| Povánoční procházka(27.12.2007) Viróza mi trochu povolila, takže jsem vzal kluky na vycházku. Hoši byli po vánočním přežírání nadupaní jako mladí jinoši, tak jsme to vzali lesem na Zelený vrch (470 m.n m.), kde jsme od léta kvůli bolavejm Bodyho tlapám nebyli. Hoši vyběhli kopec severní stěnou jako fík. Nahoře chvíli sice funěli, ale slušným tempem jsme se přemístili na Židův kopec, kde místní myslivecké sdružení zřídilo u cesty krmelec pro zvěř a protože místní domorodci dokáží pravděpodobně zasáhnout z brokovnice stodolu na třicet kroků, zřídili asi dvacet metrů od krmelce posed, aby mohli úspěšně zasáhnout krmivší se zvěř. Je to takové humánnější, napálit zvíře z pár kroků, než ho postřelit a nechat ho pojít kdoví za jak dlouho kdovíkde v lese. (Jak dokazují stopy krve tam a zpátky na stezce divočáků kolem mý chalupy – že páni ostrostřelci?) Kluky krmelec děsně zajímal, ale podařilo se mi je udržet na cestě, aby tam zbytečně nenahňápali a neplašili svým pachem zvěř. Pánové popošli po cestě a pak se vrhli na hromádku loňského svinstva vyhrabaného z krmelce. Pozoroval jsem je bedlivě, protože jejich nebývalý zájem o shnilé palice kukuřice a ovesné plevy byl podezřelý. Body dokonce začal ožužlávat jakýsi suchý šedavý cancour. To už jsem zařval, Budulína nakopnul, neboť je třeba v takovýchto okamžicích jednat rychle, a Denis se na cestu uklidil sám. Body ten fujtajxl nestihl pustit z huby, takže jak sebou cuknul, z hromady vytáhl zetlelý srnčí hnát s přischlými zbytky nesmírně hnusných šlach a kůže. Zařval jsem na něj znovu a Body to svinstvo leknutím pustil z huby. Je vidět, že stárne. Za mlada by tu hnusárnu1 bleskem sežral, i kdyby měl potom chcípnout. Každopádně budu muset vykonat jednu, řekněme desinfekční, procházku zcela sám a dotyčný předmět odstranit někam daleko do lesa, aby ho ti blbouni podruhé nenašli… |
| Inverze(20.12.2007) Už skoro týden vládne inverzní ráz počasí. V praxi to znamená, že je hnusně zataženo, mlha leží až na zemi a je šest pod nulou. Všechno venku je obalené centimetr tlustou jinovatkou, takže příroda kolem – tedy alespoň těch deset metrů co dohlédnete – alespoň trochu připomíná zimní krajinu. Kluci jsou zalezlí v boudě a spí. Je zimavo, do tlapek to zebe, vidět na nebezpečnou zvěř skrz tu zatracenou mlhu není, páníček je nachcípanej, takže na procházku nepůjde. Páníček byl o víkendu na procházce akorát s vnukem. Bláhově se domníval, že to bude méně vysilující, než s dvěma psy. No – neměl jsem sice vykloubenou ruku, protože vnuka jsem na vodítku nevedl, ale… U rybníka Standík podezřívavě koukal na jednu z ekologických vrb a pak si všiml, že je rybník zamrzlý. „Dedóó, jak se dostane vodník na vlbu, kdyz má zamlzlej lybník?“ Vysvětlil jsem mu, že asi dost těžko, že bude muset počkat, až rybník rozmrzne, nebo bude muset potokem. „Dedóó, nosí vodník v zimě kozich?“ Tak to už jsem byl v koncích a převedl jsem řeč na krtiny na hrázi. Nebyl to úplně dobrý nápad. „Dedóó, dá se v zimě zastšelit kltek, když je pod zemí?“ Už je to asi tři dny, co dcera s mrňousem odjeli a pomalu mi přestává bzučet v hlavě. Ještě týden si odpočinu a pak… „Aoj dedóó! My sme pijeli! Pudeme na pocházku do lesa, jóó?“ |
| Procházka potmě(10.12.2007) Byl jsem o víkendu v Brně na Fénixconu, setkání scifistů, fantazistů a jiných podobných -istů. Takže jsem psovstvo opustil už v pátek a připlahočil jsem se v neděli příjemně provoněn parfémem lahodícím jejich frňákům, tedy načichlý vůní dobře zavedených brněnských restaurací. Byl jsem tedy promptně oslintán a pak propuštěn domů. Ledva jsem se převlékl, nahodil kabát a gumáky, byl jsem na dvoře uvítán znovu jako dávno oplakaný syn. Jenže hoši měli smůlu. Šli jsme sami s děvenkou mojí starostlivou omrknout do lesa nějaké větve na vánoční výzdobu. Celou dobu stál Body u plotu a vyl jako šakal. Nedalo se nic dělat, po příchodu domů jsem vzal vodítko a i když se už šeřilo, vyrazili jsme do lesa, kde už byla tma jak v ranci. Pánové neviděli na cestu, čenichali o to více. Jak kdyby jejich řídící jednotka utlumila jeden smysl a uvolněnou energii přepumpovala do smyslu v dané chvíli důležitějšho. Budulínek z toho byl trochu nervózní a tahal me pořád ke kraji lesa, protože on je pes spíš koukací, než čuchací. Ale žádný takový! Jednou chtěli do lesa, tak v lese budou, i kdyby se měli přerazit! A basta! Kluci byli v tmavém lese úplně hotoví. Ve dne jsou zvyklí běhat při sobě, aby mi nezaplétali vodítko do stromků, ale teď v noci Denis furt čenichal a běhal jak jójo tam – zpátky, tam – zpátky. Body se snažil vylézat na paseky a cpal se pořád směrem k louce, aby viděl. Takže jsem je vyplétal, rozplétal a vymotával, až jsme se dostali z lesa ven na cestu domů. V tom okamžiku se Body, který se celou procházku vehementně snažil dostat z lesa ven, zašprajcoval a způsobem pasivní rezistence hodným Mahátmá Ghándího se mě snažil přesvědčit, abychom šli zase do lesa. Měl smůlu. Byla tma, začínalo pršet a mě zábly ruce. A i kdyby přede mnou v mokré trávě ležel sám duchovní vůdce indického lidu, připnul bych ho na vodítko a odvedl bych ho do boudy, tak jako Boďáka… |
| Srnky(6.12.2007) Šli jsme v neděli na procházku. Nechtělo se mi, protože jsem potřeboval hrabat listí a tak podobně, ale musel jsem. Zahraniční události nabyly tak obludných rozměrů, že si to žádalo zásah válečné moci. Já vím, zní to děsivě, ale situace byla opravdu velmi vážná. Všechno to začalo ráno. Shora ze vsi šel do lesa chlapík na procházku. A měl s sebou vlčáka velkýho jak stodola. A ten hulvát vlčácká, představte si to, označkoval všechny trsy trávy, které od nepaměti patří mým psům! Denis chvílemi vypadal, že se protrhne od štěkání, nebo že se procedí skrz drátěný plot jak nudle. Boďák taky řval jak trhovkyně. Chlápek i se psem chvíli pobyli v lese a šli pak jinou cestou domů. Ovšem kluci co chvíli hulákali do lesa, jako kdyby se tam dělo bůhvíco. Odpoledně už mi povolily nervy, vzal jsem vodítko a šli jsme po stopách zločincových. Každý trs bylo nutno přeznačkovat, každou díru v zemi očuchat, každou stopu podezřívavě prohlédnout. Došli jsme až k rybníku. To už Budulínek sotva pletl nohama, protože v zimním sychravu se s bolavejma tlapama přece jenom blbě chodí. Ale na hrázi jsme vyplašili tři srny. V tom okamžiku nebylo po bolavých tlapách ani památky, Budulín se mi snažil urvat ruku s vodítkem až u ramene a vyváděl jako za mlada, že jako poletíme do paseky honit ty srnky. Hlasem velikým jsem utlumil vášně a vydal jsem pokyn k chůzi opačným směrem. V tom okamžiku byl z Budulínka bezmocný stařec belhající se na bolavých nohou z posledních sil. Ušli jsme dva kroky a Body ulehl, aby si odpočinul. Stál jsem nad ním a káravě jsem k němu hovořil o starších pánech, nepřepínání se, pomalé chůzi. Body na mě otočil pohled a zcela jasně jsem tam četl: „Víš ty co, pane? Trhni si! Kdybys nebyl takovej dědek línej, už jsme ty srnky mohli mít chycený!“ |
| Žužlám ráááád a je to na mě doufám znááát(27.11.2007) Denis by si mohl zapět tuto píseň na melodii jednoho polozapomenutého šlágru. Normální dravec, majitel tlamy zvíci lžíce od bagru, kořist dostihne, zahryzne se, zatřepe s kořistí a tato vypustí duši. Zato Denis, majitel výše uvedené tlamy, kořist dostihne a začne ji žužlat. Toto činí tak dlouho, dokud kořist nevypustí duši. Teď v zimě, jsou myšové poněkud méně čilí, jsou na sněhu dobře vidět a Denda je dokáže ulovit. Takže po dvoře se ráno válí ožmoulané myše a Denis se tváří jako by nic. Dokonce, když chci lovce pochválit, oba psi zmizí v boudě a tváří se, že on nic, to že ten druhej. Skoro mi připadá, že lovení myšů je věc natolik intimní, že by se to nemělo vytahovat na veřejnost a už vůbec ne se s tím chlubit. Když jsme na procházce, tak Denis občas potká nějakého myše a zkouší ho lapnout. Myš se schová do trsu trávy a Denda do tohoto trsu bací tlapou. Konsternovaný myš začne zběsile pobíhat, ale Denda padne předními tlapami na zem, frňákem reje v trávě, mohutně čenichá a frká. Myše tím vyděsí ještě víc. Ze tří stran drnu je pes a z vrchu je psí tlamajzna. Podle mě pes toho myše vůbec nevidí a řídí se jenom čichem. A protože myší smrad je pomalejší než hlodavec samotný, má myš docela dobrou šanci že Denisovi zdrhne. A když připočítáme i Denisovu poněkud mdlou inteligenci, tak šance, že myš uteče, je tak deset ku třem. Ale boží mlejny melou… až se ucho utrhne…. a tak podobně. Výsledkem je, že ráno vyjdu na dvůr, sníh září, blýská se jako sklo a chrupe pod nohama… počkat! jak může chrupat, když je dvůr jeden led? Ano správně, pod nohama chrupnul chudák ožužlanej myš. |
| Malá letní reminiscence(17.11.2007) V létě jsme si udělali s děvenkou mojí starostlivou výlet do Jičína. Děsně nás zajímal kopec Veliš stojící jiho západně od tohoto města. Na tomhle kopci, který díky čedičovému lomu vypadá spíš jako šestka vlevo dole těsně před vsazením plomby, stával hrad Veliš, díky lomu skoro zničený. Hrad byl připomínán prvně v roce 1316, kdy ho král Jan Lucemburský zastavil Půtovi z Frýdlantu Pak se zjistilo, že tamní kámen se dá snadno těžit a půlku kopce odtěžili a rozdrtili na makadam, který je rozesetý po silnicích v širokém jičínském okolí. Bohužel i hrad dostal co proto a teď z něj zbývá už jen pár zdí, trosky bašt a kousek věže. Jinak je to místo milované radioamatéry, protože kolem dokola je lautr rovina, táhnoucí se skoro až do Prahy a mám dojem , že je to i měřící místo pro zjišťování posunu zemských desek. Pod hradem je malá ves, s notnou dávkou smyslu pro humor nazvaná naprosto neotřele Podhradí. No a na jednom plotě v Podhradí je úžasný nápis, svědčící o tom, že žertovný duch toto místo neopustil ani v současnosti. Posuďte sami (po kliknutí myšidlem se obrázek zvětší do čitelné velikosti): |
| Když upadne espézetka(6.11.2007) Byl jsem v práci autem. No a jak už je v Praze mezi domorodci zvykem, místní blbec mi nacouval do předního nárazníku a rozbil rámeček na espézetku. Naštěstí jsem si toho všiml a espézetku jsem uložil do auta. Dojel jsem na Pankrác. Šel jsem do Bauhausu, abych zde zakoupil nový rámeček a provedl výměnu. Jet osmdesát kilometrů se mi bez nainstalované espézetky přece jenom nechtělo. Našel jsem po chvíli rámeček za 40 korun, vystál si frontu u pokladny, pohovořil o hovadech za volantem s pánem stojícím za mnou a šel jsem instalovat. Problém se objevil hned. Šrouby byly na křížový šroubovák, který jsem neměl. Šel jsem do Bauhausu. Našel jsem šroubovák, vystál frontu u pokladny, u podezřívavě hledící pokladní jsem zaplatil a šel jsem znovu instalovat. Problém se objevil hned po našroubování nového rámečku. Šrouby měly moc malou hlavu a rámeček se kolem nich kroutil a hrozil upadnutím. Šel jsem do Bauhausu. Našel jsem regál s platličkami, dvě jsem vzal, nechal jsem si z decimálky vyjet cenu a šel jsem ke kase. Vystál jsem frontu, přežil tázavý pohled pokladní „Co tady ten Jouda zase chce?“, a vytáhl jsem pytlíček obsahující dvě platličky s nalepenou cenou 1 koruna česká. Paní pokladní by se směle mohla odebrat do Las Vegas a rozbít libovolný bank v pokru. S kamenným obličejem, jež nezrcadlil žádnou z myšlenek vířících za jejím čelem, namarkovala jednu korunu, převzala ode mě obolus a podala mi se zaťatýma zubama účtenku. Asi se obávala, že by jí některá z těch myšlenek přece jen mohla uniknout, tak nějak verbálně… Je pravda, že jsem si chvíli pohrával s myšlenkou zakoupit ještě něco v hodnotě 50 haléřů, ale zbaběle jsem tak neučinil. Nechtěl jsem mít tu dobrou ženu na svědomí. |
| Pes čumící, kopající a padající(22.10.2007) Jednoho krásného dne přijel bagr, tedy lépe řečeno takový ten traktor, co má vepředu radlici a vzadu lžíci. Kluci samozřejmě byli auf, ale měli smůlu. Dvůr jsem přehradil plotem. Přece jenom by nebylo dobré, když už jsem konečně po dlouhé štrapáci sehnal bagr, aby Body sežral bagristu, žejo? Bagrista asi dvě hodiny hrabal jámu pro žumpu a kluci na něj čučeli za plotem. Ne dlouho. Bagr dělal kravál, smrděl a dělal furt jedno a to samý, takže to hafáky za chvíli přestalo bavit. Odešli za barák a chvíli si schrupli. Pak bagr vyjel ze dvora a bagrista vylezl ven z kabiny. V tom okamžiku se Denis vypnul k nevídanému výkonu. V jednom z polí onoho dočasného plotu byla asi půl metru nad zemí díra. Dost velká, aby jí prošel příslovečný velbloud jako uchem jehly. Já jsem spoléhal na příslovečnou lenost hafanů, že takovou složitou překážku nepřekonají. Denda se ale z ničehož nic rozeběhl, jako poněkud obtloustlý tygr proskočil otvorem a pádil s vyplazeným jazykem a držkou rozesmátou od ucha k uchu k bagru. Bagrista, se chystal na útěk, ale Denda jenom proběhl kolem a označkoval pneumatiku. Dvakrát bagr oběhl a šel si zase na dvůr lehnout. Bagr pak odjel a na dvoře zavládl klid. Body šel omrknout výkop a pak šel po svých. Ve výkopu nebylo nic, co by ho zajímalo. Kdyby jáma obsahovala nějakou národnostní menšinu, popřípadě kdyby byl v jámě kůň, listonoš, stařenka o holi nebo zajíc, to by byla jiná! To by se vrhnul do boje za záchranu lidstava a psovstva jako za svých mladých let, ale takhle? Nuda, nuda, šeď, šeď… Zato Denis… Jednak šel rozhrabat hromadu vykopané hlíny, ale pak přece jenom usoudil, že 18 kubíků je na jednoho ovčouna moc a nechal toho. Jáma na něj měla úplně magnetickou přitažlivost. Stál půl metru od kraje, nohy se mu klepaly strachy a čuměl upřeně dolů, jako kdyby tam čekala na vysvobození čuba baskerwillská, či jiná vznešená dáma. První co mě napadlo bylo: „To jsem zvědav, kdy tam ten blbec spadne.“ Blbec tam spadnul za tejden. Do lesa šla paní s malým pejskem. Domorodci mají zvláštní zálibu chodit na procházku s malejma, chlupatejma, flekatejma hafištěkama, který jdou mým klukům děsně na nervy. Denis stál na hraně výkopu a zuřivě na pidipsa štěkal. Pidipes na něj udělal neslušné gesto. Denis se rozčílil a udělal krok dopředu… Body sice okamžitě začal hlásit nehodu štěkáním pod oknem a následným během k jámě, ale přece jen chvíli trvalo, než obyvatelstvu došlo, co se stalo. Byla to fuška. Děvenka moje starostlivá s dcerou vytáhly padesátikilový hovado z dvoumetrový hloubky za pečlivé asistence Bodyho. Denis pak zalez do boudy a styděl se, ale Body chodil celé odpoledne po dvoře jako největší king a vyžadoval neustálé drbání zato, že nejni tak blbej, aby padal do jam. Jako někdo… |
| Omluvička omluva…(22.10.2007) Ochořel jsem mnoha smrtelně nebezpečnými chorobami a když máte hlavu jako prokopnutej kýbl, nemůžete nic kloudnýho vymyslet. Ještě tak sepsat nějakou spotvořeninu, jako novelu zákona o daních, či zákoník práce, ale něco tak důležitého, jako je pokračování psích příhod, na to by si netroufl ani senátor! Nějak mi nafoukala šiška a dostal jsem rýmu jako prase. Což je, jak víte, choroba pro chlapa takřka smrtelná. No a když jsem z posledních sil tento neduh překonal, dostal jsem angínu a to přesně se všemi příznaky jako podle příručky. Takže jsem zase ležel jako lazar a byl jsem rád, že jsem rád. Ale choroba je pryč, tak se pokusím ve zkratce nastínit věci minulé. |
| Nivelační pes…(2.9.2007) Včera jsem potřeboval na dvoře vyměřit novou žumpu. Je to trochu problém, protože pozemek má tvar šišoidního lichoběžníka, kde jeden úhel není pravý a jedna strana rovná. Ale vzal jsem provázek a podle nejrovnější strany plotu jsem směrem k baráku vytyčil lajnu, podle které jsem hodlal měřit dál. Přišel Body a na tu šňůru si lehnul. Vyhnal jsem ho a šňůru znovu napnul. Zpoza baráku přišel Denis podívat se, cože je to kolem baráku za rumrajch. Přes šňůru přešel čtyřikrát tam a zpátky a pokaždé nezapomněl o špagát zakopnout. Vyhnal jsem Denise a znovu jsem napnul šňůru. Pak jsem odměřil vzdálenosti, co jsem potřeboval a do naměřených bodů jsem zapichoval nivelační kolíky. Se zatajeným dechem. Ne proto, že bych měl až takovej pupek, abych musel před ohnutím se k zemi vydechnout. Můj bachor prozatím dovoluje takovéto akrobatické cviky. Musel jsem mít zatajený dech, neboť kdykoli jsem se ohnul k zemi, proti mě stál Body a funěl mi do obličeje. Dlužno poznamenat, že předtím musel sežrat mrtvou myš, neboť jeho dech byl omračující. Nakonec se mi podařilo dostat oba čokly mimo pracovní prostor a mohli jsme se synkem začít vyměřovat vlastní žumpu. Po chvíli jsem se mrknul, co ti dva zločinci zrovna dělají. Nedělali nic. Rozměřování je natolik vyčerpalo, že ulehli do stínu a s hlavami decentně otočenými stranou spokojeně pochrupovali, neboť dívat se práci jednak vyčerpává a jednak to rve srdce dívat se, jak jiní dřou. Nakonec bylo rozměřeno, obdélník byl vyznačen žlutým sprejem a já šel dělat něco jiného. K mému úžasu se Body zvedl a šel si lehnout na tu čerstvě namalovanou čáru. Denis za chvíli udělal totéž. Oba dva celé odpoledne hlídali na dvoře žlutou čáru, aby ji někdo neukrad‘, popřípadě aby neutekla! |
| Když vás bolí tlapa…(28.8.2007) Budulínek má problémy s kloubama. Koneckonců je to už starej pán, tak má nárok. Člověk by řek’ : je to velkej dospělej pes, má rozum, nechá se léčit. Ale kdepak – starej trouba je to. Bolí ho hlavně levá packa, přesně řečeno zápěstí levé packy. No a líže si ho. Protože má přes den houby co na práci, líže si packu furt a prolíže se skrz chlupy až na kůži, která mu začne mokvat. Děvenka moje starostlivá mu to namatlá penicilinovou mastí, zaváže, omotá náplastí. Pes se přitom tváří jako svatý Šebestián pozorující římské lukostřelce, jak zkoumají, jestli jsou šípy dost ostré. Po ošetření uléhá pod okno, zavázanou pařátu má vykloněnou v nepřirozeném úhlu stranou od těla a smutně civí do okna. Protože ví, že my na něj civíme z okna, neboť známe velmi dobře své svaté mučedníky. Stačí chvilinka nepozornosti, třeba si dojít uvařit kafe, nebo tak něco. A během tohoto okamžiku se dvůr mění jako mávnutím kouzelného proutku. Již to není obyčejný venkovský dvůr, ale rakouský polní lazaret po bitvě u Slavkova. Všude se válí kousky fáčů a náplastí rozervaných na malinkaté cucky. Pes tam ovšem není. Je za rohem, abychom na něj neviděli, a líže si tlapu od toho hnusného smradlavého jedovatého svinstva. Jediné, co nás může utěšit je, že alespoň trochu toho penicilínu do sebe to hovado dostane a že mu to snad trochu pomůže… |
| Maličká kovářská vzpomínka…(13.8.2007) Můj děda byl kovářem se zlatejma ručičkama a jako malej kluk jsem za ním chodíval do kovárny, kde vládl starej Šustr. Byl to bývalý majitel, kovárnu mu znárodnili a protože nebylo šikovnějšího kováře ve vsi, tak ho tam nechali dělat vedoucího provozu. Pamatuju si ho matně, ono to bude pomalu už půl století, ale vidím malého sporého chlápka s uzlovitýma černýma rukama a hlasem, kterým dokázal přeřvat buchar. Já tam strkal do výhně kusy železa a snažil jsem se něco vykovat. Jeden majstrštyk – tyč s kruhem na konci jsem měl donedávna schovaný u našich na půdě. Šustr to neměl rád. Na dílně musel bejt pořádek a musel vědět do puntíku, co se kde s čím dělá. To když našel někde ležet něco, co jsem před ním zapomněl uklidit, loupnul očima a já jel z kovárny jako dráha. Šla dávná pověst, že pan mistr jednou někam založil brejle. Všichni kmitali a převraceli kovárnu vzhůru nohama, facky lítaly vzduchem jen to svištělo, výheň vyhasínala a železo chladlo, protože se hledaly mistrovy brejle. Nikdo!!! Opakuji nikdo si netroufl panu mistrovi říct, že je má posazený na čele… Až když mu spadly při prudším pohybu na nos, Šustr odvolal pátrání řka: „Máte secakramencký štěstí vy pacholci, že se ty brejle našly!!!“ |
| Dovolená…(13.8.2007) Tak jsem měl dovolenou. Z léčebných důvodů jsem si zakázal sledování televize (kromě vzdělávacích programů s Arnoldem Schwarzenggerem, či kapitánem Kirkem), čumění do počítače a sledování Sítě zejména. Věnoval jsem se pouze ušlechtilým činnostem, jako jsou štípání osmi kubíků bukového dřeva na zimu, dělání omítek na baráku a podobně. Kluci se chudáci nadřeli jako koně. Běžná denní činnost vypadala nějak takto: Já řežu, štípám, či uklízím dříví. Denis mě upřeně pozoruje a zcela evidentně má pocit, že se páníček pomátl. Body leží na boku a vzdychá. Pak děsuplně zabručí a obrátí se na druhý bok, aby se nepřeležel. Denis se zvedá, otáčí se o stoosmdesát stupňů a znovu uléhá. Je to citlivá duše. Nemůže se na to koukat, jak se páníček dře. Čas od času se s povzdechem ohlédne přes rameno, jestli páníček náhodou nezhebnul, když se dlouho neozývá bouchání sekyry. Úderem dvanácté oba psi vstávají a přesouvají se ke vchodovým dveřím, protože odtud voní oběd. Tváří se naprdnutě, když je odtud panička vyhodí. Odpoledne si jdou lehnout za barák a jenom sporadicky kontrolují, jestli páníček furt blbne. Blbne… V čilém ruchu jim uběhne čas a somrují večeři. Po konzumaci této se vzdycháním odcházejí ulehnout do boudy, aby se zdravým spánkem posilnili na další vyčerpávající den. A co páníček? Nic zajímavého. Nuda, nuda, šeď, šeď… Zblafne večeři a padne do postele jak to dřevo, kterým se celý den zabýval. P.S. Malý poznatek. Ani týdení štípání dřeva a další fyzická aktivita nikterak nezmenšila ten podivný nádor kolem pasu, který se mi vyrazil o loňských vánocích… |
| Alelujá! Vedra přestaly…(30.7.2007) Dnes v noci lilo jako z konve a teplota byla – představte si! – nějakých 10 stupňů nad nulou. Kluci chrněli v boudě a akorát Denis vylez na chvilinku ven, když jsem šel na autobus. Tyto dvě zdánlivě prosté věty nezainteresovanému nic neřeknou. Ale znalec ví. Znalec tuší. Páníček a jeho děvenka starostlivá se konečně po měsíci normálně vyspali. Neboť jim pod okny ložnice neštěkala dvě hovada celou noc od jedenácti večer do pěti do rána… Dole na louce pod barákem se obvykle v noci pase zajíc Karel, popřípadě Karlovi potomci, nebo nějaká srna. No a když je tropická noc, tak ti mí dva revmatici nespěj v boudě v teple, ale vočumujou celou noc venku. No a štěkaj. Karlovi je to jedno. Karel nejni mladej ani blbej a ví, že hafáci na něj přes plot nemůžou. Takže se klidně pase dál. Kluci jsou z něj na mrtvici a choděj si stěžovat pod okno ložnice. Já osobně nemám sílu jim nadávat – koneckonců vím, že to nemá cenu. Ale synek na ně tuhle ve dvě ráno hulákal z okna, aby drželi hubu. Psi se zájmem zírali do okna, pak ve vší slušnosti počkali, až si lehne a usne a začali štěkat nanovo. Protože normální pes se přes den dospí. Přes den se vlastně nic neděje. Akorát kolem baráku pochodují roty potenciálních zlodějů, bezdomovců, cyklistů, důchodců a další havěti. Ale to jsou jen drobné lapálie, kvůli kterým nestojí za to lézt z boudy. Na rozdíl od toho zatracenýho zajíce!!! |
| Šílený vedro…(17.7.2007) Už druhej den, je šílený vedro. Omlouvám se, za tuto poněkud zbytečnou informaci, ale je určena čtenářům z druhé strany zeměkoule, popřípadě z jiné planety, či galaxie, aby byli v obraze. Psiska ležej ve stínu kde se dá, jenom občas se zvednou a jdou si lehnout do jiného stínu, který jim připadá chladnější. Dokonce i Budulínek, který obvykle usíná na slunečním žáru, aby po chvíli vystřelil jako z praku a pádil si ochladit připálený bok do studené trávy, v těchto dnech chodí chrnět rovnou do stínu. Zdá se, že i na revmatického dobrmana je ten hic až moc velkej. Šel jsem v podvečer na vodní vši do rybníka, aby měli čichavci k večeři co do huby. Očekával jsem děsnej cirkus, vytí za plotem a ublížený pohledy. Kluci zůstávají doma – lovit vši se dvěma psy nelze. Ale tentokrát kupodivu… Ovčoun se zvednul, očuchal otevřený vrata, chvíli přemítal a podíval se na Boďáka jestli se bude něco dít. Body spící ve stínu jenom otevřel jedno příšerně krhavé oko a s vypětím všech sil nadzdvihl hlavu asi o dva centimetry. Vteřinu na mě zíral, pak oko zase zavřel, hlava mu spadla, vydal zachroptění, za jaké by se nemuseli stydět ani hrdinové z knih Stephena Kinga a zase usnul. Denis na mě kouknul: „Di si sám pane, takovejhle hic není pro starý psy, jako jsme my dva. Akorát kdybys vyčuchal třeba srnce, nebo zajíce, tak mi ho prosím tě přines, já ho zakousnu. Budu ležet támhle pod vořechem“ a odešel ulehnout pod zmíněný strom. Nalovil jsem vši a šel jsem domů. Za normálních okolností kluci poskakujou za plotem a vyjou jak muezzin na minaretu. Tentokrát nic. Otevírám vrata – zase nic. Oba pacholci leží pod stromem a jedním okem na mě koukají. „Nese srnce?“ „Nenese!“ „Ani zajíce?“ „Ani toho…“ „Naprosto neschopnej páníček… Máme my toho na starý kolena zapotřebí? Abysme si sami honili v takovýmhle hicu zajíce?“ „Nemáme toho zapotřebí pane kolego…“ „Tak pojďte zase spát…“ „Dobrou pane kolego…“ A páníček se s hanbou plíží po špičkách do baráku, aby oba důstojné gentlemany nerušil v rozjímání… |
| Kontrola ekologických aktivit…(10.7.2007) Já starý konzervativec jsem vstoupil do nového tikitálního věku. Tedy alespoň jednou nohou. V době, kdy už každej BFU má digitální fotoaparát, kameru, či alespoň telefén s foťákem, jsem si od dcery vypůjčil plně automatizovaný miniaturní foťáček a vyrazil jsem s klukama a s foťákem přes rameno k rybníku na procházku…. Bohužel vás musím na jednu stranu zklamat. Psiska jsem nevyfotil. Né že bych se nesnažil, ale má ten foťáček asi dvě sekundy zpoždění a to úplně stačí k tomu, aby se focený umělecký model, tedy Budulínek, přišel podívat do čeho to páníček civí a tudíž je na snímku pouze obrovský rozmazaný frňák. Ale zkoušel jsem vyfotit nekolik kytiček, které rostou na nové hrázi rybníka a to se povedlo. Kytka je ideální model. Nedělá xichty, nevrtí se, nezdrhne vám z obrazu, neslintá vám objektiv. Akorát nevím, jak se ty potvůrky jmenují. A když už jsem byl u rybníka a Denis zaběhl do šíleného bordelu, kterým se honosí jižní břeh… ehm co to plácám… jaký bordel… čistě přírodní ekologický podrost skládající se z bodláčí, kopřiv, sladkého lupenenu… napadlo mě, že bych mohl zkontrolovat stav ekologickými aktivisty zasazených vrb. Neboť, jak si vzpomínáte, autobusem přišedší mladí nadějní bojovníci za zelenější zítřky na jaře sázeli vrby místo vzrostlých stromů vykácených při revitalizaci. A semo tamo se jim smekla ruka a sázeli je vzhůru nohama. Výsledek jejich novátorských snah, kráčejících plně ve stopách Lysenkových je zde: Tohle je vrba zasazená zastaralými metodami A tohle je vrba zasazená tak nějak nově, neotřele, aktivisticky, tedy vzhůru nohama Zdá se, že asi došlo k nějaké sabotáži ze strany matičky Přírody. Ta potvora nechce spolupracovat při ozeleňování venkova. A přitom to ti aktivisté zajisté s Přírodou myslí upřímně. Dokonce na informační tabuli instalované u rybníka, je fotografie bažinné rostliny, kterou se podle plánu má okolí jenom hemžit, ale já jsem ji jakživo v této lokalitě neviděl. Ale třeba se tam objeví. Bažiny jsou tam jedna báseň a třeba se něco ujme. Koneckonců na hrázi rostou taky kytky, který se v této lokalitě nikdy nevyskytovaly. Kliknutím na obrázky dole by se tyto měly otevřít v novém okně zvětšené. Jo a ten binec na louce po aktivistech, který jsem zmiňoval v předchozím článku – tedy hromada větví a rozřezaných kmenů vrb – ten tam zůstal… |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace