodobně shora tlačen k obrácení místních neznabohů na cestu pravou a tak vzniklo například dříve zmiňované poutní místo Loreta. Místní farář vyvinul taktéž aktivitu a lesní studánku na strategickém místě vedle císařské silnice označil za zázračnou, neboť její voda mu vyléčila nadýmání. Bohužel volba vyléčené nemoci se projevila poněkud nešťastnou, neboť ten dobrý muž hrubě podcenil místní ancikristy a jejich syrový smysl pro humor. Velebný pán se stal komickou figurou a zázračná studánka byla nazvána Prdlavkou. Na žertovném základě nelze samozřejmě stavět nic duchovního, takže do dnešních dob zůstal jenom název. Takhle nějak jsem to kdysi dávno slyšel vyprávět. Možná je to pravda, možná výmysl nějakého místního vypravěče. Ale zcela určitě se někde jinde, v jiném čase a rozměru pochechtávají duše sršatců Kániše, či Bydlinského, kdykoli zaslechnou ozvěnu tohoto příběhu. Budiž jim to přáno… |
| Divočáci (14.10.2005) Vyčmuchané divoké prase, toť zlatý hřeb veškerého pídění po lese. Osobně nepodezřívám své hafany, že by byli literárně nějak na výši a předpokládám, že o Nerudovi jaktěživo neslyšeli (koneckonců proč taky – pes to nebyl). Ale fundamentální otázku „Kam s ním“, tu si kladou. Zatím mám zaznamenané tři střetnutí kluků s divočáky a pokaždé to vyznělo tak nějak rozpačitě. Poprvé to bylo v zimě. Kvačil jsem s kluky po zasněžené lesní louce, sluníčko svítilo, sníh jiskřil jak hromada cukru a najednou asi dvacet metrů před námi vyšla z lesa bachyně jak stodola, za ní dva menší kusy a jeden lončák. Kluci, kteří do té doby táhli za vodítko jako magoři, náhle zastavili, přestali chrčet, strnuli jak sochy a nehnutě zírali. Vítr šel k nám, takže bachyně po nás jenom koukla a když zjistila, že se nehýbáme, vycházkovým krokem převedla stádečko přes louku a zmizela v lese. Kluci ještě chvíli čekali, jestli náhodou nevyleze. Poté je zachvátil náhlý příval udatnosti a vyrazili po stopě vlekouce mě za sebou. Podruhé to bylo v časném létě. To jsme prošli výběžkem lesa, co mám za barákem, přelezli jsme potok a vnořili se do louky. Tráva byla po pás, takže kluci kloudně nic neviděli. Naštěstí. Protože z rákosí vyběhla mladá bachyně – z trávy jí koukala jenom hlava a ocásek – proběhla kolem nás a zmizela v lese. Kluci za chviličku narazili na její stopu a jak už to tak Denis dělá, rozeběhl se proti směru stopy, vleka Budulína za sebou. A mě samozřejmě taky. Před rákosím se zastavili jako sochy a upřeně zírali mezi stvoly. Zběžně jsem se podíval, pak i podrobněji a pořád jsem nic neviděl. Kluky nebylo možné od rákosí odtrhnout a Budulín intenzivně očmuchával rákosové stvoly. Koukal jsem tam jako puk a pak jsem to uviděl! Na kraji rákosí tiše stálo nejmíň deset malejch, nádhernejch, pruhovanejch čuníčků. Byli tak dokonale maskovaný, že bych o ně klidně zakop‘. Mávnul jsem na děvenku svojí, která čekala na louce, až se přištracháme zpátky. Zírali jsme chvíli okouzleně na to nadělení. Pak jsem vší silou utrhl psy z místa a odtáhl jsem je zpátky na louku. Celou dobu byli kluci tiše jako pěny a vůbec se nesnažili na čuníčky zaútočit, přestože to byla úplně ideální kořist. Možná tušili, že bachyně – mladá a hloupá, stará zkušená by s námi nejspíš udělala rovnou krátký proces – utekla ne moc daleko a v případě nebezpečí by je zrychtovala jak prase cvičku. Potřetí kluci uviděli stádo osmi divočáků velkejch jako krávy na protisvahu údolí. Bylo naprosto jasné, že k nám ani náhodou nepoběží. Kluci na ně řvali hrozným způsobem a asi strašlivé věci, neboť se divočáci rozeběhli a chtěli přeběhnout silnici. Tam byl ale silný provoz, což je vyděsilo, otočili se a běželi svahem zpátky a zmizeli v blízkém lese.Mí hrdinní pesové, kteří svým štěkotem zahnali na útěk houf pochodujících stodol, mě táhli za sebou na protisvah a stopovali jsme ty zbabělé kňoury až do lesa. Během stopování se ale každou chvíli zastavili, významně na mě pohlédli, Denis krátce vždycky ňafl, jestli je mi jasné, jací jsou to borci a čenichajíce běželi dál. Zkrátka si myslím, že pes dokáže velice dobře rozeznat, kdy mu jde o kejhák a zařídí se podle toho… |
| Vesničan v Praze (11.10.2005) U motorové kosy zakoupené před nedávnem u amerického specialisty na zahradní nářadí majícího v názvu hory a pole se mi přetrh‘ šroub přidržující nádržku s palivem. A nádržka, držící na dvou dalších šroubech, praskla. Asi specialistovi unikne jeden jediný šmejdovský šroub a jedna jediná šmejdovská nádržka maximálně jednou za deset let. A shodou okolností jsem obé součástí vyfasoval já. Současně s blbou žací hlavou, která se po pěti minutách práce přehřeje a slepí dohromady žací strunu. Takže to musíte rozebírat a skládat a produktivita práce neuvěřitelně stoupá. Přetržený šroub byl samozřejmě zašroubován do hliníkové hlavy motoru. Samozřejmě když ho odvrtáte, zničíte závit. Do hliníku vytočíte závit nový, větší. Ale zase neprostrčíte větší šroub skrz úchyt nádržky. Takže vezmete lepící pásku a přibastlíte nádržku páskou a zkusíte prasklinu zalepit lepidlem. Přičemž se připravujete se na to, že zanedlouho, až se vyhnojí další součástka, tuto špičkovou techniku necháte recyklovat, odepíšete dvanáct litrů, a koupíte si novou od úplně jiné firmy… V každém případě jsem při své cestě do Prahy neohroženě vstoupil do super-hyper OBI a jal se pátrat po lepidle a po pořádné lepící pásce. Regál s lepidly jsem našel snadno. Firma Pattex tam má celej regál. Pásku, která ledascos udrží, měli hned navrchu. Pak jsem pátral po lepidle. Potřeboval jsem lepidlo na tvrdé plasty, které odolává vibracím. Studoval jsem pečlivě regál, četl jeden návod za druhým a snažil jsem se nevšímat televize, která mi nad hlavou vytrvale vysílala reklamní šoty. Čučel jsem u regálu dobrých deset minut, našel jsem kdeco, ale kýžené plastové antivibrační lepidlo pořád nikde. Právě jsem se rozhodl, že se ponížím způsobem kutila nedůstojným a že se půjdu zeptat prodavače. Když v tom mi v levém slechu zašumělo slovíčko „vibrace“. I zastříhal jsem ušima a napjal čivy. Televize nade mnou celých těch deset minut vysílala spot o vynikajících vlastnostech lepidla Pattex superněco, vhodných zejména k lepení tvrdých plastů namáhaných vibracemi… Ne neprojevil jsem se jako kanadský žertéř a nešel jsem se zeptat prodavače na lepidlo na tvrdé plasty odolávající vibracím. Ale neodbytný pocit, že jsem stárnoucí dědek, který se nedokáže soustředit na víc věcí najednou, ten mě neopustil. Malý dodateček. Zámořský čtenář pan Pašek mi napsal tohle: nemecky cisar Friedrich der Grosse [1712-1786] ktery byl povazovan v Nemecku za jednoho z nejvetsich valecnych uspesnych strategu a vudcu, mel vybrat nového generala ze dvou stejne kvalifikovanych, zeptal se svych radcu posledni otazku: „Ma v zivote stesti, nebo je smolar?“ …tebe by si asi nevybral sveho generala. Já si naopak myslím, že mám spíš štěstí a dovolil jsem si fabulovat jak bych mohl dopadnout, kdybych štěstí neměl. Černá kronika deníku Rudé právo neblahé paměti: J.P.B. z obce M. kosil trávu pomocí motorové kosy dovezené z kapitalistické ciziny. Díky nekvalitní výrobě, nulové výstupní kontrole a přílišnému utažení italským dělníkem vykořisťovaným americkým oligarchou, došlo k přetržení imperialistického šroubu a následně k prasknutí polyethylenové nádržky. Nic netušícímu J.P.B. vytékající benzín potřísnil zezadu kalhoty. Poté došlo k samovznícení benzínových par. J.P.B. nyní žaluje dodavatelskou firmu Tuzex, neboť má ohořelé moudí, nemůže plnit manželské povinnosti a manželka si na něj stěžuje na MNV. Mimoto utrpěl vážnou újmu na své cti, protože mu okolí neřekne jinak než „dědek s uzenou prdelí“. |
| Chudáci pesové (10.10.2005) Občas se mi o víkendu stane, že se s klukama nedostanu na vycházku. Tuto sobotu a neděli jsem měl tak nabitou prací, že to opravdu nešlo. Dřepím celý týden za stolem, atrofuje mi svalstvo, kornatějí tepny a o víkendu bych se protrh‘. Musím položit betonový potěr na střechu verandy, dodělat okapy, nařezat dřevo a provozovat jiné piškuntálie. Potom večer padnu na kanape a jsem rád, že jsem rád. Představa podvečerní několikakilometrové procházky mi způsobuje hypoglykemické kóma. Pesové jsou přes den vytíženi hlídáním páníčka, aby ho někdo neukrad‘ i s kolečkem betonu, a otravováním malého vnoučka Standíka, který taktéž pilně pracuje a na svém plastovém kolečku převáží tu fošnu 5×10 centimetrů, tu několikagramový kus tvárnice, popřípadě se snaží rozházet do trávy kubík písku. Bohužel kolem něj proběhne ovčoun vesele vrtící ocasem, trefí ho tím svým vometákem a mrňous se poroučí k zemi. Neboť poměr velikostí je stejný, jako kdyby kolem vás kvačil Deinonychus a bacil by vás ocasem. (Samozřejmě za předpokladu, že se zrovínka klackujete někde v Americe spodní křídy a dotyčný představitel čeledi Dromaeosauridae nemá hlad.) Ovšem v podvečer, když už se sotva plazím a z posledních sil meju vercajk od malty, pesové ožívají. Běhají po dvoře jako magoři a snaží se mě kvílením vylákat ven. Mám špatné svědomí a ukecávám kluky večeří. Zatímco chroustají granule, mizím do baráku a dělám, že nikde nejsem. Snad to s procházkou klapne zítra pánové… P.S. Deinonychus – dravý ještěr spodní křídy (cca před 110 miliony let) dostal své jméno (Strašný dráp) podle drápu na zadních nohou. Byl asi tři metry dlouhý, vysoký byl kolem 1,8 metru. Jakousi mutaci Deinonycha jste mohli vidět ve filmu Jurský park. Tam mu ale říkali Velociraptor. Deinonychus disponoval poměrně vysokou hlavou s velkým mozkem. Jeho přední končetiny byly dlouhé a vybavené třemi prsty s nebezpečnými drápy. Ještě nebezpečnejší byly zadní končetiny. Na druhém prstě každé z nich byl velký otáčivý zahnutý dráp (až 13 cm), který dokázal, podle struktury prstu soudě, zatnout do těla své kořisti. Dlouhý ocas byl v podstatě tuhý a sloužil na udržování rovnováhy během rychlé změny směru běhu, popřípadě když se Deinonychus držel na hřbetě své oběti. I když byl prakticky celý ocas nehybný, jeho kořen byl ohebnější, zejména co se týká pohybů směrem nahoru. Když byl směrom nahoru nejvíc ohnutý, se hřbetem svíral téměř pravý úhel. Zadní končetiny Deinonycha byly sice silné, schopné rozpárat velkým dinosaurům břicha, ale byly zároveň dost krátké, vhodné pouze na kratší běh. Podobně jako jeho příbuzní ze skupiny Maniraptora, také Deinonychus byl zřejmě opeřený, přičemž najdelší peří měl na ramenou a konci ocasu. Mnohé zkameněliny svědčí, že oblíbenou potravou tohoto poměrně hojného predátora byli jedinci skoro dvaapůlkrát delšího a třicetkrát těžšího rodu Tenontosaurus. Jeden nález svědčí dokonce o skupinovém útoku (což je v podstatě logické vzhledem k tak velké kořisti), který se však neskončil jen smrtí Tenontosaura, ale o život přišlo i pár útočníků. Deinonychové tedy zřejmě lovili velkou kořist ve smečkách, i když malou kořist zabíjeli samostatně v rámci smečky. |
| Cement (4.10.2005) Že je Budulín stavební pes, o tom jsem se již zmiňoval. Ale začínám mít pocit, že vášeň mých psů pro stavební materiály začíná přerůstat meze normálnosti. Mám na dvoře provizorní garáž. Tedy spíše kůlnu bez vrat. A v té garáži skladuju různé nesmírně potřebné věci, které je škoda vyhodit, ale na které si, jak je rok dlouhý, nevzpomenu. Mimo jiné tam mám připravené takové speciální plastové hřeby pro připevnění zateplovacího polystyrenu na obvodové zdivo. Jsou umístěny jen tak v igelitovém pytlíku. Tedy lépe řečeno: byly umístěny. Neboť předevčírem ráno, když jsem vylezl z baráku, jsem je našel malebně rozprostřené po dvoře. A igelitový pytlík byl na cucky. Jakmile jsem se zadíval na zbytky sáčku, Denis se okamžitě zdekoval do boudy a Budulín si sedl, dal hlavičku na stranu a koukal jako umírající kachna. Případ jsem po kratším vyšetřování odložil ad acta s poznámkou „Pachatel neznámý“. Ovšem včera ráno jsem vyjížděl z nedotčené garáže, ale po příjezdu z práce jsem s úžasem nalezl půlku dvora posypanou cementem. Ty hovada pitomý vytáhly zpoza sekačky pytel se zbytkem cementu a roztahaly ho po dvoře… Samozřejmě Denouch vesele poskakujíc zmizel v boudě. A samozřejmě si Body sednul a zíral na mě stejným pohledem, jako František z Assisi hledíval na svá oblíbená zvířátka. Samozřejmě jsem nic nevyšetřil, protože oba měli frňáky čisté, jak potom lovili v mokré trávě myše. Zřejmě ta jejich aktivita souvisí s každoroční invazí myšů. Ty potvory hledají úkryt před zimou a nejspíš zalézají do všelikých pytlů, aby si tam vybudovaly hnízda. V pytlích potom šustí a chrastí, no a pesové se snaží dát jim na mišpuli. I když mezi námi – že by některý myš byl natolik dementní a vlezl by do pytle s cementem, to se mi nechce věřit… |
| Očkování (3.10.2005) V sobotu ve vsi probíhalo hromadné očkování psů. Čurbes hroznej, psi na sebe štěkali jako blázni, lidi byli nervózní… Samozřejmě že se svýma pesama se této všelidové a všepsí veselice nemohu zůčastnit, protože by během pěti minut chlupy lítaly. Mám domluveno, že pan doktor pro hromadném očkování přijíždí extra k nám na samotu u lesa. Pan doktor je ochotný, zejména od té doby co mu Body strašlivým způsobem ochcal před ordinací opečovávaný záhon květin. Okamžitě po příjezdu ranhojiče jsem zavřel Bodyho do kůlny, abych předešel excesům. Denis dostal na krk obojek, protože by jinak doktora oslintal a jeho auto ochcal. Denis se bál. Dával mi pacičku, tedy lépe řečeno tlapu a klepal se jak sulc. Držel jsem Denoušákovu hlavu v podpaží a pan doktor se plížil kolem auta jak starý indiánský stopař, drže injekci jak Vinnetou oštěp. Pes dostal ďobanec, ani o tom nevěděl. Přemístil jsem ho na dvůr a šel jsem pro Budulína do kůlny. Ten měl v očích takový ten ocelový pohled, který mívá akční hrdina (obvykle dobrák od kosti, nejlépe nájemný vrah na penzi), který celej film sype ptáčkům v parku a převádí stařenky přes křižovatky, ale teď se právě nasral, protože mu zlosyn rozšláp památeční autíčko na klíček. Je pravdou, že Body si dost pamatuje. A ví, že muž, ze kterého táhne pach léků, je nesmírně nebezpečný. Že ho pokaždé píchne do kožichu. Je také pravdou, že Body to píchnutí nejspíš vůbec necítí. Ale co kdyby! To je právě to. Co kdyby jednou nedával pozor a ten chlap by ho místo injekce třeba kousnul. Nebo by mu sežral granule k večeři. Nebo tak něco… Zkrátka Budulín dostal obojek, to je taková smyčka z řetízku s okem na konci, já vzal oko hezky nakrátko a šli jsme k vratům. Z vrat jsem musel vyhodit Denise, kterému otrnulo a znovu chystal velkou slintací a ochcávací scénu. Body šel klidně vedle nohy – jako učiněný beránek. Akorát ten pohled se mi pranic nelíbil. Já ho totiž znám. On nějak vycítí, že polevím v pozornosti, během zlomku vteřiny mobilizuje všechny své síly, zkouší se vyškubnout a udělat, co mu velí jeho pud. Tedy urvat doktorovi ruku u samého ramene, kousnout ho do zadku a tančit v okovaných botách po jeho kostech. V pozornosti jsem nepolevil, Bodyho jsem posadil, chytil jsem mu hlavu do podpaží, pan doktor se zpoza auta připlížil, ďobnul psa a odplížil se zpátky do bezpečí. Psa jsem vrátil zpátky na dvůr a během deseti vteřin bylo hotovo. Ovšem celé odpoledne, jakmile jsem se na dvoře zastavil, zhmotnil se mi u nohy Budulín, chvíli mi upřeně zíral do očí a pak se svalil na záda, abych mu drbal břicho. Za odměnu. Protože zločinnému lékaři, který ho tak sadisticky týral, neurval ruku u samého ramene. nekousl ho, atd. atd… |
| Stavební úpravy (29.9.2005) Včerejší sváteční den jsem využil ku zvelebování svého sídla. Trochu jsem zedničil, protože bylo třeba omítnout zeď u verandy. Denis, jak je jeho zvykem, chvíli přihlížel. Ale protože ho duševně ničí pozorovat fyzickou dřinu, odešel za barák a usnul. Body přihlížel se zájmem celou dobu. Tedy úplně celou dobu ne. Zíral na mě do okamžiku, kdy jsem strhával čerstvě naházenou maltu do roviny. Zrovna když jsem si pochvaloval, jak se mi to pěkně povedlo, Budulín se ke mě otočil zády, odešel k vratům a tam tiše zvracel. Možnost, že zvrací kvůli duševnímu otřesu z mizerně ohozené zdi, jsem vyloučil. Vápno, či cement taky nesežral, to je na dobrmanovi zřetelně vidět. To mám vyzkoušeno. Budulín je stavební typ. Už jako štěně rozkousal pytel s vápnem, který jsem měl neprozřetelně uskladněný ve psí boudě. Tchýni, která zrovna byla u nás na návštěvě, ráno málem trefil šlak, když vylezla na dvůr a viděla tam úplně bílého dobrmana a ovčouna, jak chodí po dvoře a kudy chodí, tudy blijou. Denis se poučil z krizového vývoje, ale před Boďákem musím pytle stále skrývat. Tentokrát byl materiál bezpečně ukryt za plotem. Šel jsem se podívat, co že to ten pes vlastně vyblil a ona to byla tráva. Klidně jsem šel pokračovat v nahazování, potože tohle kluci dělají. Ochcávají třeba měsíc jeden trs trávy a když pak tento smrdí jako rasův pytel, labužnicky ho oždibují. Během půl hodiny jdou blít k plotu, napijou se a s výrazem feudálního velmože, který odložil právě spořádanou krmi do blicího korýtka v koutě hodovní síně, se vracejí ke svému trsu trávy a hodují dál. Stavební úpravy dopadly uspokojivě, nářadí a míchačku jsem uklidil dříve, než je Boďák stihl ochcat. Jenom na pytel od vápna jsem zapomněl. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem na dvoře potkal kejchajícího dobrmana… |
| Moudrost stáří (27.9.2005) O víkendu jsem si sedl na schody u verandy a obouval jsem si boty. Myslíte možná, že to je činnost tak všední, že netřeba o ní psát. Činnost to možná všední je, ale ne u nás. Body má v popisu práce napsáno, že pokud páníček sedí na schodech, je třeba neprodleně požvýkat mrtvou myš značky SpearMint, DoubleMint, či JuicyFruit. Poté přikvačit, stoupnout si proti svému pánu a dýchat mu ze vzdálenosti deseti centimetrů do obličeje. Tím se prosté zavázání tkaniček mění ve hru se smrtí, neboť si boty zavazuji se zatajeným dechem a každé zašmodrchání ubírá drahocenné molekuly kyslíku. Ale o tom jsem psát nechtěl. Při zavazování bot jsem si všiml, že Body má na hlavě tu a tam šedé chlupy. Však je mu taky sedm let a to už je u dobrmana půlka života. Mnohé bylo řečeno i napsáno o moudrosti stáří, ale Budulín to pravděpodobně neslyšel, ani nečet‘. Lítá pořád tak potrhle jako dřív, má snahy sežrat cokoliv, co se hne kolem baráku, podle přístupu k jistému druhu našich spoluobčanů mám pocit, že je stále tajný skinhed. Akorát je teď dřív vyplivanej. Zjistil také, že nebývá dobrý nápad žrát syrové maso. Jako třeba chcíplého zajíce, či delší dobu mrtvé kuře. Rozkousat hovězí kost mu trvá taky o trochu déle než dřív. Ale to, že když vleze na podzim do ledový vody, že ho rozboleji revmatické tlapy natolik, že nebude moci sám vylézt z potoka, to mu pořád ještě nedochází. Zrovna tak se nenaučil, že bez vodítka nesmí hodinu lítat po lese jako trotl a kašlat na povely. Stále považuje lidové myslivce za určitý druh lovné zvěře a nedá si vymluvit, že se nesmí mlsně olizovat a upřeně zírat na tyto kolemjdoucí důstojné nádoby naplněné láskou k přírodě, protože by si na něj mohly jednou počkat a s potěšením ho rozstřílet na kusy. Zato Denis mě v sobotu silně překvapil. Po pěti letech usilovného tréningu dokáže prolézt rourou pod můstkem přes potok nejenom proti proudu, ale i po proudu. Teď zjistil, že když vyleze z roury nad můstkem, může se otočit a tou rourou může prolézt zase dolů pod můstek! A tudíž nemusí přebíhat po břehu, když chce prolézt rouru ještě jednou. Úžasný záblesk ovčáčího génia. A trvalo mu to jenom pět let, než na to přišel. Už se těším, jakou myšlenkovou hloubkou mě obdaří za dalších pět let… |
| Skokan (22.9.2005) Nejenom stopaři či bezdomovci mohou smrdět. V autobuse, kterým se přesouvám z práce domů, jezdívá chlápek přezdívaný Skokan. Má nějaký nervový tik, takže se trochu chová jako fanoušek hokeje na Staromáku. Akorát u toho nehuláká „Kdo neskáče není Čech!“ Ale to není podstatné. Podstatné je, že se nemeje. Stoprocentně se nemeje minimálně týden před tím, než se rozhodne sednout si vedle mě. Mí psi Skokana platonicky milují, neboť vždycky když mám to potěšení a on se rozhodne vedle mě sedět, nasáknu jeho nevtíravým osobním parfémem a mí pesové mě pak frňákama skenují a čtou si mě se stejným zájmem jako důchodci Blesk. Včera jsem zjistil, že mí psi nejsou jedinými fajnšmekry, neboť Skokan si sedl vedle nevidomé paní, která občas jezdívá se svým vodícím retrieverem Eduardem. Eda, do té doby ležící flegmaticky na podlaze náhle ožil a chtěl se se Skokanem kamarádit. Ten se tvářil odmítavě, tak mu Eda alespoň očuchával ponožky. Pak vysvitlo sluníčko a opřelo se plnou silou do Edy i do Skokana. Pes si usyknul a Skokan se začal odpařovat. Kolem nich začala opalizovat aura obsahující mnohem hustší vzduch než ve zbytku autobusu. Jako na povel sebou kolemsedící lidé škubli a otevřeli okénka. Marně. Hustota ektoplasmy byla taková, že okénkem nepronikla ani molekula ozónu, oxidu uhličitého, či dusného, ani jiného plynu, z něhož se skládá pražské ovzduší. V okamžiku, kdy obličeje kolemsedících získávaly světlezelenou barvu, se autobus naštěstí rozjel. Aromatická koule, poslušna zákona o setrvačnosti, se odtrhla od svých tvůrců a vydala se na cestu autobusem. Na konci autobusu kdosi duchapřítomně otevřel střešní větrací okénko, koule se protáhla ven a vesele hopsajíc, zmizela za námi na dálnici… |
| Kukuřice (21.9.2005) Vedle baráku zemědělci na jaře zaseli kukuřici. Protože letos slušně pršelo a nebyly žádné suchopáry, kukuřice rostla a rostla a vyrostla veliká, převeliká. Tudíž nebylo vidět, co se v té kukuřici děje a jaká svoloč se tam pohybuje. To silně rozčilovalo moje psy. Ono to taky naštve, když vám kolem plotu hopsá zajíc, vy na něj začnete štěkat a zajíc klidně udělá Hop!, zmizí v kukuřici a na dva psí skoky od vás se vám směje, až se mu ušiska natřásají. Mimoto se večer v kukuřici pohybují domorodci, jimž nic cizího není cizí a rozkrádají klasy, aby jejich slepice měly pěkně oranžové žloudky ve vejcích. A to psychicky deptá moje kluky snad nejvíc. No řekněte – znáte snad větší slast, než kousnout do zadele tejden nemytýho dědka a větší duševní muka, když ten dědek je pár metrů od vás a vy na něj nemůžete? Včera ale přijela sekačka futuristických tvarů samý zubatý kotouč a špice, jak vystřižená z filmu Terminátor. Během hodiny byla kukuřice sklizena a přeměněna na surovinu pro siláž. V pravém slova smyslu se před kluky otevřel nový obzor. Bylo jim umožněno zase po dlouhé době přehlédnout prostor až k lesu. Důsledek byl také předvídatelný. Na pole se v noci přesunula zvěř z lesa a konzumovala zbytky kukuřičných klasů válících se po zemi. Kluci zuřivě štěkali skoro celou noc a každou chvíli mě budili. Když jsem se v pět ráno nevyspalý potácel na autobus, tak byl dvůr pesoprázdný a kluci si užívali zaslouženého spánku, aby byli večer fit a mohli znovu hulákat jak trhovci do dvou do rána… |
| Všeho moc škodí. A nebo ne? (19.9.2005) V sobotu byla sprostá zima. Olověně šedé mraky nacucané vodou se hnaly nízko nad zemí skrápěnou sprškami ledového deště. Špička kopce Hůra (583 m.) byla schována v mracích a od severovýchodu foukal vítr vychlazený arktickými ledovci. Prostě psí počasí. Já jsem se hluboce zamýšlel na kanapi v kuchyni a poslouchal meluzínu v komíně. Po chvíli jsem zjistil, že to není meluzína, ale že je to dobrman. A ne v komíně, ale pod oknem. Budulín měl pocit, že teď je ten nejlepší čas na psí procházku. Kvílel jak muezzin na minaretu. Zaťal jsem zuby a tvářil jsem se, že nic neslyším. Po patnácti minutách jsem si gratuloval, jak jsem drsnej, že odolávám příšerným skřekům linoucím se z venku. Po dvaceti minutách jsem byl již obutý ve verandě a oblékal jsem vaťák. Vyrazili jsme na procházku. Na Rovinách se do nás opřel severák, až praštělo v kostech, ale klukům to nijak nevadilo. Mě celkem taky ne, protože jsem měl na sobě vaťák. Začalo mi to vadit v okamžiku, kdy se na obzoru objevila šedá clona přeháňky. Samozřejmě se to stalo v místě, odkud už nebylo návratu. Domů daleko, k nejbližšímu lesu půl kilometru rozbahněným oraništěm. Nejblíž to bylo k rybníčku v lukách. Na jeho hrázi roste obří vrba, pod kterou by se dalo schovat. Mimoto je to místo, kde se Denis nejraději koupe, neboť voda rybníčku je zelená řasami, porostlá vodním morem. Když z ní vylezete, báječně voníte jako čerstvě vypuštěný rybník. Mimoto si této vody můžete nachloustat plné břicho – výborně se potom zvrací. Šedá slona deště se mezitím přiblížila děsivou rychlostí a zahalila nás závojem mlhy a ledových kapek. Svět se zmenšil na vnitřek mokré koule o průměru dvou desítek metrů. Pustil jsem Denise z vodítka, protože všichni živí tvorové s inteligencí vyšší než mají vlastníci roztroušené nervové soustavy, byli poschováváni před deštěm někde v suchu a nehrozilo nebezpečí, že dojde k nějakému incidentu. Denda radostně lítal po louce, voda z něj stříkala jak z houby na všechny strany a já kvačil ke kýženému stromu. Zachoval jsem se podobně jako kdysi dávno Ján Kollár: …raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. Bohužel jsem nebyl na cestu vybaven jako druhdy slovenští obrozenci. Dubisko nemaje, přimkl jsem se ke kmeni vrby a čekal, až se ten slejvák přežene. Body stál na cestě a klidně moknul. Ovšem Denis, ten mě překvapil. Byl mokrý, že z něj voda cákala na všechny strany, čtvrt hodiny se nacházel v epicentru šíleného lijáku a přesto byl pravděpodobně totálně dehydrován. Skočil do rybníka, plaval sem tam a pil přitom zelenou vodu kořeněnou žabincem. Až poté, co vypil minimálně čtvrt rybníka a šplouchal při chůzi jak konev, byl ochoten rybník opustit a pokračovat v procházce. |
| Myšové mizerný (16.9.2005) Začal podzim a jako každoročně, i letos zahajuji boj s myšema. Neboť na poli nad barákem zemědělci posekali lán s obilím, podmítli ho a tím se stalo, že tisíce myšů nemá co žrát a kde bydlet. Část myšů se odstěhuje do spádové obce a část ke mě na zahrádku a do baráku. Začíná závod s časem, zda stihnu vytahat mrkev dřív, než mi ji sežerou, zda vykopu brambory alespoň s dvacetiprocentnímu ztrátami, neboť ty myšové mizerný provrtávají brázdy po celé délce, pečlivě vybírají velké brambory a půlku z jedné každé sežerou, takže zbytek musíte vyhodit. Totéž se děje s ovocem. Vlašské ořechy jim dělají problémy, takže jich většinou polovinu zachráním, ale lískové ořechy si myšové sklidí sami. Každý rok se snažím vyhlídat okamžik, kdy jsou lískáče dostatečně zralé k otrhání, ale myše to poznají daleko líp a během jediné noci oholí keře úplně dočista. Pro psy začíná sezóna výkopových prací. Neboť myšové si hrabou nové nory kolem baráku a psi se je snaží vyhrabat. Kolem baráku je to samá jáma a psí hovno, neboť při pilné práci dobře tráví. Tudíž vycházet z domu v noci bez dobré baterky může akorát tak pyrotechnik ve výslužbě, aby si oživil reflexy z časů, kdy se plížil minovými poli. Pravděpodobně jsou i mezi myšema depresivní maniaci se sebevražednými sklony. V sobotu psi pilně štěkali k lesu na zlotřilé houbaře. Jak může potvrdit leckterá úřednice, při štěkání vysychá v krku. Úřednice toto řeší pitím kávy, mí psi mají na dvoře kýbl s vodou. Kýbl byl ráno čerstvě natočen, ale psi se z něj ani jednou nenapili. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, až když se vnuk batolící se po dvoře, doštrachal ke kýblu a začal nadšeně pištět. Dcera na něj zavolala takový ten maminkovský příkaz jako že je to fuj a aby okamžitě šel pryč, který nikdy žádné batole neposlechne. Standík samozřejmě neposlechl a mezi pištěním jí něco důležitě vykládal tou svojí miminkovštinou. Dcera tedy došla ke kýblu, aby zjistila, co že je tam tak úchvatného, že se od toho Standa nemůže odtrhnout. V kýblu plavala utopená myš. Je zajímavé, že psi dokážou vypít vodu z rybníka, která je úplně zelená, usrknout vody z kaluže s duhovými oky nafty, zajíst to týden starou mršinou zajíce, ale tři hodiny natočená voda s čerstvě utopenou myší je jim eklhaft. Voda byla vylita, kýbl vypláchnut a byla natočena čerstvá. Psi se okamžitě vrhli ke kýblu a vychlamstali nahned půlku obsahu. Takže měli oba dva žízeň jako hrom, ale ta myš, ta je odpuzovala… |
| Když se vydaří vlkodav (15.9.2005) Miluju vlkodavy. Možná proto, že žádného nemám. Miluju je od chvíle, kdy jsem slyšel kamaráda menší postavy vyprávět, jak šel po ulici, zahnul za roh a díval se stejně velkému vlkodavovi do očí. Ale příhoda, kterou chci vyprávět, pochází od jiného kamaráda…. Tento jiný kamarád je řezník, postavy impozantní, svalnaté. Možná by se dalo dokonce říci, že je to vyžranej řezník. A tenhle řezník, muž nebojácný, neboť jinak by nemohl dělat na jatkách, šel navštívit svého kamaráda. Vlezl na dvůr a kamarád nikde. Volal, hledal a nakonec se dostal až do kuchyně, jejíž dveře, jak už to u vesnických stavení bývalo, vedly rovnou do předsíně. Tam taky nikdo nebyl. I sedl si na židli, aby vyčkal příchodu majitele nemovitosti. Za chvíli uslyšel cvakání drápů o podlahu a do kuchyně přišel vlkodav jako tele. Lehl si před návštěvu a upřeně na ni zíral. Kamarád za chvíli znervózněl a chtěl se zvednout. Vlkodav zajisté náhodou zrovna zívl a kamarád pod hlubokým dojmem z viděné tlamajzny plné zubisek si zase sedl. Seděl nehnutě hodnou dobu, neboť na jakýkoli pohyb vlkodav reagoval zíváním. Po chvíli ho napadlo, že by mohl zdrhnout oknem. Než se ta obluda zvedne ze země, mohl by být fuč. Obrátil se tedy pozvolna k oknu, aby obludu nerozdráždil rychlým pohybem. Oknem do kuchyně čuměl druhý vlkodav… Kamarád začal pozvolna vlhnout v místech, kde záda přecházejí v němou tvář. Ale statečně nehnutě seděl dál. Za chvíli se ozvaly na dvoře kroky majitele usedlosti a návštěvník se prudce nadechl, aby zavolal pomoc. Poté zase prudce vydechl, neboť dosud ležící vlkodav se postavil a zíral na něj se zájmem patologa, těšícího se na zajímavou pitvu. Konečně majitel přišel do kuchyně a dostal záchvat smíchu. Ono vidět mistra řeznického, který se chlubí v hospodě činy přeudatnými při krocení býků, jak sedí bledý jako smrt na židli, místo aby podrbal přítulného pejska za ušima, to se každý den nevidí. Řehnil se prý asi pět minut tak, že mu praskaly slzní váčky v očích. Po celou dobu se vlkodavové ani nepohnuli. Pán je odvolal až poté, co se dosytosti vysmál a vyhnal je na dvůr. Kamarád mu příšerně vynadal, proč nechává volně běhat tygry po baráku, ale nemělo to ten správný efekt, protože ho majitel neustále přerušoval přiblblým chechtáním, takže nakonec se začal chechtat taky… |
| Jádro pudla (14.9.2005) Houby rostou jako blázni a do lesa to láká i lidi, kteří by tam za normálních okolností nestrčili nos. V neděli po obědě šli kolem našeho baráku do lesa manželé – typičtí sváteční houbaři – lufťáci. Fungl nový košíček, sportovní oblečky světoznámé značky s pohlcováním potu, odpuzováním deště, generováním vůně roztouženého minka, na nohou nefalšované tchajwanské adidy. Psi je viděli už zdálky a řvali u vrat jak horda čoklů basketbalistickejch. Teda baskervilskejch… Když nebožáci došli až k vratům, psi zjistili, že nejenom lufťáci jdou kolem, ale i jeden jedlý pudl. Vykoupaný, navoněný ostříhaný podle poslední módy. Prostě pitomej cajzlovskej frajírek. V ten okamžik kluci ještě zvětšili svoji hrůzostrašnost. Denis se naježil, takže vypadal jak buldozer a Budulín se snažil prokopat skrz šutry pod vraty. Pudl se samozřejmě nedal. Ač na vodítku, snažil se řvát taktéž hrůzostrašně a jediné štěstí bylo, že mu páníčci nerozuměli, protože to musely být sprosťárny, které by slušně vychovanému pudlovi neměly přejít přes pysky. O moje psy se pokoušel infarkt a už jenom chrčeli, když zločinný pudl s páníčky zmizel v lese. Body si musel jít chvíli lehnout, aby se zotavil z právě prožitého duševního otřesu, ale Denis byl neustále ve střehu, hlídal v koutě u plotu. Když se tam postaví na zadní a opře se o plot, tak vidí až k lesu. Každou chvíli jsem ho takhle viděl stát a přísně zírat do lesa. Denis většinou zapomene po hodině, co to vlastně chtěl, ale tenhle pudl se zaryl hluboko do ovčáčí paměti, protože na něj čekal celé odpoledne. A jakmile se hafištěk vynořil z lesa, Denis doběhl na zahradu pro chrápajícího Boďáka a hnali se k vratům, aby pokračovali ve své snaze zjistit, jaké je jádro pudla… |
| Katalog… (13.9.2005) Moje dámy si přinesly domů katalog. Kosmetický katalog světoznámé firmy Navoň. Rozebíral jsem se synem, zda tato firma má kromě obchodních reprezentantek zvaných Navoň baba i obchodní reprezentanty. Neboť nám připadalo naprosto normální, že jedna baba řekne druhé: „Tohleto je vynikající přípravek proti vráskám ze sušených exkrementů hrocha doplněný výtažky z nilského rákosí.“ Druhá baba jí to bez problémů uvěří, neboť hroch žere nilské rákosí a jakživ nikdo neviděl, že by hroši měli na prdeli vrásky. Takovýmto logickým kotrmelcům se říká psychologie a vyučuje se to na vysokých školách. V dobré víře si první baba zakoupí kelímek, pilně se s tím každý večer matlá a manžel má klid, protože se ta jeho zabaví a neštěká na něj, že dal špinavý ponožky do koše vlevo, místo vpravo, protože od včerejška je koš vpravo na čistý prádlo a on je tupej, protože to nepochopil. Připadalo nám absurdní, že by mohl existovat Navoň dědek (on existuje! říká se mu Navoň lemoun) protože když mi úplně cizí chlap řekne: „Tohle je extrakt z potních žláz pštrosa afrického, natírej si tím břicho a budeš ho mít jak děťátko prdelku…“ tak mu buď jednu ubalím, nebo uteču. Nebo obojí… I naslouchal jsem trochu jejich rozplývání nad světově znějícími řadami kosmetiky Vypucuj skina (Clear Skin), Vypadni (Far away), Plnou parou (Fullspeed), či Nezasviň se (Keep clear). Mimo jiné tam byla kosmetická řada pro dámy starší třiceti let, obsahující cosi jako tmel, brusnou pastu, základovku, vrchní email a leštěnku. Nedalo mi a poptal jsem se zda je v nabídce něco pro starší padesáti let. A dcera suše odpověděla: „Import z Egypta. Mumifikační olej…“ |
| Životní snímek… (12.9.2005) Světoví fotografové věhlasných jmen, kteří svými fotoaparáty nasekali tisíce snímků, mívají jeden, či dva obrázky, za něž se dostanou do fotografického nebe, kde jim nikdy nedojde film, vždy budou mít nasazený ten správný objektiv a filtr a vždycky budou mít své vernisáže plné nadšených diváků, zatímco duše jejich konkurentů si budou v koutě závistivě hryzat nehty. Tito fotografové většinou bývají připraveni na Životní Snímek. Popřípadě něco došvindlují dodatečně. Pokud se Životní Snímek objeví nečekaně, tasí fotoaparát rychlostí, při které by Billy The Kid zbledl závistí. Ke mě se Životní Snímek blížil naprosto nečekaně. Byl jsem jako správný dědeček s vnukem na výstavě drobného zvířectva, aby chudák dítě mělo alespoň rámcovou představu jak vypadá prase, husa či kachna. Pak jsme se šli podívat na Loretu, kde byla pouť. Loreta byla postavena v době katolizace českého venkova, neboť na protějším kopci kázával Mistr Jan Hus a i dlouho po jeho smrti se tam furt slejzal neposlušnej českej národ. Takže stopy po heretikovi byly dokonale zahlazeny, na jiném kopečku se stal zázrak a postavil se nový kostelík. A lidi jak už byli zvyklí v neděli někam chodit, kromě několika disidentů se prostě přesměrovali. Typická česká pouť to byla. Na polní cestě vedoucí k Loretánskému kostelíčku postával borec v černém, který vypadal jako Babinského syn. Zasolil jsem dvacet korun parkovného a mohl jsem si postavit auto kam jsem v absolutně neorganizovaném chaosu chtěl. Omrkli jsme pouťové atrakce skládající se z indočeských prodavačů cukrové vaty, vietnamských prodavačů čínského textilu, stánků s italskými špagetami tvářícími se jako čínské nudle a vietnamskými jarními závitky. Vzadu u kostelíka, kde se věřící marně snažili přezpívat zvenku se valící techno, stál jeden velký řetízák a jeden malý. Také kolotoč s malými autíčky a koníky pro úplné mrňousy. To už se ke mě okamžik Životního Snímku blížil mílovými kroky a já stále ještě nic netušil. Standík nadšeně pištěl při pohledu na kolotoč a něco mi neustále miminkovštinou vykládal. Posadil jsem ho tedy do autíčka a jak jsem se připravovat svého Nikona, abych spáchal standardní snímek mrňousa. Snímek, který je páchán od vynálezu fotoaparátu. Snímek natolik profláknutý, že další ztvárňování tohoto námětu by podle názoru polo- či profesionálních fotografů mělo být trestné. Tedy fotografii mrňousa stojícího, sedícího, či ležícího u čehokoli. Zaklekl jsem, naučeným pohybem jsem zvedl foťák k oku a CVAK! V tom se to stalo! Životní Snímek byl tu! Neboť v danou dvěstěpadesátinu sekundy drsný, hospodskými ventilátory ošlehaný a rumem impregnovaný věkovitý majitel kolotoče vstoupil do záběru. Místo banálního snímku vnoučka sedícího na papírmašové napodobenině formule jedna se do stříbrných molekul filmového pásu navěky nesmazatelně otisklo moudí kolotočáře… |
| Kdo umí poslouchat… (8.9.2005) Včera děvenka moje starostlivá dávala psům večeři a malej Standík samozřejmě u toho musel asistovat. Jeho baví koukat, jak jiní lidé jedí a přímo ho fascinuje pozorovat u večeře psy. To sedí na bobečku a upřeně zírá, jak Body chroustá granule. Mele přitom pusinkou a mlaská. Pak se zvedne a běží se podívat na Denise. Za chvíli zase zpátky. A tam. A zpátky. Prostě děsný práce při dozírání na psí večeři. Děvenka došla se Standíkem na dvůr, vrátila se do verandy a naplnila kastroly. Vynesla je ven a zavelela: „Sednout!“ Jedinej, kdo si sednul, byl malej Standík. Psi stáli a čuměli jak když jim nadloube. Teď jsou dvě možnosti: Buď mají psi inteligenci na úrovni ročního dítěte (Standovi je rok a čtvrt) a dál to nedotáhnou, nebo přesně vědí, co to je povel Sedni! a kašlou na něj. Můj osobní dojem je, že b) je správně. Proč by si měli sedat a čekat až dostanou svůj kastrol, když lze očekávat cirkusové vystoupení na téma „Proč ty psi neposlouchaj?“ |
| Taurcon… (5.9.2005) Nymburský Taurcon – setkání příznivců fantasy rád navštěvuji rok co rok od jeho založení. Letos to bylo už potřetí. Solidně organizačně zvládnutá akce, vždycky si vyberu v programu co mě zajímá, a to hlavní – nejsou tam davy fanů řítících se od jedné celebrity ke druhé, obsazené všechny občerstvovací stanice a pod. Je to takový spíše komorní Con tak pro sto – stopadesát lidí. Ale přestame býti popisní. Svištěl jsem takhle v sobotu v noci výtahem do svého doupěte a se mnou stály v kabině dvě sličné Elfky. Ne, netěšte se hambárny, či výtržnosti nebudou. Byl jsem v rámci možností střízliv a pouze jsem se laxně opíral o stěnu a zíral do blba, neboť jsem si v paměti přehrával před chvílí viděného Spidermana II a blahořečil jsem svému rozhodnutí nejít na něj do kina. Tyto Elfky byly dvě dovedně maskované sedmnáctileté slečny vznešeného chování a skutečně Elfích xichtíků (tedy samozřejmě bez těch špičatých ušisek :-)). A jely do sedmého, zatímco já do desátého. Starého děduly v koutě výtahu si nevšímaly a řešily svůj problém. P.S. všimli jste si, že současná mladá generace neustále cosi řeší? My jsme si povídali, žvejkali, kafrali, vyprávěli, ale teď se řeší problémy. Je to takové akčnější a naznačuje to tíhu světa, kterou na svých bedrech mladá generace nese. Ehm… Tedy zpět k tomu vznešenému chování. Vznešené bylo do okamžiku, kdy do mých znavených ušisek proniklo něžné zaševelení elfích rtíků: „On mi říká Hvězdo mých očí…“ Moje zvědavé já bryskně zapudilo představu Spidermana zoufale blábolícího halyvůdské fráze a napnulo zbytky sluchu, aby zaznamenalo současné balicí techniky, pro případ náhlého výskytu druhé mízy, neboť jak praví Shakespeare: „Muž s jazykem nemá cenu, když jím neoblomí ženu.“ A něžné rtíky pokračovaly: „Jenže já ho mám u prdele! A né u svý! Mám ho u prdele tak ňák obecně! Protože mě nasral!“ Přes hluk výtahu jsem zaslechl, jako by se někdo v dálce obrátil v hrobě. Který z dávných anglosaských bardů opěvujících Elfy to byl, nevím. Možná teď čekáte filipiku na téma „Ó časové! Ó mravy!“ Neučiním tak. I za mých mladých let se vyskytovaly krásné dívky, které lákaly pouze do okamžiku, než promluvily. A myslím, že i za časů mých rodičů, neboť táta občas o některé své vrstevnici prohodil: „Todle bejvala za mlada krásná ženská, ale nesměla vodevřít hubu.“ Tenhle jev existuje co svět světem stojí a stejně pokaždé, když se s ním setkáme v reálu, je nám z toho tak trochu smutno… |
| Kozí příběh ještě jeden… (2.9.2005) Moji rodiče od nepaměti chovají kozu. Zatím poslední exemplář koupil brácha od místního opilce v hospodě za dvě stovky. Ten chlapík, to byla taky zajímavá postavička. Vypůjčím si jméno z jednoho českého překladu Leacockových povídek, neboť dotyčný je již na pravdě boží a nebudeme přemíláním jména rušit jeho věčný spánek. Tedy tento chlapík, říkejme mu Mr.Rumpill, se od ranného mládí věnoval svému koníčku – žízni. Cca do dvaceti let to byl veselý a vtipný společník, aktivní člen místního občanského sdružení FOFO. (Furt Ožralí, Furt Ospalí.) Jako mnozí jiní před ním i po něm dlouhodobým výzkumem zjistil, že hlad je jenom převlečená žízeň a že alkohol je jídlo. Pak se vypracoval v norka, kterému stačilo opičku přikrmovat dvěma, třemi pivy denně. Kamarádi postupně se pozvolna vytráceli, holky se vytratily už dávno a ve třiceti to byl osamělý kašpar sloužící k pobavení alternativně inteligentních spoluobčanů, pro něž bylo vrcholem komična vymočit se nebohému Rumpillovi do třetího piva a pozorovat, jak to pije. Rumpill zemřel ve čtyřiatřiceti. Po několika dnech ho našli doma ve vaně, kde vykrvácel na prasklý vřed. Tedy od tohoto Rumpilla koupil brácha kozu. Zvíře hodné a inteligentní, jehož jedinou slabostí je mlsnost. Vždycky, když nastal pravý čas, s ní táta jezdil do vedlejší vsi ke kozlovi. Vyndal zadní sedadla z Warťáka a vyvedl kozu na dvůr. Koza sama nastoupila do auta a tátovi koukala přes rameno, kam se jede. Popřípadě se rozhlížela z okénka po krajině. Ve vedlejší vsi spořádaně vystoupila, zadováděla si s kozlem, zase nalezla do auta a jela domů, těšíce se na další sexuální jízdu. S věkem postupně ubývalo erotických zájezdů, zato se té potvoře vypracovával mlsný jazyk ad absurdum. Táta má pro kozu na půdě vyčleněnou speciální sekci se senem, protože koza nežere dlouhý seno, seno od silnice a nejlíp jí šmakuje otava. Taky trávu obsahující svízel, kopřivy a jiné plevely přebírá s takovou nechutí, že máte snahu se jí pomalu omluvit… Minulý týden mi brácha říkal, že přinesl z lesa houby a několik jich, jen tak pro zajímavost, nabídl koze k sežrání. Co myslíte? Ta potvora žere jenom hříbky!!! |
| Kozí příběh… (31.8.2005) V dobách mého dětství dozníval bukolický vesnický život, jak jej známe z Ladových, či Alšových obrázků. Ve velkých vesnicích to už k vidění nebylo, ale v malé vesničce pod Blaníkem, kam jsem jezdil k babičce, se pár věcí zachovalo. Auta byly dvě ve vsi, autobus tudy nejezdil a silnice ve vsi končila, takže náves byla plná husí a kachen, děcka si hrály na silnici a nikdo neměl strach, že je něco přejede. My jsme už neběhali bosatí a otrhaní jako děcka od Alše, ale chodili jsme pást kozy, husy a někteří z nás i krávu. Váleli jsme se celé odpoledne na louce, mastili jsme karty, vyráběli píšťalky či lodičky z kůry a vyprávěli si příběhy. Hlavně to válení a vyprávění mi chybí… a to fantastické moře času… Leč zpět k meritu věci. Koza je zvíře, které se pase dobře. Zatlučete kolík, hodíte smyčku řetízku přes něj a jdete dělat něco užitečného. Třeba ležet na zádech a koukat na oblohu. Nebo dělat ohníček a péct buřty, či topinky. Koza je zvíře inteligentní a když se jí něco nelíbí, ozve se. To pak vstanete, rozmotáte zamotaný řetízek, či přendáte kolík i s kozou o kus vedle na nevypasený kus trávy a vrátíte se k rozdělané práci. Samozřejmě jsou i stinné chvíle. Je to skoro sto let zpátky, kdy moje babička, dejž jí pámbu věčnou slávu, bydlela jako mladá holka ve Rzavé u Tábora a kamarádila s místní partou mladistvých kriminálníků, kteří jednak rostli pro šibenici, jak se dále ukáže a jednak měli na starost kozu. I přišlo na to, že všichni museli velmi nutně jít sousedovi na jabka (tedy spáchat trestný čin polního pychu) a koza by jim samozřejmě překážela. Uvázali ji ke šraňkům a vyrazili. Dlužno podotknout, že šraňky byly dole. Asi byly dole poměrně často a poměrně dlouho, neboť mladistvé delikventy nic nenapadlo. Kolem projela místní lokálka a hradlař ve strážním domku o půl míle dál začal točit kolem a zvedal šraňky jemu přidělené. (Pamatujete se ještě na dráty natažené kousek nad zemí podle kolejí a na ty složité kladkové převody?) Tehdy mu přišlo divné, že to zvedání jde nějak ztuha a pomyslel si, že bude muset projít trasu a kladky promazat. Ovšem za chvíli kolem projel vozka a chechtaje se do rachotu kol cosi zavolal. Hradlař měl pocit, že to znělo jako: „Visí ti koza!“ Pomyslel si cosi o pošahancích, ale myšlenka se mu uhnízdila v hlavě a nedala mu pokoje. Delikventi se mezitím vrátili ke šraňkům a polila je hrůza. Neboť koza visela oběšená vysoko nad nimi na zvednuté závoře. Když měříte kolem jednoho metru a nad vámi visí koza v třímetrové výšce na bidle o tloušťce deseti centimetrů, musíte si sednout pod ní a čekat až pojede další vlak. Samozřejmě za posměchu kolemjdoucích. Blížila se další lokálka a mašinfíra s topičem už z dálky viseli za nohu z lokomotivy a smáli se jako blázni sledujíce, jak se pomalu sklápějí šraňky a oběšená koza se pokládá do trávy mezi pobledlé provinilce. Samozřejmě si to nenechali pro sebe a na zastávce se hradlaře rozchechtaně vyptávali, jestli už ví o tom, že mu na šraňkách visí koza. Následky byly tristní. Koza byla pro chudého hradlaře velkým majetkem a navíc představa neskutečné ostudy po celé železniční trase měla za následek, že si pachatelé týden nemohli sednout. Neboť tehdy se na možné pokřivení jemné dětské duše a na traumata z rozsekané prdele provázející ubožáky po celý život tak nějak kašlalo. Mimoto ty kluky čekala daleko horší traumata dvou světových válek, ale to tehdy ještě nikdo nevěděl… |
| Odposlechnuto… (30.8.2005) Vzpomněl jsem si na odposlechnutou lehce hambatou příhodu dvou pánů. Byli v civilu a byli to zaměstnanci jakéhosi podniku. Říkali mu kdovíproč Firma. Všechno bylo přísně tajné, takže budu používat též aliasy, abych nevyzradil nějaké státní tajemství. Stalo se to v takovém jednom pidipohoří, říkejme mu třeba Mrdy. Tedy v těchto Mrdech je umístěno školící středisko Firmy. A školí se tu nejrůznější profese. Mimo jiné party nabušených mladých kluků nosících černou barvu, helmy ála Darth Vader, plexištíty… Teď zrovna ale byla hostem skupina vzdělaných specialistů, mužů naprosto odlišného vzezření. Hrudníčky jako radiátory ústředního topení, brejličky, pupíky, no prostě všechny znaky kancelářskejch. A specialisté žasli, jak místní obyvatelstvo chatové kolonie rozprostírající na svahu říčky Blbounky, skládající se z dam nejrůznějšího věku trávících zde léto, jejichž manželé dílem neexistovali, dílem byli nebožtíci a dílem v nejmenovaném hlavním městě v práci, tedy jak tyto obyvatelky na ně hledí okem nevlídným a chovají se vesměs nevrle. Až jednou večer od správce zjistili pravý důvod. Před nimi byli ve středisku mladí, energií nabití a vytrénovaní mužové. A tito mužové potřebovali vybít energii nastřádanou během sezení na celodenních nudných přednáškách. Zachovali se jako vojska slavného českého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova – nehleděli na množství ani na věk a plenili osazenstvo celé chatové osady jak krtek zahrádku. Dnes a denně po celou dobu trvání kursu. Tudíž dámy očekávaly další várku neopotřebovaných svalovců a místo toho přijela tlupa vycmrndlejch intelektuálů, kteří jedí příborem místo aby žrali bagrem, nehážou pivní sklenice z terasy střediska po kolemjdoucích a místo Hovno říkají Vskutku. Dlužno poznamenat, že se tito intoši zachovali zbaběle. Uzavírali se ve středisku a věnovali se intelektuálním rozhovorům prokládaným whisky a pivem a různým společenským hrám jako je ferbl, nebo očko. Samozřejmě v tom byl alibismus. Copak kosterní pozůstatek středního věku může podat tentýž výkon jako mladý trénovaný svalovec? Nyk by to byla vostuda! Ale v podtónu obou pánů byl slyšet smutek. Perspektiva odpoledne stráveného sypáním ptáčkům ve Stromovce, nebo večera s partou hádavejch dědků není tak zářivá, jako vize chatové osady plné natěšenejch ženskejch čekajících jenom na vás… |
| Bouřka… (25.8.2005) V neděli odpoledne se podle meteorologického hlasatele nad Českou republiku přesunula od Azorských ostrovů výrazná brázda nízkého tlaku doprovázená studenou frontou a bouřkovou oblačností s možností krup. Ve skutečnosti fičel děsnej vichr, lilo jak z konve, do toho padaly kroupy a blesky práskaly do země jak o božím těle. Mí pesové byli zalezlí vzadu v boudě a já jsem jenom občas vylezl ven, abych proškrábl zanášející se stružky. Denis na mě zíral z boudy smutným pohledem, jako bych byl místní šéf přes počasí a měl na svědomí to, že se nedá jít na procházku. Bráchův pes – dalmatin Emír nemá bouřky rád. Stačí, aby zahřmělo někde za kopcem a Emírek hledá úkryt. Tahleta bouřka šla přímo přes ves a blesky sjížděly za patřičných zvukových efektů rovnou do polí a stožárů kolem. Chudák Emír usoudil, že jeho bouda, ukrytá pod schody u zdi, se vstupem otočeným do závětří, neskýtá dostatečné bezpečí. I vydal se po dvoře hledat jinou skrýš. Poté, co ho děda vyhodil ze slepičárny, nedovolil mu zahrabat se do hromady sušící se cibule a co ho málem smetl poryv větru z balkónu, kde se chtěl schovat pod pytel na kterém obvykle spává, zavolal ho brácha, ať se jde schovat do verandy. Dvorem se mihl bíločerný blesk, prosvištěl kolem bráchy verandou, po schodech do prvního patra, prolétl chodbou a zabrzdil až bráchovi v kuchyni pod stolem. Tam se přisál k podlaze. Adheze přestala působit až v podvečer, když bouře zmizela za horami… |
| Na ekologicků notečku… (22.8.2005) Za vedlejší vsí kdysi za socíků vyrostl tzv. Gigant. Tedy na místní poměry gigantická velkovýkrmna vepřů. No a ti vepři produkují samozřejmě gigantické množství výkalů, odborně nazvaných prasečí kejda. V tehdejší tmářské době se kejda vyvážela hovnocucem na pole, kde zapáchala a v případném dešti stekla do vodotečí, zlikvidovala tam vše živé, odrovnala rybníky na těchto potocích se nacházející, takže se v nich nedalo ani koupat. Údolí pod zalesněným kopcem, kdysi chráněné území kde kvetly kukačky (né, že se tam váleli nějací napaření ptáci, ale byly to místní orchideje Vstavač kukačka Orchis morio), se pozvolna měnilo z rozkvetlé louky na nevábnou bažinu porostlou bolševníkem, kopřivami a plevelem jemuž se u nás říká sladký lupen a nežere ho žádné zvíře. Pak byla chráněná oblast zrušena, neboť nebylo co chránit, louky byly přeorány a byla zaseta tzv zelená hmota, tedy směs průmyslových trav. Potom čas oponou trhnul a změněn svět. Po patnácti letech svobodného a demokratického vepřového života Gigant stále produkuje gigantická množství kejdy, zemědělci jsou čím dál tím oprsklejší a lejou ji na pole lidem za zahrady a domky, takže ty kurvy zlodějské, které si za socíků, první republiky, popř c.a k. mocnářství nakradli na svoje vlastní nemovitosti, tráví jarní či podzimní měsíce v nesnesitelném zápachu a dobře jim tak. Uplynulo patnáct let života, jsme v EU, platí nejrůznější ekologické zákony, díky nimž zarůstají náletovými dřevinami, bolševníkem a kopřivami šumavské louky a kůrovci pořádají ve smrkových lesích obrovské mejdany. Tohle se děje daleko za obzorem naší vsi. Ale i u nás se ale objevil nový, svěží ekologický vítr. Provádějí se revitalizace. Hráze rybníků, na které se desítky let kašlalo, se projevily jako zajímavý zdroj příjmu. Vyfasuje se dotace, ekologové posbírají pár škeblí a raků, jednak aby se udržela tadlecta přírodní rovnováha a druhak aby nedržkovali a nebrzdili dílo. A pak už se kácí, bagruje, vozí se šutry, pálí se hektolitry nafty, vytékají litry oleje, ale výsledek je úžasný. Milióny se přelejí z účtu na účet a olejová duha se rozklene nad revitalizovaným rybníkem, do kterého potok přináší zetlelé zbytby škeblí, které byly přesazeny na horní tok a z neznalosti ekologie chcíply částečně hlady, či byly otráveny splašky z polí. Také náš rybník, který se za primitivního kapitalismu první republiky projevil jako neefektivní a byl zrušen, bude revitalizován včetně svých přítoků. S radostí vnímám první vlaštovky, tedy lépe řečeno příbuzného jednoho z radních, který zlikvidoval všechny olše podél potoka a má doma alespoň čím topit a nemusí pálit sirnaté uhlí ze severočeských revírů. Předevčírem byl úděsnej slejvák. Koukal jsem na něj z podkroví a najednou jsem zjistil, že činorodí zemědělci revitalizují potok i v takovémto psím počasí. Na louce, kde potok pramení, jezdil hovnocuc a rozléval prasečí kejdu. Oči se mi zalily dojetím nad tím, jak se místní zemědělci starají, aby mi prasečí kejda vyblitá na louku padesát metrů od baráku neznepříjemňovala životní prostředí. Prudký déšť ji zčásti spláchl do rodícího se potůčku a částečně se vsákla do země, takže ji zanedlouho budou mít místní obyvatelé ve svých kohoutcích, až podzemím doputuje ke studnám zásobujícím celou ves. Revitalizovaný potok si také oddychne od nánosu larev chrostíků a další žoužele, která se zuby nehty snažila zabydlet. Zmizí také těch pár hnusných plevených ryb, které svým mrskáním kalily průzračné vody. Dolní mlýnský rybník se zase zazelená, až místní řasy dostanou pořádnou dávku krmení. Na louce zdechnou mizerné kopretiny a kohoutky, které rušily barevnými skvrnami souvislou průmyslovou zeleň, objeví se močůvkou vypálená kola, kde až do příštího jara nic nevyroste a neskutečně se rozšíří sladký lupen, jemuž se v prasečí kejdě tak daří. A já se jako snílek ptám: To nejde vyžebrat někde dotaci, přidat svejch pár drobnejch a postavit kogenerační jednotku na bioplyn využívající prasečí kejdu, s níž si evidentně nikdo neví rady a vytápět s ním kus zemědělského družstva místo mizerného sirnatého uhlí? Nejde… Bylo by s tím moc práce… Ach jo… Ty louky plné orchidejí, kopretin, kohoutků s poletujícími oblaky motýlů a meandrující pstruhové potoky zůstanou už jenom v mé paměti a se mnou odejdou do zapomnění… |
| Buvolí kost… (18.8.2005) Když byl hovado Denis ještě malinké roztomilé ovčáčí štěňátko, koupili jsme mu umělou kost z buvolí kůže. Mysleli jsme si, jakou nebude mít radost a těšili jsme se, až mu ji předáme. No… psí radost pravděpodobně vypadá jinak. Denis přišel, vzal kost do tlamičky, odešel k trsu kopřiv, tam ji položil a šel si po svých. I vytáhl jsem kost z kopřiv a chtěl jsem si s Denískem a s kostí hrát. Denda mi zase sebral kost z ruky a podezřívavě se ohlížeje zda koukám jinam, odešel tajně na zahradu, kde kost zahrabal do krtiny. Pak si lehnul vedle a hlídal, aby mu ji někdo zase nečórnul. Když odešel po chvíli za svými povinnostmi, vyhrabal jsem chudáka kost, omyl od hlíny a nechal jsem ji ve verandě oschnout. Denis ji ale zanedlouho našel. Tvářil se jako by nic a čekal na příležitost. Jakmile jsem zašel do domu a bylo jasné, že hned tak nevylezu, vplížil se do verandy čmajznul tu zatracenou kost a na supertajném místě ji zakopal alespoň sedm sáhů do země a zahladil stopy. Hledali jsme ji jako blázni dva dny a nenašli jsme ji. Stran dotazů o kostním úkrytu se Denda choval jako Julius Fučík u výslechu. Mám dojem, že jsem kostičku objevil přeloni, když jsem připravoval terén pro garáž a vykopal jsem na dvoře cosi hnusného, hnijícího, lehce rosolovitého. Denis se k tomu neznal a tvářil se že nic nevidí a necítí, takže to bylo stoprocentně něco co zakopal on. Zachoval jsem se nevědecky a neprávnicky. Místo radioizotopové analýzy, screeningu, pitvy, následného sdělení obvinění, soudu, vynesení rozsudku a vykonání trestu jsem ten fujtajxl hodil do popelnice a mimoděk jsem zaslechl, jak opodál klackujícímu Denisovi spadl kámen ze srdce… |
| Návraty ještě jednou … (17.8.2005) Moji pesové rozlišují tři základní druhy návratů. Ten první je autobusový. To vědí, že přijel páníček a je čas k večeři. Proto visí na plotě a ňafou jak retardovaná štěňata. Občas mám dovolenou a něco kutím na dvoře. Psiska se povalují kolem a civí na mě. Pak přijede autobus, oni vylétnou a poštěkávajíce se běží podívat k brance, jestli jsem náhodou nepřijel. Berou to tak opravdově, že i já přerušuji práci a zírám na zastávku. A ani by mě nepřekvapilo, kdybych vystoupil z autobusu. Naštěstí jsem takto doposud nepřijel, neboť bych se následně stal duálním vdovcem, protože děvenku moji starostlivou by z přemíry štěstí nad tím, že má doma dva dokonalé muže, nejspíše klepla pepka. Druhý návrat je návrat z lesa. Na houby chodím bez psů, protože hledat houby v běhu upoután na vodítko – mám vyzkoušeno, že to nejde. Na stará kolena už mám opotřebované neurotransmitery. Abych vnímal své okolí a ve zlomcích vteřiny vyhodnocoval, zda se v jehličí skrývá Boletus aestivalis či mleziva paškrtná, to po mě nemůže nikdo chtít. Proto na houby zásadně bez psů! Hovada to samozřejmě chápou jako osobní nespravedlnost prvního řádu, protože mě podezřívají, že košík a Bovie knife jsou pouhými rekvizitami, které zahazuji hned po vstupu do lesa a že celou dobu co jsem v lese honím srnky a zajíce, vyčuchávám myslivce, žeru chcíplotiny, piju zelenou vodu z louží, zvracím do mechu, oslintávám kolemjdoucí a vůbec holduji chlípným vášním, které svým psům striktně zakazuji. Proto je můj návrat z lesa spojen s vyčítavým vytím, a celkovým screeningem jestli náhodou nemám v kapse upytlačeného jelena, nebo aspoň myš. Třetí druh návratu je návrat automobilový. Zde jsou určité drobné nuance, zda se vracím automobilem já, nebo děvenka. V jejím případě totiž ovčoun nejprve proběhne pečlive vybranou louží s nejvyšším podílem bahna. Oba psi totiž radostně skáčou na vrata. A děvenka moje starostlivá si libuje ve světlých, zářivých odstínech. Tudíž vítání zabahněným psem přináší jaksi vyšší intenzitu prožitku u vítaného… A ještě něco zvyšuje radost psů z příjezdu auta: pytel žrádla v uložený v kufru. Nechápu jak to mohou přes plechovou karoserii, smrad z výfuku a hormadu dalších pachů vyčmuchat, ale prostě to ucítěj. Tuhle jsme jeli na nákup a zapomněli jsme cosi doma, otočil jsem auto a během tří minut jsme stáli zase zpátky před domem a ejhle! Psiska nás po třech minutách odloučení vítala stejně radostně, jako když jsme přijeli po týdnu z dovolené. Zdá se, že u psů je faktor času naprosto zanedbatelný. Hlavní je perfektní provedení samotného vítacího aktu. Hlavní věc, že které mám radost já je ta, že oba pesové se narodili až po pádu socialismu, protože představa pořádného vítacího chruščováka od dobrmana mě poněkud děsí… |
| Návrat z dovolené II… (8.8.2005) Když jsme se vraceli domů, docela jsem byl zvědav, zda bude nějaké extra psí uvítání. Konec konců týden mě neviděli… Po našem příjezdu se z boudy vynořili dva neskutečně ochrápaní uválení pobudové a za mohutného zívání a protahování se štrachali k vratům. Očmuchali nás naprosto stejně jako když přijedeme z nákupu a cpali frňáky do kufru, jestli jsme jim přivezli nějakou mňamku. Po provedení nezbytných skenovacích opatření si šli zase lehnout, což normálně dělají pokaždé, když se odněkud vrátím. Změna ale nastala v okamžiku, kdy jsem se převlékl do pracovního a šel zkontrolovat zahradu a okolí domu. Sledován podezřívavým zrakem obou čoklů evidentně připravených se okamžitě zdekovat jsem obešel dvůr. Samozřejmě pod lískovým keřem byla vykopaná past na mamuta, tedy spíše pozůstatek nedávného honu na myš. Prudce jsem se otočil a v tom okamžiku se Denis vypařil, jak kdyby byl členem startrekovské posádky. Body si sednul na prdel a bezvýsledně se snažil vypadat jako virgo intacta. Bohužel zapomněl na frňák od hlíny, který trčel do prostoru jako výrazný corpus delicti. U špalku na dřevo byla další díra a celá vjezdová cesta byla lemována zákeřně narafičenými hovny. Vzal jsem lopatu, hrabky a užíval jsem si poslední zbytky dovolené nošením psích hoven do jam vykopaných týmiž pachateli, následným zasypáváním hlínou a vůbec uváděním dvora do civilizovaného stavu. Kluci se spokojeně roztáhli na sluníčko a užívali si návratu života do vyjetých kolejí… |
| Návrat z dovolené I… (8.8.2005) Minulý týden jsem byl na dovolené v Českém ráji. A samozřejmě mi nedalo, abych nekoukal po psiskách, hafanech, vořeších urozených, či neurozených. U benzínové pumpy RobinOil před Kopidlnem mají vedle obchodu pro páníčky postavenou boudu pro pejsky, v boudě čistou misku a na boudě napsáno, že jde o psí bufet. Ono Kopidlno je vůbec zajímavá obec. Na náměstí mají cukrárnu a před ní stolečky se židličkami, aby mlsouni mohli pozorovat světa běh. Člověk by zde předpokládal výskyt zejména něžného pohlaví, či rodinek s dětičkami. Ovšem tentokrát stolečky okupovala parta chlapů v montérkách – co chlap to almara plná svalů. Nejspíš kopáči. V pazourách velkejch jak lopaty drželi místo škopků piva filigránské hrníčky kávy a před sebou měli místo tlačenky s cibulí na ozdobných talířcích roládičky, dortíčky a trubičky. Surrealismus v praxi… Český ráj se přímo hemží psisky všech možných i nemožných tvarů a barev. Od šlechtických barzojů přes pitbuly, vesnické Vořechy Vořechoviče, až k bišonkům a čivavám. Tímto bych se rád ještě jednou omluvil dvěma dámám, kterým jsem v Klokočských skalách vyděsil čivavu. Tlačil jsem před sebou kočárek se vnukem a dámy s pejskem šly proti mě. Standík spatřil psa, začal vrčet a volat miminkovsky Pes! Pes!. Když jste čivava a najednou se na vás řítí obrovitá červenomodrá obluda na kolečkách, z jejíhož nitra se ozývá temné vrčení prokládané bojovými výkřiky Ťa! Ťa! – to by vystrašilo i většího psa než jste vy :o) |
| Jsou ovčouni opravdu troubové? (25.7.2005) Táži se jednak na základě chování psiska svého a jednak dle vědeckého pozorování, které jsem dnes provedl. Kvačil jsem do práce a v parčíku mezi paneláky byli na vycházce se svými pejsky dva páníčci. Jeden měl ovčouna – pubertálního rozjívence majícího pocit, že všemu kolem šéfuje a všechno před ním musí utíkat, aby měl co honit. Druhý páníček měl pejska malého, černo-hnědo-bíle flekatého, ušisek plandavých a nápadů pozoruhodných. Ovčoun totiž pejska pronásledoval a pejsek mu občas podběhl pod lavičkou. Ovšem kudy proběhl pejsek, tudy ovčoun prostrčil tak akorát frňák. Takže toho velkého troubu nenapadlo nic jiného, než narvat svůj čuchometr pod lavičku a zuřivě štěkat na toho malého drzouna, který se na druhé straně za lavičkou procházel a vrtěl ocáskem. Když ho to přestalo bavit, došel VEDLE lavičky a nechal se znovu KOLEM DOKOLA honit. Když to už už vypadalo, že ho ovčoun dostane, jednoduše podběhl lavičku a byl zase v bezpečí. Jeho protivník měl znovu narvanej frňák pod lavičku a hulákal jak Němec v českým kempu. Dlužno podotknout, že byl tentokrát z druhé strany lavičky. Když nad tím tak uvažuju, ono to spíš vypadalo, že si pejsci domluvili pravidla. Že budou hrát na JAKO a když malej pejsek podeběhne lavičku, bude jako v bezpečí před tím velkým. Moje mysl se totiž vzpírá úvaze, že ten ovčoun byl tak blbej, že ho nenapadlo oběhnout lavičku kolem dokola, když několik sekund před tím za mrňousem dokola běhal. Možná, že ovčouni mají zakódováno nevyhledávat zkratky. Možná že znají úsloví: „Tohle je zkratka. Je delší, zato obtížnější!“ Možná, že pejskové jsou schopni pohybu v několika dalších dimenzích, které my nevnímáme. Možná ovčoun věděl, že podběhnutím lavičky se do páté dimenze dostane každý vořech, takže ho sice vidíme, ale nemůžeme ho trojrozměrně nahánět. Můžeme na něj akorát tak štěkat a čekat, až se vyloupne zpátky do našeho světa. Kdo ví… Zkoušel jsem se poptat svého Denise. Ten dal jenom hlavu na stranu a pokrčil obočí, takže vypadal jako Karel Gott, když pěje srdcervoucí píseň, ale neřekl mi nic. Asi je to tak jasné, že to chápe každé štěně a nechtěl mě ztrapňovat opakováním věcí nad slunce jasných…. |
| Vítání…(21.7.2005) co se psího vítání mé osoby a děvenky mojí starostlivé týká, s největší pravděpodobností nejde vůbec o radost z příchodu paničky či páníčka jako takových. Důvod radosti je mrzký a přízemní: žrádlo. Oba se vracíme z práce v dobu, kdy je čas na psí večeři. Okamžik, kdy mi autobus zastavuje před barákem je signálem k tomu, aby oba pesové viseli na brance a kvíkali a kňochtali jak retardovaná štěňata. Nemám to srdce vysvětlovat spolucestujícím, že jejich radost nepramení z toho, že přijíždí páníček, ale z toho, že se blíží okamžik, kdy nafasujou plné kastroly žrádla. Taky když otevřu branku, tak mě letmo přeskenují frňáky, jako když starý celník na hranicích zkoukne sprostého podezřelého a odpádí zpátky na dvůr hlídkovat ke svým kastrolům. Výjimkou bývá pouze situace, kdy v autobusu vedle mě sedí Skokan. Což je chlapík, který se před cestou busem minimálně tři dny předem nemyje. Tehdy mě Denis pečlivě čte jak důchodce Blesk. Musím stát, než se nasytí informacemi a propustí mě domů. Ovšem včera bylo přivítání pouze letmé a psi běželi k domu, kde se usadili na schodech. Myslel jsem si, že je to kvůli tomu, abych je podrbal za ušima a nemusel se k tomu ohýbat. Pravý důvod byl samozřejmě zase nízký a přízemní. Zjistil jsem ho v okamžiku, kdy jsem otevřel dveře do verandy. Děvenka pekla kuře s houbovou nádivkou a pesové čekali na svůj desátek… |
| Koš na prádlo, dobrman, myš. Jak se to rýmuje?(12.7.2005) Na motivy lidové písně… Sakrapes je to vůbec lidová píseň? Vložil by ji Erben, Kubín, či jiný buditel do své sbírky lidové tvořivosti? Kubín určitě, protože ve svých knihách má mnohé vulgarismy. Tedy na motivy lidové písně se u nás děly věci. Začalo to tím, že se jedna myš ubytovala pod kadibudkou a vstup do svých komnat umístila pod práh kadibudky. Díru našel Body, ale protože bylo zrovna sucho a terén byl tvrdý jako kámen, uložil pouze tuto povědomost do paměti. Události se daly do pohybu v okamžiku, kdy zapršelo. Děvenka moje starostlivá večer po dešti pověsila prádlo na šňůru. Ráno se s košem vypravila prádlo posbírat, protože se rychtovalo k nové přeháňce. Ovšem přes noc namoklý terén změkl, Budulín to zjistil a okamžitě si vzpomněl na myš. Takže když děvenka vyšla s košem před dům, Body už pilně pracoval na výkopu před kadibudkou. Moji ženu to poněkud rozrušilo a praštila Boďáka košem na prádlo. Konstruktér koše bohužel nepočítal s tím, že jeho životní dílo bude někdo používat k mlácení dobrmanů přes prdel a umělohmotný koš se proto rozbil. Což manželku rozrušilo ještě více a zvýšeným hlasem Bodymu vysvětlila, co si myslí o dobrmanech obecně, blbejch dobrmanech zvláště a Budulínově degenerované rodině specielně a o magorovi, který kope jámy na dvoře, extraspeciálně. Body nasadil masku zmoklé slepice a trpělivě čekal, až se panička vyřve. Pak ještě chvíli počkal, až panička posbírá prádlo a zaleze do baráku. Poté se ruče pustil do přerušené práce. Takže když jsem se já vyhrabal z postele a následně z baráku, abych odložil produkty látkové výměny, našel jsem před barákem dobrmana s frňákem od hlíny a před kadibudkou jámu jako kráva. Manželka je tvrdá žena žijící léta v divočině, takže neomdlela z přemíry citů, které s ní zmítaly, ale do vykopané jámy hodila psí hovno a jámu zahrabala. Tím byl případ uzavřen, protože žádnej slušnej pes se nehrabe ve svejch těchhletěch, hm… ehm… exkrementálních fujtajxlech. Akorát na dvoře zbyl jeden těžce naštvanej pes, kterému bylo znemožněho dokončit lov trofejního kusu tvora zvaného Mus musculus musculus Linnaeus. |
| Suchej rohlík(11.7.2005) To, že Denis suchý rohlíky nežere, je celkem známý fakt, ale mě stále překvapuje forma, jakou tuto potravinu odmítá. Pokaždé je totiž jiná. Pokud rozezná suchej rohlík na dálku, vůbec si pro něj nepřijde. Občas se přehlédne a přiběhne ke dveřím. Já mu vrazím rohlík do chřtánu, on ho plivne zpátky do verandy a zmizí. Včera jsem měl pouze jeden rohlík, tak jsem ho rozdělil na dva díly. No – díly to zrovna nebyly. Byla to špička rohlíku pro Denise, aby blbě nečuměl, že nic nedostal, a zbytek pro Bodyho, protože ten rohlíky miluje. Otevřel jsem dveře verandy, přiběhl Body, dostal rohlík a odběhl si ho sežrat za roh. Pak přiběhl Denis. Čuchnul k rohlíku, otočil se zády a odběhl se podívat za barák, co žere Budulín. Zjistil, že má suchej rohlík a správně vyhodnotil, že až ho sežere, poběží si pro špičku. Protože je naprosto vyloučeno, aby někdo jinej sežral to, co může sežrat sám i kdyby se měl zalknout, udělal znovu čelem vzad. Doběhl na verandu, vzal do tlamy špičku rohlíku a odběhl na své oblíbené místo u plotu. Zde ji s úděsným zachrchláním tuberáckého bezdomovce vyplivl, zhroutil se vedle ní na zem a začal ji po jednotlivých molekulách požírat. Body mezitím kolem něj kroužil jak satelit. Když Denis konečně po deseti minutách dožral oněch osm gramů suchého těsta, vstal a šel se podívat za roh baráku, jestli tam po Budulínovi něco nezbylo. Zbylo několik mikroskopických drobečků a Denouš se zápalem zlatokopa prohledával tento claim a vybíral takřka neviditelné kousky rohlíku jeden po druhém. Dlužno podotknout, že Budulín u plotu dělal totéž. Vtom jsem otevřel okno kuchyně, protože jsem dělal gulášek a vůně již bylo v místnosti příliž mnoho. Denis zvedl hlavu, zavětřil a významně pohlédl na Bodyho: „Pane kolego, budou flaksy!“ Oba dva promptně zanechali hledání drobků a šli si lehnout ke vchodovým dveřím, aby něco nepropásli… |
| Chlast – slast(7.7.2005) tak pravil český velikán. A moji pesové jsou téhož názoru. Kýbl čerstvé vody – to je věc které je třeba se vyhýbat a čekat na dobu procházky, aby chuťové buňky prožily pravé bakchanálie. Jako kupříkladu včera. Po skrznazkrz propršeném úterý, kdy psiska chrápala v boudě a páníček na kanapi v kuchyni, se středa krásně rozsvítila do slunečna. I vyrazili jsme na procházku a protože byl hic a zoncna rumplovala jak na faktůru, vzal jsem to rovnou k rybníčku Sejrek, aby se kluci svlažili, než dojdeme k rybníku Hanikáči. Moc často tudy nechodíme, protože je to rybníček uprostřed polí a tudíž plný řas žabince a kdejakého fujtajxlu. Konzistencí připomíná špenátovou polévku. Ale má jednu obrovskou výhodu vážení psí přátelé – pokud si téhle kapaliny nachloustáte plné břicho, výborně se potom bleje. Ovčoun Denis zmerčil Sejrek na půl míle předem a musel jsem ho pustit z vodítka, protože by mi jinak vyrval ruku z ramene. Když jsme Budulínem o chvíli později dorazili, brázdil Denda hladinu jako zaoceánský parník. Akorát že měl kormidlo vepředu. Jak jsem již dříve zmiňoval, Denis plave s otevřenou tlamou a jazyk mu visí do vody. Pravděpodobně ho používá jako vodní chlazení. Při každém druhém tempu si upil trochu toho výtečného zeleného nektaru. Trochu připomínal pivaře, kterému se plnil jeho sen, kdy plave v jezeře plném jeho oblíbeného ležáku. Nevím, jestli dobrmani všichni nemají rádi vodu, ale můj ji vyloženě nesnáší. Body provedl svůj obvyklý obřad, kdy se až po kotníky ponořil do hlubin rybníka, potom se na té mělčině rozplácl břichem jako žába, zkalil již zelenou vodu bahnem do hněda. Následně vychlemstal půl rybníka, vylezl ven, oklepal se a tím byl pro současnou pětiletku vyčerpán jeho koupací program. Pokračovali jsme pak k dalšímu rybníku, na psech zasychal žabinec, smrděli jak čerstvě vypuštěný Rožmberk a sem tam se decentně vyblili do příkopu. Prostě vydařená procházka pro pravé estéty a gurmány. Denis další rybník uvítal s nadšením a šel si zaplavat. Body se k té spoustě vody přiblížil velmi podezřívavě, trochu se napil a šel ochcávat patníky u cesty. Zpátky jsme šli lesem, kde na cestě byly ještě kaluže z včerejšího slejváku. Voda byla zbytečně čistá, ale pesové tuto lapálii řešili celkem snadno. Nejdříve kaluží jeden pes prošel a druhý se zvířeného bahna napil. Na další louži se vystřídali. Kupodivu jim nebylo vůbec blbě, doma schroustali večeři a šli si lehnout. Mě čekalo překvapení až ráno. Kolem baráku bylo nas.áno, jak kdyby kolem procházela výprava bezdomovců s akutním průjmem. Ale psi vypadali spokojeně a zdálo se mi, že se těší na další vycházku spojenou s nemírným popíjením. |
| Děsný hice nám udeřily…(29.6.2005) Děsný horka jsou teď v červnu. Je pravdou, že se střídají s děsnejma kosama a výkyvy teplot jsou taky dvacet stupňů nahoru-dolu. Statisticky řečeno, je červen teplotně průměrný, ale kdo to má vydržet. Psiska střídají chvíle činorodé aktivity s obdobími zvířecké lenosti. O víkendu, kdy v sobotu udeřilo přívalové sucho místo slibovaných přívalových dešťů, dosáhla psí lenost neskutečných výšin. Kluci leželi na dvoře jako mátohy, Budulín měl dokonce na zemi rozprostřené uši, které mívá obvykle připláclé k hlavě, aby mu nefoukalo skrz. Děvenka moje starostlivá jim na dvůr nesla nějakou mňamku. Za normálních okolností oba dva při spatření poživatiny v ruce paničky startují jak Migy při poplachu, ale tentokrát zůstali ležet na zemi, jenom pootevřeli tlamajzny a čekali až jim panička příslušnou pochutinu strčí dovnitř. Děvenka tak učinila, psi zavřeli chlebárny a z posledních sil spolkli vloženou krmi. Vynadáno jsem samozřejmě dostal já, že mám tak líný psy, že se sami ani nenažerou. Když jsem si dovolil podoknout, že jim to teda nemusela dávat, dostalo se mi pouze mrazivého pohledu. I když byl děsnej hic, neosvěžil mě. Spíše jsem si po způsobu Mrazíkovského staříka tiše zamumlal: „Už mlčim, už mlčim…“ |
| Vítání(24.6.2005) Vítání existují několikeré způsoby. Primárním důvodem je, že psisko má radost, že vidí svého páníčka. Na tuto prostinkou základní činnost, ze které má radost i vítaný, se ovšem nabalují činnosti další, ďábelsky sofistikované,jaké může vymyslet jenom potměšilá psí hlava. Takové vítající psisko musí vyhodnotit mnoho externích vlivů, vybrat z nich ty nejvhodnější, přidat něco svého důmyslu a pak následně odrovnat páníčka na zbytek dne. Tolik teorie, navíc maličko nesrozumitelá, takže přikročme k praktickým příkladům. Panička chce vyjet do města za nákupy, pokafrat se známými, projít se po boulevardech atd. Proto se vysekne, aby měla solidní sledovanost a aby kamarádky alespoň trošku šilhaly závistí. Psiska zatím nic netuší a chrápou na dvoře. Vtom panička zazáří ve vchodových dveřích ve světlém kostýmku či bílých kalhotách. Je tedy nutno provést inverzní vítání, tedy přivítat paničku na dvoře. Psi bleskurychle vyhodnotí základní environmentální parametry, zklamaně si uvědomí, že už týden nepršelo, čili žádné bahno nikde není, ale protože se Denis celou noc válel v čerstvě vykopané jámě v boudě a cupoval přitom bramborový pytel na nitě, vypadá jako patchwork, který právě vyorali na poli. Proběhne kolem paničky radostně mávaje ocasem a důsledkem je, že panička udělá čelem vzad a jde se převléknout. Páníček přichází z práce, na sobě má oblek, leje jako z konve a po dvoře je klasická prvohorní bažina. V okamžiku, kdy páníček zaštrachá klíčem od branky, se z hlubin laguny vynoří Denis jako kambrický krytolebec a odkudsi přiběhne černá mořská houba Budulín. Oba dva skočí na branku a páníček je během zlomku vteřiny nahozen bahnem. Oblek putuje do čistírny a páníček do vany. Pokud je sucho, není se v čem vyválet a psi mají čistou srst, dochází k operaci Sado-Maso. Chvilku před příchodem se pesové servou jako koně, Budulín kousne Denise do ocasu, nebo Denis uhryzne kus ucha Boďákovi. V každém případě jsou oba zaprasení od krve a když nic netušící páníček ve světlých letních kalhotách (jako já předevčírem) vstoupí na dvůr, radostně přiběhnou, Denis vesele vrtí zakrvavělým ocasem a Budulín radostně zatřese hlavou. Duševně otřesený páníček vstoupí do domu a vypadá jako Jack Rozparovač, který se právě vrátil z úspěšné výpravy. Samozřejmě chybí jedna situace: na dvoře je sucho, psi se neservali, ani se v ničem nevyváleli a páníček se křepce plíží jako indiánský zvěd. V tomto případě přátelé… tedy v tomto případě se nevítá, jenom se válí po zemi a přiblble se koulí očima. P.S. Protože tento web mohou číst i děti, nechce si brát autor na svědomí jejich úpadek mravní a vynechal všechna sprostá slova na adresu vítajících psů. Proto jsou všechny scény pantomimické. Realita života je daleko drsnější… |
| Psi a mléko(20.6.2005) Doposud mě ani nenapadlo, že některý z mých hafanů by nepil nějaký druh mléka. Kravské si dají oba dva, po kozím mléku by se utloukli, neboť jsou to psi vzdělaní, sledují nejnovější lékařskou literaturu a vědí, že kozí mléko je zdravé. Kromě toho děsně smrdí a má příšernou chuť – tedy podle čoklů úžasně voní a chuť jim je úplně egal(alespoň si to myslím, protože dokážou sežrat úděsný hnusárny). V každém případě doteď jsem si myslel, že mléko a mléčné výrobky jsou ochotni konzumovat v jakémkoli množství. Není tomu tak přátelé! Miminko Standík se přecpal bábovkou k snídani a proto se mu do bříška nevešly asi dvě deci sunaru. Vzal jsem sunar a šel jsem ho nalít psům, protože hrneček po Standově snídani vypadá jako něco, co přitáhla kočka z lesa a člověk s běžným žaludkem se z toho nenapije… Nalil jsem sunar do psího kastrolu. Budulín vstal ze svého oblíbeného místa pod stromem, kde obvykle dopoledne pospává, aby se zrekreoval z celonočního štěkání pod oknem páníčkovy ložnice, doklackoval se ke kastrolu, čuchnul k němu, vyčítavě na mě pohlédl a zhnuseně se vrátil na místo svého odpočinku. Odtud na mě s odporem zíral: „No dovol pane, jak si můžeš myslet, že budu žrát něco tak hnusného?“ Pak se přihnal Denis, bleskurychle kastrol vychlemstal a vylízal ho do poslední sunarové makromolekuly. Z toho plyne poučení pro chovatele dobrmanů: Nesnažte se svého miláčka krmit hypoalergenním Hamilonem s příchutí banánu. Bude mít pocit, že se ho snažíte otrávit. Výše uvedené neplatí pro ovčouny, neboť i tak zmlsané hovado jako je můj pes, klidně schlamstá libovolné množství výše zmíněné kapaliny. |
| Polštářek pod hlavu?(17.6.2005) Denis musí mít při spaní něco pod hlavou. To je fakt ověřený roky pozorování. Když chrní venku, vždycky spí tam, aby měl pod hlavou alespoň drn, nebo nějakou terénní vlnu. Ovšem včera večer jsem dal ven za dveře biorecycling box (je to vznešenější název než kyblík na šlupky z brambor) a dnes ráno tam nebyl. On to není ani moc kyblík, ale eliptická nádoba od pětikilového primalexu.Prohledal jsem dvůr a všechna místa, kam pesové odnášejí ukradené věci a kyblík, ehm tedy pardon, biobox nikde. Až mě napadlo nahlédnout do boudy. Tam obvykle končívají moje boty, které krade Budulín. A ejhle! V koutě, kde obvykle spává Denis ležel na boku napůl zahrabaný kyblík. Ten parchant ho normálně ukrad‘, odnesl si ho do boudy na místo, kde mívá hlavu a napůl ho zakopal do země, protože asi byl i na ovčouna moc vysoký a nejspíš ho bolelo za krkem. Mimoto získal i příjemně parfémovaný polštářek, protože hnijící slupky z brambor a dalších plodin – řekněte, co může lépe navodit atmosféru příjemně zabydlené psí boudy? |
| Pesové a miminko II.(15.6.2005) Ještě jeden zajímavý aspekt se projevil stran výskytu miminka mezi pesy. A to je profláknutí vysoké psí inteligence, kterou mí dva chlupatci přede mnou usilovně tajili. Zjistil jsem, že perfektně rozumí lidské řeči, dokonce i slovům, které jakživo neslyšeli. Jenom to tutlají a dělají že jsou úplně dementní, protože velmi dobře vědí, že by jim neprošlo neposlouchání nepopulárních příkazů. Doposud napoprvé reagovali pouze na příkaz: „Kluci večeře!“, nebo „Pánové svačinka!“, zatímco na dotazy typu „Kdo udělal u vrat to strašný hovno?“ či „Kdo to tady vykopal tu jámu?“ jenom tupě zírají jako čerstvě vyorané myši. A to se ani nezmiňuji o povelech jako „K noze!“, „Jedeš domu potvoro!“, „Neslintej mě“. Podle mých kluků jde o dosud nerozluštěný jazyk dávno mrtvé civilizace, která teprve čeká na psího Bedřicha Hrozného. Ale když se po dvoře batolí miminko, nesete mu nějakou miminkovskou mňamku a zavoláte na něj „Stando!“, během zlomku vteřiny se vám jak ve Start Tracku zhmotní u nohy dva slintající a upřeně zírající psi. Přitom na zvolání „Sežerte ty granule hovada jedny mlsný!“ vůbec nereagují. Naprosto okamžitě reagují na klíčová slova „papáníčko“, „sunárek“, „kašička“. Tuhle nesla děvenka moje starostlivá vnoučkovi toustík namazaný tvarohem – tedy věc, kterou žádný slušně vychovaný ovčoun do tlamy nevezme, i kdyby měl za pět minut chcípnout hlady. Zavolala „Standíku! Papáníčko!“ A ejhle! Toustík se ke Standíkovi nedostal, neboť Denis popoběhl, z huby mu vypadla obrovská červená šála, které se bůhvíproč říká jazyk, udělal Slint! potom Chlamst! a děvenka šla pro další toustík… |
| Pesové a miminko…(7.6.2005) Uplynul rok, vnuk Standa povyrostl, začal běhat a tudíž se změnil i psí náhled. Zatímco na malé miminko oba pesové pohlíželi jako na nějaký druh kočky, který je bůhvíproč v kočárku a nesmí se ani lovit, ani oslintávat, teď ho Budulín vidí jak druh kočky, která už běhá. Upírá na něj alespoň stejný pohled, jako na kočku Čočku blahé paměti, když se vyhřívala na schodech u baráku. Denis změnil svůj úhel pohledu o stoosmdesát stupňů, přijal Standu do smečky a nasadil na jeho hlídání nejvyšší prioritu. Projevuje se to tak, že když se Standa batolí po dvoře, Denda se neustále pohybuje mezi Standou a Boďákem. Pokud si Budulín dovolí jenom pohlédnout směrem k miminu, Denouš mu rezolutně vynadá. Když Body jenom zkusí popojít směrem k mrňousovi, bez milosti se s ním serve, až chlupy lítají. Standík zachovává k Denoušovi diplomatický odstup. Ani se mu nedivím. Já bych se taky necítil nejlíp, kdybych se měl kamarádit se psem, který když si sedne, je o hlavu větší než já. Včera se ale situace poněkud změnila. Choval jsem pidižvíka na ruce a najednou k nám přikráčel Body, nad hlavou mu jiskřila svatozář, a složil se mi k nohám, že chce podrbat. Postavil jsem Standu na zem a začal jsem drbat Boďáka za ušima. Standa kdy to viděl, natáhl ruku a začal dobrmana drbat za ušima taky. Pes s úžasem vzhlédl a v očích se mu objevilo něco jako: „A vida, já myslel že je to kočka a ono to umí pěkně drbat za ušima!“ Seděl jako přibitej asi dvacet vteřin, než si situace všiml Denis a přihnal se k nám. S elegancí a jemností buldozeru mi narval svoji palici do podpaží, abych laskavě začal drbat taky jeho. Drbací idyla sice byla narušena, ale dobrman od té doby neciví na pidižvíka tak hladově, takže můžeme snížit stupeň bojové pohotovosti na dvoře z Plné bojové pohotovosti na Zvýšenou. Další snížení pohotovosti nejspíš nastane až v okamžiku, kdy Standa přeroste Denise, takže pro dohlednou dobu stále platí heslo „Furt ve střehu!“ |
| Hadice…(7.6.2005) Hadice je věc, ke které pesové chovají přesně to, čemu se v rozvodových přích říká „nepřekonatelný odpor“. Následující dva odstavce jsou tudíž poněkud eroticky laděny, pročež subtilnější a slušně vychované povahy bych prosil o přeskočení tohoto plytkého textu. No a vy necudové a nemravové klidně čtěte dál. Pokud šlauch visí přes plot, či leží na zemi, podobně jako v případě visení odpůrcova zařízení, není sebemenší důvod se jím zabývat. (Když to tak po sobě čtu – berte tento text jako básnickou nadsázku, neboť představa odpůrce stojícího u plotu a majícího své zařízení nedbale přes tento přehozené, je poněkud surrealistická. Taktéž vize zařízení, jehož konec leží na zemi je strašná a autora jímá soucit s nebožákem při bolestivé zimní představě chůze v osolené sněhové břečce.) Hadici lze bez obav překročit, popřípadě o ni zakopnout a upadnout na hubu jako štěně. Pokud ji uchopí do ruky páníček, je nutné se okamžitě zdekovat. Odpůrkyně prchá do koupelny, či ke kamarádce, psisko prchá do boudy. Pokud dotyčné psisko chrápe jako poleno a nezaregistruje provedení uchopení, zaručeně jej vzbudí zlověstný sykot tekoucí vody. Odpůrkyně samozřejmě nechrápe a už vůbec ne jako poleno, nýbrž lehce podřimuje. Probouzí ji vilné funění odpůrce. Protože autor nezná duševní pochody paní a dívek, opouští paralelní popis chování odpůrkyň, neboť netuší proč je jeden camfrlík lepší druhého a proč vizuálně i funkčně stejné zařízení může budit jednou nadšení a podruhé odpor. Po pravdě řečeno, autor to ani vědět nechce, neboť je Ješita a váží si svého klidného spaní a své japonské miniatury… Tudíž odtud mohou pokračovat ve čtení i cudové a mravové. Denis bere kramle z ryze Freudovských důvodů, tedy z důvodů děsivých zážitků z dětství spojených se sprchováním nebohého štěněte ve vaně. Body prchá čistě pragmaticky proto, že nesnáší vodu v jakémkoli skupenství. Je ochoten ji akceptovat pouze ve formě masového vývaru ve své misce. Způsob jejich mizení je diametrálně odlišný. Zatímco Budulín prchá překotně a nikterak to nezakrývá, Denis se chová jako elektron a volí taktiku pravděpodobnostní, aby nevyprovokoval náhlou pohromu v podobě vodní sprchy. Plíží se pozvolna pryč, ohlížeje se vyčítavě přes rameno a zatímco snižuje svoji pravděpodobnost výskytu v dosahu hadice na nulu, pravděpodobnost jeho výskytu v nejzažším koutě boudy pozvolna limituje k jedné. Při tom se nezávislému pozorovateli pořád zdá, že pes své prostorové koordináty nemění. V případě náhlého ohrožení padající vodou se tato pravděpodobnost mění skokově a pes náhle sublimuje do čvrtého rozměru, aby se poté zhmotnil v boudě. Končím s kropením, zavírám vodu a to je ten správný okamžik pro vylezení z boudy. Nebezpečí může patrně hrozit, ještě když stáčím hadici. To kluci stojí v bezpečné vzdálenosti a sledují mě podezřívavými pohledy. V okamžiku kdy ji položím a je jisté, že se v nejbližší době nic ani nikdo kropit nebude, prudce narůstá důvěra obou hovad ke svému páníčkovi a pesové se přicházejí pošmajchlovat, aby nabyli nového životního optimismu po prožitém stresujícím zážitku. |
| Ach ti zajíci…(3.6.2005) Zajíc polní (Lepus europaeus) – Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje ze svého směru. Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne. Svoje místa si označuje různými pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si předními tlapkami „umývá“ obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm právě roztírá výměšek pachových žláz. Tolik praví o zajících teorie, tedy server www.blucina.cz. Podle mých hafanů jde o zvíře nesmírně nebezpečné, škodlivé, drzé a vůbec je to parchant, kterého by bylo nejlepší sežrat, kdyby tedy spořádaně vyčkal příchodu mých psů a zbaběle neutíkal, samozřejmě, hm, ehm… Tuhle v podvečer jsem se štrachal po podkroví, dělal jsem to, či ono, no však to znáte, pořád plno práce. Psiska poštěkávala směrem k lesu, aby odstrašila případné nepřátele v houštinách číhající. Najednou Denis změnil tón hlasu a začal štěkat, jako kdyby se blížil dav nepřizpůsobivých občanů na velocipédech doprovázený přinejmenším divizí jezevčíků. I vyhlédl jsem uz okna a spatřil jsem 2, slovy DVA zajíce honící se po louce u lesa za účelem provádění zaječích nemravností. Denis už začal umdlévat a trochu chraptěl ale Budulín ho promptně nahradil. Hulákali oba dva neztenčenou silou alespoň deset minut, než si jich hormony zaplavení zajíci všimli. Že je zajíc polní stvoření vskutku oprsklé je hluboká pravda. Jeden z nemravů totiž nechal obcování a odskákal se podívat k plotu, cože to za stvoření tak strašně huláká. Chvíli to vypadalo, že se budu muset odebrat na dvůr a dát těm svejm chudákům umělé dýchání z huby do tlamy, protože oba byli na omdlení. Naštěstí zajíce přestalo bavit poskakování těch dvou chlupatejch kašparů za plotem a vrátil se ke své zaječici. Za chvíli oba zmizeli v pasece a vyčerpané psí duo se mohlo v klidu nachlemstat vody a rozplácnout se na dvoře za účelem regenerace. Vylezl jsem z baráku, abych je pochválil za perfektní hlídání. Oba se hrdě přihrnuli a v jejich tvrdých pohledech a bojovně vystrčených bradách vibrovalo poselství: „Viděls pane, jak jsme zahnali ty krvežíznivé tvory zpátky do hlubin pralesa? Nebýt nás, tak by usedlost vypálili a srovnali se zemí, tebe by zamordovali, paničku znásilnili a na zahradě by ti vokousali stromky!“ |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace