| Holomek je to a né truchlící pozůstalý… (28.12.2008) Denis je normální pacholek. Protože se choval slušně, smutně koukal a chodil mi u nohy, vzal jsem ho na procházku bez vodítka. Měl z toho radost. Lítal kolem mě po louce jako šús, kdybych odmyslel tak dvacet kilo sádla, skoro bych řekl, že skotačil jako štěně. Jak praví staré české přísloví „S poctivostí dojdeš nejdál na kraj lesa.“ Dodal bych, že s poslušností je to némlich stejně. V okamžiku, kdy Denis strčil frňák do lesa, nabral stopu a jel s nosem u země jak vysavač někam do houští. Nějak jsem se začuměl a nezareagoval jsem hned. On má Denis takovou hranici, po kterou slyší příkazy. Ta hranice je asi dvacet metrů. Za touto hranicí selektivně ohluchne a oslepne. No a já jsem si všiml, že se děje něco nekalého, až když jsem zahlédl v mlází jeho mizící pozadí. Chodil jsem po lese asi půl hodiny a hulákal jak vobecní pastejř Vávra, než se jeho veličenstvu uráčilo přikráčet. Tedy přikráčet… Napřed se ozval zvuk, jako když se blíží parní lokomotiva s prasklým Kylchapovým ventilem. Pak to připomínalo brigádu astmatiků na sušení sena. Pak se k tomu přidal dupot. A pak se na cestě objevil Denoušek. Sípal jak v posledním tažení, tlapy mu únavou brnkaly o větvičky a jenom tak lehce poklusával aby nebylo vidět jak je vyplivanej. Mokrej byl jako houba, srst samé jehličí a listí, po břicho od bahna. Celou cestu domů mi šel u nohy a jenom tak loupal okem, jestli se ještě zlobím. Doma zalezl do boudy a chrněl. Vylezl jenom na večeři. Nojo, už to není jako za mlada, když jsme bývali štíhlí a plní síly, viď Denoušku.. |
| Vánoční koupel… (24.12.2008) Donesl jsem domů stromeček rovnou z Krakonošova, zprovoznil jsem elektrické osvětlení tohoto a odkráčel jsem do lesa s Denouchem. Další zdobení je již na zbytku rodiny. Denda těžce nesl, že jsem si dovolil odejít do lesa pro stromek bez něj a určitě mě podezříval, že za jeho nepřítomnosti jsem proháněl srnky. Také mě ještě čekala přeprava tchýně sem k nám. Pak teprve bude barák úplně plnej lidí až po střechu a začne ta pravá vánoční pohoda. Odešel jsem s čoklem do lesa prolézat krátery po bombách z II.WW. Přišlo mi to takové meditativní a předpokládal jsem, že mě to nabije pozitivní energií před hektickým Štědrým večerem… Moc dlouho jsme na procházce nepobyli. Jak podotkl jeden z mých čtenářů, Denouch bude asi původu vznešeného a ušlechtilého, neboť francouzsky by se jmenoval de Nouche. Přesněji řečeno Chien de Nouche. K tomu mohu podotknouti, že možná ano, ale v tom případě je jeho rod hodně starý a jeho potomek, se kterým mám tu čest dýchat stejný vzduch, je patrně poněkud degere… deregul… degene… prostě je blbej a ten šlechtický původ by mohl být jedním z důvodů. On totiž Denda spadnul do rybníka. Celej. Z vody mu čouhala jen hlava. Normálně, když má světlé chvilky, chodí po hraně přepadu, která je široká cca 40 centimetrů. Tedy vejde se na ni i středně šikovná kráva. Ten vznešený a ušlechtilý blbec si myslel, že zelené řasy, plovoucí na vodě vedle kamenné římsy po které jde, jsou trávník. A odbočil na ně… Budu to vydávat za známku urozenosti. |
| To bylo zas ráno … (17.12.2008) Denis začíná pozvolna měnit své návyky, tak jak byl zvyklý jako štěně. Například vofrňuje nad podanou krmí. Nebo při procházce se motá kolem mě. S Budulínem vždycky zdrhli do hlubin lesa a přitáhli domů, až když se sami rozhodli. Ale jednu věc zachovává tak, jak byl zvyklý ze soužití s Budulínem. A to je sraní u vrat. Dnes ráno jsem vyjížděl s autem ještě za tmy. A při otevírání vrat jsem šlápl do h…. jo rovnou do toho. Denis, hrom aby do něj bacil, vyprodukoval svůj exkrement do místa, kam nedosvítí venkovní osvětlení. Vynadat mu nemůžu i když se mi za zády směje do očí, protože je to smutnej pozůstalej. Takže, i když jsem botu očistil jak to šlo nejlíp, jsem jel do práce ve smradlavým autě s větrákem puštěným naplno. Celou cestu v rádiu hráli písničky o penězích, jako třeba Money od Floydů. Jako pověrčivý člověk jsem s úděsem očekával, co příšerného se ten den stane. Postěžoval jsem si na webu na nepřízeň osudu a dobrák od kosti píšící pod nickem skimic na moje hořekování odpověděl: …“lejnem se pomazávati“ obvykle snáře vykládají jako „zbohatnutí“. Tedy „ve snu viděti“. Čím člověka obohatí pomazat se reálným hovnem poránu si netroufám odhadnout. Třeba ten pes chtěl před vánoci jen tak nějak pomoci. Udělat radost. Kraft durch Freude. A slovo – tedy v psím případě myšlenka – se holt stala tělem 🙂 Skimic by si s Denisem patrně velmi dobře rozuměl… |
| Fénixcon … (15.12.2008) Navštívil jsem o minulém víkendu brněnský Fénixcon, setkání přátel scifi a fantasy. Dalo by se už říci, že tradičně navštívil, protože jsem byl na všech, kromě jednoho. Ten letošní byl takový trochu komornější. Jestli globální krize doléhá i na scifisty, nebo co… V pátek večer jsem vyposlechl přednášku tajného agenta brněnského pivovaru, který se nám pod rouškou dějepisného exkursu na téma ženy, vaření a ovlivňování běhu světa, snažil vsugerovat, že nejlepší pivo je z velkých pivovarů vyráběné podle receptur pro kontinuální kvašení, kterému my, nepoučení laici, říkáme euromoč. Naopak piva z malých pivovarů, která mají nejrůznější chutě, vůně, barvy, složení, které naopak my vyhledáváme, protože nám šmakujou, tento takzvaný odborník prohlásil za piva nekvalitní. Tím se proflákl, a nikdo už ty jeho kydy nebral vážně. Ovšem sobotní program byl informačně mnohem hodnotnější. Víte proč supermani, batmani a další mani nosí slipy navrch? Tuto kardinální otázku se podařilo rozlousknout mladé nadějné výzkumnici Lucii Dropové v její přednášce „Kde sa muži zvliekajú“. Odpověď zní: „Aby diváci viděli, že i v nejvypjatějších situacích zůstává jejich spodní prádlo stále zářivě čisté.“ To jste nevěděli, co? Zašel jsem vyposlechnout poutavé povídání sira Leonarda Medka o úloze žen v dobrodružné literatuře a jako zlatý hřeb jsem si užil šermířsko vypravěčské vystoupení pana Roberta Waschky s jeho čtyřmi asistenty z Cavalieri Moraviensi na téma ženy a šerm. Co se týče kulinářských dovedností, Brno jako obyvkle nezklamalo. Odjížděl jsem poučen. Víte co v Brně znamená, když vám napíšou do jídelního lístku „pikantní závitek“? Na to bacha! Oni vezmou plátek anglické slaniny, hojně posypou velmi pálivou paprikou, do tohoto plátku zabalí takovou tu dlouhou feferonku a osmahnou na omastku. Vynikající záležitost, když máte rýmu, katar horních cest dýchacích, či ucpané dutiny. Po konzumaci vepřové panenky s pikantním závitkem a opečeným bramborem s česnekem odcházíte z restaurace zcela vyléčeni. Vedlejším efektem je, že už nejste vlastníkem čichových ani chuťových buněk, trubka vedoucí z hlavy do břicha se zdá býti pasivovaná kyselinou, ale v bříšku je jak v pokojíčku. Jo a ještě jedna věc – jestli v brněnské zoologické zahradě po minulém víkendu chybí nějaká zvířata, třeba slon, tak bych možná věděl, kam se poděla. Snad všechny hospody v Kénigu (Královo pole) pořádaly ten víkend zvěřinové hody… Jedné takové divné věci jsem si v Brně všiml. Že se zase o kus rozlezly herny a sekáče. Tyhle dva druhy provozoven postupně požírají město jako mor. |
| Je nám smutno … (10.12.2008) V pátek 5. prosince nám umřel Budulínek. Odpoledne jsem odjížděl do Brna na Fenixcon. Body vylezl z boudy a šel si lehnout pod třešeň na sluníčko. Celej se nějak klepal a nevypadal dobře. Došel jsem mu ještě pro rohlík se sádlem a zabudoval jsem do něj kousek brufenu, aby se klukovi ulevilo. Koukal na mě smutně a rohlík sotva sežvejkal. Drbal jsem ho za ušima, dokud mi nejel autobus. Když jsem odcházel, ležel pořád pod stromem a čučel za mnou. Věru odjížděl jsem nerad a měl jsem hlavu plnou starostí. Večer mi volala děvenka, že přijela domů a že Bodyho našla pod třešní a že asi umírá. Nechal se ještě pohladit, zavřel oči a umřel. Hlídal barák celej den a čekal na paničku, až přijde domů. Pak jeho služba skončila. Navždycky. Je nám smutno. Moc smutno. Protože umřel v době, kdy chodí Mikuláš a čerti, lze předpokládat, že se neodebral přes duhový most někam na sluncem prohřátou rozkvetlou louku, aby honil motýly a hrál si s malými zajíčky. Vypadal jako pekelník, vyváděl jako pekelník a odešel v době, kdy se to pekelníky všude jen hemžilo. Určitě jeho cesta vedla přímou čarou do ohromného hlubokého lesa, kde se v temných houštinách skrývají proradní zvěrolékaři, za každým smrčkem sedí vyděšený myslivec, lesní palouky jsou plné pasoucích se stádeček národnostních menšin a cizinců, po lesních cestách se štrachají dědečkové, babičky, děti a jiná vysoce nebezpečná havěť, paseky rozžhavené sluncem do běla zvou k odpolednímu spánku a všude se válejí hovězí kosti a bochníky tvrdého hleba. A mezi tím lítá Boďák jako pošuk a neví co má dřív prohánět, komu dřív urvat nohu, nebo ruku. Chybíš nám Budulínku… |
| Vánoce se blíží … (17.11.2008) tedy přesněji řečeno, lidí se zmocňuje vánoční nálada i když je půlka listopadu. Nevěříte? Jel jsem včera v 16:50 emhádéčkem stoosmdesátdevítkou na Kačák. Jak už je ve stolici zvykem, pražským autobusům se při teplotách blízkých nule přestávají otevírat dveře. A jedna paní chtěla vystoupit právě těmi neotvíracími dveřmi. Chvíli je hypnotizovala a když se dveře furt tvářily zavřeně, šla ke dveřím dalším. Jenže autobusák jí je před nosem zavřel a rozjel se. Paní: „To mě nenecháte vystoupit?“ Řidič: „Vystupuje se, když jsou dveře otevřený a autobus stojí.“ Paní: „Jenže ty dveře se neotevřely!“ Řidič: „Měla jste si přejít ke dveřím, které se otevřely, jsou tam ještě dvoje.“ Paní: „Jenže než jsem přešla, tak jste zavřel a rozejel se!“ Řidič: „Měla jste vystupovat otevřenejma dveřma.“ Mlamoj k řidiči: „Když tě ta práce nebaví, tak di dělat něco jinýho, vole!“ Řidič: „Drž hubu, ty revolucionáři! Tydle kecy si nech na koledu!“ Mlamoj si vrčí pro sebe: „Debile!“ Řidič: „Mě neser, nebo tě z toho autobusu vynesu!“ Paní: „Ale ty dveře byly zavřený a já nestihla přejít k jinej dveřím!“ Autobus dojel na zastávku Sídliště Krč. Paní vystoupila, mlamoj se znovu začetl do rozevřené knihy a v busu zavládl klid… |
| Pijeme čaj … (7.10.2008) Hafáci na starý kolena začali pít čaj. Hm, ehm… čaj… jak se to vezme… No každopádně hafáci vyfasovali čajíčky na ledviny a tak vůbec. Když se to uvaří, tak to voní hezky. Tedy nám lidem. Pesové by nad tím akorát tak ohrnuli frňáky. Musel jsem tedy přistoupit k fintě. Kluci dostanou do kastrolu hrst granulí, hrnek čaje a to, čemu se v potravinářství říká „přírodní a přírodně identická ochucovadla“. Pokusně jsem zatím zjistil, že naprosto bezkonkurenční ochucovadlo jsou kvasnice. Pak ještě docela dobře funguje psí konzerva a vepřové výpečky. Pesům zatím chutná. Vyprazdňování jim funguje taky dobře, na dvoře co chvíli není pro samé „miny“ kam šlápnout. Možná že přání je otcem myšlenky, ale zdá se mi, že oba jsou trochu čilejší a vesele vrtí ocásky. Napadlo mě, že bych mohl Denisovi potají upíjet. Koneckonců, jsme oba dva staří vypelichaní vlčáci, tak by na mě mohl mít ten čaj i stejné účinky. Kdo ví… |
| Obojživelníci … (6.10.2008) Začaly se nám rozpadat schody ke vchodovým dveřím. Já vím, není to nic, co by mohlo zastavit zeměkouli, aby deset miliard člověků koukalo s úžasem a chvělo se bázní. Ale z hlediska ropuch to byl počin naprosto zavrženíhodný a odporný. Neboť celé generace ropuch se vystřídaly při bydlení ve škvírách pod rozpadajícími se schody. Hovořím tady o množném čísle, ale vždycky tam trvale bydlela jedna ropucha velká jako desertní talířek. Ostatní, menší ropušky, tam měly jenom přechodný pobyt. Ono taky – kdo by tam vydržel. Ropucha byla vždycky oblíbená Budulínkova noční zábava – kromě ježka samozřejmě. To sedíte (jako ropucha) uprostřed dvora, kolem vás pobíhá potrhlý dobrman, štěká jako šílenec a snaží se vás sežrat. Vždycky vás vezme do huby, vy vypustíte jedovatý sekret a on vás celou oslintanou vyplivne. Pes potom úděsně sliní, aby z tlamajzny vypudil tu chemickou hnusárnu. Když vyslintá poslední zbytky ropuších toxinů, chňapne vás, stále flegmaticky sedící na jednom místě, zase znovu do huby a zase vypustíte chemikálie do dobrmaní huby a tak dále, a tak dále… Až vás to přestane bavit a odhopsáte pod schody do svého doupěte. No a já jsem schody rozebral. Ropuchu jsem odnesl k plotu a jal jsem se kopat nové základy. Po obědě jdu pokračovat v práci a uprostřed výkopu sedí ropucha s poměrně dotčeným výrazem ve tváři. Šup s ní k plotu. Ráno přijdu k jámě. Na hromádce hlíny sedí ropucha a tváří se hodně naštvaně. Odnáším ji na zahradu. Další den prší. Ráno ve výkopu nacházím čolka a hejno malých skokanů hnědých. Čolek putuje do akvária a skokani na louku. Odpoledne mají přivézt beton. Silně zásaditá voda je pro obojživelníky vražedná. Ještě před příjezdem náklaďáku zběžně kontroluji výkop a vyhazuji další sadu skokanů. Konečně přivážejí beton a jezírko ve výkopu mizí. Stáda obojživelníků napjatě čekajících za každým listem trávy se otráveně rozcházejí po okolí. Čolek putuje do lesa ke studánce, kde je čolčí rozmnožovna. Vodní atrakce „Bahenní lázně u Owcropa“ definitivně zavřela… |
| Jak se očkují staří páni … (21.9.2008) „Stáří stojí za houby. Záda bolí, pořád by jeden spal. A kolem se pohybuje tolik otravných, nebezpečných, či nepříjemných vetřelců, na které je třeba štěkat. Což obvykle znamená vstát, doštrachat se na příslušnou stranu pozemku a začít pouštět hrůzu. Už mě to unavuje. Žádná úcta ke stáří od těch chuligánů! Že by jako chodili jinudy a já bych si mohl v klidu přispat.“ Takhle nějak to vidí Budulínek. Až jednoho dne… Přijel pan doktor naočkovat kluky. Je to hodnej pan doktor, akorát má jednu vadu – bojí se psů. A ti naši pacholci to vědí. A Budulínek navíc považuje zvěrolékaře za jedlou delikatesu. Něco jako oživlý kus šunky, pohyblivý vepřový ovar, či pojízdného smaženého kapra. Do té doby pospávající Body vystartoval jako řízená střela a děsným řevem letěl k vratům. Záda přestala bolet jako mávnutím kouzelného proutku. Denis chvíli čučel ve stylu: Kde? Co?? Odkud??? Kam????, pak mu to došlo a letěl k vratům taky. Pan doktor se krčil za autem a kritickým zrakem zkoumal kvalitu oplocení, zatímco Denis za plotem hulákal jako pavián a Body cenil zuby, temně vrčel a snažil se podhrabat pod vraty. Původní zvěrolékařův návrh, že kluky oočkuje skrz plot jsem zamítl řka, že Body je starej pán, že kulhá a že pes, který kulhá, nekouše. „Pes, který kulhá, kouše!“ důrazně zareagoval ranhojič. Takže Budulínek šel na vodítko, přidržel jsem mu hlavu, aby doktora neviděl, dostal injekci, kterou vůbec necítil a šup zpátky za plot. Celou dobu vrčel a našponovanej čekal,kdy udělám chybu a povolím vodítko. S Denisem byl trochu problém, protože se cítil povolán k tomu, aby ochcal u doktorského auta všechna kola a majitele vozu aby oslintal od hlavy až k patě. Ale zmákli jsme ho taky a pan doktor odejel nesežrán, neoslintán, s neoznačkovaným autem. Tak snad se to povede příště, viď Budulínku. To už nám bude jedenáct let… |
| Jak se dělá déšť … (7.9.2008) Neprší a neprší. Přes veškeré předpovědi počasí, přes trvalé zataženo, přes kumulující frontální systém nad naším Azorem (tedy Budulínkem), kterej celej den prděl tak úděsně, že se na dvoře nedalo pracovat, nespadla ani kapka. Jak jsem se konat šamanské pokusy, které obvykle vedou ke kýženému dešti. Postavil jsem kus zdi – nic. Pověsil jsem prádlo na šňůru – nic. Natočil jsem konve na zalévání – nic. Umyl jsem auto – nic. Dokonce to auto úplně uschlo. Ale mraky zhoustly. Jat novou nadějí, namatlal jsem auto úděsně drahou leštěnkou. Mraky dál visely, jako by se nechumelilo. Vyleštil jsem auto, jak kdybych ho chtěl prodat. Zase nic. Až přišel Budulín, kterej se na to už nemohl dívat, sežral kus trávy, v koutě zahrady se poblil a ejhle! Začalo pršet! Je to déšť sice na houby, takovej ten co usychá ve vzduchu, ale přece jenom trošku prší. Já nemít toho psa, nevím, co bych si počal. Snad abych tu trávu začal žrát sám… |
| Parcon … (25.8.2008) Od pátku do neděle jsem byl v Plzni na Parconu. Pěkné město, tahle Plzeň. Kmen Krhútů si fakt uměl vybrat, kde bude bydlet. Jemná vůně sladu vznášející se ve vzduchu mě provázela celou dobu pobytu, Géčko desítka chutnalo jako opravdický pivo a né jako ta euromoč, kterou prodávají ve středních Čechách. (Prej to syntetizujou v nějaký chemičce v Popovicích) Restaurace U rytíře Lochoty poskytovala velmi slušnou krmi za velmi rozumný peníz. Hotel Panorama měl ubytovací komfort takořka buržoazní. Prostě vejlet éňo ňéňo. Parcon se docela vydařil, i když jeho hlavní zaměření na módní trend New Weird mě trochu míjí, takže jsem se potloukal spíše po vedlejších sekcích. Viděl jsem čerstvýho, ještě teplýho, ženáče Astona – 24 hodin po aktu. Jeho přednáška o prováděném remake Vernea byla jako vždy perfektně připravená, perfektně provedená – je to prostě furt profík každým coulem. Každopádně pod vlivem jeho přednášky jsem se rozhodl, že si tyhle remáknuté knihy dobrovolně nekoupím. Jsem proti remakům čehokoli poněkud vyhraněn. Edita Dufková hovořila o krachu bubliny alternativních zdrojů energií a intoši, kterých bývá na Conech jako naseto, ani moc necamrali, naopak na koni byl jeden diskutující dědek, ze krerého se vyklubal zakuklený jaderný fyzik. Nevesely a truchlivy byly vize jeho. V podstatě jsme prospali třicet let vývoje a to se v energetice neodpouští. Hlavní blok sobotního večera, kdy si autoři navzájem chválí svá díla a dělí se o ceny, jsem strávil u bramboráku plněného feferonkami, kuřecím masem, restovanými játříčky a cibulí za podpory iontového, plnotučného, kvasnicového nápoje přímo u rytíře Lochoty vařeného a dobře naladěn jsem šel na večerní přednášku o pravěku v literatuře pí.Vrbenské. Chvíli to trvalo, než se podařilo vypudit rozjetou metalovou kapelu ze sálu, takže jsem rozvalen u stolku v tričku s nápisem „Save the tree, eat the beavers!“ konzumoval skotské lahvové pivo Wychwood, tvářil jsem se jako britský autor New Weird a na anglicky mumlané omluvy fanů zakopávajících o mé nohy jsem blahosklonně přikyvoval, mumlaje hlasem Mr.Beana „Oh yes“, popřípadě „Oh no“ a jednou jsem zavrčel dokonce „Doesn’t matter“. Vrbenská nezklamala. Po slibném začátku se její přednáška klasicky intelektuálsky rozplynula do pobočných větví a proudů, nosná myšlenka vymizela do ztracena. Takže jsem (jako obvykle) ve třech čtvrtinách přednášky odešel. Propletl jsem se mezi autory, překladateli, nakladateli a koryfeji vědy scifistické nacházející se v různém stupni rozjařenosti a šel jsem chrnět. Byloť po Parconu. |
| Jak hlídají staří páni … (12.8.2008) Staří páni hlídají rozvážně. Je vidět, že stáří s sebou nese pečlivé vyhodnocování situace a rozmýšlení. Zatímco dříve, jako mladý rozjančený trouba, chrněl Body v létě naprosto nahodile po dvoře, aby při sebemenším podnětu vstával a běhal k plotu (když jsem byl vzhůru), nebo pod okno ložnice (když jsem spal) za účelem provedení štěkání. Teď zjistil, že je mnohem pohodlnější vyhrabat si jámu na spaní v kořenech lísky u plotu a štěkat rovnou odtamtud, aniž by musel vstát. Dokonce dlouhodobým výzkumem zjistil, že je možné štěkat v leže, aniž by zvedl hlavu. Minulou neděli totiž domorodci konali nějaké procesí, nebo co, k rybníku. Šlo tam nejméně deset jedinců nejvyššího stupně nebezpečnosti. Tedy přesně řečeno – několik teroristů batolecího až předškolního věku, nebezpečně vyhlížející matky a několik jedlých, lehce tukem prorostlých otců. Kluci si v panujícím vedru odštěkali, co jim psí předpisy kážou a šli si lehnout. Budulínek sebou praštil rovnou u vrat, tak jak byl. A najednou – hulvátství a nevychovanost nejvyššího stupně – kolem vrat projíždí slečna na kole! Body byl tak konsternován, že štěkal v leže. Já koukal taky jako vrána – ne na slečnu, ale na Budulína. Ono totiž měl takový postoj, nebo spíše poleh, jak to popsat… jako když vezmete stojícího štěkajícího psa stojícího v trojrozměrném x y z prostoru a provedete rotaci čokla o 90 stupňů podle osy x. Prostě stojící pes, ale naležato. A co Denis? To je lempl první kategorie. Zašívák. Ýmrvére je někde za barákem a tam hluboce chrápe. Kolikrát musím hulákat jako na lesy, než se jeho lordstvo ráčí přištrachat. Jedinou výjimkou jsou hlasatelé víry pravé, třímající strážní věž v jedné ruce a výzvu ke vstávání v druhé. Tato výzva na Denise funguje zcela stoprocentně. Okamžitě vstává, letí k plotu a hulákáním mě vyzývá, abych otevřel vrata, že se jde kamarádit. Prozatím jsem mu nevyhověl. Ti černí havrani za plotem se totiž dávají samočinně na ústup. |
| O tempora, o mores … (7.8.2008) Zdá se, že dnešní Pišvejcové jsou namasírováni jinými příběhy, než jsme bývali my, za svých pišvejcích let. Říkala mi včera známá, že její čtyřletý synovec při návštěvě hřitova klepe svým předkům na desku na hrobě a volá: „Haló vylezte! Pisel sem vás navstívit!“ Je zklamán a stěžuje si pak tetě: „Já na ně ťukal a volal a oni nevylezli!“ Zdá se, že snem dnešních Pišvejců je potkat kostru. Ale dosti koster. Nalejzal jsem do metra a ve vestibulu stála slečna, která rozdávala vystupujícím letáčky na jazykovou školu. A letáčky šoupla taky do ruky dvěma černochům. Jeden z nich se udiveně zastavil a povídá se slabým cizím přízvukem: „So mi to dáváte?“ „To je letáček na jazykovou školu. Angličtina“ odtušila slečna mechanicky a rozdávala dál. „Ale já anglisky umím“ povídá ten chlap. Slečna konečně zvedla oči a zjistila, že proti ní stojí dva chlapíci černí jak šůvix. Oba dva se chechtali jako blázni a slečna v tu chvíli vypadala, že kdyby mohla, zakopala by se do toho betonu na podlaze alespoň metr hluboko. |
| Jak jsme hledali rytíře… (5.8.2008) Byli jsme se s malým Pišvejcem mrknout v Mladé Vožici. Původně jsme jeli na historické slavnosti pořádáné místním občanským sdružením, ale sekli jsme se o týden. Tak jsem aspoň mrňousovi navrhl, že se podíváme na místní hřbitov, kde má hrob opravdický rytíř. Mladovožický hřbitov není jen tak ledajaký. Na honosných náhrobcích čtete jména hrabat a hraběnek, vážených měšťanů, k.und k. úředníků, notářů, živnostníků… Když jsme vylezli z auta, řekl jsem vnukovi, že je tam fakticky hrob opravdového rytíře s vytesanou přilbicí a praporci na náhrobku, hned vedle hrobů majitelů panství vožického. Pišvejc se otočil k autu, sáhl dovnitř, vytáhl opasek s pochvou, opásal se a s vážnou tváří dal do pochvy jeden meč a druhý dal jen tak za opasek. Ptal jsem se ho, na co si bere sebou ty meče. A on se stále vážnou tváří řekl: „Co kdyby ten rytíř vylez‘!“ Když jsme hrob našli, kluk si před náhrobek stoupnul, tasil meč a zvedl ho nad hlavu k pozdravu. Jestli tam duch pana rytíře někde posedával poblíž, mohl mít radost… |
| Něco málo filosofů… (1.8.2008) Jel jsem do jižních Čech pro nějaká hejblata k autu. No a když jsem tam už cestoval, vzal jsem s sebou dcerušku Berušku, aby si rozšířila duchovní obzor. Neboť jsem měl v úmyslu ukázat jí Lipno, Frymburk a tam, jako houby po dešti rostoucí, světle fialové, bledě modré, žluté a oranžové jedno- až třípatrové rozkošné šumavské chaloupky zdéli gigantosaura, tulící se k břehům lipenské přehrady jako psychedelická kuřátka a organicky zapadající do krajiny, jak praví denní tisk a developerské reklamní materiály. Aby toho nebylo až tak moc, zajeli jsme si prohlédnout klášter Zlatá Koruna a klášter Vyšší Brod. Všude provádějí studenti jako letní brigádníci. Ten zlatokorunský byl student filosofické fakulty pravděpodobně jihočeské university. Hned na počátku exkurse nám sdělil, že ve středověku umírali lidé ČASTĚJI než nyní. Na moji skromnou připomínku, že jsem ještě neslyšel, že by někdo umřel víckrát než jednou, reagoval dost sršatě a zavalil mě citacemi a odkazy na religionistickou literaturu, kterou bych si měl nastudovat, abych si mohl dovolit rušit jeho kruhy. Vůbec mu intelektuálovi vlasatému nedošlo, že si plete hodinky a holinky, potažmo pojmy „častěji“ a „dříve“. Já osobně bych ho tipoval na jistou genetickou spřízněnost s rodinou Jana Husa. Za svoji pravdu byl ochoten s plamenným zápalem bojovat až do umdlení, aniž poslouchal, co se mu snažím vysvětlit. Vyšebrodský klášter jsme proběhli jako stádo splašeného dobytka. Být kráva, tak v tom kvaltu ztratím mlíko. Zastavení u některého vystaveného obrazu znamenalo, že už si nestihnete prohlédnout další. Turistika je prostě byznys. Zaplať, proběhni a vypadni. Ale průvodkyně byla určitě ze stejného hnízda jako ten zlatokorunský ciceron. Pojmy co je „mladší“ a co je „starší“ ji uváděly do stavu rozkošného zmatku. Turisté, kteří jí v jedné místnosti vysvětlili, jaký je význam těchto dvou slov, jenom žasli. Neboť po vstupu do další místnosti dívenka zase nebyla schopna sdělit, která kniha je starší a která mladší. Je to radost, jaká nám roste intelektuální elita. Na závěr jazykovědného exkursu jeden nápis z vietnamské samoobsluhy: Rohlik 2,- Kč Housk 2,- Kč |
| Jak jsem potkal kočku… (27.7.2008) Tak jsem čekal na zastávce před barákem na autobus. V pět ráno. Najednou vylezla z kukuřice kočka černá jako šůviks. Přešla přes silnici a lážoplážo kráčela ke mě. Ve vzdálenosti dva metry na mě zděšeně vytřeštila oči, otočila se a metla to zpátky do kukuřice, až se za ní prášilo. No nic, říkám si. Černá kočka – to bude asi dneska smůla. Přijel autobus, nalezl jsem dovnitř a jeli jsme. Před sousední vesnicí stojí ve škarpě druhá černá kočka a čučí na mě. To už jsem trochu znervózněl. Projeli jsme vesnicí a ejhle! U cedule sedí třetí černá kočka. Hrom aby do toho bacil! Jako správně pověrčivý člověk jsem byl celý den jako na trní. Vyhýbal jsem se kanálům, abych do nějakého nespadl, obezřetně jsem se choval na toaletách, na propisovačku jsem sahal opatrně jako na kobru. A ono se za celý den lautr nic nestalo! Neskutečné! Každopádně bych asi věděl, kdo je za tou populační explozí černých koček. Náš Damián, dejž mu kočičí pámbu věčnou slávu. Neboť před třemi měsíci vyrazil na svůj každoroční jarní lustrajz a tentokrát se už nevrátil… Obvykle býval doma někdy v červnu. Hubený, že na něm kosti chrastily, orvaný chlupy, uši samý cár, a do podzima se restauroval z prožitých bitev s ostatními kocoury a následných hambáren s okouzlenými kočkami. Neboť před léty v našem kraji člověk o černou kočku nezavadil, ale teď nemůžete ani čekat na autobus, akyste nějakou kopii toho našeho černého pekelníka nepotkali. Ať už je Damián kde je, odvedl tady pořádný kus práce a věřím, že spokojeně pohlíží někde z obláčku, jak se má jeho potomstvo čile k světu. |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace