| Pálení čarodějnic |
| Šel jsem domů z práce a s uspokojením jsem kvitoval známky jara kolem sebe. Sluníčko hřálo, v parku kvetl zlatý déšť a pampelišky vystrkovaly své hlavičky ze zeleného kožichu travin. A hleďme v ulicích se objevily i sběrné kontejnery. I Technické služby se probudily ze zimního spánku. U zastávky byl vylepený plakát s pozváním na pálení čarodějnic. Jako obvykle – nějaká muzika, opékání vuřtů, soutěže pro děti, oheň… „Tak co, sousede? Půjdete se podívat na čarodějky? ozval se za mnou veselý hlas. „Ale jo, půjdem. Víte, mě to moc nebaví, ale děti se tam vyřádí a alespoň je od nich večer pokoj.“ „Tak, tak… A poslechněte, koukal jsem, že už přistavili kontejnery. Máte ještě doma něco, nebo už jste všechno zlikvidoval?“ „Poslední kousek. Loni jsem ho ještě nechal, protože byl celkem funkční, ale letos hrozně rychle zchátral, tak půjde taky.“ „Jo jo, jakmile začnou jenom zabírat místo a k užitku nejsou, je potřeba se jich hned zbavit. Tak zítra sousede, na čarodějkách…“ soused se rychle vzdaloval. Sakra musím ještě zaběhnout do krámu pro kus žvance. Málem jsem zapomněl. „Prosím tři pizzy a jednou Granpa Finish… Kartou… Jo už nám to končí… Díky… Nashle…“ Tak a honem domů. Musím udělat večeři, nejstarší kluk už vyrost‘, pomalu by mě sněd na posezení. „Ahojky, tak jsem doma. Kluci tady máte pizzu. Čau tati, tady jsem ti přines superextra mňamku, představ si, sehnal jsem Granpa Finish! To si dáš!“ „Ty seš hodnej, mě už ten Granpa Standard moc nešmakoval. Todle je daleko lepší. To si smlsnu.“ „A to není všechno. Zítra tě vezmu na výlet. Bude se ti to líbit. Pojď, uložím tě do postele, ať se na to pořádně vyspíš…“ Crrrrrr!!!!! …Zatraceně budík… Já ten krám jednou rozkopu… „Tati vstávej, je ráno, jdeme na výlet! Tak pojď, obléknu tě do svátečního, představ si, předloni Karásek -znáš Karáska odvedle- tak ten Karásek vzal tátu s mámou rovnou v pyžamu! Ty lidi v sobě nemaj kouska slušnosti. Tak dobrý, jseš fešák tati! Tak půjdem.“ Sakra jsme tu na poslední chvíli. Tamhle už stojí auto z Technickejch. Tak – otevřít zadní sajtnu kontejneru, herdek ten je plnej! Tati tady si stoupni a nehejbej se… Co tenhle ti šlápnul na nohu? Já ho srovnám, burana nevychovanýho! Ale jinak je to dobrá společnost, všichni jsou slušně oblečený, bude se ti s nima líbit. Tak čau tati! Čau…“ Ještě pečlivě zavřít sajtnu. Tak. Dobrý. To bude držet. Pamatuju se, jak jednou Voráček sajtnu blbě zavřel a oni se rozeběhli. Najednou u nás zazvonil zvonek, otevřel jsem a na chodbě stáli dva. Jenom stáli a dívali se. Půl dne trvalo Technickejm, než je všechny našli a posbírali. Dvě noci jsem měl blbý spaní. Furt jsem kolem sebe viděl starý voči. Pak jsem dal Voráčkovi přes držku a hned jsem spal líp. Prej nová terapie, řikali chlapi v hospodě. Blbci! Hospoda… asi skočim před obědem na jedno. Jako aperitiv, aby mi pak chutnalo. „Nazdar kluci! Karlíčku natoč mi jedno, dík. Jé co to tady chroupete? Slaný lupínky?“ Herdek ale chutnaj dobře. Musím se Karla zeptat, jak se to menuje. Snad to budou mít u nás v krámě. „Tak kluci, musim mazat na voběd, jinak bude u nás voheň na střeše. Karlíčku platim… Hele, Karle, co je to za lupínky, co sou na stole? Start? Jakej Start? Jo Granpa Start… Snad to nezapomenu. Tak čau, večer se možná uvidíme na čarodějkách.“ Skáknu eště do sámošky a koupim toho pytlík, bude to dobrý po vobědě k televizi. A hele, oni maji i červený pytlíky. Menujou se sice trochu jinak, Granma Start, ale zkusim prubnout voboje. „Tady mám dvoje Startky…, hehehe…., platit… čimže? jo kartou, jasněže kartou… že nám to začíná? co jako začíná? nerozumim…“ Sakra ta prodavačka je úplně blbá. Plácá nějaký nesmysly… „Ahoj rodino, co máme dobrýho k vobědu? Hele mámo co sem koupil. Modrej pytlík pro mě, a červenej pro tebe. Je to děsně dobrý, koštoval sem to v hospodě. Dětem nedáme, je to pro ně škoda. Ty by to sežraly a ani by nevěděly, jak to chutná. Hele zkus přepnout telku na to… no vo těch… sakra jak se to menuje… pokročilí, nebo tak ňák… Nó to je vono. Hele pamatuješ, jak nás todle nikdy nebavilo, ale přitom tam vyprávějí zajímavý věci. Holt na to člověk musí bejt dospělej, veď mámo. A koštni ty lupínky, že sou dobrý, co? Ty tvoje červený mi až tak moc nešmakujou, ale ty modrý sou vynikající. Co tobě šmakujou červený a modrý moc ne? No to je ale fajn, aspoň si nebudem navzájem užírat. A hele, už je večer, sakra to to dneska uteklo… „Děcka voblíkat! Dem se poďvat na čarodejnice! Budou buřty, muzika, voheň!“ Páni tady je lidí. A hele Voráček! Kouká na mě jako puk. Asi si pořád pamatuje, jak jsem mu jí ubalil. „Jé támhle sou pečený buřty! Mámo dem na ně. Kde sou děcka? Tancujou? Tak je nech, aspoň je vod nich pokoj. Ňák mi lezou poslední dobou na nervy, sem furt z práce ňákej utahanej…“ A hele už se připravuje oheň. A těch čarodějnic co přivezli! Ty figuríny vypadaji jako živý. Sakra to muselo dát práce namalovat jim ty ksichty. A jaký maji srandovní hadry. Hele támhle ta čarodějka je dokonce v noční košili! Jé to je sranda! Těch peněz co to muselo stát… No aspoň že voni ty naše daně nerozkradou úplně všecky a udělaj něco pro lidi. „Děcka pojte sem! Už to budou zapalovat! Co řikáš Jardo? Že ta čarodějka vlevo vypadá úplně jako náš děda? Blbost! Dovíco vidíš! Hele že si místo tancování hulil za tribunou? Nekecej, že ne! Dyť máš voči jak tenisáky! Já ti takovou fláknu, dyť z toho budeš úplně blbej. Hele hele, už to zapálili! Vidíš jak jim blafly ty hadry? Asi to maj něčim napuštěný, hadr takle normálně nehoří. Co zase máš? Že ta čarodějka vlevo vypadá, jako by ti mávala? Blbost! To dělaj ty stíny, jak se to všechno v ohni mihotá… No a je konec, tak deme domu mládeži. Zejtra musíte brzo stávat“ Sakra náklaďák, co se tady motá? Granrecycle… Co to je za blbou firmu, to sem eště neslyšel, asi jedou likvidovat vodpadky a to co zůstalo po vohni. Z těch čarodějek zbyly ňáký spečený kusy. Dobře že to ukliděj, aby s to tady neválelo, třeba je to toxický. Doví z čeho ty figuríny sou. Jééé moje postýlka, jak já se na ní těšil! Dneska toho bylo moc, sem nějak rozlámanej. „Tak dobrou mámo…. Jo hele! Víš co Jarda řikal u vohně? Že ta jedna čarodějka vypadala jako táta. A že prej mu mávala! Hehehe… To je blbec co… Jo hele, zejtra mi připomeň ať koupim ty lupínky, ty byly fakt dobrý… …koupim jich víc do zásoby… dyby to zdražili… slyšíš? Vona už chrápe… to je hrozný… tak spi mámo, dobrou…“ |
| Jarní zamyšlení |
| O lásce šeptal tichý mech; Kwětaucj strom lhal lásky žel, Swau lásku slawjk růži pěl, Růžinu gewil wonný wzdech. Takhle nějak to napsal před stosedmdesáti lety starý K.H. Vzpomněl jsem si na tohoto romantika tuhle v autobuse, když jsem mimoděk vyslechl rozhovor několika slečen věku lehce pod osmnáct. Standardní oblečení – bokovky, tričíčka, převládající růžová a světlezelená barva, báglíky na zádech a na hlavách takový ten účes jak je to vepředu jakoby učesaný a vzadu rozcuchaný, takže nositelka vypadá jako mládě protoceratopse. Podle pomalovaných uhrovatých xichtíků nejspíš kadeřnice, či manikérky. Když probraly základní témata rozhovorů dívek dnešních dnů, tedy záněty ledvin, záněty močových cest a urologické čaje, zabrousily do oblasti mezilidských vztahů. Našpicoval jsem uši, protože až mě chytne druhá míza, mohlo by se mi to hodit… Pokusím se zde zrekonstruovat tento rozhovor, jenom vynechám stáda volů a krav prohánějících se sentencemi, aby byl text přehlednější. – Ten muj je docela společenskej. Dyš někam deme, tak se baví i s vostatníma. – Jarda taky, tudle na dýze šel tancovat i s Verčou a nebyl jenom se mnou. – To neni jako Jana s Ivanem. Ty se furt volizujou, lezou po sobě a snikym se nebavěj. – Nojo ty sou zaláskovaný hrozně moc. Choděj spolu i na záchod… Zde jsem se zasnil a nechal jsem dámy, aby řešily delikátní otázku co si vzít na sebe, aby na ně koukal ten, co na ně má koukat a ty uslintaný debilové, co na ně furt čuměj, aby na ně nečuměli. No zasnil… Já jsem tvor materialistický, takže jsem spíš uvažoval co tam Jana s Ivanem sakrapes spolu dělají. Že by si po sobě navzájem zamilovaně spláchli? Nebo svému partnerovi naškubou na příhodné kousky toaletní papír? Protože toaleťák utržený milovanou ručkou třeba tak nějak líp… Hm, ehm opustil jsem raději tyto koprofilní představy a se smutkem jsem si uvědomil, že patřím asi opravdu do starého železa, protože mi fantazie selhává a přitom hovořící slečny zcela evidentně všechny tento nový trend znaly. Ponořil jsem se do hlubin času do doby svého mládí, z pohledu dnešní mládeže přibližně do období svrchní křídy, kdy zemi i mořím vládli Mosasauři, Brachyosauři, Sabati, Flojdi, Tyranosauři, Zepelíni… A s úžasem jsem si uvědomil, že jsem se tímto pohnutým obdobím lidského života vlastně prožral a propil. Protože slečny mi splývaly v jakousi blíže neurčitelnou směs, ale přesně jsem si vybavoval Maso Prokopa Holého v mladoboleslavské Jihočeské hoštěnici, maso tří barev z Čínské restaurace ve Vodičkově, obrovský smažák s vynikajícími brambůrky v Turnově na náměstí, kde jsem se opil s místním hrobníkem, či kotletku plněnou pikantní žampionovou směsí z vinárny U Rytířů. Plasticky jsem před sebou viděl espětku (Praga S5T) po okraj plnou bas desiny rakáče (rakovnická výčepní 10%), kterou jsme v šestnácti lidech dokázali vypít za dva týdny chmelové brigády, ale naprosto jsem si nevzpomněl na ani jednu z těch stodvaceti studentek ekonomie, které tam s námi byly. Nechal jsem vzpomínání a se zájmem jsem se rozhlédl po autobuse, zda bych si jako hebefilní stařík vybral ze zdepřítomné nabídky, abych do jarního hormonálního kvasu vyrazil s pěknicí po boku. Jojo, bylo z čeho vybírat, oko odborníka několikrát spočinulo se zalíbením, ale náhle jsem si uvědomil, že má představa erotického jara se zasekla v zahradní restauraci, s napěněným půllitrem, grilovaným stejkem a někde v dálce na druhé straně stolu, až za šopským salátem a malým panáčkem digestivu, byla dotyčná pěknice. Vzdal jsem to. Nejnižší pudy mě příliž ovládají a ani závan jara a zástupy úžasně rostlých bab mě nedokážou vyrvat ze spárů mrzkého chtíče obžerství. Ale možná… možná v podvečer svátku Beltine, až se budu povalovat na louce pod Blaníkem a pozorovat křivky koček vyskytujících se na slavnosti, vzpomenu veršů dávného básníka a trochu se zasním… Djwčina krásná, angel padlý, Co Amaranth na garo swadlý, W ubledlých ljcjch krásy spěgj. Hodina genž gj wšecko wzala, Ta w usta, zraky, čelo gegj Půwabný žal i smutek psala. |
| Mikuláš |
| Pokoj byl strohý. Stěny natřené neurčitou šedozelenou barvou, křeslo, v rohu kovová postel, skříň pocházející nejspíš z jakéhosi výprodeje kancelářského nábytku, knihovna s několika ohmatanými paperbacky, na zdi umývadlo. V křesle seděl asi pětapadesátiletý muž, v ústech cigaretu. Listoval starými zažloutlými novinovými výstřižky. „Bankovní lupič zastřelen na útěku! Vrah neměl šanci proti kulkám policistů! Vyděrač dopaden!“, vykřikovaly dávné titulky svá poselství. Muž se pohodlně opřel v křesle a zavřel oči… „Vítám vás na naší první hodině“, zahlaholil za katedrou štíhlý muž v uniformě. „Nejprve něco nas úvod. V dávných časech bylo možné lovit jakoukoli kořist, stačilo být dostatečně silný. Ale jak kořisti přibývalo, lov již neskýtal to potěšení. a tak vznikla první Pravidla. Tato Pravidla určovala KOHO lovit – toho kdo Pravidla porušil. Jenomže těch, kteří Pravidla porušovali stále přibývalo a lov znovu pozbýval přitažlivosti. Takže bylo určeno JAK lovit a tím byl vytvořen první ZÁKON. Vy, pánové, budete lovit podle pravidel ZÁKONA všechny ty, kteří tato pravidla porušují. Je jedno jak vám bude společnost říkat: policie, zásahové jednotky, kriminalisté. A teď k našemu prvnímu tématu…“ Muž se v polospánku pousmál. Slavnostně vyzdobená aula, řady mladých mužů v uniformách. Na pódiu stojí důstojný starý pán v uniformě, na prsou se mihotají vyznamenání. Aulou se rozléhá hlas. „… a tímto vám blahopřeji. Pánové jste LOVCI. Hodně štěstí!“ Venku se začalo zvolna šeřit. Muž v křesle se pohnul. Složil výstřižky do desek, navrh položil novou listinu začínající slovy: „Děkujeme Vám jménem společnosti za odvedenou práci ve službách Spravedlnosti a přejeme vám klidné a spokojené prožití podzimu života.“ … podzimu života… Muž se ušklíbl a prudce zavřel desky. Mezi rty mu uniklo zasyčení, když klouby na ruce zaprotestovaly bodavou bolestí proti rychlému pohybu. Z venku se ozvalo praskání dělobuchů a pokoj se rozsvítil karmínovým světlem prskavek a ohňostrojů. Byl prosinec. Šestý den. Svátek svatého Mikuláše. Muž se vyklonil z okna. Na ulici byly davy lidí, mezi nimi se proplétali Mikulášové, andělé a čerti. Kolem nich běhali výrostci, tahali Mikuláše za vousy, škubali andělům jejich róby a otravovali čerty. Najednou jednomu andělovi vzplála křídla a jakýsi výrostek jako ryba proplouval davem pryč. Čerta, který se jej snažil zastavit, sejmul brutálním kopancem do podbřišku, po druhém hodil kámen a byl z davu pryč. Muž pátravě zíral na postavu mladíka skrývající se za kontejnery na odpadky. Ale, vždyť to je KOŘIST. Viděl jeho obrázek v oběžníku na stole v kanceláři, když se před týdnem loučil s kolegy. Povzdechl si. To už je práce pro jiného LOVCE. A jen tak ze zvyku pohlédl na dav a pak stočil pohled nahoru ke hvězdám. Ale něco mu v tom davu nesedělo. Stočil pohled zpět a pátravě se díval. Ano! Tamten čert! A tenhle taky! A tamhle jsou další! Šest masek čertů se pohybovalo cíleně davem, jako by ho pročesávali v rojnici. Někoho hledají! Muže se zmocnilo vzrušení. Jeden z čertů je určitě ten, který dostal onen kopanec. Teď se opřel o zeď a zhroutil se k zemi. Jasně je to on! Muž vyběhl z bytu, seběhl schody a vmísil se do davu. Za chvíli narazil na povědomého čerta, který dělal to své budliky budliky na malou holčičku. Holčička se rozplakala, ale v tom se objevil anděl, vzal holčičku do náruče a odkudsi vyčaroval marcipánovou figurku čerta. „Ukousni mu hlavu, ať tě už nestraší,“ usmál se anděl na dívenku. Čert si uplivl. Otočil se a pátravě se rozhlédl po davu lidí. „Je za těmi kontejnery, hledáte špatným směrem,“ zašeptal muž a trhl hlavou vpravo. Čert na něj pronikavě pohlédl a pak přikývl. Ukázal jedním prstem doprava a pokývl na vysvětlenou ke zhroucené postavě u zdi. Muž zvedl palec na souhlas a splynul s davem. Rojnice se přesunula vpravo a začala zatahovat kruh kolem kontejnerů. Muž se rychle přemístil za roh domu, aby KOŘISTI znemožnil útěk do labyrintu zahrádkářské kolonie. Tělo pumpovalo do žil nové a nové dávky adrenalínu – vzpomnělo si na vzrušení z LOVU, ucítilo pach KOŘISTI. Muž s úžasem zjistil, že přestala vystřelující bolest kloubů a že se dokáže rychle ohnout bez varovného praskání obratlů. V tom KOŘIST objevila rojnici a zavětřila nebezpečí. Všech pět čertů bylo v davu před ní a šestý ležel u zdi panelového domu. S veselým smíchem vyrazila směrem k zahrádkářské kolonii. Muž vyběhl směrem ke KOŘISTI a jako mladík se jí rugbyovým chvatem vrhl po nohou. KOŘIST padla na zem. Ozvalo se ostré chrupnutí a KOŘIST splihla jako kus mokrého hadru. V tom je oblopili čerti. Muž se zvedl. Někdo ho pochvalně plácl po zádech, jiný mu potřásl pravicí. Najednou měl na sobě kožich obrácený chlupy ven a kdosi mu podal masku čerta. Ostatní čerti mezitím cpali chycenou KOŘIST do pytle za nadšeného pokřikování shromáždivšího se davu. Čerti dělali bulisy mulisy na děti kolem, tahali je k sobě a švihali kolem sebe metlami, jen to svištělo. Vyděšení prckové ustupovali a před nimi se vytvořil průchod k domu. Čerti se tam rozeběhli, obloukem se vyhnuli Mikuláši s andělem a zmizeli ve vchodových dveřích. Muž se rozeběhl za nimi. Ze sklepní chodby se rozlehl zděšený výkřik, kvitovaný se smíchem lidmi venku. „Jó, ten dostane nakládačku, to víte, dráždit čerty se nevyplácí“, se smíchem komentoval situaci černovlasý chlapík. Ale oči se mu nesmály. A držel se za břicho… Muž se zastavil ve sklepní chodbě a pak opatrně vkročil do kóje, která měla otevřené dveře. Úžasem se mu rozšířily oči. Kóje byla jenom začátkem. Na její zadní stěně se mihotala Brána. Prostor kolem ní se vlnil pod náporem silových polí. Muž na okamžik zavřel oči před hypnotizujícím pulsováním Rozhraní. Znovu je otevřel. V kóji stálo chlapíků, na zemi se válely masky, kožichy, napodobeniny čertovských ocasů. KOŘIST ležela v koutě a jenom třas prozrazoval, že je na živu. Hromadu zvědavě očuchával obrovský černý pes. „Fuj Kerbere, necháš to!“ káral psa jeden chlapík. „Půjdeš s námi?“ ozvalo se muži za zády. Otočil se. Za ním stál ten černovlasý vtipálek z venku. Muž chvíli uvažoval. Namátkou sáhl do kouta kóje, kde stály opřené jakési dřevěné latě. Jednu stiskl a díval se, jak se mu mezi prsty sypou třísky. Usmál se a pak přikývl. Černovlasý mu podal ruku, pevně stiskl a s úsměvem řekl: „Vítej v Pekle, LOVČE!“ |
| Velikonoce, aneb trochu postmodernismu |
| Venku se temné síly přírody probouzejí k novému životu. Dávají to najevo jedovatou zelení, vystrkují své ostré hroty ze zčernalé země. Občas se objeví podivně fialový, bílý či žlutý květ krokusu vyrůstající z jedovaté cibule ukryté pod zemí. Na zanedbaných zahrádkách před domy prorážejí vrstvu mrtvých listů stonky narcisů ostré jako meče zakončené sírově žlutými květy. Ulicí se prohnal ostrý závan větru a hnal před sebou cáry novin s dávnými nezajímavými zprávami. Jeden z listů narazil na stonek narcisu, ten se zlomil a po stonku začala stékat odporný bezbarvý sliz. Jakýsi pradávný pud velí mužům slavit toto období nových neuróz, alergických záchvatů, depresivní únavy. Období probouzejícího se testosteronu, samčího větření, hledání, období, které probouzí zasuté vzpomínky na dobu lovu, kdy platilo v plné nahotě sežer, nebo budeš sežrán. Kdesi v podvědomí se budí dávné pocity, kdy se na zemi před lovcem v posledních křečích svíjí kořist, z rozervaného hrdla jí se dere chroptění a všude prýští krev. Horká, kouřící krev posléze stydnoucí do temně rudého koláče. Testosteron buší v hlavě a mužské tělo poslušné výzvy mechanicky kráčí na luka, podvědomě vyhledává vrbové keře a zasněně hladí pružné pruty trčící ze zarostlého houští. Muž ustřihuje ty nejdelší, nejpružnější a plete z nich karabáč. Konec pevně uchopí do ruky, druhou rukou přejede po celé délce a karabáč se narovná, pak se lehce zhoupne a zůstane výbojně prohnutý. Muž přivře oči a v mysli se mu objeví oblina napnuté jemné kůže a v uších mu zazní zaječení oběti. Úsměv mu zvlní do té doby nehybnou tvář a vrací se ránem domů. Pod nohama mu křupou zmrazky jako kosti dávných mrtvých. Na kraji města ztuhne v půli kroku. Přes ulici skáče obrovský růžový velikonoční králík. Muž jenom pokývne hlavou: pedofilové vyrazili na lov. Kdysi dávno nabízeli bonbóny před školou, ale odtud tyto plaché tvory vytlačili dealeři se svými vysmátými bonbóny. Umaštěné dlouhé kabáty přestaly být politicky korektní, takže jako spásu tito tvorové uvítali novou zcela korektní módu ze země za mořem, která jim dovolovala v zimě se oblékat do červených šatiček s bílým plnovousem a na jaře vypadat jako barevní králíci. Na tuto módu se děti lepily jako vosy na med. Odkudsi z hloubi ulice se ozývaly zpívající něžné dětské hlásky: „…nech mě bejt ty úchylééé, já mám tátu na piléé…“ Muž opět přidá do kroku. Při zabočení do temné uličky se lekne pitvorného stínu, ale pak si uvědomí, že jenom pichlavé paprsky ranního slunce vylouply z temnoty bílého králíka vedoucího za ruku holčičku v růžových šatičkách. Z uličky zaslechne úryvek rozhovoru „…neboj se, vždyď jsme dva, co mám říkat já, až půjdu touhle uličkou zpátky úplně sám…“ Znovu přidá do kroku. „…teď si sice v přesilééé, ale až tě táta dohonííí, vytáhne tě z košilééé…“ zpívají hlásky jako zvonky. V ulici se objevil houf mužů s biči, důtkami a holemi. Nad neoholenými tvářemi se lesknou oči protkané krvavými žilkami. Páchnoucí dech se line z úst a mísí se s pachem potu vzrušených těl. Muži si mezi sebou podávají láhev s levným alkoholem. Krev v žilách koluje čím dál tím rychleji. Vůdce najednou ukáže kupředu. Ulicí kráčí mladá dívka, krátké jarní šatičky houpavě kopírují každý pohyb. Paprsky slunce odhalují pružnou siluetu. Mužům se rozšíří nozdry a mezi vousy se zaleskne dravčí bělost zubů. Ruce mechanicky hladí karabáče a zkoumají jejich pružnost. Smečka vyráží vpřed jako tichý stín. Ulicí zní brutální zaříkávadlo z pohanských dob: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný…“ a první údery dopadají na nic netušící oběť. Ostré zaječení se rozetne hrobové ticho ulice. Smečka opouští duševně zmrzačenou, utýranou oběť a slídí po další. Ulice je liduprázdná, jenom z dáli zaznívá dětské „…utrhne ti bambuliiii, už si chystej ceduliii…“ Tlupa náhle vniká do domu. Vůdce vykopává dveře od bytu a za temného mumlání mantry „…když nemáte malovaný, dejte aspoň bílý…“ sadistickým způsobem mlátí majitelku bytu. Smečka mezitím požírá nalezené chlebíčky a cukroví a bezostyšně drobí na vyluxovaný kovral. Vůdce zabavuje nalezenou láhev přiboudliny a nechutně velkými loky chlemtavě zapíjí brachiální kusy chlebíčku. Když v bytě nezbývá nic k pití ani žádná potrava, vůdce vyhání smečku ze dveří a odchází jako poslední. Jeho levé oko podlité krví sebou škubne v nervovém tiku a přes rozpraskané rty se slizce převlní slova: „Já se vrátím“. Ubožačka se zhroutí na křeslo prosycené živočišným pachem mužů. Než stačí vydechnout a uklidnit svoji rozrušenou mysl, muž se vrací. Stojí ve dveřích a rukou zvolna hladí svůj karabáč. Pod prsty mu kloužou spletené pruty jako naběhlé žíly na ztuhlém předloktí. Odkládá karabáč, odporně pomalu se přezouvá do pantoflí a brutálním způsobem vleče ženu do ložnice. Zavírá dveře a zvuk zápasu umlká. Zbytek smečky se tou dobou potácí v oblacích alkoholu. Najednou zahlédnou otevřené dveře nálevny a jako na povel všichni vtrhnou dovnitř. „Dej nám sem pár orošenejch plnotučnejch Karlíčku a gulášek s osmi, máme hlad jako vlci.“ „Copak, nic jste nevykoledovali?“ „Ále, potkali jsme jednu kočku na ulici, tak jí Kája plácnul po sukni, aby neřekla, že si jí nevšímáme. Jinak jsme každej spolkli jeden chlebíček u Věruny a panáčka nějakýho sladkýho hubolepu. Jo akorát Jarda sežral dva!“ „A kde máte Jardu?“ „Odpracovává si ty chlebíčky. Touhle dobou určitě jede jak šicí stroj na vietnamský ubytovně.“ „Vy jste pitomci, to z vás mluví bledá závist.“ „Sakra kluci, polkneme ještě jedno pivko a musíme vyrazit, abychom oběhli ještě ty naše děvenky. Jinak máme doma peklo.“ „Akorát bacha na Hanku. Tam může jenom ten magor vodvedle, von se vždycky přestrojí za zajíce a pak se chlubí, že mu Hanka vyzdobila vejce.“ „Tý vole nekecej! Počkej, cinku domu… Ahoj kočkóó, hele co bys řekla tomu, že by přišli kamarádi na koledu voblečený jako růžový zajíci? Nejsme ožralí… Pitomej taky nejsem… Hele za dvacet minut jsme u nás, tak čau!“ Plná nových sil vyráží nadopovaná smečka do betonové džungle velkoměsta… |
| Zima v pařezové chaloupce |
| A byla zima, země byla zmrzlá na kámen a paseku přikrýval sníh jako bílá peřina. Skřítkové stáli před chaloupkou a dívali se ve svitu měsíce, jak si vítr roztomile hraje se polétavými semínky osik, které vylovil z příkopu daleko u silnice. Kapucky měli přehozené přes hlavičky a choulili se do svých pláštíků. Větší skřítek se otočil na svého kamaráda a oči mu začaly rudě žhnout: „Jestli ty seminka tady vyklíčí, tak bude po naší milé pasece. Zaroste a bude tady tma, vlhko a smutno.“ Menší přikývl a vydal se na dalekou cestu přes mez, louku a pole až k silnici. Díval se chvíli na stromořadí a pokyvoval hlavičkou. Najednou zaslechl z lesa zvuk přijíždějícího auta. Skřítek jako by narostl, zešedl a zprůhledněl. Vrstva sněhu na neposypané silnici se začala měnit. Splošťovala se a začala se lesknout jako zrcadlo. V autě řidička sundala nohu z plynu, protože na přelomu lesa a pole často přebíhaly srnky přes silnici. Najednou měla pocit, že se venku náhle setmělo a vzduch byl náhle plný popela. Chtěla si protřít oči a sundala ruku z volantu. V tom okamžiku sebou vůz trhnul a roztočil se na zledovatělé silnici jako káča. Hranou nárazníku zachytil o strom a plnou silou narazil bokem do druhého stromu. Ozval se krátký ostrý zvuk trhajícího se plechu a nastalo ticho rušené praskáním chladnoucího motoru. Na zemi pod převráceným autem se začala tvořit mezi krystaly sněhu a skleněnými střepy krvavá skvrna… Znovu byl úplněk. Tvář měsíce se začínala rozplývat pod stále sílícími paprsky ranního slunce. U lesa zastavila dodávka, z ní vystoupila parta chlapů. Do ticha zaječel vysoký tón motorové pily. „Tak kterej to byl?“ „Ten co má sedřenou kůru. Je tady trochu nebezpečnej. Musí pryč.“ Pila znovu zaječela, pak se ozvalo praskání větví a náraz kmene na zem. Na mezi v suché trávě zářily dvě dvojice rubínových světel a ozvalo se tiché zaševelení: „Tak to byl první…“ Dobrou noc milé děti a hezké sny…. |
| Lhostejnost |
| Všichni jsou happy, cool, in. Všichni jsou veselí a hraví, všechno je nejjemnější, nejbělejší, nekřupavější, všichni se cítí bezpečně. A myšlenky, jako šedí ptáci krouží kolem a čekají na svou chvíli, aby mohly usednout, zarýt se do mozku jako drápy a poodhalit třpytivý závoj… „click“ – Konečně jedeme na hory. Hrozně se těším, ve třinácti letech poprvé bez dozoru, samostatně. Chvilkami mě roztřásá zima a je mi trochu blbě od žaludku, ale to je určitě tím autobusem. – Jsme po večeři. Byla nějaká divná, zase je mi blbě, ale zítra jdeme na sjezdovku, moc a moc se těším. – Sjezdovka byla perfektní, ale teď večer je mi zle. Chce se mi zvracet… Stydím se, vyzvracel jsem se na podlahu, už jsem to nestihl na záchod. Paní profesorka mi vynadala a musím to po sobě uklidit, ale nemůžu se zvednout z postele. Kamarádi jsou hodní, uklidili to za mě, snad mi bude ráno líp… – bolest, Bolest, BOLEST je noc a já jsem vzhůru. Pulsuje mi v celém těle, potřebuji se napít, žízeň, ŽÍZEŇ. – Kamarádi jsou hodní, nosí mi pití, jídlo. Je mi tak zle, že nedojdu do jídelny. Pan doktor mi dal nějaké prášky, ale nepomáhají. On i paní profesorka mi tvrdí, že to nic není, že něco musím vydržet. A já to vydržím. Jsem přece už velký chlap, je mi třináct let a umím se o sebe postarat. – Mám průjmy. Nestihl jsem to na záchod a pokakal jsem se. Hrozně moc se stydím, ale musím to vydržet. Vždyď by se mi paní profesorka smála. – Už nemám žádné čisté prádlo. Potřeboval bych se umýt, ale nedojdu do sprchy, jsem moc slabý. Ten pot tak lepí a studí. Chci domů. Maminko, tatínku… „click“ – Tak kluk je na horách, Za ten týden mu snad stihneme předělat pokojík z dětského na studentský. Bude mít radost, vždyď už je velký, je to kus chlapa. „click“ – A zase bolest Bolest BOLEST. Pulsuje a sílí, celé tělo mi hoří, raději už nebudu jíst. Stejně nemůžu nic polknout, abych se nepozvracel, nebo nepokakal. To by se takovému velkému klukovi nemělo stát. A já jsem velký a všechno vydržím, Chci domů Domů DOMŮ. – Noci jsou nejhorší. Všude ve stínech se skrývají hrozné sny. Nesmím plakat nahlas, probudil bych kamarády. Už abych byl doma, maminka mi uvaří čaj, dá mi prášky a bude mi dobře. – Jedeme domů. Prý mám sejít dolů z autobusu, protože na rolbě jsou zavazadla a kvůli mě nahoru znovu nepojede. Sníh, všude je sníh, sejdu to, sejdu dolů, všechno je nějak šedé a je mi zima, nechci ve sněhu umřít, umřít… – Jsme v autobuse. Už brzy uvidím tatínka a maminku a bude mi dobře. Chce se mi spát, spát, spát… „click“ – Tak kluk bude za chvíli doma, už se těším, jakou bude mít radost. Copak, telefon? Paní přijeďte si prosím vás pro něj k autobusu. Ono je mu hrozně špatně, vypadá že nám tady umře. Dej to sem. Haló, paní, tady je třídní profesorka. Nic mu není, to jenom tady žáci zbytečně panikaří. „click“ – Autobus stojí, konečně. Maminko, tatínku, to jsem rád, že vás vidím, teď už bude dobře. Já vím, že jsem špinavý a páchnu, ale nemám nic čistého, víte? Ale kamarádi se o mě starali, jsou hodní víte? Maminko, neplač, jsem u vás, už mi bude dobře. Chci domů… „click“ – Ten kluk už ani nemluví, a ty oči, něco nám chce, ty oči – skoro o sobě ani neví, rychle do nemocnice. „click“ – Proč nejedeme domů? Nemocnice, je tu čisto, klid, jenom se trochu prospím a půjdu domů. Vždyď jsem přece chlap, co něco vydrží. Co to říká pan doktor? Sepse, co to je sepse? Vždyď náš pan doktor na horách mi říkal, že to nic není, že to za chvíli přejde… – Jejda, dva skřítkové sedí mi na dece a koukají na mě. A jaké mají legrační šedé pláštíky s kapuckami a jak jim září oči. Jako rubíny. A něco mi povídají, zní to jako ševelení větru a uklidňuje to. – „Skřítkové, proč tady kolem mě padá to šedé, je to jako popel?“ – „To není popel, chlapče, to je Čas, víš on takhle sněží. Pojď půjdeme, tady pro tebe není místo, víš?“ – „Není místo, není. To půjdeme domů, že? Já se tak těším! Domů, půjdu domů.. Už je mi dobře, nic mě nebolí a je mi lehko. A co to světlo, jako nějaký tunel, tudy půjdeme domů, že?“ – „Ano chlapče tudy půjdeme, Teď vstaň, jsi velký chlap, hrdina, došel jsi domů, to dokáže málokdo. Podej nám ruce a půjdeme.“ – Konečně, konečně, jdu domů! Domů, tatínku, mamin…“ „click“ – Pane doktore, exitus, ten malý kluk, víte? Nedalo se nic dělat? – Víte sestro, stačilo by bývalo hned na začátku nějaké antibiotikum. Třicet tabletek, víte? To ho dělilo od smrti. Třicet tabletek… Ale ten kluk nikoho nezajímal. „click“ – Haló, tady je třídní profesorka. Paní, víte o tom, že váš syn už nepřišel tři dny do školy? To by nešlo… „click“ – Pane doktore, co nám můžete říci k tomu chlapci co jste ho měl na starost na lyžařském výcviku? – Je mi to líto. – Líto… ?!? „click“ A svět je za deset dnů zase víc happy, cool a in, je ještě krémovější, ještě křupavější, ještě bezpečnější, bezpečnější… Jenom v jednom nově zařízeném studentském pokoji sedí dvě bytosti a zdá se jim, že šedě sněží čas. A že jejich syn, velký syn, vždyď je to už chlap – je mu třináct let, se dvěma skřítky s rubínovýma očima na ruce je tam s nimi… P.S. Všechny osoby a děje tohoto příběhu je vymyšlené. Jakákoli podobnost s nějakou událostí, co se stala, probíhá, nebo právě začíná je naprosto vyloučena. Vždyď by se něco takového v našem světě přece ani nemohlo stát. Jenom ty myšlenky, krouží kolem nás jako šedí ptáci a čekají, čekají… |
| Jaro v pařezové chaloupce III. O žabce kuňkalce |
| Na paseku se snášel vlahý jarní podvečer. Sluníčko se schovávalo za kopec a na obloze začaly vyskakovat první hvězdičky. Skřítkové z pařezové chaloupky se vydali na podvečerní výlet. Procházeli mezi kvetoucím mechem, pod ohromnými vějíři kapradin a zhluboka dýchali omamný jarní vzduch. Paseka vydechovala teplo nasbírané za celý den z paprsků sluníčka. Skřítkové došli k prastarému dubu, stojícímu již od věků uprostřed paseky, a vyšplhali se na uzlovitou větev. Spokojeně se usadili, zabalili se do svých šedých pláštíků a rozhlíželi se kolem. Na louce u potoka kvákali žabáci jako o závod, aby zaujali některou ze zelených či hnědých krasavic znuděně sedících na břehu a jako by nic lapajících hmyz. Všude bzučely myriády mušek, komárů a dalších hmyzích predátorů a všichni se míhali vzduchem jako různobarevné šípy s duhovými křídly v zoufalé snaze sehnat něco k žrádlu. „Zkurvený komáři“, zaševelil jeden skřítek ke druhému, „v noci se kvůli nim vůbec nedá usnout. Připadá mi, že je hajzlů čím dál víc.“ Druhý skřítek jenom ukázal na louku. Po louce důstojně kráčel čáp a svým dlouhým zobanem propátrával trsy trávy. Každou chvíli v jeho zobáku skončila některá žabka a zdálo se, že skřehotání těch zbývajících zvolna slábne. Současně jako by se zvětšovala oblaka komárů a drobných mušek radostně tančících nad loukou. Vtom se na pasece tiše jako duch objevila liška. Elegantně proklouzávala mezi maliním, vyhýbala se pařezům a pečlivě sledovala každé hnutí na zemi a občas se jí v tlamičce ozdobené vousky ve smrtelných křečích zachvívala lesní myška, nebo ptáček. Pak si očistila vousky od peříček a vydala se na další lov. Oba skřítkové ji se zájmem sledovali a pak, jako na povel se otočili k sobě, ten menší zašeptal: „V našich šedých pláštících vlastně vypadáme jako myšky…“ a ve tmě pod kapuckami se rozhořela rudá světýlka. Z dubu bleskurychle sklouzly dva šedé stíny. Jeden zamířil na louku a druhý na paseku. Na louce čápa zaujal šustot mezi trsy uschlé loňské trávy a začal pronásledovat malou myšku snažící se zmizet před nelítostným špičatým rudým zobanem. Lov ho natolik zaujal, že si ani nevšiml od lesa se plížícího zrzavého stínu. Zklamaná liška, které právě zmizela chutná myška v díře pod trsem ostřice, kousek před sebou uviděla ohromného ptáka zaujatého čímsi v trávě. Během zlomku vteřiny si čáp uvědomil, že něco není v pořádku a pokusil se vzlétnout. Jenomže to už pronikaly zuby malé zrzečky zkrz měkké tkáně čapího krku a zarazily se o obratle. Čáp se ještě pokusil seknout zobákem po tom drzém tvorovi, ale řídící centrum lišky vyhodnotilo nedostatečnost stisku a vyslalo po neuronové síti pokyn svalům zesílit stisk. Obratel praskl jako suchá větev se slyšitelným křupnutím a čapí tělo se svezlo k zemi škubajíce se v křečích vyhasínajícího života. V nehybných černých očičkách čápa se ještě chvíli zrcadlily hvězdy… Dobrou noc milé děti a hezké sny…. |
| Jaro v pařezové chaloupce II. Polámal se mraveneček |
| Bylo ráno, sluníčko začalo pěkně svítit a vysoušet ranní rosu. První čilé mušky se rozletěly nad paseku vítat nový den. Objevili se mravenečkové a dychtivě probíhali paseku hledajíce něco na zub.Tu je vidět malého čiperku, jak nese do mraveniště vypasenou housenku, ještě se kroutící v nesnesitelné bolesti jsouce za živa rozleptávána dávkou kyseliny mravenčí, onde běží mraveneček s malým broučkem, který omylem usedl doprostřed pěšinky vyšlapané malými neposedy. Za malý okamžik budou broučkovi ostrými kusadélky odhryznuty nožičky, aby ho náhodou nenapadlo utéci z mraveniště a pak již jen vynesou nestravitelné krovky na smetiště za mraveništěm. Jednoho mravenečka napadlo prohlédnout si stařičký pařez na okraji paseky, protože se mu zdálo, že se tam ve slunečním světle cosi blyští. A opravdu, ve sluneční záři se koupaly kousky ulit hlemýžďů. Zářily v ranním slunci jako malé perleťové poklady s diamanty rosy. Mraveneček stanul jako přimražen nad tou krásou. Otočil se a běžel pro své kamarády. Malí čiperové se rozeběhli k pařezu, sbírali kusy hlemýžďů rozházené mezi zbytky ulit a vesele je odnášeli do mraveniště. Za chvíli bylo místo uklizeno a onoho malého mravenečka průzkumníka napadlo podívat se, jestli by nebylo něco zajímavého ještě uvnitř pařezu. Hned za vchodem visely na větvičkách pověšené dva šedé pláštíky, jeden malý a jeden větší, pod nimi stály dvoje botičky z bukové kůry, ještě trochu olepené kousky hlemýždích ulit. Mraveneček šel zvědavě dál dovnitř pařezu a našel světničku se stolečkem, dvěma židličkami a dvěma postýlkami. V jedné postýlce se něco pohnulo a mraveneček viděl, že tam spí dva maličcí skřítkové. Celý rozradostněný běžel pro své kamarády, aby jim řekl co objevil. V jedné postýlce zasvitla dvojice rubínových světýlek a tichý hlásek zaševelil: „Já ti říkal, abys ty zasraný slimáky zlikvidoval dál od chaloupky, teď se nám sem potáhnou brabenci.“ Z druhé postýlky se ozval tichoučký šepot a skřítkové vyskočili z peřinek. Hezky si ustlali, navlékli si své botičky z bukové kůry, oblékli si pláštíky a stoupli si hned za vchod do své pařezové chaloupky. Samým očekáváním se jim v temnotě pod kapuckami rozzářila rubínová světýlka. A v tom již první zvědavý mraveneček strčil svou neposednou hlavičku dovnitř do pařezové chaloupky. Ani se nestačil pořádně rozhlédnout, kde že jsou ti dva roztomilí skřítkové, o nichž s nadšením vyprávěl jeho kamarád a už se jeho hlavička válela rozšlapaná na kaši po podlaze světničky. Druhý mraveneček už to nemohl zvědavostí vydržet a vylezl po zádech svého kamaráda, aby viděl co se uvnitř děje. A jen strčil svoji hlavičku dovnitř, malý skřítek mu ji bleskurychle utrhl a její v agónii rozevřená kusadla vrazil do očiček dalšího zvědavého mravenečka. Další mravenečkové se již dovnitř neměli kudy dostat a byli z toho smutní. Ale jejich smutek netrval dlouho. Oba skřítkové vylezli z chaloupky okénkem a překvapili milé mravenečky čekající venku. Od chaloupky se toho dne do mraveniště nikdo nevrátil. Vlastně jsme zapoměli na malého zvědavého mravenečka, který to roztomilé místečko objevil. Večer si vzpomněl, že vlastně neviděl žádného z kamarádů, kterým vyprávěl o pařezové chaloupce, ale protože celé mraveniště již spalo, rozhodl se, že si své všetečné otázky a vyprávění nechá na ráno. Těsně před tím, než usnul měl pocit, jako by v chodbičce mraveniště cosi rudě zazářilo. Ráno na smetišti za mraveništěm vedle proužkovaných krovek broučka a svrasklé kůže housenky leželo ještě několik nožiček a hlavička, kde na kousku krku v ranním větříku povíval puntíkatý šátek. Dobrou noc milé děti a hezké sny…. |
| Jaro v pařezové chaloupce I. Myška hryzalka |
| Slunce pomalu zapadalo a nad krajinu se zvolna snášel soumrak. Lesní palouček se ukrýval pod lehký pláštík mlhy. Z trávy se ozýval řev divokých žížal, neboť jaro je pro žížaly dobou říje a samci spolu svádí nelítostné souboje o přízeň jejich krásných družek. Na okraji paloučku tiše trouchnivěl dutý pařez. Najednou se z něj vykulily dvě roztomilé postavičky se špičatými čepičkami. Zdálo se, že za tichého šepotu spolu hrají nějakou roztomilou hru. Jedna z postaviček se zvedla ze země, několika směšnými pohyby ze sebe smetla nalepené kousky jehličí a mechu a tiše zaševelila ke svému druhovi: „Ti zkurvení slimáci si pro svoje prasárny museli vybrat zrovna naši pařezovou chaloupku. Jestli je tady ještě jednou nachytám, rozkopu jim ulity a posypu je chloridem draselným.“ Druhý skřítek jenom přikývl, urovnal si svoji košilku a v temnotě pod jeho kápí se na okamžik rozzářily dva rubínové body. Skřítci se tiše vnořili do vysoké trávy a vydali se směrem k pasece, kde začínaly kvést první jarní kvítky lákající noční motýly. Nádherná vůně jara a nového života omamovala smysly, na listech trav se srážela rosa a v měsíčním světle zářila jako diamanty. Skřítci se každou chvíli zastavovali, aby se pokochali krásou jarního podvečera. Těsně před pasekou se obloukem vyhnuli oblasti obývané pablby jeskynními a i z dálky slyšeli jejich mumlavá zaříkávadla “…těleso ponořené do kapaliny…, …součtu čtverců nad oběma odvěsnami…” Větší ze skřítků se rychle přežehnal a mladší zasyčel: “Jsme moc blízko.” Měl ještě v paměti loňskou příhodu, kdy byl pablby chycen a strávil nekonečnou dobu v úděsných mukách učení. Ještě dnes ho jako v nejhorších snech pronásledovaly útržky textů “… ovšem Aloni vnímají jsoucno jako extenzi kolem svého jáství, kteréžto jsoucno…” A skřítek zkroucený hrůzou se znovu přežehnal. Mezitím došli až na paseku. Tiše jako šalebná hra světel se rozeběhli po mechu, roztomilé šedé pláštíky za nimi vlály a pod nimi bíle probleskovaly jejich košilky. Uprostřed paseky se jadérkem z loňského oříšku živila malá myšička. Jako dva šedé šípy se rozeběhli skřítkové k myšičce. Myška zvedla očička od oříšku a poslední co viděla, byly dvě rychle se blížící dvojice rubínových světýlek. Potom její svět vybuchl do exploze bolesti a hrůzy. A zatímco si oba skřítkové na lavičce před svojí pařezovou chaloupkou pochutnávali na jadérku z oříšku, na pasece se ještě cukaly krvavé kusy masa z těla malé myšičky a po borovém jehličí zvolna odtékal sliz z jejích rozdupaných očiček. Dobrou noc milé děli a hezké sny… |
| Exploze |
| Temnotu prostoru prořezával talíř svými hranami tvarovanými podle složitých rovnic třetího řádu. Zvolna rotoval spolu s křemičitou deskou, na kterou ho tlačila gravitace, a odrážel červenou část spektra z matného světla dopadajícího na něj z boku. V talíři se nacházelo organické prostředí skládající se z kapalné a kvazielastické složky. Kvazielastické entity hranolovitého tvaru s mnohočetným vrásněním se líně povalovaly v kapalině. V tom se odkudsi ozval ostrý krátký zvuk a po něm prostor zavalil obrovský výboj energie v podobě mikrovlnného záření. Tento výboj rozkmital v organickém prostředí jeho nejjednodušší molekuly a tato část talíře začala prudce zvyšovat teplotu. Kvazielastické entity obsahovaly uzavřené buňky naplněné trojatomární molekuly. Po dalším výboji energie začaly praskat mezimolekulární vazby a kapalný obsah buněk začal prudce zvětšovat svůj objem. Soudržnost molekul kvazielastických entit začala povolovat. Další nápor energie již několik entit nevydrželo a s hlasitým prásknutím explodovaly. Síla explose byla tak ničivá, že vyvrhla do prostoru i entity, které se ocitly poblíž epicentra spolu s kapalinou. Poté neznámé emitory záření ve viditelné části spektra, tak i mikrovln ukončily svoji činnost a prostor se ponořil do tmy. Talíř se přestal otáčet a v prostoru zavládlo na několik sekund mrtvé ticho. „Sakra to nevíš, že musíš talíř s držkovkou přikrejt deklem, když ho chceš vohřát v mikrovlnce? Teď se držky rozprskly po celym vnitřku a kdo to má mejt, vole jeden blbej!“ |
| Trocha historie nikoho nezabije |
| My vačnatci jsme o jeden okruh vývojové spirály dál. Zatímco tvorové jako třeba člověk, když mají chuť na pivo, musí do hospody, my vačnatci si můžeme přinést pivoně až do svého doupěte a tam uskladnit na horší časy. Již v třetihorách šavlozubý ptakopysk Vak prchaje s lahváčema v tlapkách před tlupou ožralých mastodontů přišel na nápad nacpat lahváče do kapsy lacláčů na břiše, aby na mastodonty mohl dělat posměšné posunky typu cornuto, lófasz a podobně. Ostatním se to natolik zalíbilo, že v této kapse nazvané podle vynálezce VAK začali přenášet i jiné předměty, jako třeba klíče, děti a pod. Někteří fujtajblové si tam strkali i kapesník!!! Ale vývoj šel dál a čtvrtohorní ptakopysk Bágl prchaje s lahváči ve vaku před tlupou pablbů jeskynních hodil šílenou držku přímo na zobák a rozflákal o šutry (to víte doba kamenná) celý náklad prapiva. I usoudil, že by nebylo špatné přesunout vak z břicha na záda z bezpečnostních důvodů. No a tak vznikl bágl. Jednou si sklerotický ptakopysk Krosna zapoměl ve vaku v březnu svačinu, tuším že měl flambovanou jeskynní hyenu a lá bažant (chcípla při lesním požáru, když žrala bažanta). No a v září, když si toho všiml, hyena už dávno vyhnila a zbyl mu bágl s kostrou a tak vznikla krosna. Jak praptakopyskové vyráběli sklo? Snadno, nechali spadnout meteorit na správné místo plné křemene a ze vzniklé taveniny vyráběli flašky. I tady v Čechách najdete pozůstatky pilné práce šavlozubých ptakopysků při výrobě praflašek na prapivo. A pak vozili je do Praplzně, kde našli velmi dobrý prazdroj vody a do Prabudějc aby to neměli daleko. Ty malé zelené kousky skla, kterým se říká vltavíny, či moldavity – to jsou pozůstatky dávného pivaření mých předků… Praptakopyskové nevyhynuli, jenom tak trošičku metamorfovali. Když viděli, že ze stromů slezli vopice a vopičáci a začali chodit po dvou, řekli si: „Když umí chodit po dvou kdejaká třetihorní vopice, proč bychom to nezkusili taky?“ No a teď rodilého ptakopyska poznáte už jenom podle jeho nevymáchaného zobáku.. |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace