| Běh po tečně…(14.6.2004) Běh po tečně je oblíbenou psí zábavou. Má celkem jednoduchá pravidla, vlastně jenom jedno jediné pravidlo: „Kam se vám vejde hlava, tam se vejdete celej.“ Necháte páníčka, aby šel před vámi. Aby vám uběhl čas, označkujete trs trávy, poprdíte malý smrček od vršku až na zem, vyčucháte myš. Mezitím je páníček dostatečně daleko a nachází se na ideálním místě, tedy ve vysoké mokré trávě, mezi klacky, mezi šutry. V tom okamžiku se rozeběhnete plnou rychlostí a těsně minete pánovo koleno, aby vám ucho pláclo o pánovy kalhoty. Sice pak ucítíte zanedbatelný náraz do plecí, ale nevšímáte si toho a klidně běžíte dál. Dvacet metrů před pánem se zastavíte, ohlédnete se – a ejhle! Povedlo se! Páníček se legračně válí po zemi a cosi zvesela volá. Přiběhnete k němu, očucháte ho jestli je v pořádku a pak mu s radostí oblemtáte hlavu. Páníček se štrachá ze země a vesele na vás pokřikuje slova díků za to, jak se pěkně pobavil. Tolik z pohledu psa. Já osobně kráčím po louce, psi se motají kdesi za mnou. Najednou zaslechnu cval a než stačím zareagovat, pod koleno, ve kterém jsem měl před měsícem zánět šlach, mi narazí černá dělová koule a během zlomku vteřiny mě složí na zem. Samozřejmě jsem sebou seknul do nějaké krtiny, nebo bažiny. Každopádně je to mokré a špinavé. Podvědomím se mihne otázka „Nepásly se tady krávy?“ Snažím se zvednout ze země, ale koleno nechce dělat to, co má v popisu práce. Vtom přibíhají mí dva pitomci, čuchnou ke mě a pak se na mě vrhnou a začnou mi svýma hnusnýma blemtánama oslintávat hlavu. Řvu na ně: „Nechte toho vy čuňata! Vypadněte! Fuj!“ Což ty dva blbouny ještě víc rozdovádí a začnou hrát hru: „Přelez přes svého pána, aby smrděl jako nemytej pes“. Konečně se vyštrachám na nohy a pajdaje pokračuji v procházce. Koleno už nebolí, protože oteklo jako prase a já se duchu připravuji na uvítací řeč děvenky mojí starostlivé na téma: „Měl by ses šetřit, dyť už nejseš nejmlačí“ s podtextem „Kdo si myslíš, že tady tu práci kolem baráku za tebe udělá? Já teda určitě ne.“ Ponořen v neveselých myšlenkách tak nějak instinktivně slyším zase nějaký dusot, uskakuji. Bohužel na nesprávnou stranu. Ovčoun Denouš mi probíhá mezi nohama jako buldozer… |
| Denis – milovník medu…(12.6.2004) Denis miluje med. Miluje ho v každé formě: tekutý, krystalizovaný, včelí. To poslední přídavné jméno není omyl autora. Je to tak schválně. Protože v dobách nedostatku medu koncentrovaného se Denda spokojí s lovením včel. Netuším, kolik taková včela může obsahovat medu, ale na ovčáčí poměry je ho asi dostatečné množství, aby se vyplatila složitost lovu a semo tamo nějaké žihadlo do tlamy. Zprvu, když na zahradě nic nekvetlo, lovil včely u složených porobetonových tvárnic. Jsou přikryté žlutým igelitem, který včely považovaly za obří slunečnici, protože se kolem něj pořád motaly. Denis jenom seděl u plachty a klapání čelistí signalizovalo jeho lovecké pokusy. Teď rozkvetla anglická růže, která roste od nepaměti u rohu domu. Včely se přesunuly k tomuto voňavému prostřenému stolu a Denis se přesunul s nimi. Leží pod růží a když se nějaká zblbá včela přimotá před jeho tlamu, tak je slyšet jenom klapnutí zubů. Dnes byl nějaký nedostatek včel. Hrabošil jsem se v zahrádce a najednou koukám – Denis podivným způsobem poskakuje po dvoře. Hlavu má nahoru, občas stojí na zadních, předními se odráží do vzduchu. Pak popoběhne, chvíli civí nad sebe a znovu poskakuje. Šel jsem se podívat blíž – on honil nějakou stratosférickou včelu pohybující se v letové hladině nad jeden metr. Denis si normálně nevšímá dějů v těchto nadoblačných výšinách, ale mlsná huba ho donutila. Poslední výskok, klapnutí čelistí… A najednou Denoušek hodil přední pracky podle těla, huba šla do mokré trávy a Denis odrážeje se zadníma nohama brázdil frňákem zelený travní oceán jak napůl potopený křižník. Ta stratosférická včela byla asi i stíhací, neboť Denda dostal žihadlo jako hrom. Když se touhle jízdou zbavil žihadla v tlamě, loupnul po mě okem a zmizel v boudě. Já se mu totiž chechtal a to bylo asi příliž ponižující. Za půl hodinky vylezl ven a přiklackoval se ke mě pro podrbání. Kouknul jsem mu na tu jeho oteklou držku a povídám mu: „Denisi, ty jseš už dospělej pes. Proč děláš takovýhle blbiny?“ Pes na mě zíral a v očích se mu dalo číst: „Víš pane, jak delikatesní chuť má taková včela? Nevíš??? Tak neraď!“ A šel si lehnout pod růžový keř. Co kdyby přilétla nějaká chuťovka… |
| Jak se hraje hra „Na mokrýho psa“…(3.6.2004) Včera byl u nás příšerný plavák. Lilo jako z konve celý den, dvůr byl jak jezero, zima, vítr – prostě ani manželku by člověk pro pivo nevyhnal. Ovšem je to ideální počasí pro hru na mokrýho psa. Nevíte jak se to hraje? Pravidla jsou jednoduchá: 1. Musíte být pes, který se chce dostat do baráku. 2. Musí být přiměřeně hnusně, takže víte, že po dobrém to nepůjde. 3. Běhejte chvíli po dvoře v dešti, rvěte se s kamarádem, štěkejte na cokoli za plotem, či si sedněte do kaluže a koukejte jako blbec. Jde o to, abyste byli v co nejkratší době co nejvíc mokří. 4. Usilovným vytím přilákejte pozornost páníčků 5. Pokud máte ocásek, stáhněte ho mezi nohy. Jinak proveďte s prdýlkou cvik zvaný „Scvrklá švestka“. 6. Začněte se klepat. Čím víc páníčků na vás kouká, tím víc se klepejte. 7. Začněte kvílet. Během chvíle páníček vyměkne a vezme vás ohřát do kuchyně a vyhrál jste. Pokud se vám odporným způsobem směje, uraženě zalezte do boudy a klidně usněte. Jakmile se páníček vyštrachá na dvůr, ihned vyběhněte a protože jste už mokří, opakujte pouze body 5. až 7. Však on už páníček vyměkne a pustí vás domů, nebo alespoň přinese kotel něčeho dobrého a teplého. V každém případě – tohle je hra, kterou nemůžete prohrát… |
| Jeden má radost a psům je to jedno…(25.5.2004) Milí přátelé, dnes v noci se dcerušce Berušce narodil syn. Tudíž je ze mě dědek a mám z toho radost. Vnuk se jmenuje Standa, měří 56 cm a váží tři kila šedesát. Zkusil jsem se o tuto radost podělit se svými hafany: „Denoušáku, víš o tom, že jsi strejdopes? A ty taky Budulíne!“ Budulín zjistil, že nemám v ruce žádnou mňamku a drbat na břiše že ho taky nebudu, ani nevyslechl zbytek projevu a šel si zase lehnout do boudy. Denis měl radost, že mě tak brzo po ránu vidí a dával mi pac. Že si plácám játra ho evidentně nezajímalo. Mnohem zajímavější bude, až Beruška s miminkem přijedou na návštěvu. Označkovat kočárek a oslintat co se dá budou zaručeně stěžejní úkoly těch dvou ničitelů. |
| Psí náhled na nedělní sněžení(24.5.2004) V neděli ráno mě v půl sedmé probudilo ticho. To je v tuto ohavnou dobu tak prapodivný jev, že mé podvědomí zareagovalo a jakýmisi duševními kopanci probudilo moje chrápající vědomí do stavu, kdy se přiblížilo rozumové úrovni trepky velké. Tím jsem byl schopen zaregistrovat, že venku je jakási polotma, ve které jsem záhy se díky aktivaci mých dalších ganglií rozpoznal vánici. Vystartoval jsem okamžitě ven, abych přikryl čerstvě zasázené saláty. Na dvoře bylo absolutně psoprázdno. Ani ovčoun Denis nevystrčil frňák z boudy, aby zjistil, jestli náhodou nenesu něco k žrádlu. Nahlédl jsem tedy dovnitř, jestli jsou vůbec naživu. Budulín pootevřel jedno oko a když zjistil, že jsem to jenom já a bez nějaké mňamky, zase oko zavřel a chrněl dál. Denis na mě koukal, přátelsky plácal ocasem, ale ani on se ani nehnul. Vyzařoval z něj názor, že jenom úchyl se může dobrovolně pohybovat venku v mokrém sněhu, který studí do kožichu. Dopoledne kluci prospali v boudě, ale odpoledne to na Bodyho bylo už moc a v největší snéhové metelici vyběhl na dvůr, stoupl si do vrat garáže a žalostivým ublíženým tónem štěkal k nebesům do té fujavice. Během několika minut došel k poznání, že ten, na kterého štěkal, buď neexistuje, nebo na dobrmaní štěkání zvysoka kašle. Tudíž zcela rozumně ukončil svůj žalozpěv a šel si zase lehnout do boudy. Trochu mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, že před pár desítkami tisíc let podobným způsobem nějaký můj prapředek kritizoval tehdy prapsí prapočasí a od té doby lidstvo nedosáhlo výraznějšího pokroku. Nechme pejskům těch pár desítek tisíc let a pak se ukáže, jestli budou stran počasí lepší, než jsme my… |
| Rozumí nám psiska, či nerozumí?(10.5.2004) O víkendu jsme se synem doma hospodařili sami. Děvenka vyrazila za dceruškou Beruškou na návštěvu a my jsme klasickým mužským šovinistickým způsobem ovládali domácnost. Musel jsem tedy strávit delší čas v kuchyni než obvykle a tudíž jsem měl možnost pozorovat činnost psů při vaření. Jakmile jsem zarachotil s kastroly, pesové hned všeho nechali, jeden si lehl do verandy a druhý na dvůr na sluníčko poblíž, aby byli po ruce, až se ponesou zbytky. Zařval jsem do podkroví na syna, jestli už snídal. Syn neodpověděl, protože ještě spal, ale psi se mi zhmotnili za zády s výrazem: „Ne pane, my jsme ještě nesnídali.“ Bez milosti jsem je vyhodil. Při hledání rýže jsem objevil předvčerejší půlku chleba. Odkrojil jsem krajíček a nesl ho i se zbývající částí bochniku ven. Jak ty psi poznali, že jim něco nesu, nevím. Ale oba čekali ve verandě a z huby jim tekly provazce slin. Body dostal půl bochníku a Denis onen krajíček. Body by za bochník tvrdého chleba prodal vlastní babičku. Denis by naopak vlastní babičku sežral a krajíček chleba by poté věnoval na charitativní účely. Synek se konečně probudil a přištrachal se mi oznámit, že na návštěvu přijede jeho kamarád, tak abych udělal nějakou chuťovku, neboť kamarád je huba mlsná a jen tak něco nejí. Poté syn skromně posnídal šest housek a dvacet deka salámu a zase se odkulil do podkroví. Přehlédl jsem suroviny a začal páchat kuře na divoko. Vykostil jsem kuře a stáhnul z kůže. Maso jsem rozdělil na medailonky jako půl dlaně. Mezitím jsem rozehřál olej, nechal zesklovatět na kostičky nakrájenou slaninku a medailonky jsem zprudka osmahl. Pak už jen trochu osolit, posypat divočinkou, přidat nahrubo nakrájenou cibuli, podlít, podusit a na závěr přihodit magikostičku zeleninového bujónu pro chuť. Jako příloha bílá rýže s hráškem. Pokud vám potomek nesežere připravený šunkový salám, jako se to stalo mě, můžete ho do rýže přidat nakrájený na nudličky. Bylo vařeno, i zavolal jsem z kuchyně do podkroví: „Oběd!“ V tom okamžiku se venku ozval dusot, jako když se kolem přesouvá stádo bizonů a do kuchyně dorazili udýchaní psi a pídili se po obědě. Opět jsem je nemilosrdně vyhodil na dvůr. Abych nebyl za úplného Herodesa, posbíral jsem odřezky z kuřete, přidal tu trochu šťávy, kterou kluci nechali na talíři a vypláchl jsem nádobí od vaření. Tuto nesmírně chutnou směs jsem psiskům nalil na granule a vynesl ji na dvůr. Během deseti vteřin byly kastroly prázdné a psiska spokojeně zalezla do stínu. Na dvoře mi od rána stálo auto. Při bližším pohledu jsem zjistil, že Body veden svých hypertrofovaným ochcávacím pudem asi šetkrát označnoval zadní nárazník. Vynadal jsem Budulínovi do bezvědomí a přidal jsem mu ťafku za uši, aby si to pamatoval. Body seděl, vypadal jako sedm let neštěstí, měl hlavičku na stranu a smutně koukal. Udělal jsem dva kroky k domu a cosi mě pobídlo, abych se ohlédl. Body zrovna ochcával pravé přední kolo… |
| Pes vodou chlazený(7.5.2004) plavací pes je u nás jednoznačně ovčoun Denis. Jeho spoluhlídač dobrman je ochoten vodu akceptovat do hloubky maximálně 5 cm. To si do ní stoupne, zkoumá jestli ho nezebou tlapy a pak se s mohutným povzdechem zhroutí na břicho. Po chvilce vstane, vyleze z vody, oklepe se a tím je jeho plán koupání splněn a překročen. Tuhle jsem byl s klukama na procházce. Hnusně pršelo, foukal studený vítr – prostě nejlepší čas jít do lesa na procházku. Denis má ještě pořád zimní kožich, takže mu bylo za chvíli horko, i když byl mokrej jako houba. Zatočil jsem tedy k potoku, aby se kluci napili. Budulín opatrně vstoupil předními tlapami do vody, dvakrát polknul a tím byl jeho celodenní styk s tekoucí vodou vyřešen. Ovšem Denis vběhl do potoka, otevřel tlamajznu, vyroloval jazyk a běžel potokem s hubou ve vodě! Ten čtvernožec normálně přešel z běžného psa vzduchem chlazeného na psa chlazeného vodou! Budulín šel normálně po břehu a občas se s nevěřícím výrazem podíval do potoka jak tam Denis s otevřenou hubou brázdí veletok a ve vlnách mu probleskuje rudý jazyk jako nějaká divná chaluha. Došli jsme k můstku a Denis jako obvykle se strašlivým cákáním a chrochtáním proběhl trubkou. Na druhé straně roury měl hroznou radost že přežil a že na něj s Budulínem čekáme. Vyběhl na břeh, přeběhl zpátky po proudu pod můstek a trubku si proběhl ještě jednou. Podle něj jsou tyhle roury v potoce jednosměrné a po proudu je probíhat nelze. Patrně to má cosi společného s psím vnímáním časoprostoru. Pak jsem Denise vyhnal z potoka a v hustém dešti jsme vyrazili jsme k domovu. Kousek od domu je na kraji lesa smrková paseka. Denis se do ní vnořil jako do močálu a po chvíli vylezl na druhé straně. Když ten pes předtím vylezl z potoka, bláhově jsem se domníval, že mokřejší už být nemůže. To byl hluboký omyl. To co se vyštrachalo z paseky, byla pohyblivá koule vody. Ale někde uprostřed té koule chladně kalkuloval zločinný mozek přiblblého čokla strašlivou věc: Denis k nám přiběhl a oklepal se. Takže na lesní cestě ve zlomku vteřiny místo JEDNÉ koule vody a lehce navlhlého páníčka s Bodym, stály DVĚ koule vody a JEDEN lehce navlhlý Denis. Pak se oklepal Body a na lesní cestě zůstala JEDNA koule vody a DVA lehce navlhlí psi. Tedy statisticky viděno – v podstatě prvotní stav, jenom ta voda změnila souřadnice. Zvlčilí čoklové na sebe s údivem zírali a v očích jim tanula otázka: „Proč se neoklepe????“ Je to zvláštní zvyk psů oklepávat se uprostřed houfu. Dámy prominou, ale nezaujatému pozorovateli to maličko připomíná zvyk paní a dívek chodit ve skupinách na toaletu. Je zušlechťování provázeno puzením provádět tuto činnost kolektivně? Kdo ví? Zkoumat to raději nebudu. Už takhle mám málo vlasů, třeba bych o zbytek přišel po poznání děsivé skutečnosti… |
| Krmení, krmení(30.4.2004) Operace krmení začíná de facto mým vystoupením z autobusu v šest večer. Psiska visí na plotě a ňafají jak štěňata už od okamžiku, kdy autobus začal brzdit. Lidi v autobuse si ukazují na ty dva pitomce a říkají si mezi sebou: „To jsou krásní pejskové. A jak jsou rádi, že jim přijel páníček.“ Já si cedím mezi zuby: „Pendrek jsou rádi, jde jim o žrádlo, parchantům!“ Po otevření branky psiska proběhnou zahradu, Budulín má snahu ochcat malý okrasný smrček, který vnímá jako brvno v oku svém. Seřvu Boďáka, vyženu ho ze zahrady a mezitím se Denis prodere pivoňkami a proběhne čerstvě zasázenými maceškami. Spílám mu. Ovčoun má hlavu připláclou mezi přední tlapy, zadel vystrčenou do výšky a vrtí ocasem – asi se stydí. Rozeběhnu se na něj, pes ňafne a uskočí. To už mi na předloktí visí dobrman, což je dobrmaní pojetí hry. Setřepávám ho a během vteřiny se mi zakusuje prozměnu do zápěstí. Vyhazuju oba dva ze zahrady, sundavám oslintanou bundu a jdu domů. Děvenka moje starostlivá na mě hledí opovržlivě a pronáší projev na poněkud omšelá témata: Dědek starej bláznivej… Jsme lidem za kašpary… Psi neposlouchaj…“ Převlékám se a zamyšleně koukám na předloktí, jak mi naskakujou čtyři modřiny, protože ten pitomec Body trochu stiskl, abych se mu nevysmekl. Mezitím se z venku ozve příšerné vytí psa, kterému nikdo nedal nažrat, co svět světem stojí. Pak se ozve série krátkých ostrých štěknutí. To vím, že Body stojí proti dveřím verandy a štěká na ně. Denis mezitím čumí do okna kuchyně a sleduje, zda má to vytí kýžený efekt. Během dvou minut vyměknu a startuju ven. „Co tady vyjete, hovada???“ táži se sugestivně. Na mě se upírají dva udivené křišťálově čisté pohledy a úplně z nich čtu: „To bude asi nějakej vomyl šéfe, tady nikdo nikdá nevyl.“ Beru kastroly a sypu do nich granule. Oba psi na mě civí a z huby jim pozvolna odkapávají sliny. Samozřejmě na čerstvě umytou podlahu ve verandě. Vynáším kastroly ven, Budulín skáče do výšky jako retardovaný krysařík a Denis se snaží zjistit, jakými hnusnými granulemi se ho zase snažím zabít. Budulín má svoji porci sežranou tak rychle, že se udivený Denis jde kouknout, jestli náhodou v tom druhém kastrole nebyly řízky. Body toho využívá a vyžírá i druhý kastrol. Denisovi je to jedno. Jemu granule nechutnají a ví, že přes den zase vysomruje něco v kuchyni. Budulín na závěr večeře ještě označkuje schody a roh baráku. Já vezmu kýbl s vodou a promptně značky hned spláchnu. Pes na mě zírá jak vegetarián na uzený bůček. Zhnuseně odchází do boudy. Tam chrní do devíti večer, aby načerpal síly k celonočnímu štěkání. To ho vysiluje natolik, že ještě v polospánku slyším, jak se posouvá kastrol po dvoře, když se z něj Budulín snaží vylízat poslední molekuly granulí. |
| Když zaštěká páníček…(26.4.2004) Je pravé poledne, slunce svítí, jak kdyby mu platili, v rozpáleném vzduchu je slyšet jenom bzučení much a odněkud z dálky zaznívá bafání traktoru. V garáži chrápe dobrman Body, rozplácnutý na zemi jak měňavka, vedle garáže ve stínu chrní ovčoun Denis. Jdu ze zahrady, kde jsem se jentak poflakoval, abych se vyhnul domácím pracem. Klapnou vrátka a se psy to ani nehne. Štrachám se na dvoře, uklízím nářadí a psiska pořád nic. Došel jsem potichu ke garáži, protože mě přilákal podivný zvuk zevnitř se linoucí. Je to neskutečné, ale Body chrápe jak starej chlap! Tohle má být dobrman – bojový pes, který oka nezamhouří a jenom kouká, kde se mihne nevinné děcko či vetchý stařeček, aby je sežral – tedy alespoň podle představ našich investigativních novinářů. Stoupnu si před garáž a normálním hlasem řeknu: „Haf!“ Body vystřelí na všechny čtyři, chvíli hrabe na místě, jak mu tlapy podkluzují na linoleu, pak vyběhne z garáže a začne zuřivě štěkat směrem ke vsi. Denis taky vyskočí a zuřivě štěká opačným směrem. Uši mu visí, oči má ještě zavřené – napůl spí, ale blafe jako o život. To už se neudržím a chechtám se. Kluci přestávají štěkat a vrtíce provinile ocásky se jdou přišmajchlovat, abych je podrbal za ušima. V očích jim zcela zřetelně čtu: „Víš pane, my jsme vůůůbec nespali. My jsme hlídali se zavřenýma očima a přesně jsme věděli, kde se co šustne!“ Jak se Body rozespale štrachal od garáže, omylem šlápnul zadní nohou na pískacího gumového tučňáka. Tučňák zaječel, Body leknutím strašlivě prdnul, skočil snad půl metru do výšky a po dopadu se točil dokolečka, aby zjistil, co to na něj vlastně zařvalo. Našel tučňáka, strčil do něj frňákem a šel zkroušeně ke mě: „Náhodou jsem se vůbec nelekl toho pískacího nesmyslu. Napadlo mě, že bych mohl prdnout a pak vyskočit do výšky a shodou okolností to vypísklo. Já vůbec nejsem trouba, jak si myslíš, pane!“ I dostalo se Budulínovi notného podrbání na břiše, Denisovi taktéž, aby jednak nezáviděl a druhak aby mi přestal dávat pac svojí zahnojenou pařátou. Kluci pak asi pět minut pečlivě hlídali, pak se ujistili, že na dvoře nejsem a Budulín znovu zalezl do garáže a Denis hlídkoval na dlaždicích ve verandě. Kluky totiž trápí děsivá představa, že kdyby panička náhodou nesla ven něco k žrádlu a na dvoře by nebyl žádný pes, tak by to určitě vyhodila za plot na kompost a tam by to sežral ten mrňavej flekatej parchant ze vsi, co jim furt ochcává jejich soukromé mailboxy… |
| Zapomenout psa? Pche!(16.4.2004) Když byl ovčoun Denis malé štěně, chodívali jsme s ním na houby. On byl malej, les byl velkej, Denoušek se v lese sám bál a motal se tudíž kolem nás. Jenomže pak vyrostl na pubertálního klacka a začal svůj okruh působnosti rozšiřovat. Když v pasece okrajuju houby a zlotřilý čokl lítá bůhvíkde, jsem poněkud nervózní, jestli mi například nehodlá aportovat hajného, nebo si právě nezakopává čerstvě zakousnutého turistu na horší časy. Zkusil jsem ho tedy připoutat na vodítko a vodítko přikurtovat k suché borovici. Dokud jsem byl cca 8 milimetrů od něj, tak to šlo. Jakmile jsem udělal dva kroky do lesa, Denoušek začal výt jak pes basketbalistickej. Asi když byl malilinkaté štěňátko, tak mu maminka často vyprávěla o pejskovi Jeníčkovi a fence Mařence. No a když jsem popošel deset kroků – podotýkám, že to byl vysoký les a ten blbec mě krásně viděl – jeho duševní muka dostoupila vrcholu a pes za mnou přišel i s borovicí. Jenom trochu zabral, uschlé kořeny povolily a Denoušák za sebou klidně přitáhl skoro třímetrový strom. Zkusil jsem ho tedy přivázat k pořádné stoleté borovici. Denis byl potichu, popošel jsem tedy do kousek do lesa a při obírání hříbka mi najednou něco začalo olizovat ucho! Ten blbec normálně přetrh‘ řetěz! A nebyl to ledajaký řetěz, byl to ten nejsilnější, který jsem v potřebách pro psy našel. I zařval jsem na něj hlasem velikým: „Denoušáku, ty hovado! Víš jak byl ten řetěz drahej?“ Pes se hluboce zastyděl, připlácl hlavu na zem mezi přední tlapy, vystrčil zadel do výšky a vesele vrtěl ocasem. Takže tím skončila etapa hledání hub společně se psem a do lesa na houby chodím sám, v klidu a bez starostí. Jenom musím chodit alespoň kilometr od baráku, protože jinak pořád slyším, jak ty hovada ublíženě vyjou za plotem. A pište si, že vyjou celou dobu, dokud nepřijdu domů… |
| Prášky(24.3.2004) Naštěstí mám pesoně zdravé, prášky nepotřebující. Jenom jednou, dobrman nějak blbě skočil a hejbnul si se zádama. No vypadal hůř, než já, když mě vezme hexnšús. Poloseděl, pololežel na dvoře a tvářil se, že chcípne. Denis to považoval za nějakou novou hru, skákal kolem něj a kousal ho. Denise jsme odehnali, Budulína jsem vzal do náruče a odnesl do kuchyně do tepla. Vyděšená děvenka volala doktorovi co jako s ním, s chudákem. Pan doktor se psů trošilinku bojí a dobrmanů ještě o trošilinku víc. Takže jenom zahlaholil do telefonu: „Nojo, to se dobrmanům stává, dejte mu brufen a nechte ho v teple. Kolik? Jako člověkovi jeho váhy, vždyď jste zdravotnice, vy to znáte.“ A zavěsil s dobrým pocitem člověka, který se vyhnul setkání s potvorou, co mu chce urvat ruku u ramene. Ten pocit má správný, protože se Body o to snaží rok co rok při očkování. Děvenka znalecky odhadla Budulína, vyhrabala z lékárny ten správný brufen a teď nastal problém, jak to do něj nacpat. Kdysi jsme krmili prášky kočku Čočku a byly to bitvy na život a na smrt a vytekly u nich hektolitry krve. Děsila nás představa, že se budeme podobně rvát s dobrmanem. Naštěstí jsme v lednici našli jeden buřt, který syn zapomněl sežrat. Sledování podezřívavým zrakem polomrtvého psa jsme nacpali prášek do buřta a nabídli těžce nemocnému. Udělal chlamst a během vteřiny byl prášek aplikován. Body polehával asi dva dny, dva dny byl na buřtové dietě. Vždycky, když se byl venku vyvětrat, Denis ho podezřívavě očuchával – asi z něj nějaké buřtové molekuly vyvěraly ven. Po dvou dnech jsme zjistili, že chlapec pilně simuluje, protože když si myslel, že na něj nekoukáme, rval se s Denisem a občas zapomínal pajdat. Aplikace prášků nás stála asi kilo buřtů, protože Denise jsme museli buřtama krmit taky, aby mu to chudinkovi nebylo líto. Body si ty záda asi pamatuje, protože mi od té doby připadá, že už nelítá jako totální debil, ale jako debil celkem průměrný, tudíž méně havarijně náchylný… |
| Opeřenci jsou svoloč(22.3.2004) Tuhle jsem jel do práce autem. Abych nevypadal jako úplný prase, stavěl jsem se hned ráno u pumpy a nechal jsem si auto umejt od bláta, navoskovat, vyblejskat. Tak čistý auto jsem měl naposledy, když jsem ho kupoval. Nic zlého netuše, postavil jsem ho pod sloup pouličního osvětlení. Odpoledne jsem vyrazil ke stroji a strnul jsem! Vypadalo to, že na veřejné osvětlení usedla létající kráva trpící průjmem a -dámy odpustí- vysrala se z podoby. Odlevila si na levý přední blatník, zaplácla asi půl metru čtverečního plochy, oslepila reflektor. V první chvíli jsem myslel, že mi ten exkrement promáčkl plech. Při odmývání jsem zjistil, že to bylo vteřinové hovno, protože to vůbec nešlo umejt. Obsluha pumpy Shell bývá ochotna umýt přední sklo, či reflektory, ale při spatření exkrementu na blatníku a po mém komentáři: „Posral mě pták, no…“ zacouvala zpět mezi stojany a tvářila se, že tam není. Za trest jsem jim zaprasil ten jejich kýbl vody, takže se dal už jenom vylejt… |
| Dravé sýkorky…(20.3.2004) Děvenka moje starostlivá tuto zimu bůhvíproč usoudila, že je nutné krmit zpěvné ptactvo. Péči o opeřence považuji za zhola zbytečnou, protože přes zimu nejenom že žádní nechcípnou, ba naopak se rozmnoží dělením jako prvoci. Každé jaro se mi zdá, že je těch mrňavejch uřvanejch parchantů čím dál tím víc. Teď třeba klofu do počítače, v mechanice vrní cédéčko Black Sabbath a Ozzy pěje svým operním hlasem „Satan Sitting There He’s Smiling“, před sebou mám půllitr plnotučného budějovického. No prostě krásný uvolněný večer. A ZVENKU ŘVE JAKO KRÁVA NĚJAKEJ KOS! A to je teprve předjaří! Až udeří jaro plnou silou, bude na švestce pod oknem u ložnice sedět v půl čtvrtý ráno minimálně osmdesát opeřenců a jak se objeví první paprsek slunce nad obzorem, začnou řvát… Zprvu jsem je zkoušel vyplašit. Vylezl jsem nahatej ve čtyři ráno na dvůr a hulákal jsem do lesa a na zahradu: „Držte hubu!“ a jiná citoslovce. Opeřenci zmlkli a jak jsem zalezl dovnitř, rozeřvali se nanovo. Po několika dnech jsem to vzdal. Jednak těm zatracenejm ptákům to bylo úplně jedno a jednak si ze mě děvenka moje starostlivá tropila posměšky. Letos děvenka na podzim přinesla krmítko a začala pečovat o ptactvo nebeské. Je pravdou, že do doby, než se objevilo krmítko na zahradě, se kolem baráku neobjevil jediný pták. Po nasypání zrní a semínek do krmítka se do dvaceti minut objevila sýkorka a za chvíli druhá. A jak zima šla, sýkorek přibývalo. Občas přilétlo i hejno strnadů. Udělali kolem krmítka děsnej binec a zmizeli. Sýkorky po slunečnicových semínkách utěšeně baňatěly. Teď se pod nimi prohýbají větve stromů. Děvenka moje, aby získala roztomilý žánrový obrázek, naučila sýkorky chodit zobat do truhlíků na okenních parapetech. Přes zimu v nich nemá muškáty a podobný plevel, ale mechovou zahrádku ozdobenou větvičkami šípku. Zlotřilé sýkorky zobaly poskytnutá semena slunečnice a při akutním nedostatku slunečnic se pustily i do šípků. Když už nebylo v truhlících do čeho zobnout, seděly ty bestie na hranách kolem oken a čuměly do kuchyně, kdy jako jim půjde děvenka nasypat. Můžu za svoji osobu říci, že už tehdy se mi ty jejich pohledy pranic nelíbily. Děvenka nic zlého netuše, sypala jim klidně dál. Teď, když sníh slezl a oteplilo se, usoudila, že může s krmením skončit, neboť na zahradě z kůry vylézá kdejaká žoužel a sýkorky mohou lovit. Jenomže – tu máš čerte kropáč – děvenka přijela z práce a kouká, mech z truhlíků vyházený na zem, na plotě sedí hejno obtloustlých sýkorek a měří si ji nepřátelskými pohledy. Ty potvory jsou normálně tak líný, že je nebavilo lovit hmyz na zahradě a šly prošacovat truhlíky. Když v nich nic nenašly, vyházely z truhlíků mech, aby našly i semínka zapadlá do hlíny! Teď se budu vracet v obavách domů z práce, abych na dvoře nenašel hromadu ohlodaných kostí a po zahradě aby se nebatolilo hejno přežraných sýkorek nápadně připomínajících supy mrchožravé… |
| Bar trochu jinak(19.3.2004) Scházíme po schodech dolů do zámeckého sklepení. Kdysi tam kníže Aušperk skladoval bůhvíco, dnes je tam vinárna. Sedáme si ke stolu v koutě, abychom měli klid na povídání. Po dlouhé době přijel švára z druhé strany zeměkoule, ze země, kde lidi buchvíproč chodí hlavou dolů. Objednáváme si večeři. Švárovi vysvětlujeme, kdo je to Bílá paní, že na tomhle zámku nikdy nebyla a jako položka na jídelním lístku je kdovíproč. Na dotaz po víně servírka bezelstně odpovídá, že mají červené a bílé. Objednáváme si raději plnotučné budějovické. Asi po hodině nám přinášejí objednanou krmi. A sakra! Vyměnili PANA kuchaře za nemrcoucha ze závodky. Všichni mají stejné maso, stejnou zeleninovou ozdobu, polité stejným UHO. Akorát to maso má někdo rozkrájené na proužky. Ochutnávám UHO – připálená hořká cibulka, bramborový škrob, masox, magi, sojovka z Vitany a čili, aby to mělo říz. Bilá paní je vcelku, ozdobená malým hovínkem šlehačky ze spreje. Servírka nešetrně praští talířem o stůl, kopeček šlehačky mizí jako sníh na slunci a mění se v bílou loužičku. Švára se snaží o žert a ptá se, jestli mu zbytek porce můžou zabalit s sebou. Servírka nechápavě zírá. Nikdy v životě neviděla tak velkou porci, kterou by zákazník nesnědl na místě. Přichází vrchní a připisuje na účet osmdesát korun. Ušklíbá se nad nechápavými vidláky a vysvětluje, že je sobota a od osmi hodin hraje lajf hudba. Ségra hbitě tlumočí švárovi live music, vrchní zhnuseně odchází. Chci se dát na útěk, ale švára odmítá. Vysvětluji, že australská muzika ač neumělá a neposlouchaná ani samotnými Aussies je tisíckrát lepší než to, co uslyšíme. Švára je drsný obyvatel drsné země, která se se svými dětmi nemazlí a zůstává. V koutě se objevuje varhaník, saxokytarista a zpěvačka. Zaječení přebuzeného zesíku nám vyrazí plomby ze zubů. Zavalí nás hluk motoru startujícího Migu. Řveme na sebe, abychom se vůbec slyšeli. Z toho kraválu jsem zaslechl něco jako „hrobař“. Řvu na ostatní, jestli si všimli, že kapela hraje skladbu od Alkeholu. Hudebně zdatní jedinci se chlubí, že poznávají některé noty. Zpěvačka odchází k baru a rachitický varhaník nahazuje ploužák Love Me Tender. Vysvětlujeme švárovi, že klávesista zpívá anglicky a že by mu měl rozumět. Slečinečky u barpultu nedočkavě vrtí prdelkami a ty šťastnější se ovíjejí kolem obtloustlých tatíků na parketu. Pak kapela hodí rychlejší kousek. Tatíci rozvlní břicha a nenápadně stírají z čela pot, aby si dvakrát mladší slečinečky nevšimly, že mají zanešené karburátory a už jim to tolik netáhne. Žádám okolosedící, aby mě pozorovali a pokud bych jevil příznaky hořící staré stodoly, abych byl neodkladně utracen. K vedlejšímu stolu přichází parta intelektuálů z místní zemědělské dvouletky. Zalétají k nám útržky důvěrných sdělení mladých slečen: „Ty krávo, já pí.a si zapoměla doma intimák.“ „Ten debil mě šahal na kozy, ale já mu řekla, že ho kopnu do koulí“ Rozveselený švára chce vyzvat blonďatou štíhlou zpěvačku k tanci. Moje černovlasá baculatá sestra nás náhle rázně vyzývá k placení. Marně se jí snažíme vysvětlit, že švára chce spáchat humanitární akci, neboť zpěvačka která tančí, nezpívá. Platíme a odcházíme. Ohlušeni výkonem hudebního tělesa ještě půl hodiny na sebe řveme jako na pastvě. V noci se převaluji na posteli a přemýšlím, jestli je mi těžko z hranolků na přepáleném oleji, nebo z UHO. Slibuji si, že další večeři spáchám já doma, že za poloviční peníz bude kuřecí kapsa plněná eidamem a šunkou se žampiony, bylinková omáčka a šunková rýže. A nesmím zapomenout basu plzeňského plnotučného, aby švára neuschnul. Už se těším… chrrrr… a zmrzlinu pro dámy nesmím zapomenout chrrrr… a ovoce na ozdobu chrrrápy chrrráp… a šlehačku …mlask… chrrr…. |
| Mírně fekalistický fejeton…(14.3.2004) Včera měli kluci k večeři granule, zbytky od večeře a hrnec vařených vepřových kostí s vývarem. Ty kosti se nedaly sežrat najednou, bylo nutno je rozhryzat. Zejména Body trpěl rozdvojením osobnosti, protože pud mu velel čapnout největší kost, zdrhnout za barák a v klidu ji rozšrotovat. Jenomže v jeho kastrole zbývala ještě hromada DALŠÍCH kostí, které by MOHL sežrat Denis. To je proti všem pravidlům psího slušného chování, nechat něco v kastrole, co může sežrat jiný pes. Takže Budulín běhal s kostmi za barák a co chvíli se nervózně vracel, aby zkontroloval, jestli mu Denis nevyžírá kastrol. Nakonec se pěkně podlým projevil právě Body, protože zatímco Denis chroustal na svým kastrolem obří kost, Budulín se k němu připlížil zezadu, strčil svojí palici pod plece a v podstatě pod bradou mu vykrádal menší kosti z kastrolu. Chudák Denis na něj vrčel, ale maje kost v hubě, nemohl ho ani kousnout. Dnes jsme šli na procházku hned po obědě a jen jsme došli na kraj lesa, Body udělal hromádku. Docela malou hromádku, až mě to udivilo. Ale chápal jsem ho, protože měl děsnej fofr aby zkoumal les. Včera šla totiž do lesa na procházku dceruška Beruška s babičkou. Podle mých psů do byla pěkná sprosťárna, protože oni museli zůstat doma. V mých psech celou noc kvasilo temné podezření, že dámy šly do lesa proto, aby občůrávaly smrčky. Alespoň to tak vypadalo, protože ledva Body udělal dva bobky, hned s Denisem pádili dál po stopách a zuřivě očuchávali všechny smrčky a pařezy, kolem nichž vedly stopy mých dam a značkovali co se dalo. Po padesáti metrech se Denis vyprděl na malý smrček. Nevím čím to je, ale tuhle zimu nedělá zákeřné hromady doprostřed lesních cest, ale -promiňte mi ten výraz- sere na smrčky. Popošli jsme asi kilometr a Budulín udělal hromádku, po sto metrech Denis kontroval dalším posraným smrčkem. No celkově jsme se osmkrát zastavovali a opouštěli jsme kvalitně prohnojený les. Ledva jsme přišli domů, kluci se napáskovali za dveře a Budulín už teď dává teskným vytím najevo, že by žral. A to ještě neví, že bude mít k večeři celé pečené kuře, které ač mělo na obalu natištěné datum spotřeby až za čtyři dny, po upečení pěkně hnusně smrdělo od kostí. Nechápu jak je možné, že je možné v mrazivé zimě vyrobit „čerstvé“ kuře, které smrdí jako kdyby leželo dva dny na tržnici v Bagdádu. Nové technologie spolu s řemeslným umem zaměstanců drůbežářských závodů dokážou zázraky. V brzké budoucnosti očekávám, že si koupíme kuře, které bude vypadat přímo jako ho.no a bez pečení a konzumace -tedy s fantastickou úsporou času a energií- ho bude možné rovnou spláchnout do záchodu… |
| Servisní pes…(12.3.2004) Dnes jsme s bráchoou montovali do mého auta střešní okno. Brácha usoudil, že když on je pilířem firmy prodávající střešní okna, není společensky vhodné, aby člen rodiny měl auto BEZ střešního okna. Naléhání jsem podlehl, uškudlil potřebný obolus a okno jsme zabudovávali u bráchy v garáži. Bráchův pes, dalmatin Emír, je potvora kromobyčej zvědavá, takže jeho přítomnost jsem bral jako nutné zlo. Za chvíli přišel kocour Damián, který kdysi jako koťátko bydlel u nás. Je černý jako čert, jenom na hrudi má asi deset bílých chlupů. Damián se napáskoval pod auto a hřál se pod výfukem. Pak přišly tátovy slepice a pod průhlednou záminkou čumění do garáže ožíraly kus polystyrénu a sraly na podlahu. Tak nějak v duchu jsem čekal, kdy přijdou králíci. Zvěřinec jsme vyhodili a dali se do díla. Maně jsem se ohlédl a těsně za zády mi seděl Emír a soustředěně sledoval bráchu při práci. Jak jsem zvedl ruku, hned mi nacpal palici do podpaží a koukal dál. Vyhodil jsem ho ze dveří auta a Emírek tedy přišel koukat druhými. Je to pes dělný a neúnavný, čučel na nás drahnou dobu, než ho to přestalo bavit. Pak chtěl jít spočinout do své boudy, protože únavou z pilné práce sotva pletl nohama. Jenže ouha! Otevřené dveře od garáže zatarasily vchod do Emírovy boudy a ubohý dalmatin, zkrušen náhlou ranou osudu začal smutně výt. Přiznávám, že nám chvíli trvalo, než jsme zjistili důvod náhlé deprese a umožnili znavenému čoklovi přístup do jeho budoáru. S prací jsme skončili, okno fungovalo jak mělo, vypudili jsme kocoura z pod auta a vyjel jsem na dvůr. Obvykle Emír ještě přiběhne, aby se se mnou rozloučil, ale tentokrát vyčerpání udělalo svoje, a Emča chrněl, že kdyby ho ukradli i s boudou, ani by o tom nevěděl… |
| Ranní ptáčatovost závisí na teplotě……(5.3.2004) to v první řadě. Pak jsou ovšem další závislosti, třeba na proštěkaném čase. Lidé mají takové roztomilé měrné jednotky jako člověkohodina, motohodina. Pejskové mají pravděpodobně nějakou štěkohodinu. No a podle toho, kolik štěkohodin mí psi nablafají přes noc, se řídí jejich ranní vstávání. Když svítí měsíc a je klid a mráz, takže je slyšet každý zvuk z okolních vesnic, dokáže dobrman Budulín štěkat třeba do dvou do rána. A pokud ví, že jsem utahanej jako kotě a druhý den mě čeká práce vyžadující absolutní soustředění, tak štěká pod oknem u ložnice, abych nemusel napínat uši. Ve dvě ráno si jde odpočinout na 2 hodinky do boudy a čtyři zase vstane a štěká přesně do okamžiku 4.55, kdy mi zazvoní budík. Pak štěkat přestane a sedne si na schody u dveří, a čeká až půjdu do práce, abych ho mohl pochválit a podrbat za ušima. Já se mezitím obleču a zušlechtím, aby mě šofér pustil do autobusu. Vylezu ven, pohlédnu krhavým zrakem na psa a vlídně pronesu: „Boďáku, ty hovado pitomý, co tady furt řveš, počkej prodám tě rasovi!“ Pes na mě hledí vlahým pohledem jako matka na pobloudilé dítě, má hlavičkou na stranu, vrtí bambulkou. Podrbu ho a seběhnu schody. Přištrachá se rozespalý Denis a jde mě vyprovodit k vrátkům. Jako každé ráno ho podrbu za ušima a pronesu větu: „Denoušáku, ty jeden Benoušáku, di chrápat!“ Ovčoun si ověří, že jsem opravdu odešel za prací a čekám na autobus a odklátí se, aby se zařídil podle mého doporučení. Pokud je noc naprosto nevhodná ke štěkání, či mají plán štěkání splněn a překročen, kluci chrápou a nějaký můj odchod do práce s nimi ani nehne. Je zajímavé, že s nimi nehne ani ranní zpěv ptáků na jaře. Mě ty mrňaví uřvaný opeřenci probudí ve čtyři, ale psi chrápou jak zabití. A jaro už se blíží. A jeden mrňavej pernatej hajzl už dnes ráno vyřvával na švestce bez ohledu na mráz. A bude to čím dál tím horší. Aź budou ptáci řvát jako krávy ve čtyři ráno v celým lese, tak si budu říkat: „Zlatý časy, když tu štěkal jenom Budulín…“ |
| Dnešní les – samej pes…(28.2.2004) Sobotní odpoledne, polojasno, bezvětří – ideální počasí pro vzorné manžely k potloukání se po zahradě pod průhlednou záminkou stříhání stromků. Skutečným důvodem bývá náhlý poryv úklidové mánie děvenek našich, oddávacím úředníkem nám přidělených. Někdy napíšu vědeckou práci na téma: „Prach – podivné medium, které vidí jenom ženy“. Leč zpět k tématu. Ono je obtížné chodit bezcitně po zahradě s nůžkami a tu a tam ustřihnout haluz, když vám za plotem úpí jako v posledním tažení pes, který chce jít na procházku. Nakonec jsem praštil s nůžkami, vzal vodítko a vyrazili jsme do zasněženého lesa prozářeného odpoledním sluncem. Hned na začátku lesa je nutné ochcat ten třetí smrček od kraje v první řadě. Co mým psům udělal nevím, ale jsou na něj jako umanutí. Po dalších několika metrech má místní majitel připravených několik metrů dřeva na odvoz. Čeká jenom na oblevu, kdy cesta změkne do bahnité konzistence, aby ho mohl odvézt traktorem domů. Samozřejmě cestu rozjezdí a nadělá tam půl metru hluboké koleje a samozřejmě to budu muset lopatou upravit, abych se dostal autem z baráku na silnici. Logiku této činnosti nechápu, naši dědkové jezdili pro dřevo v mrazu, aby zbytečně nerozjezdili cesty a zbytečně nehuntovali tažná zvířata v bahně. Možná to soused dělá jenom proto, aby mě nas..l. Možná má péči o činnost mých žláz vnitřní sekrece a má dojem, že mi nefunguje tvorba adrenalinu. Kdoví, ale jednoho dne se neudržím a až bude takhle v lese s traktorem, nasypu mu na cestu hřebíky, abych podpořil JEHO žlázy. V každém případě se mu mstí psi tím, že mu ochcávají jeho metry dřeva. V lese byla přece jen zima a tak jsme se šli projít po polích. Ovčouna Denise jsem pustil z vodítka neb to není hovado potrhlé a dá se přivolat. Budulínek se sice tvářil jako vzornej pes, kterýho můžu taky bez obav pustit, ale znám tenhle profláknutej druh týpka, takže zůstal na vodítku. V dálce jsem viděl houfy lidiček směřující procházkovým krokem k lesu. Denoušáka zajímaly pouze lokální zájmy, jako myší díry, stopy srnčího, bobky a podobně, ale Body je pozorně sledoval (ač se mu samou horlivostí dělala nad hlavou svatozář) a v krhavých očích mu plálo jeho životní krédo, od něhož se za celý život neodchýlil ani o píď: „Letět jako debil, servat se, někoho kousnout, ztratit se.“ Musím zjistit, jak by to znělo latinsky. Určitě je to velmi vznešené. Před vstupem do lesa šel Denis bez milosti také na vodítko. Les byl plný lidí a dalo se očekávat, že se tam bude semo tamo vyskytovat i jedlý pes. Omrkli jsme bráchův les, jestli se tam neděje nějaká levota a sešli jsme do údolíčka, kudy meandruje potok. Kluci si samozřejmě vytyčili trasu, kdy je na deseti metrech cesty nutné pětkrát proběhnout vodou, dvakrát zahučet do bažiny a nesčíslněkrát zapadnout do závěje. Najednou Desis začal ježit srst a vrčet. No a přede mnou se objevil rozkošný žánrový obrázek, při kterém každý myslivec sahá do kapsy pro náboje a sundavá zbraň z ramene – zděšeného zajíce honí dva psi. Jeden vypadal na chodského a ten druhý byl přesně té rasy, která by podle mých čoklů neměla znesvěcovat půdu a vzduch svojí existencí, tedy malý bílý chlupatý něco jako špic střižený podvraťákem. Kdesi nahoře v lese hulákal jejich páníček to svoje: „K noze! Pocem!“ za veselého ignorování obou hafanů. Zajíc jim samozřejmě zdrhnul a psi se otráveně vraceli. Denis naježil hřbet a přeladil hlas do nehlubšího basu. Vždyď to taky byla drzost nejtěžšího kalibru: v JEHO lese honí JEHO zajíce nějaký nýmandi, kteří jsou ještě ke všemu BÍLÍ! Budulín se k němu přidal svým úpěním, protože mu přímo před čenichem proběhly dvě příležitosti se porvat. Hlásek páníčka nahoře v lese nabral poněkud úzkostlivý tón, když zjistil, že ze směru, kam mu zdrhli jeho pesové, se ozývají pesové úplně jiní. Zůstal jsem s klukama stát a držel jsem je nakrátko u nohy, kdyby se ti dva běloši chtěli třeba prát, abych je mohl zpacifikovat. Ale ukázalo se, že oba mají víc rozumu než jejich páníček a proběhli kolem nás do paseky hledat další zajíce. S klukama jsem vyrazil po zaječích stopách, abych je odlákal z místa výskytu obou psisek. Ovšem mezitím se v lese u nás za barákem děly strašlivé nestoudnosti. Místní myslivec vyrazil do revíru s krmením pro zvěř a také ó hrůzo! se svým psem, malým, chlupatým, flekatým pejskem, který si z mých hafanů dělá akorát tak houbeles, přechcává jejich značky a vůbec si chodí, kudy chce. Když jsme se vrátili skoro za barák, kluky málem trefil šlak. Ten mrňavej pacholek přerazítkoval všechny jejich značky, drze běhal po celém lese a rozhrabal všechny závěje a hromádky, které spojenými silami občůrali. Tak rozzuřený psy jsem už hodně dlouho neviděl. Běhali od jednoho místa zločinu ke druhému a nemohli se z toho otřesu vzpamatovat. Nakonec našli stopy, kudy hafík odcházel z lesa a museli jsme ho stopovat až k silnici do vsi. Tam se ujistili, že se nikudy nevrátil zpátky do lesa a nechali se odvést domů. Ovšem celý zbytek odpoledne strávili u plotu a přísně zírali na pole, jestli se ten malej parchant někudy neplíží zpátky… |
| Hydrofilní a hydrofobní pes…(21.2.2004) Moji pesové se chovají ve vztahu k vodě naprosto odlišně. Denis, až na zanedbatelné výjimky (vana), vodu miluje. Body je ochoten ji akceptovat pouze k pití, pokud ovšem není k dispozici například hovězí, či kuřecí bujón. Pokusím se demonstrovat na příkladu: Minulý víkend bylo nádherné předjarní počasí. Krásně teploučko, bezvětří a sluníčko svítilo ze všech sil. Oba pesové mají zimní kožichy a takovéhle výkyvy počasí považují za jedinečnou příležitost sebou fláknout někam do závětří na slunce a tam se vyhřívat a chrápat jako dřeva. S tím nesouhlasím já a považuji za nejlepší vypadnout na chvíli z baráku a protáhnout si kostru procházkou po lese. Zařvu tedy do dvora: „Kluci, jde se ven!“ Za chvíli se přištrachají dvě příšerně ochrápané potvory, kožichy samý bordel jak se váleli někde v pilinách, každý ucho pověšený jinak, zírají na mě skelnými pohledy. Jako mávnutím kouzelného proutku se mění v čilé, na všechno připravené hafany, jakmile zjistí, že mám na nohou kanady a na sobě vaťák. Čilost se mění v nadšení, když zachřestím vodítkem. Denis radostně štěkaje, běhá jako magor od vrátek ke dveřím a bojový pes Body zapomíná na to, co je a skáče jako poněkud retardované štěně metr do výšky a snaží se mi samou radostí uhryznout ruku u ramene. Vkládám si do paměti, abych mu večer přečetl některý článek o bojových psech z pera našich investigativních novinářů, aby se ten trouba začal chovat jak má. Za chvíli kvačíme lesem, probouzejícím se po zimě, kluci nadšeně čenichají a snaží se ochcat kdejakou spadlou větev. PO chvíli se přemísťujeme na louku. Tam praží sluníčko ze všech svých předjarních sil. Už dávno mám rozepnutý vaťák, psiska zvolňují a jazyky mají vyplazené jako rudé šály. Denis neomylně směřuje DO potoka. Budulínek tuší, co bude následovat a snaží se jít OD potoka. Odpoutávám tedy ovčouna z vodítka, ten si radostně ňafne a letí do vody. Pochoduje sem a tam, chrochtá u toho blahem a chlemstá zkalenou vodu. Pokud je opravdu šťastný den a je poblíž můstek, prolézá trubkou pod můstkem, někde uprostřed trasy se zastaví a cosi tam chvíli dělá. Projevuje se to čvachtáním, chrochtáním a mlaskáním. Někdy musím nakouknout do roury a podívat se. Na vrcholu blaha vyleze ovčoun z trubky, radostně ňafne a letí přes můstek zpátky aby si tu trubku prolezl znovu. Mám takový divný pocit, že ten pes neví, že ta trubka není jednosměrná. Body opatrně vstoupí do potoka, zjistí, kde je hloubka pět centimetrů a tam s povzdechem klesne na břicho, aby se ochladil. Za chvíli vstane, zakalí vodu, napije se a vyleze ven. Tím je pro dalších pět let vyčerpán jeho program na téma „Dobrman a voda“. Na jaře a v létě začne Denis vyžadovat návštěvu místního rybníka. Když ho včas neodepnu z vodítka, stáhne do vody s sebou i Bodyho a k jeho velké nelibosti s ním bude chtít i plavat. V tomto okamžiku je musím bezpodmínečně odepnout od sebe, jinak se začnou rvát. Budulín totiž vodu v rybníce považuje za zdraví škodlivou. Jeho vrozený smysl pro pořádek vyžaduje hladinu klidnou, rovnou. Pokud je plocha rušena třeba kánoí, či lehátkem, hledí na to okem nevrlým a poštěkává. Je na něm vidět, že by rád ztrestal pachatele, ale nemá se k němu jak dostat, kvůlivá tý hnusný vodě. Asi s sebou budu muset nosit nějaký vor. Boďáka na něj naložím a dovezu ho k narušiteli, aby mohl konat spravedlnost. Tedy aby pachatele zločinu mohl kousnout, rozžvejkat mu kanoi, či prokousnout lehátko… |
| Dobrman v autě…(20.2.2004) Dobrman Budulín, pokud sedi vzadu v „kufru“, (či jak se tomu odporně říká u liftbacku), tak většinou chrápe, ale pokud je na zadním sedadle, hledí mi přes rameno dopředu a slintá. Když jede se mnou děvenka starostlivá, položí si hlavu do jejích vlasů a slintá. Když na něj zařveme, stáhne se uraženě dozadu a slintá. Pokud vidí z okna něco vzrušujícího, jako třeba cokoliv, radostně prdí. Má snahu vystrkovat hlavu z auta okénkem u řidiče, což je značně nepohodlné, protože jeho blemtány z huby roznáší průvan po autě. Pokud jedeme bráchovým autem se střešním oknem, snaží se vystrčit hlavu z tohoto. Bil Gejc by z něj měl radost, je to zarytý Windows user. Z čehož plyne, že tohle prase, který kdovíproč vypadá jako pes, převážíme pouze v kufru a pouze v případě všeobecné mobilizace… |
| Pro kus žrádla…(18.2.2004) Včera večer jsem si dával tak trochu do trumpety. Jednohubky s tresčími játry a k tomu žbrďolec chilského Sauvignonu. Krabičku s olejem od dotyčné pochutiny jsem umístil do verandy s tím, že až půjdu ven, odnesu ji do popelnice. Kluci mezitím běhali po dvoře a štěkali na všechny světové strany. Nikde kolem baráku se nepohnul ani lísteček, ale podle jejich názoru se za plotem šikovala minimálně armáda zajíců, nebo jiných zavrženíhodných tvorů. No prostě včera byla taková noc, kdy je nutno štěkat. Najednou štěkání umlklo a za dveřmi se ozývalo jenom úpění. To mě zarazilo a šel jsem se pro jistotu podívat, co se děje. Došlo mi to hned, jak jsem strčil nos do verandy. Tam byl z tresčího oleje puch, jak na postarší velrybářské lodi. Pootevřel jsem dveře ven a do verandy se okamžitě proboural ovčoun Denoušák plíživě sledován Budulínem. Denouš zběsile čenichal po celé verandě, ale plechovka byla nahoře na polici, kam se nedostal. Nekompromisně jsem je oba dva vyhodil ven, vzal jsem jejich kastroly dovnitř a přivřel dveře. Začal jsem jim do kastrolů nakládat granule s tím, že je na závěr přeliju tresčím olejem. Najednou se mi za zády s příšerným hororovým skřípáním začaly zvolna otevírat vchodové dveře. Otočil jsem hlavu a mezi dveřmi na mě ze tmy zíraly dva hladové exempláře obludné třetihorní hyeny Pachycrocuta brevirostris. Z tlam jim kapaly úplné provazce slin a blemtánů a tvořily na zemi loužičky. Naštěstí jsem dokončil plnění kastrolů poživatinami a olejem, takže jsem to bleskurychle promíchal a odnesl ven. Hyeny se mávnutím proutku změnily zpátky ve vzorné psy sedící na zadku. Akorát ty blemtány kolem tlam jim zůstaly. Asi tak hodinu bylo z venku slyšet posouvání kastrolů po dvoře, jak kluci vylízávali poslední molekuly tresčího oleje. Když jsem šel ráno do práce, jeden kastrol ležel uprostřed dvora a druhý byl „dolízán“ až na zahradu… |
| Zapomenuté klíčky…(6.2.2004) Mého ovčouna v autě téměř nelze přepravovat. Bez poblití absolvuje maximálně deset kilometrů. Pak začne strkat hlavu pod sedadlo a to je znamení, že se do dvaceti vteřin pobleje. Zjistili jsme to hned ten den, kdy jsme ho, coby malinké štěňátko, dostali od původních majitelů. Dobrosrdečná paní na mě ještě do okénka rozjíždějícího se auta zavolala: „A dala jsem mu ještě nažrat, aby cestou nevyhládnul!“ Jen tak letmo mě napadlo, že to možná nebyl dobrý nápad. No a během deseti kilometrů jsme věděli, že se ten malej blbec přežral těstovin s masem, protože jsme je měli vyložené na odkládací desce za zadními sedadly. Než jsme dojeli z Kladna do Prahy, poblil se ještě dvakrát. To už jsme byli celkem vycvičení. Při sebemenším náznaku jsem zapínal výstražná světla, prudce brzdil a z ještě jedoucího auta bylo vyhazováno blijící štěně Denis a za ním vyskakovala jako v akčním filmu dcera, aby toho pitomýho psa nenapadlo sežrat nějakej fujtajxl válející se ve škarpě. Pak už neměl co blejt, tak začal alespoň strašlivě slintat. Usoudil, že dceři nějak podivně voní kalhoty, tak jí pečlivě, centimetr po centimetru, oslintával napřed levou nohavici od kotníku až ke stehnu a když jí měla mokrou jako hnůj a stejně voňavou, přestěhoval se na druhou stranu a začal jí slintat druhou. Kousek za Prahou začal vypadat, jako když chce čůrat, tak jsme zastavili na odpočívadle a zvědavej Denoušek vesele očmuchával všechny odpadkové koše, pohozené hnusy a sežral v nestřeženém okamžiku menší množství štěrku. Když jsme byli všichni zmrzlí jako drozdi, přestalo ho čmuchání bavit, milostivě udělal loužičku a mohli jsme pokračovat k dalšímu odpočívadlu. Doma chvíli chodil po kuchyni, pak se zastavil přesně uprostřed místnosti a udělal hromádku. To už jsem si byl zcela jist, že to není žádný šlechtický synek, ale prachsprostý prasopes. Jenom ve mě dřímala maličkatá naděje, že ho tohle odnaučíme. Teď už je mu pět let, v autě bleje pořád, sere, kde ho to napadne, ochcává kdeco, akorát ty šutry přestal žrát… |
| Zapomenuté klíčky…(6.2.2004) Vzpomínám si, že můj tchán, blahé paměti, vyvezl jednou v létě tchýni svojí škodou 100 k Sázavě za účelem provedení vykoupání. Nechal klíčky v zapalování, vyndal všechny věci z auta, zaklapl uvnitř kličku a v klidu zabouchl dveře. Později říkal, že už když ty dveře opisovaly svoji dráhu, věděl, že je něco špatně. A když dveře zaklaply, věděl to zcela přesně. Klíčky byly uvnitř a dveře byly zamčené. Drahnou chvíli strávil zbytečným hledáním kusu drátu kolem řeky a půjčováním klíčků od ostatních škodovkářů. Drát nenašel a žádné cizí klíčky nepasovaly. „Vanitas vanitatum et omnia vanitas!“ zvolal spolu se starozákonním Kazatelem. (Obávám se, že to vyjádřil mnohem pregnantněji, ale ten význam byl stejný). Pak si plivl na podrážky a vyrazil k domovu pro náhradní klíčky. Pozdě odpoledne dorazil zpět, značně zdevastován dlouhým pochodem v šíleném vedru. No a ďábel jakýsi mu našeptal: „Zkus pravé zadní dveře!“ I zkusil je a ejhle! Byly odemčené. Tchýně je před zabouchnutím nezamkla. Co se mezi těmi dvěma odehrálo pak, o tom kroniky mlčí… |
| Nepřátelé, kam se pes podívá…(3.2.2004) Samozřejmě nejvíc nepřátel se skrývá ve tmě, nebo v mlze. Mlha je zákeřná navíc tím, že tlumí zvuky. Dobrman se v mlze bůhvíproč chová jako loď. Ne že by přímo houkal jako siréna, ale štěká. Asi se mlhou pohybují obrovití tvorové a mohli by nám narazit do baráku. Takže Body jim štěkáním dává najevo, že se mají vyhnout. V této činnosti je stoprocentně úspěšný, protože nepamatuji, že by nám někdy v mlze narazil do baráku mamut, nebo brontosaurus. Přes léto se na loukách vyskytují nesmírně nebezpečné trsy trávy. Jde o zvlášť záludné exempláře druhu Bojínek luční (Phleum pratense) a Srha laločnatá (Dactylis glomerata). Zatímco ostatní trávy jsou vysoké sotva na píď, tyto zlovolné rostliny dorůstají zdéli jednoho lokte a tvoří trsy, které se ještě ke všemu drze pohybují ve větru. Budulín na takovouhle trávu vydrží štěkat celé hodiny. Pak už to nevydržím a jdeme se na tu potvoru podívat. Co jdeme – běžíme a ke konci sprintujeme. Ovšem jak přibíháme k inkriminovanému trsu trávy, Body zjišťuje, že jde o obyčejnou trávu a začne mu docházet, že v naší skupině je za pitomce on. Aby alespoň částečně smazal nepříznivý dojem, tváří se, že to pohyblivé, nesmírně nebezpečné se vlastně nachází v prostoru někde za trsem trávy, trávu mine bez povšimnutí a pak začne na zemi mohutně čenichat a udiveně se rozhlíží, kamže ta potvora, co ji honíme, vlastně zmizela. Vracíme se domů z marného lovu a když jsme asi tak dvacet sáhů daleko, Bodyho napadne se ohlédnout. A ejhle! Tam kde byl před chvílí obyčejný trs trávy, je ZASE nějaká nebezpečná potvora, která se ke všemu pohybuje. Body na mě koukne s návrhem, že jako poběžíme zpátky, a zjistí, že se tvářím sveřepě. Uraženě pochoduje za mnou a v kotrbě se mu převaluje: „On si pán myslí, že je to jenom obyčejná tráva, ale já vím, že je to ten nebezpečný tvor s dlouhýma ušima, který chodí pánovi žrát zeleninu na zahrádku. On se dokáže morfovat do trsu trávy, ale kdybychom byli dostatečně rychlí, třeba by nestihl morfovat a já bych ho zakous. Jenže pán běhá pomalu a strašně funí. Takže musím počkat, až ten starej sklerotik zapomene zavřít vrata, pak zdrhnu a dohoním toho ušatýho parchanta a natrhnu mu zadel.“ |
| Hromady sněhu(2.2.2004) Na dvoře se kupí obrovité hromady sněhu, neboť cestu od garáže k vratům je nutné proházet. Děti už vyrostly a vytváření různých bunkrů a opevnění už neholdují, takže pokud mám náladu a Slunce v duši v TV počasí nehlásí žádnou oblevu, vyvážím sníh ze dvora ven. Ale stávající hromady jsou cílem značkování dobrmanova. Body je totiž značkovací maniak. Obíhá jemu svěřený pozemek a ochcává a ochcává. Tím, že vrším na dvoře hromady sněhu, získává jeho mánie na síle. Je zajímavé, že pozvolné hromady připomínající tvarově třeba Říp ho tak moc nedojímají. Ty ochcává příležitostně, jen tak aby se neřeklo. Ale hromady sněhu se stěnami svislými jako stěny Matterhornu – to v něm probouzí úplně orgastické výboje. Během chvíle je každá hromada označkovaná. Ovšem pokud sníh včetně jeho značek odvážím ze dvora pryč, to čumí jako blbec. Lépe řečeno jako blbec, který položí svoji nejoblíbenější hračku před rozjetý parní válec a pak se diví co mu z ní zbylo. Denis zase využívá vyvážení sněhu ke svým soukromým čuchacím akcím. To se nenápadně plíží a dělá, že je úplně pohlcen očmucháváním čehosi pod sněhem. Vyleze ven z vrat a když já odbočím se sněhem doleva, on shodou okolností odbočí doprava a „odčuchává“ se pořád dál a dál. Tedy dokud na něj nezařvu. Pak se hrozně udiveně rozhlédne, užasne, kam se to v zápalu čuchání dostal a vrátí se zpátky na dvůr, aby nalezl jinou, nesmírně zajímavou stopu, která zase shodou okolností vede vrátky ven až do lesa… |
| Zima, že by psa nevyhnal(23.1.2004) Dnes k ránu bylo u nás na vrchovině 22 pod nulou. Tedy jak my laici říkáme mráz jako sviňa. Psiska byla zalezlá v boudě a chrápala, až se hory zelenaly. Ovšem jen do té doby, než vylezla z domu děvenka moje starostlivá. Budulínek do ní vidí jak do hubený kozy. Tedy, jakmile poznal její kroky, okamžitě vyběhl z boudy, stoupl si pod schody do sněhu a začal hrát svůj profláknutý divadelní kus: Zmrzlej pes aneb Jestli mě nevezmete do kuchyně tak chcípnu mrazem“. Tuto etudu doprovází staženým zadkem, smutnýma očima a třasem celého těla. Čím déle se na něj člověk dívá, tím více se třese. Mě tím nedojme, takže ho podrbu za ušima a on si jde v klidu lehnout zpátky do boudy. Děvenka ovšem vyměkne a pozve ho do kuchyně aby se chudinka pes ohřál. Chudinka pes samým nadšením začne prdět a příšerně zasmradí kuchyň. Děvenka se ho snaží vyhodit, ale zlotřilý pes dělá, že neslyší a nechápavě na ni hledí. Mezitím Denis uslyší ten rumrajch, co se uvnitř odehrává a jde se přidat, protože bez něj nemůže být ta správná psina. Dovnitř se dostane celkem snadno, protože se větrá. Denis frňákem prošacuje odpaďák, obejde kuchyň za mohutného vrtění ocasem, zporáží židle, shází na zem, kde co leží a strašlivě nasmradí. Děvenka ječí, Denis poštěkává, dobrman sedí uprostřed kuchyně jako černá socha a tváří se jako svatý Budulín. Celkový dojem trochu kazí pekelný smrad, který se z něj line. Cirkus obvykle končí tím, že panička chytne do ruky koště. V tu ránu je kuchyň pes-free zone. Jenom se ve vzduchu vznáší oblak psího puchu, na podlaze je neskutečně naťapáno a všude se válejí chlupy. Po odvětrání toho nejhoršího je v kuchyni mráz skoro jako venku. Děvenka moje starostlivá drtí mezi cvakajícími zuby: „Počkejte parchanti, určitě vás zase někdy pozvu ohřát“. No a psi jsou zase zalezlí v boudě a těší se na příští mráz, jak se půjdou ohřát. |
| Překonávání překážek(23.1.2004) Spolu s mokrým sněhem a následnými polomy se objevil nový problém. Tímto problémem je překonávání stromů na zem spadlých. Dobrman Body vyznává tzv. Tyršův přístup, tedy „Přeskoč, přelez!“. Ovčoun má naopak Cimrmanovský přístup: „Můžeš podlézt!“. No a když jsou oba přivázaní na jednom vodítku, je na potíže zaděláno. Kvačím s čokly po lese a přes cestu leží spadlá borovice. Pokud je to holý kmen a pod ním je škvíra zvící ležícího vlčáka, Denis borovici podbíhá a Body ji přeskakuje. Po dvou krocích se zaseknou a koukají na mě: „No to jsme teda zvědaví pane, jak tohle vyřešíš!“ Jak je známo slušný pes nikdy necouvá. Musí se otočit a jde zpátky čumákem napřed. Provedu tedy otočení psů a přivolám je zpět. Jakmile stojí znovu před překážkou, udělám nevědomky drobný pohyb, který si hovada vysvětlí jako povel „Vpřed“ a jako obvykle Denis podleze a Body přeskočí. To už si uvědomí, že musí zpátky, otočí se a OBA přeskočí strom. Denis visí z kmenu za obojek a škrtí se. Body ho kouše, protože podle dobrmaní logiky – když se někdo škrtí, je nutné ho kousnout. Já na ně řvu nejrůznější vulgarismy, párkrát praštím Boďáka přes zadel, aby se uklidnil a odepnu Denise z vodítka. Ten se okamžitě resuscituuje a jde se rvát s Bodym. Jednak proto, že ho Body kousnul a jednak proto, že pes bez vodítka se musí servat se psem na vodítku. To je zase vlčáčí zákon. Pomocí několika dalších nehledaných slov a úderů vodítkem nastoluji klid. Přivazuji Denise na vodítko a BEZ JAKÝCHKOLI POHYBŮ velím „Hop!“. A ejhle, obě hovada přeskakují padlý kmen a můžeme pokračovat v procházce… |
| Mokrý sníh(14.1.2004) O vánocích napadlo množství mokrého sněhu. Po skončení chumelenice jsem vystartoval na zahradu, kde mám podle plotu řadu borovic. Chudáci borovice byly ohnuté jako luky, takže jsem oklepával a oklepával, aby se nezlomily. V patách se mi udiveně motali oba psi, protože jsem byl ve vaťáku a v kanadách, což znamená jenom jedno: „Půjde se na procházku!“ Čoklové měli v palicích docela slušný zmatek. Místo vodítka jsem měl v ruce koště, kterého se oba bojí, neboť ho babička i děvenka moje starostlivá používá na psy jako pedagogickou pomůcku. Laicky řečeno, když kluci něco provedou, dostanou koštětem na prdel. Borovice na zahradě byly oklepané, tak jsem vzal vodítko a vyrazil se psy do bráchovýho lesa provádět očistu i tam. V lese to vypadalo jako v ruským filmu. Smrky stály s větvemi sklopenými podél kmenů a se čtvrtmetrovými čepicemi vypadaly jako z jiného světa. Mladé borovice byly prohnuté jako luky pod tíhou mokrých návějí. Nejčernější obavy se ukázaly jako oprávněné už během cesty. Všude kolem se v lese ozývalo praskání přetížených stromů a každou chvíli na zem žuchla větev, nebo celý vršek. V bráchovým lese už pilně oklepávala mamina stromy a táta makal s pilkou a likvidoval ty nejhorší polomy. Já byl utahaný jako štěně, než jsem se tam jenom dopachtil a nezbývalo mi než žasnout nad tím, kde bere pětasedmdesátiletý chlap energii na to, dojít tři kilometry pěšky po zavátém poli do lesa a pak tam řezat pilou a tahat kmeny na hromadu. Bodyho jsem uvázal ke stromu, aby nezdrhl a Denise jsem nechal na volno, protože takové hovado se pod oplocenkou neprotáhne. Denoušák lítal po lese jako blázen, ryl frňákem v závějích a když jsem oklepával strom od sněhu, probíhal sněhovými lavinami a ňafal u toho jako štěně. Budulínek napřed kvíkal, ale když viděl ty sněhopády, byl rád že sedí pod smrkem, kde skoro žádný sníh není a nestudí ho v kožichu. Protože kluci byli vzorní a celou dobu nedělali žádné hovadiny, šel jsem s nimi ještě vyprovodit tátu a maminu k domovu. Byl v tom i kus vypočítavosti, protože cesta vede kus do kopce. Naši se chytli vodítka a pesové je v pohodě vytáhli skrz ten nejhorší úsek. Před jejich vsí jsem raději odbočil zase do polí, aby nedošlo k nechutným incidentům a vulgárním psím nadávkám mezi domácími hafany a mým duem. Domů jsem kluky musel pomalu táhnout, jak byli uhonění. Ono taky nachodit osm kilometrů, když máte sníh po břicho, to je slušný zápřah. Ale mělo to jednu výhodu: celou noc chrápali v boudě a ani neštěkli. |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace