| Pohyb na špagátě(11.6.2003) Základním pravidlem pro pohyb na vodítku u mého dobrmana je: „Pokud je vodítko dlouhé X metrů, chci se pohybovat ve vzdálenosti X+1 metrů.“ Tuto poučku dodržuje za všech okolností, mimo situace, kdy ví, že se jde domů. To potom křižuje těsně před mýma nohama, zastavuje se a kochá se krajinou, rozbíhá se opačným směrem, nebo si prostě lehne a ani se nehne. To dělal hlavně ze začátku a dost ho vyděsilo, když jsem ho sebral ze země a nesl jsem ho jak pytel ovsa. To nemá rád, takže během chvilky „dobrovolně“ zvolí potupnou chůzi domů po svých. S délkou vodítka jsem konal vědecké pokusy. Prodlužoval jsem délku špagátu až na deset metrů a čokl samozřejmě potřeboval pobíhat v minimálně jedenáctimetrové vzdálenosti. Což se mu povedlo, protože uviděl srnku, zabral a stopovací šňůra udělala pink! a pes byl v hajzlu. Následovalo hledání čokla na ploše asi pěti hektarů lesa. Chýlilo se k večeru a řeknu vám, že hledat černýho psa ve tmě v lese, to je věc. To v podstatě chodíte po lese hulákáte: „Body! Boďáku! Hovado! Počkej až tě najdu, tak ti utrhnu prdel!“ V podstatě můžu hulákat cokoli mě napadne podle nálady, protože Budulínek si mě najde až on bude chtít. Najednou přede mnou sedí na cestě jako černý anděl, hlavičku na stranu, oči se mu lesknou dojetím, že mě našel a ušima pohybuje dopředu, dozadu jako by se divil, proč propána v takovéhle tmě chodím po lese. No a já, přestože jsem ho chtěl ještě před deseti vteřinami nakopat do zadele, roztrhnout ho jako herinka a poté ho uškrtit, tak ho drbu za ušima a vlídně hovořím: „Kdes lítal ty debile, vždyď smrdíš jak bolavá noha, zase jsi sežral něco chcíplýho hnusnýho a budeš blejt jak alík.“ A pes na mě také vlídně hledí a myslí si: „Jó pane, to byla zase akce. Prohnal jsem srnku, našel jsem krásně voňavé prasečí kaliště, lítal jsem po pasekách jako magor, sežral jsem kus delikátního chcíplýho zajíce a za chvilku se krásně pobleju, takže půjdeme domů, dáš mi nažrat, já si dám šlofíčka, abych mohl od jedné do čtyř do rána štěkat pod oknem ložnice, abys věděl jaký jsem výborný hlídač.“ Teď už používám horolezecké lano, takže hafan prchá jenom když se vyvlékne z obojku a kromě toho je to pán nižšího středního věku, takže občas jde i normálně poblíž mě a dělá, že je hodnej, poslušnej pes, kterýho můžu kdykoli pustit z vodítka a on půjde poslušně vedle mě. Tato maska padá dolů v okamžiku, kdy se v dosahu objeví srnka, zajíc, myslivec, nebo cizí pes. V tu ránu je na konci lana energetický výboj ovládaný pouze nejzákladnějšími instinkty: Letět jako debil, servat se a slavně zvítězit… |
| Včeložrout(4.6.2003) lidi, máte také někdo praštěného psa, který žere včely? Můj ovčoun to dělá už od štěněcích let. Žere včely, vosy, mouchy a ze všeho nejraději má čmeláky. Ti totiž na rozdíl od much jsou velcí, pomalí a hodně bzučí, takže se snáze loví. Výsledkem úspěšného lovu bývá spokojený pes s oteklou uslintanou držkou, protože samozřejmě dostane žihadlo. Následně musí oběhnout všechny členy rodiny, aby se jim pochlubil, že sežral včelu. Já mu vynadám do blbejch hovad, který do tý držky vemou kdejakej hnus, hovado vesele vrtí ocasem a má radost, že páníček bublá. Ovšem dámská část obyvatelstva ho lituje, že má oteklou tlamičku chudinka malinkej (padesátikilový hovado s bagrem místo držky!) a že nebude moct papat ani bumbat – ten prevít se tváří jako by měl za pět minut chcípnout a nechává se hladit. Za chvilku ho to přestane bavit, startuje lovit další včely a koloběh se opakuje. Ovšem jednoho krásného dne se naprdne hmyzí bůh, nechá toho blbce sežrat sršně a to teprve bude pořádně oteklá držka… |
| Úpění(20.5.2003) můj dobrman Body když má pocit, že by se opravdu, ale OPRAVDU už měla podávat večeře, začíná úpět. Pokud je pracovní den, tak čas večeře začíná okamžikem mého příchodu domů. Sedne si pod okno místnosti, kde se nachází většina obyvatel a začne. Zpočátku jenom tak tiše kvílí, pak už je kvílení hlasitější a na závěr do kvílení zařadí zvuky, které označuji slovem „kňochtání“. Jde o kombinaci bolestivého štěknutí, jako když mu omylem šloupnu na nohu spolu s vytím frustrovaného šakala. Vyluzuje něco jako : „ÍÍÍÍÍňafňafHuííííKvíííÍÍÍÍÍOjOjOj“ al capo dal fine. Žádný člověk to nevydrží poslouchat déle než půl hodiny. Poté startuji ven se dvěma kastroly granulí, Boďák samou radostí panáčkuje jako zajíc a Denis, hovado zmlsané, se tváří nevěřícně: „To mám žrát granule pane? Ty mě chceš snad zabít!“ A lehne si ke kastrolu, obejme ho packami a žere svůj příděl po JEDNÉ granuli. Přitom má držku jako lžíci od bagru. Sežrat to musí, protože je proti psí cti, aby svojí porci, jakkoli nechutnou, přenechal parťákovi. Ovšem včera byla k večeři grilovaná makrela, takže pánové napřed dostali kostry a za chvíli jsem jim nesl hlavy a ocasy. Pesové seděli vedle sebe naprosto vzorně, pozorně sledovali kdy se otevřou vstupní dveře a ve větru jim z pootevřených tlam vlály sliny. Před sebou měl každý loužičku z blemtánů, které vítr neodvál. Podal jsem jim kýženou krmi a šel jsem sám večeřet. Po chvíli jsem měl neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlédl jsem se a ve dveřích nahlíželi pesové do kuchyně, kde jako je ten prostředek mezi hlavou a ocasem makrely. Byl to takový ten pohled, kdo jste viděl Jurský park – konkrétně scénu, kdy hladový velociraptor míjí dveře kuchyně, nahlédne dovnitř a najednou zjistí, že se uvnitř hýbe něco k jídlu. Mám pocit, že Spielberg se inspiroval chováním svého mlsného čokla. Samozřejmě následovalo vyhození obou psů, pečlivé zavření dveří a konečně klid k jídlu, pravda poněkud rušený snahou psisek probourat se dovnitř do baráku za účelem žebroty. |
| Lesní tvorové…(13.5.2003) Lesní tvorové jsou teď na jaře vesměs oprsklí. Když kráčím spolu se svými hovady na procházku, kluci jsou úplně hotoví z pachových stop, protože teď na jaře si značkují revíry snad i myši. No a když k tomu přidám ještě to, že se zvěř snad vůbec nebojí, dochází u mých hafanů k depresivním náladám. To třeba kráčíme po lesní cestě a najednou vyjde z paseky srnec. Nic moc, nějaký lončák. Ale na cestě se zastaví asi 20 metrů od nás a kouká. Člověk by skoro řekl že na nás čumí jako zevel. Pesové, kteří chtěli předvést své oblíbené číslo „Kdybysme nebyli na vodítku, tak bysme ti ukázali“ tedy pesové se zarazili a čučeli zase na něj. V kotrbách jim evidentně klíčila myšlenka: „Nebojí se – co když je to srnec, který ŽERE PSY???“ A tak jsme stáli a koukali, až to srnce přestalo bavit a hupnul do paseky. V tom okamžiku jako bych zaslechl spadnutí dvou balvanů ze psích srdcí „NEŽERE PSY, BOJÍ SE!!!“ a hafani začali se svým výstupem – tedy ňafání, kvílení, snaha vyvléknout se z vodítka atd. atd. Pak jsme ušli asi kilometr a potkali jsme zajíce. Není to ledajaký zajíc. Je to jediný zajíc na okrese a vypráví se o něm, že přepral lišku. A je mnohem chytřejší, než průměrný myslivec. Každý podzim trnu, že se některému pitomci podaří ho střelit, ale na jaře se zatím vždycky objevil na pastvě u nás na louce pod barákem. No a tenhle zajíc seděl na kraji lesa a se zájmem se díval, jak k němu jdeme. Psi se zase zarazili a koukali na něj jako na přízrak. Evidentně věděli, že je to TEN zajíc zpoza plotu, co před nima neutíká i když štěkají co to dá. Zajíc asi taky věděl o které dva mouly se jedná. Tak na sebe zase chvíli čučeli a zajíc pomalu odhopsal pryč. A kupodivu pesové ani neměli snahu ho pronásledovat a šli si po svých. Koneckonců v podvečer zajíc přijde na louku na pastvu a pak mu dají co proto. |
| Rozervat, rozžvejkat, roztahat….(29.4.2003) to je přibližný technologický postup mého ovčouna Denouše. Jakýkoli obal z umělé hmoty, obsahující třeba mikroskopické částice potraviny, projde touto cestou. Na mě jsou potom již jen závěrečné operace – posbírání zbytků a úklid, které jsou natolik nicotné, že se jimi Denis už nezabývá a přenechává je svým poddaným. Dobrman Body k tomu přistupuje jinak. Maje mordu dlouhou a úzkou, je též vlastníkem dlouhého jazyka a bez problémů vylíže kelímky všech rozměrů. Šrotování kelímků je patrně pod jeho důstojnost, neboť jeho veličenstvo šrotuje jenom to, co lze poté sežrat – tedy kosti. Šrotovat cokoliv jenom pro samotný požitek ze šrotování – to není jeho parketa. Maximálně chvíli chroustá PET lahve, ale když je láhev placatá, přestává ho bavit. Přiznávám, že toho občas využívám. Vycvičen děvenkou mojí starostlivou stran úklidu PET lahví už vím, že pokud chci vyslechnout mírně nesouvislý projev na téma „Kolikrát už jsem říkala, že se ty flašky mají sešlápnout… “ stačí nechat u koše nepoškozenou láhev od minerálky. Abych zbytečně neamortizoval mluvicí ústrojí své milované nejdražší a nemusel skákat po PET lahvích za účelem provedení zplacatění, postupně je vydávám Budulínovi a pak už jen placaté posbírám po dvoře a odnesu je do kontejneru. |
| Dalmatini(24.4.2003) můj ovčoun dalmatiny živelně nesnáší. Co do škodlivosti je řadí hned za kočky a listonoše. Myslím, že tohle trauma se nese z jeho štěněcích dob, kdy jsem ho coby tříměsíční štěňátko přivedl k bráchovi ukázat. Brácha vlastnil v té době už dospělého dalmatina Emíra. Emír samozřejmě považoval vpád malého drzého štěněte na JEHO VÝSOSTNÉ ÚZEMÍ (tedy na dvůr) za donebevolající urážku. A ještě víc ho urazilo, že ho brácha zavřel do ohrady a štěně Denoušek na něj zuřivě štěkalo přes plot a chtělo se prát. Řvali na sebe jako blbci asi čtyři hodiny s přestávkami na napití. Pak už jen chraptěli. Od té doby kdykoli přijdu na návštěvu se psy, dobrman lítá po dvoře a snaží se prokopat do králíkárny, ochcat všechny rohy, prostě dodržet všechny povinnosti psa na návštěvě. Ovčoun stojí u plotu k Emírově výběhu a štěká jako blbec. Ve výběhu je sice už Emír II., ale je to prostě flekatá bestie, kterou je nutné sprovodit ze světa. Emír II. převzal všechny povinnosti po prvním Emčovi a tak spílá Denisovi, co mu huba stačí. Vzhledem k tomu, že jsou to pánové středního věku, tak přestávky na odpočinek jsou delší a delší, ale nenávist plane pořád stejně silně. Když potkáme venku pejskaře s dalmatinem, už zdálky na něj volám: „Přivažte si ho!“ On na mě volá:“Ale vždyď on je hodnej a nic nedělá.“ A já volám: „Ale můj ovčoun není hodnej.“ Páníček obvykle bleskurychle přiváže svého pesoně na vodítko, psi na sebe řvou a já je přeřvávám, abych kolegovi vysvětlil, proč na sebe řvou. On na mě řve, že jako rozumí a chrchlajíce se rozcházíme. Ovčoun potom hrdě kluše a ohlíží se na mě přes rameno: „To jsem to tomu flekatýmu chuligánovi natřel pane! A kdybys mě pustil z vodítka, to bys teprve koukal!“ Věřím tomu, že dalmatin kráčí stejně hrdě a jeho myšlenkové pochody se ubírají týmž směrem. |
| Teplo a jarní únava(22.4.2003) včera jsme šli na KONEČNĚ pravou jarní procházku. Konečně proto, že doposud když člověk vlezl do lesa, vždycky odněkud foukl ledový závan jako potvrzení, že zima ještě úplně neskončila. Teď už začal les vonět a na slunečných pasekách už sálá teplíčko i ze země. Jenže co vyhovuje mě, nevyhovuje pesoňům majícím ještě zimní srst. Zpočátku mají snahu pádit a vlečou mě za sebou jako onuci. Pak jim začne být horko a pádí jenom z kopce. Pak jim začne být velké horko a i kopce schází krokem. Včera se dostali až do stavu, že nevnímali, co se děje kolem v lese a chrčíce jako astmatici na výletě kráčeli JENOM po cestě. Vpravo jsem v pasece zaslechl zachrastění a zahlédl jsem jenom srnčí zrcátko mihnout se mezi stromy. Za normálních okolností by během deseti vteřin byli zamotaní oba čoklové vodítky do smrčků v pasece. Teď byli tak ufunění, že si srnce ani nevšimli. Srnec se projevil jako hazardér a když zjistil, že ho nikdo nepronásleduje, přeběhl přes cestu asi pět metrů čoklům před frňákem. Psi popoběhli k místu narušení, očmuchali stopu asi metr na každou stranu od cesty a pak se otráveně vrátili na cestu a šli dál. Tedy něco naprosto neuvěřitelného. Normálně by se mi snažili urvat ruku i s vodítkem, Body by kvílel jako meluzína a Denis by se snažil přetrhnout alespoň obojek, když už by páníčkovi ta ruka nepovolila. Jestli se projevuje jarní únava i na psech, nebo to byla jenom nějaká okamžitá indispozice, těžko říci. Spíš bych si myslel, že ten srnec byl NĚJAKEJ DIVNEJ. Že jako klukům nevoněl. Nevím jak je to u dam, neboť jejich myšlenkové pochody jsou nezbadatelné, ale pánové mi dají za pravdu, že na svých loveckých výpravách občas potkávají objekty, o kterých rozum praví, že mají všech pět B (balík, bourák, barák, balóny…) ale v podvědomí tak nějak cítí, že něco není v pořádku a že je nejlépe takový objekt obloukem obejít a lovit něco jiného, co sice bezezbytku nesplňuje naše vysoké nároky, ale bude s tím sranda. Je možné že psiska nějakým podobným instinktem zjistila, že dotyčný srnec je naštvaný a tudíž s ním žádná legrace nebude a mohlo by se stát, že by naopak srnec prohnal je. To je ovšem situace nedůstojná a každý slušný pes se jí snaží vyhnout i za cenu toho, že tím svého pána uvede to stavu duševního zmatku. |
| Sobota je fakt divnej den…(14.4.2003) se svými pesoni chodívám na procházku do lesa většinou navečeru. V lese bývá tou dobou liduprázdno i pesuprázdno, ptáci řvou jak kdyby jim za to platili, srnky už jsou venku z lesa na pastvě, takže dobrman Boďák nemá deprese, že je sice vidí, ale nesmí je honit, dohonit a sežrat. Obešli jsme obvyklý okruh a zamířili jsme k domovu kolem předloni vykácené paseky. Majitel asi prodal kus lesa nastojato, protože dřevorubci vykáceli všechno, co za něco stálo, nechali po sobě neskutečný bordel a zmizeli. A ejhle, letos po dvou letech, zrovna když já jdu okolo, se objevil ne JEDEN majitel, ale hned PĚT lidiček. Odpoledne asi pálili chrastí a navečeru se to snažili uhasit. Takže přesně po té cestě, kudy jaktěživo nikdo nechodí a už vůbec ne v sobotu navečer, kráčela karavana nosičů s kanystry s vodou z potoka. Než jsem stačil zareagovat, pesové očuchávali prvního nosiče vody. Psiska byla zvědavá a chtěla si očmuchat boty zajímavě vonícího zpoceného a uzeného cizince, ale ten se tvářil jako nechtěný oběd. Takže jsem čoklům zkrátil vodítko na půl metru, bleskurychle jsme prošli kolem zbytku karavany. Boďák jim ještě stačil v běhu ochcat auto. Pak jsem zase uvolnil vodítko na pět metrů a čučel jsem do korun stromů po divokých holubech. Najednou mi vodítko vylétlo z ruky, protože jediný zajíc na okrese se rozhodl si sednout doprostřed cesty, psiska se za ním rozeběhla a kdybych se nepustil, běželo by moje zápěstí s nimi napřed. Vypálil jsem za nimi, přidupl konec vodítka a začal psům nahlas vysvětlovat, co si myslím o jejich vychování, rodokmenu atd. Zahambeně šli chviličku normálně, jenže pak jsme potkali opožděnou srnku, která zaspala nástup na večeři. Další pecka do ramene, další spílání a provinilé pohledy.Doma si hafani lehli, aby si odpočinuli po dobře vykonané práci no a já jsem se snažil rozhýbat bloknutou krční páteř, vrátit zpátky vyvrácené rameno a vytržené zápěstí, abych byl fit na nedělní procházku a mohl opět něco udělat pro své zdraví. |
| Poblijóny(10.4.2003) někdy mám pocit, že ti čoklové žerou fujtajxly jenom proto, aby si pak mohli do sytosti s odpuštěním zablít. Můj ovčoun tohle dělá úplně programově. Uvedu příklad: je parné léto, kráčíme lesem rozpáleným jako pětník od sluníčka. Denoušovi je samozřejmě v tom jeho kožichu horko. Ovšem potok přeskočí naprosto bez zájmu a na vozové cestě najde tu nejhnusnější kaluž s kvasícími řasami, eventuelně olejovou skvrnou a začne ji pilně vysávat. Pokud nezakročím včas a nevyženu ho, vyřachne celou kaluž a po deseti metrech ji zase vybleje. A následně začne hledat novou výživnou kaluž, etc., etc. Dobrman Budulín je z jiného těsta. V době své nezralé mladosti měl snahy podhrabávat plot, běhat po okolí a vyhledávat chcíplé a značně zamřelé kusy uhynulé zvěře a ožírat je. (Malý přípodotek lidovým myslivcům: nejenom na posedech a po hostincích možno seděti, ale i les je vhodné občas projíti a uhynulé kusy ukliditi.) Jednou nám zdrhnul a v lese narazil na obzvlášť uleželého zajíce. Půlku ho sežral a pak tejden jenom ležel, blil a pil vodu. Asi to v něm zanechalo hluboký dojem, protože od té doby nežere nic syrového, co obsahuje jen kousek kůže. A všemu, co leží chcíplé v lese, se vyhýbá. Ale zase měla tato žaludeční příhoda jedno pozitivum, že po týdnu z něj byl výstavní dobrman, kterému jsou vidět žebra a svalstvo pod kůží a ne vyžraná potvora mající náběh na oteklého rotvajlera. Babička totiž měla pocit, že chudinka pejsek Budulínek je vyhladovělý, že ho málo krmíme a přilepšovala mu. Mám dojem, že dobrmani snad ze všech psů nejlíp umí vypadat podvyživeně a když k tomu přihodí smutné oči a zoufalé kvílení, to by si utrhl od huby i Herodes. |
| Dobrman – bílý, ale úplně bílý pes…(8.4.2003) Nastalo jaro a všechno, všechno kvetlo. Samozřejmě v halucinogenních vizích jistého Karafiáta. Pravé jaro na Vysočině se vyznačuje hnusnou zimou, orkány, plískanicemi deště se sněhem, v lepším případě mrazem. O víkendu vypuklo jaro na plné pecky. Přihnal se uragán se sněhovou bouří, kvůli kterému americký president vyhlašuje stav nouze, ale naše silničáře ponechává v klidu rozjímat nad kafíčkem v teple pohotovostních kanceláří. V poklidu jsem se válel na kanapi a pozoroval jsem tu fujavici přes okno. Vtom se z venku ozval hlas podobný volání zatracenců z nejhlubších pekel. To se Budulínek dožadoval procházky. Ani jsem se z kanape nezvedl a myslel jsem si něco o psích nápadech, když je počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. A ve skrytu duše jsem doufal, že ho to omrzí a zaleze do boudy, jako jeho kolega ve zbrani Denis. Jenomže vytí a kvílení nejen že neustávalo, ale stupňovalo se na míru téměř neúnosnou. Když mi tím jekem začaly vyskakovat plomby ze zubů, vstal jsem natáhl vaťák a ušanku a sáhl pro kanady. Jen zazvonily přezky bot vyštrachal se z boudy i Denoušák. Vylezl jsem z baráku a venku seděl jako sádrová socha bílý dobrman. On chudák v té metelici uslyšel, že se oblékám a aby mě nějakou shodou okolností nevytočil a já nezalezl zase domů, tak seděl na zadku ve vzorném posezu a čekal až vyjdu, pochválím ho a konečně vyrazíme. Jenže se hrozně válo a mě to nazouvání trvalo taky dost dlouho a ze závěje bylo za tu dobu vidět jenom část psa. Vytáhl jsem vodítko a vyrazili jsme. Jenomže v lese vichr svištěl v korunách stromů naplno, borovice byly prohnuté jako luky a kolem nás padaly větve. Pesanům se to moc nelíbilo. Jakmile jsem se zastavil, chtěli hned dál, nervózně kvíkali a ohlíželi se po mě. Ale pak vítr polevil, vylezlo sluníčko a nastalo to pravé psí počasí. A tak jsme běhali sněhem do kopce a zase z kopce, hafani mě protahovali pasekami, já jsem jim nadával do různých hospodářských zvířat, rozmotával jsem zapletená vodítka, no prostě obvyklá procházková idyla. Zmordovaní jsme se přištrachali domů, pesové si sedli přede dveře na schody a koukali na mě takovým tím pohledem: „Tak pane, šli jsme s tebou do lesa na procházku, i když bylo hnusně, jenom proto, abys měl radost. Tak nám koukej za to dát něco pořádnýho k žrádlu a ať je toho hodně.“ No co jsem měl dělat. Nejdřív dostali nažrat pesové, pak zbytek rodiny, který se tvářil ještě o stupínek hladověji, no a nakonec se nažral páníček, padnul do peřin a byl rád, že je rád… |
| Zabíjačka, ach jo…(7.4.2003) kde ty časy jsou. Rodiče od nepaměti chovali čuníka. Ať to bylo prase, či prasnice, vždycky se jmenovalo Jiřina. Podezříval jsem maminku, že ho pojmenovala po nějaké dávné sokyni, protože táta se na přímý dotaz jenom šklebil. Podobně se kocour vždycky jmenoval Tonda po poštmistrovi, ovce byla Bedřich po strejdovi švakrovi a vždycky, když teta přijela na návštěvu, muselo se ovci říkat jenom Ovce. Pes se vždycky jmenoval Punťa. Když přišel čas porážky, prase se vyvedlo na dvůr a než se stihlo rozkoukat, dostalo ji mezi oči a bylo na onom světe. Žádné „veselé příhody“, kdy prase běhá s kudlou v krku po dvoře si nikdy nepamatuji. Drhnutí prasete ze štětin je práce hnusná a dámy využívaly svého práva dam, ohrnovaly frňáky a byly zalezlé doma. Hnusnější je snad jenom praní střev, protože se musí udělat pořádně, aby jitrnice a jelita nesmrděla. První den se u nás prase jenom pověsilo a k večeři byl jen kousek ovaru a brzlík – vykrájené kousky masa ze střevního sádla – smažený na cibulce. Jitrnice a jelita se dělaly nejdříve třetí den, až poté co maso vystydlo a trošičku se rozleželo. Ti, co dělají jitrnice hned, se o hodně ochuzují. To se smažila kila cibulky hezky pomaloučku do zlatova, mlel se pepř, nové koření, drolila se majoránka, loupal se česnek a celým domem voněl ovar, který se udržoval těsně pod bodem varu už od čtyř hodin ráno, aby byl v deset tak akorát a mohl se zpracovávat. Pak přišel řezník a začala nejlepší část celé zabíjačky, ochutnávalo se, dosolovalo, kořenilo, aby všechno bylo akorát ani přesolené, ani přepepřené. Pak se z hrnce vytáhly testovací jitrnice a všichni se shodli, že takhle dobré ještě nikdy nebyly. Nakonec táta naložil do sudu maso na uzení, což byla temná magie spojená s prosýpáním hrubou solí, špikováním česnekem, přendaváním horních kusů dolů, a hlavně naprosto fantastických řízků z takto naloženého masa a pak dvoudenní uzení na olšovém, březovém a švestkovém dřevě, čas od času byla přidána větev jalovce, kvůli vůni. A výsledkem byla poezie zakletá do kousku uzeného. Jenomže rodiče zestárli, čuníka už nechovají, my mladší klasicky „nemáme čas“ a tak už jenom zbývá ta vzpomínka na masíčko krmené doma šrotem, bramborami bez jakýchkoli hormonálních a chemických fujtajblů, masíčko voňavé a chutné, na zlatavé škvarečky jeden jako druhý, na chleba s běloučkým sádlem se solí a s cibulí. A vzpomínka na komentáře politologů řezníka a strejdy Josefa, na čaj s rumem, který zahřál promrzlé prsty při drhnutí štětin, na výměny vejslužek s tetami a známými, při kterých jsme zjišťovali, že ty jitrnice a jelita máme nejlepší z celé vsi. Ach, jo… |
| Přesouvání psů autem (4.4.2003) já přesouvám svoje pesany autem jenom v nejnutnějších případech. Ono taky nacpěte dva lidi a dvě hovada zvíci zakrslého slona do Fiata Punto, že… Tudíž se psiska převážejí jenom k panu doktorovi na očkování. Bývaly časy, kdy se jiný hodný pan doktor u nás zastavoval, když jel kolem a očkoval pesany na dvoře. Jenomže se mu jednou při objíždění svého okrsku udělalo v autě špatně a protože to nebylo před vrátnicí okresní nemocnice, ale na hranici okresu, tak než za dvě hodiny přijela sanitka z jediné okresní pohotovosti, pan doktor nám umřel… Takže dojíždíme k jinému panu doktorovi, pánovi s trpělivostí takřka svatou, vzhledem k tomu co musí absolvovat, než dvěma psům píchne injekci. Dobrman má radost, že se někam jede a má tendence vystrkovat palici z řidičova okénka. Ovčoun se zase bojí toho, že se někam jede, běhá po autě a oslintává na co přijde. Z obou hovad samozřejmě padají chlupy. Po příjezdu před ordinaci děvenka moje starostlivá provede pokus o odchlupení a odslinění, zkusí porovnat to roští na hlavě, které jí tam vzniklo poté, co jí zoufalý Denoušák položil svou uslintanou držku na hlavu, aby mohl koukat dopředu, neboť se mu udělalo špatně. Já mezitím vytáhnu čokly z auta, připoutám je na vodítka a tvářím se že tam nejsem. Protože oni jako praví vidláci se všemu diví, na všechno štěkají a Denoušák, ač pes velikosti výše uvedeného slona kvílí strachy. Pan doktor dá Denoušovi injekci aniž by si toho dotyčný pes všiml a jdeme na dobrmana. Ten má pana doktora rád. Dokonce natolik, že by ho láskou sežral. Já tedy Boďákovi držím hlavu tak, aby neviděl, co se děle za ním a pan doktor se zezadu plíží jako lstivý Apač na válečné stezce. Dojem akorát kazí to, že nemá tomahawk, ale injekci. Konečně je Boďák očkován, stihne ještě před ordinací ochcat záhon s begoniemi a cpu hafany do auta. Pan doktor se podivně usmívá a mezi zuby cedí: „To nic, to pejskové dělávají.“ A je na něm vidět, že se těší na naši další návštěvu. Doma větráme auto, protože psi samou radostí nad tím, že jedeme domů, strašlivě prděli. Oděv putuje okamžitě do pračky, protože oba smrdíme jak rasův pytel. No a chlupy z auta luxujeme ještě za měsíc… |
| Kropicí hafík (1.4.2003) Už jsem se nedávno zmiňoval o kolemchodícím kropícím hafíkovi barvy černobílé, rasy nově vyšlechtěné, mírně špicoidní. Tenhle pejsek, kromě neustálého překrápění trsů trávy pokropených mými psy, také na různých místech několikrát hrábne postupně každou packou do země, až tráva a listí létají kolem. Odborně vzdělaná veřejnost tvrdí, že tak zanechává své pachové stopy i na terénu nepokropeném. Mí pesové jsou nevzdělávatelní troubové, kteří rady odborníků nečtou a tudíž to netuší a myslí si, že to ten hafík dělá jenom proto, aby je vytočil. Alespoň tak soudím podle toho, že místa takto rozhrabaná přecházejí v poklidu, ale k zuřivosti je dovádí to, že VIDÍ jak ten pejsek HRABE na JEJICH výsostné půdě (což je oblast kam v podstatě dohlédnou). A varianta úplně nejhorší je tzv. psí dvojkombinace, tedy rozhrabat a pokropit. To potom ty svoje pesany nemohu z místa činu vůbec utrhnout. Pečlivě skenují každičký centimetr znesvěcené půdy, ryjí frňákem v zemi (snad aby zjistili stupeň znečištění?) a nakonec, když je táhnu pryč, tak se snaží místo činu ještě přerazítkovat. Ten malinko odbočím, abych pak mohl nastínit okolnosti hrůzného děje. Mám na dvoře kadibudku z důvodu jednak rychlostního (když něco dělám vzadu na zahradě a přepadne mě puzení nemusel bych to domů stihnout) a jednak z důvodu pohodlnosti (doma se zout, oklepat piliny, listí, hlínu a pak se zase obout a pracně oklepaný bordel na sebe zase naválet). No a kadibudku vyvážím na pole, kde obsah zemědělci zaorají a saprofágové rozloží a vyroste z toho cosi zeleného, co buď uschne, nebo shnije, nebo to sežerou škůdci a zemědělci dostanou odškodné od pojišťovny. Leč zpět k meritu věci. Vyvezl jsem tedy kadibudku za účelem recyklace v zemědělské velkovýrobě. Pán se svým hafíkem se tou dobou nacházeli v lese a pak se vraceli domů do vsi. Celou tu následující hrůzu jsem sledoval z okna. Pán si kráčel napřed a hafík pobíhal po poli a věnoval se svým psím úkolům. Najednou ho přes frňák praštila vůně v psí stupnici někde na úrovni Channel No.5. Prudce odbočil a rozeběhl se přímo ke zdroji. Tam, přímo do TOHO sebou praštil, převalil se na záda a pořádně se v TOM vyválel. Potom radostně běžel domů pochlubit se svému pánovi. Svědecky mohu doložit, že domů neběžel černobílý pejsek, ale hnědý. Za několik dní opět se svým pánem kráčel do lesa a byl vcelku a nikterak nepoškozen. Z toho jsem tedy usoudil, že byl patrně jenom umyt (což je alespoň pro mé pesany hrůza hrůzoucí) a zanechalo to v něm takovou psychickou újmu, že se lákavé hromádky na poli ani nevšiml. |
| Psí pomahači (31.3.2003) Při jakékoli činnosti venku kolem domu se mi snaží hafani pomáhat. Jejich aktivita se dá rozdělit asi na tři etapy. Etapa první – zájem: pesové se domnívají, že pán vyšel z domu z důvodu obveselování přítomného psovstva. Psi se aktivně zapojují do činnosti svými obvyklými způsoby. Tedy motáním se pod nohama, přinášením klacíčků, vyskakováním do výšky spojené se snahou oslintat přitom pánovi xicht, snahou zakousnout se pánovi do paže co nejvýš – dobrman Boďák si myslí, že je to ta úplně největší legrace a jeho tajným snem je urvat mi ruku až u ramene. Etapa druhá – zjištění pravého stavu věci: čoklové zjišťují, že si nejdu hrát (tzn. honit ovčouna s klacíčkem, drbat dobrmana na břiše, nejlépe oboje najednou). Chvíli mě pozorují ve stoje, pak v sedě a pokud opravdu intenzivně pracuji, uléhají. Etapa třetí – otrava nudou, spánek: pracovní vypětí únavou nemohou vydržet, uléhají na zem a usínají. Pokud při práci hlučím, po chvíli otráveně odcházejí na opačnou stranu domu, abych je nerušil. Čas od času se některý objeví, aby zkontroloval, jestli se stále věnuji té podivné činnosti a odchází si zase lehnout. V podvečer s prací končím, odcházím domů na sváču a pro Boďáka začíná jeho hlavní úkol dne. Sedne si pod okno u kuchyně a začíná úpět, aby mě vylákal na procházku. Je to zvuk tak odporný, že se nedá dlouho poslouchat. Jde o kombinaci kvílení duší v očistci spojené s bolestným vytím psychicky týraného psa, který za chvíli chcípne z nedostatku procházek. Začíná celkem potichu, že si toho ani nevšimnete, ale postupně zvyšuje intenzitu zvuku, takže mi začínají vyskakovat plomby ze zubů, vibrují okna kuchyně a pak už jenom zařvu: „Já toho blbce snad zabiju!“ a blbec venku pod oknem se raduje, protože ví, že má vyhráno a jde na procházku. |
| Na stromech (26.3.2003) Na stromech se vyskytují nejen veverky, ale i jiná zavrženíhodná, eventuelně jedlá stvoření. Například kočky, nebo kosové. A takový pes aby se z toho zcvoknul. Ovčoun Denis, když byl ještě malým, štěňátkem Denouškem neměl rád kosy. No řekněte, kdo by měl rád tvora, který vám poskakuje před čumákem a když se rozeběhnete tak, že si zrovna nepřišlápnete nějakou tlapu a už už si myslíte, že toho černého drzouna chytíte, on si klidně vylétne na strom. Vy si v rozčilení přišlápnete pravou přední, nedůstojně sebou fláknete hubou do trávy a všichni se vám smějou. Na stromě se také s oblibou vyskytovala naše kočka Čočka blahé paměti. Lehla si na nejnižší větev, na kterou už hafani nedoskočili a se zájmem pozorovala, jak je chytá amok. Tento depresivní zážitek se mým hafanům hluboce vryl do paměti, protože povely typu „K noze!“, „Sedni!“ a pod. dokážou zapomenout během týdne, ale na povel „Denoušku, hledej kočičku!“ se rozpoutá kolem domu štvanice jako na Usámu bin Ládina i když kočku už více než rok nemáme. Hledání končí obvykle u švestky, na které Čočka s oblibou lehávala. Oba pesové přísně hledí do koruny a očuchávají škvíry ve kmeni. Nakonec Denouš, aby líp viděl, si stoupne na zadní, opře se předníma o kmen a kouká do koruny „zblízka“, jestli tam ta potvora přece jen někde není. Jenže Čočka se jim chechtá z obláčku v kočičím nebi a to oni nevidí. A tak zklamaně odchází od švestky a občas se jen ohlédnou přes rameno v bláhové naději, že zrovna vytahuji kočku z kapsy a bude zase pořádný cirkus s honičkou, kočičím vřeštěním, psím štěkotem, podrápanými čumáky, ječením paničky, sprostým nadáváním páníčka. No prostě – aby zas jednou bylo takové pěkné, uvolněné odpoledne… |
| Mrňaví pesové (25.3.2003) Okolo mého domu chodívá do lesa jeden domorodec s mrňavým hafíkem. Je to rasa nová, odborníkům naprosto neznámá. Chlupiska má jako pinč, barva černobílá, velikost zanedbatelná a povaha? Z mého hlediska veselá, z hlediska mých hafanů malej drzej parchant. Ale mí pesové doufají, že jednou zapomenu zavřít vrátka a zastávají podobný názor, jako naši přátelé zpoza Krušných hor: „Es kommt der Tag, an dem ihr zahlen könnt!“ No naštěstí ten den ještě nenastal, takže hafík přiběhne k našim vrátkům, očůrá strategický trs trávy, který Boďák z druhé strany plotu denně pečlivě ochcává, opovržlivě párkrát hrábne packami, až od něj tráva lítá mým pesům na frňáky, popoběhne k dalšímu trsu trávy, očuchá, označkuje. Tohle všechno provádí v naprostém klidu, jako by na druhé straně plotu nebyly žádné hystericky řvoucí čtyřicetikilové potvory, kterým létá pěna od huby. Pak odběhne za svým pánem do lesa, kde pokračuje ve značkování. Mí pesové si všechno pamatují až do navečeru, kdy jdeme na procházku. Okamžitě po projití vrátky oba musí přerazítkovat onen veledůležitý trs trávy. Pak už mě jenom vláčí za sebou přesně po stopě toho malého chlupatce, od jedné trávy ke druhé, od pařezu k pařezu, razítkují a razítkují. Až se člověk musí ptát, kde se to v tom psovi bere. Ke konci cesty mám pocit, že bych mu měl pomoci a vyždímat ho jako ručník, protože v něm už nemůže být ani kapka. Až oběhneme všechna místa, která ten malý mizera znesvětil svou mrzkou přítomností, pak teprve můžeme popojít dál do lesa kam jsem měl původně namířeno. P.S. Jaro už je opravdu tady, minulý týden se ze Španělska vrátili divocí holubi… |
| Pesové dostupní a nedostupní (13.3.2003) když občas jdeme na procházku do vsi, začnou se dít věci. Jakmile pesové zjistí, že půjdeme po silnici do vesnice, začne se jim pumpovat adrenalín do krve po kýblech. Neustále zrychlují krok a i když je to prudké stoupání asi půl kilometru, do vsi přibíháme poklusem. Jako první obyvatel je vítá jezevčík, který děsně řve, zuřivě běhá podle plotu a snaží se podhrabat pod betonovým tarasem. Ty moje dvě telata se zase snaží probourat drátěný plot a toho drzouna sežrat. Je zajímavé, že jezevčík ignoruje otevřená vrata. Prostě dělá, že tam žádná vrata nejsou. Další pes je obrovitý čau-čau. Ten jenom přísně hledí skrz plot a moji pesové dělají, že tam žádný pes není. Projdou kolem a ani očkem nezavadí. Dalším domorodcem je obrovitý vlčák. Ten nepohnutě hledí skrz plot a můj ovčoun stejně nepohnutě hledí na něj. Body se ovšem může zbláznit, protože má pocit, že když se může servat s ovčounem doma, není důvod, proč by se nemohl servat s cizím, i když je dvojnásobné váhové kategorie, než štíhlý dobrman. Mezitím už o nás ví celá vesnice, všude štěkají podvraťáci, obyvatelstvo se ukrývá domů a zavírá vrata. Ty moje hovada ponižují domácí smečku tím, že jim ochcávají úplně všechny patníky, rohy, trsy trávy a popelnice, co ve vesnici jsou. Projdeme vesnicí, za vsí mi spadne kámen ze srdce, protože ve výběhu nejsou krávy, takže můžeme pokračovat bez dalších výtržností. Moje silně namáhaná nervová soustava už nedovoluje vracet se zpátky středem vesnice domů (koneckonců, některý rozcitlivělý domorodec by po nás mohl hodit vidle)a kráčíme zadem. Tam nás očekává další várka čoklů zahradních. Ještě stále štěkají psiska uvnitř vsi a k nim se přidávají psi nacházející se vně. Domorodci vybíhají z domů, podívat se co se na ně zase hrne od polí. Já na ně řvu „Dobrý den“, oni na mě taky něco řvou. Do toho řvou psi. Mezi tím běhají vyblázněné slepice a husy. Opouštíme vesnici ve stádiu naprostého rozkladu a zmaru, domorodci si v hospodě dávají panáka na uklidněnou, ochraptělí vořeši si odchází lehnout a slepice se zvolna uklidňují a začínají se popelit. Mí čoklové poklusávají k domovu, občas se spokojeně ohlédnou na zdevastovanou vesnici. Doma svlaží vyprahlá hrdla a doplní zásoby tekutin, které vyčerpali ochcáváním různých objektů. Pak se svalí na sluníčko, kouknou na mě nějak jako: „To jsme těm rozježenejm zablešenejm vořechum zase jednou provětrali faldy, co pane?“ a spokojeně usnou po dobře odvedené práci. No a já se zase nemůžu ve vsi měsíc ukázat, než obyvatelstvo zapomene…. |
| Úklid (11.3.2003) Jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou většině chlapů cizí jak křemíkový mimozemšťan z Alfa Centauri, nebo sójové maso s obilnými klíčky. Mezi tyto věci patří i úklid. Tím nemyslím běžný úklid jako třeba mytí nádobí, protože už není si do čeho nandat oběd, nebo otření podlahy protože už si nemohu vzpomenout jestli je jako krytina v kuchyni linoleum, koberec, či dlažba. Mám na mysli generální úklid vánoční, velikonoční, jarní, podzimní… Tyto činnosti naplňují manželku naprosto nevšední činorodostí a nadšením, které bych rád uvítal spíše při (censored). Většinou je to spojeno s vysvitnutím sluníčka po dlouhé době. To se žena rozhlédne s takovým divným svitem v očích (podobně asi koukala Jana z Arcu) a nadšeně prohlásí chtělo by to vygruntovat, žijeme tady jako čuňata. V tomto okamžiku se zachovám jako pes. Sklápím uši, svěsím oc… ehm, zpět… svěsím hlavu a prchám v širou step následován svými hafany. Ten den děláme tzv velký okruh, čili cca 10 km skal a stepí, divočinou. Občas se nezadaří a vrátíme se dřív. Na stole v kuchyni je umyté sklo – děvenka moje miluje broušený křišťál, dvakrát do roka ho myje a jako při vojenském cvičení mívá 5% ztráty (občas tyto ztráty vyplňuji dárkovými nákupy, takže množství skla je jakž takž konstantní). Všude jsou otevřená okna, je příšerný průvan, hnusná zima, zvířený prach, mokrá podlaha, sundané záclony, uklizené knihy a není si kam sednout. Takhle nějak si představuju peklo. Mezi tím se pohybuje děvenka moje starostlivá, (z mého pohledu poněkud chaoticky, ale zkušenosti mě naučily mlčet), rozzářené oči, zrůžovělé tváře, v tenoučkých tepláčkách (nebo čem), které se vypráním srazily, takže obepínají určité detaily způsobem lahodícím oku odborníka a ve vytahaném tričku s hlubokými průramky. Takže když otírá horní police a já si stoupnu vedle ní, ale o kousíček dozadu a juknu do rukávu… Leč zpět. Pokud se snažím srovnat alespoň věci na křesle, abych si měl kam sednout, okamžitě jsem zpražen slovy: „Vypadni vocaď, děláš mi tu bordel!“ Tohoto pokynu okamžitě uposlechnu a mizím s knihou a osvěžujícím nápojem mimo dosah. Vracím se až v okamžiku, kdy jsou věci na svých, či spíše na jiných místech a zvířený prach se začíná opět usazovat. Pochválím jak je pěkně uklizeno. Ovšem faux pas bývá, když pochválím umytá okna a přitom je žena nemyla. To jsem potom za ignoranta a fujky fujky oškliváka, který si neváží své ženy a její těžké a zodpovědné domácí práce, bez níž bychom všichni chcípli na skrčeninu. |
| První jarní lov (10.3.2003) včera jsem šel uklízet na zahradu psí výtrusy, napáchané tam během poslední sněhové pokrývky. Pesové, když zjistili, co jdu dělat, se odebrali na opačnou stranu dvora. Jenom znechucené pohledy vrhané přes rameno mi dávaly na vědomí, že jenom naprostá společenská nula se může takovýmito fujtajbly zabývat. V poklidu jsem si kydal výtrusy do kolečka, psiska občas nakoukla, jestli správně kydám, ovčoun Denouš samým vyčerpáním z pozorování práce usnul – no prostě pohoda. A najednou jsem našel mrtvolu! A ne ledajakou. Na zemi ležel krtek velký jako kráva. Šťouchl jsem do něj lopatou a podle stupně rigor mortis jsem jako čtenář detektivek usoudil, že asi bude ze včerejška. Matně jsem si vzpomněl, že v sobotu se Denoušák choval tak nějak podivně. Jednak jako by měl z něčeho radost a jednak se choval provinile. Povolal jsem tedy pachatele na místo činu. Denouš šel neochotně, no prostě se choval jako typický podezřelý. Čuchul ke krtkovi a upřel na mě bezelstné oči: „Já za to nemůžu pane, on ten krtek mi do huby skočil sám a zaklap za sebou čelisti.“ Když jsem ho začal chválit, protože ten hnusnej krtek už dva měsíce vyráběl po zahradě krtiny zvíci Vesuvu, Denouš samým údivem zapomněl vrtět ocasem. Pak se přišmajchloval blíž, poslintal mi kalhoty, a podával mi pacičku včetně půl kila bahna. Během zlomku vteřiny se k nám teleportoval dobrman. Okamžitě zjistil, že nastal čas, kdy se chválí psi a začal jednak oďobávat Denoušovi hlavu a jednak ke mě nastrkoval prdel, abych mu podrbal aspoň odvrácenou část, když má tolik práce s chválením svého kamaráda. Kromě toho se tvářil, že Denoušovi toho krtka celou sobotu nadháněl. To jsem mu ovšem nevěřil, protože jeho rozlišovací schopnost je v rozsahu kočka až srnka (s vynecháním dospělého divočáka). Po náležitém pochválení a následném odehnání obou protagonistů jsem očistil kalhoty od slintánů, bahna a chlupů a šel jsem hledat místo činu, protože mi bylo jasné, že mrtvola byla odvlečena za účelem zmatení stop. Místo jsem našel poměrně snadno, protože přehlédnout kráter po výbuchu půltunové bomby prostě nelze. Vyklopil jsem do něj nasbírané čtvrtkolečko výtrusů, zaházel hlínou, kterou pesani nestihli zadupat do země a šel jsem pro vodítka. Uznejte, likvidace zemského škůdce přece zasluhuje odměnu v podobě pořádné procházky. |
| Indiana Pes (4.3.2003) dobrman Budulín má zvláštní zvyk chodit po indiánsku těsně v mých stopách. Já se obvykle štrachám po dvoře v pantoflích. Je to pohodlné, nemusí se nic šněrovat, tudíž jsem rychle obutý a rychle zutý. Děvenka moje starostlivá ovšem upadá do kataleptických stavů, obzvlášť když mě vidí šplhat ve škrpálech po žebříku, nebo lézt po stromě. Leč zpět k tématu. Kdykoli vylezu na dvůr, psiska mají pocit, že tam jdu kvůli tomu, abych jim přinesl něco k žrádlu, nebo je podrbal. Trpí tudíž chronickou úzkostí z toho, že bych vyšel na dvůr s úmyslem podrbat psa, žádný pes by tam NEBYL a já bych se mohl naštvat a už NIKDY bych ŽÁDNÉHO psa nepodrbal. U Budulína jsou tyto stavy úzkosti obzvláště silné a proto mě sleduje krok za krokem, jak indiánský stopař. A aby mu stopa nevychladla, sleduje mě skutečně z blízka, přesně řečeno, kráčí asi 10 centimetrů za mnou. Pokud zapomenu nohu vzadu, třeba kvůli bahnu, nebo mi pantofel trochu sklouzne, Budulín mi přišlápne patu… Já samozřejmě setrvačností pokračuji v chůzi, šlápnu ponožkou do bahna (v horším případě do psího výtrusu). Pokud jsem na schodech, pak provedu komplikovaný tělocvičný úkon, něco jako vzpor dřepmo za rukama přednožit a v konečné fázi to vypadá jako když chci cvičit na schodech kliky. V tom okamžiku Budulín odskakuje do bezpečné vzdálenosti a zaujme pozici ublíženého psa, který se chce zavděčit a místo toho se na něj furt řve. To je ovšem signál pro Denouše, který okamžitě zjistí, že je Boďák v nemilosti a kousne ho do ucha. Poté odcházím domů umýt si nohu, vyprat ponožku, na dvoře se rvou psi a děvenka moje jen pozdvihne obočí a zeptá se mě: „Prosím tě, co jsi s těmi psy zase dělal a proč tak strašně smrdíš, jdi se umýt.“ Zatínám zuby, myslím si něco o tom, že kdyby mi neporadila, tak bych s tou nohou od psího hovna chodil snad do soudného dne a odcházím do koupelny. Poté jdu na dvůr dokončit onu neodkladnou práci a po třech krocích se prudce zastavím. Následuje prudká rána psím frňákem pod koleno. Když se otočím, sedí za mnou psí vtělení Františka z Assisi a smutně na mě kouká. Celkový dojem trochu kazí, že je černý jako peklo, má prokousané uši z předchozí rvačky. Co mám dělat, podrbu ho, řeknu mu že je blbec, načež přibíhá ovčoun, tlamu od krve, jak mu dobrman prokous jazyk a musím ho taky podrbat, říct mu že je taky blbec a pak po provedení těchto veledůležitých úkonů mě jejich veličenstva propustí a mohu si jít po svých. |
| Metodika ochcávání (28.2.2003) co se týče ochcávání čehokoliv, v tom je naprostým odborníkem dobrman Boďák. I když dělá někdy věci, nad kterými zůstává rozum stát. Například označkuje trs trávy prorůstající plotem. Udělá to tak, že trs je mokrý jak vytažený z rybníka. Pak plot oběhne, trs očuchá a zleje ho z druhé strany. Třeba tam zůstalo nějaké stéblo suché? To ví jen psí pámbu. Pak má určitá místa, většinou stromy v lese, ke kterým pádí a pak je mine bez povšimnutí. Já jim pracovně říkám zrušené mailboxy. No a pak jsou aktivní mailboxy, kde je třeba půl hodiny pročmuchávat asi decimetr čtvereční země, pořádně ho oslintat, následně rozhrabat a označkovat. Ovčoun Denouš je, co se týká značkování, naprostý nemotora. Jednak se ve svých čtyřech letech téměř neudrží na třech nohách – ještě donedávna se na mírně nakloněných terénech převracel – a jednak není schopen se trefit tam, kam potřebuje. Ochcat strom, který má průměr kmene menší než půl metru, se mu snad ještě nepodařilo. Většinou „předstřeluje“, abychom použili odbornou terminologii. A to tak, že po provedeném aktu mívá on sám mokrou přední nohu a druhý pes mokrou hlavu. Blbec zvědavá musí si přečíst, co ten druhý podepisuje. Tohle je tak časté, že to registruji jenom kvůli tomu, abych dotyčného postiženého pitomce omylem nepohladil. Také se mi stalo, že jsem potřeboval při procházce značkovat já. Zaujal jsem stabilizovanou polohu (rozkročil jsem se) a začal jsem značkovat. Pablb Denoušák byl zvědavý, CO to podepisuji a šel se podívat. Proběhl mi zezadu mezi nohama a byl v tu ránu mokrej od čumáku až po špičku ocasu. A během další vteřiny jsem byl mokrej i já, protože se ten blbec okamžitě oklepal. Cestou k domovu jsme voněli jako fialky. Psi měli radost, že celá smečka má konečně stejný pach, ovšem děvenka moje starostlivá měla jiný názor vyjádřený zhruba slovy: „Co jste vy čuňata zase dělali“ |
| Mlsný huby (26.2.2003) mám pocit, že maximálně mlsný jsou ovčouni. Ovčoun mé kamarádky (důstojný starý hafan) odmítal žrát kapra vařeného, když zbytek rodiny obědval kapra na másle a na kmíně. Takže mu k obědu dělali kapra po mlynářsku, aby ho Jeho Veličenstvo vzalo do huby. Náš Denoušák by žral zase jenom smažené filé, smažený sýr, hranolky, krokety, vařený pajšl, rýži, pokud možno všechno dohromady. Pokud dostává granule – lhostejno jaké značky – upře na mě pohled: „No to si snad ze mě děláš srandu, pane!!!!“ Začne čmuchat kolem kastrolu po zemi, pak jde ke mě, očmuchová mi ruku a pročmuchá verandu, jestli někde neskrývám půlku pečeného koně, nebo aspoň lopatu prejtu, kterou hodlám sežrat sám. V očích se mu střídají myšlenky:“Já jsem chudák pes, nažrat mi nedaj, za pět minut chcípnu hlady.“, „Kubišovou na vás, holoto!!!“, „Nechápu, jak to ten dobrman může vůbec žrát.“ Nakonec vezme do huby JEDNU granuli, půl hodiny ji přežvykuje a pak mu z huby vypadne nepoškozená na zem. To už má dobrman dávno svoji porci v sobě a kouká, kde by co sežral dalšího. Je ovšem pod psí důstojnost, nechat svoji večeři kolegovi psovi, tak se Denoušák přemůže a za úděsného funění, kašlání a vzdychání granule zdlábne. |
| Dobrmani, ovčouni a zámotky… (25.2.2003) když byli mí pesové v pubertálním věku, byla radost s nimi chodit do lesa. Obvykle jsem je měl na stopovací šňůře, na každém konci jednoho a šňůru jsem držel uprostřed jako oprať od dvojspřeží. Ve vysokém lese to většinou ještě šlo, protože dobrman je inteligentní pes. Takže když oběhl strom a dál to nešlo, vrátil se stejnou cestou. Ovčoun to řešil mnohem jednodušeji: oběhl strom a dál to nešlo, zkusil ho oběhnout ještě jednou (samozřejmě stejným směrem) a pak si sedl a koukal na mě takovým tím pohledem: „A teď se předveď pane, co umíš!“ Ovšem v pasekách, to byli oba experti. Ovčoun se zamotával do smrčků klidně, s rozvahou,pečlivě, nervózní dobrman tam skákal jak černoch po horký plotně.A když byli totálně zamotaní, palice těsně u kmínku posledního smrčku kam jim šňůra stačila, pak po mě oba vrhali přezíravé pohledy: „No teď jsme na tebe zvědaví, co nám předvedeš.“ A u dobrmana se nechalo vyčíst ještě někde vzadu pečlivě skrývané: „Kdyby mě pán odvázal jako prvního, tak bych mohl zdrhnout a lítat po lese jako magor a třeba sežrat tejden chcíplýho zajíce, nebo nemocnou myš. A pak by mi bylo blbě a bydlel bych v kuchyni. A klidně bych se tam moh’ vyblít a panička by mě ještě litovala. A třeba by přišel pan doktor a já bych mu konečně urval ruku.“ Jenže naštěstí nejsem až zase tak úplný pablb, za kterého mě psiska stále považují, takže jako prvního jsem za pilného spílání vždy odmotal ovčouna, který neměl emigrační sklony a pak dobrmana, kterého jsem si přidržel rukou. A po deseti krocích po lesní cestě se už znovu rozhlíželi po další pasece, do které by se mohli zamotat a já bych jim mohl nadávat a lézt po čtyřech lesním humusem a oni by mi slintali hlavu a prděli pod nos a abychom si na závěr mohli říci, že to zas byla moc hezká procházka. |
| Svatozář (20.2.2003) Dnes ráno jsem čekal na autobus. To není nic podivuhodného. Celý život na něco čekám. V mládí na brachyosaura, aby mě s ostatními troglodity dopravil přesličkovým lesem do školy, teď je to holt autobus. Ale dnes bylo něco extra – mlha hustá jako z Highlands, klidně by v ní mohl pobíhat pes basketbalistickej a nikdo by si ho ani nevšiml. Stál jsem na kraji silnice a když jelo auto a podíval jsem se po směru jízdy, uviděl jsem kolem své hlavy svatozář! A jakou! Dvojnásobnou! Řeknu vám, napřed mě to povzneslo na duchu, ale pak jsem znejistěl. Co když mi to zůstane? Co když mi porostou křídla? To se mi v autobuse bude pěkně blbě sedět, třeba bych musel do práce lítat. Ohmatal jsem si lopatky a vypadá to, že zatím dobrý. Budu muset dneska něčím zhřešit. Pojedu MHD-čkem na černo, plácnu nějakou feministku přes prdýlku, nepustím sednout zvetšelého důchodce… Sakra to by bylo, abych se tý svatozáře nezbavil. |
| Zrušené diskuse na NP (19.2.2003) Škoda, že nejsem vzdělán v psychologii a tudíž nedokážu předestřít solidní vědecky vypodloženou vizi maniodepresivní psychotické trosky Astona, jak v přítmí redakce, ohryzávaje disketu, sleduje doširoka rozevřenými pupilami zřítelnic webové počítadlo ukazující nula, nula, nic přístupů. Po chvíli šílený přísvit jeho zraku zesílí a žárem šílenství rozpraskané rty opustí tato slova: „Počtejte vy za… zk… čtenáři, já vám dám – ZRUŠÍM ČLÁNKY!!!“ |
| Stopy ve sněhu (18.2.2003) do naší domácnosti, kromě čoklů a morčete Mařeny, patří jedna myš polní, neochočená, drzá… Když mrzne, bydlí v kadibudce, při příznivém počasí bydlí ve vyřazeném Fiatu 132 GLS. A na oběd chodí na schody. Na schodech totiž sypu, či liju do kastrolů hafanům potraviny, pochutiny, no zkrátka šlichtu. No a většinou ubryndnu, nebo usypu vedle. Pokud jde o množství ubryndnutého, pesové se chovají jako členové protidrogového komanda: množství menší než malé ignorují. Tuhle za husté chumelenice měli psi k večeři rýži. Trochu se mi vysypalo na schody a okamžitě zapadlo sněhem. V noci pak sněžit přestalo a když jsem brzy ráno otevřel dveře, celý dvůr pokrývala souvislá neporušená vrstvička čerstvého sněhu. Tedy ne celý dvůr. Byla vyšlapaná uzoučká pěšinka od kadibudky pod Fiata a od Fiata ke schodům. A dva schody večer posypané rýží BYLY UDUPANÉ jako mlat. Když jsem to zkoumal zblízka, zjistil jsem podle maličkých ťapiček, že to udupala myš, jak hledala ve sněhu zrnka rýže. Když si představím tu sysifovskou práci, když tam musela běhat po frňák ve sněhu, v desetistupňovém mrazu, riskovala, že jí sežere ovčoun, nebo lasička, která k nám chodí na lov, to tedy klobouk dolů před takovou srdnatou a odhodlanou myší. Měl jsem sice původně v úmyslu ji odlovit do pasti, ale po tomto expozé jsem přehodnotil postoj a ponechám ji osudu. Když jsem včera na schodech drbal ovčouna pod krkem, ta myš mu klidně přeběhla těsně za zadelí a ten blbec si toho vůbec nevšiml. Tudíž předpokládám, že se v klidu dožije jara a pak nás oblaží spoustou potomků, které budeme lovit do pastí celou následující zimu. |
| Psí pokusy (17.2.2003) Náš ovčoun patrně čte Neviditelného psa a rozhodl se konat pokusy s kýblem po svém, psím způsobu. V sobotu se kýbl s vodou na pití (nyní s ledem) přesouval kolem domu z místa na místo. Předpokládám, že tak Denouš činil proto,abych fixoval svoji pozornost na pokusný objekt. Moje reakce: podezřívavé pozorování ovčouna, co zase vymejšlí. V neděli ráno kýbl zmizel. Chodil jsem okolo baráku a vlídně hovořil se psy: „Vy pitomci, kam jste ten kýbl dali?“ Psi vesele poskakovali kolem mě a měli radost, že se jako pokusný subjekt osvědčuji. Pak jsem si všiml podivného zvuku, když vybíhají z boudy. Znělo to podobně, jako když pes narazí do kýble se zamrzlou vodou… Počkal jsem, až budou zaneprázdněni neodkladnou prací – tedy štěkáním na jakéhosi rachitického starce na silnici a jal jsem se lézt do boudy, abych kýbl vyndal ven. Padnul jsem na všechny čtyři a snažil se procpat ve vaťáku sněhem do otvoru o šířce půl metru a výšce asi 70 cm. Ovšem co jsem netušil bylo to, že na tento okamžik obě hovada čekala a tvářila se JAKO BY štěkala na silnici. Během zlomku vteřiny se teleportovali ze vzdálenosti asi dvaceti metrů k boudě, dobrman mi proklouzl do boudy pod břichem jako úhoř a jal se v prostoru asi metru krychlového poskakovat jako debil a slintat mi hlavu. Ovčoun se snažil do boudy procpat taky podle jeho osvědčené metody: „Kudy mi projde hlava, tam se procpu celý.“ Ovšem docílil jenom toho, že mě zaklínil tak, že jsem nemohl ani dopředu ani dozadu. Za mého mohutného řevu a nadávání ovčoun nakonec vycouval. Mě se podařilo chňapnout kýbl, který byl skutečně schovaný v boudě a vyplazit se ven. Psi kolem mě lítali jako blázni a radostně ňafali, z čehož jsem usoudil, že jsem prošel nějakým psím testem úspěšně, takže se za mne hafani nemusí stydět před ostatními psy. Po následném odchlupení a odsněžení jsem se šel domů pochlubit, jak jsem chytrý, že umím najít kýbl schovaný v psí boudě. Rodina jenom nakrčila nosy a děvenka moje starostlivá mě odeslala do koupelny slovy „Smrdíš jak rasův pytel.“ A nepochválila mě!!! Nemá mě ráda ani zdaleka tak, jako pesové!!! |
| Chodící hlava (14.2.2003) když byl náš ovčoun ve věku asi jednoho roku, kopal jsem rýhu pro odpadní rouru. Musel jsem jít do hloubky asi 180 cm. Hafanovi se to nejdřív líbilo, protože běhal po hromadě vykopané hlíny a sypal mi ji zpátky do výkopu, já jsem mu spílal a honil jsem ho pryč. Zkrátka práce nám ubíhala v družné pospolitosti. Když jsem byl v takové hloubce, že mi čouhaly jenom ramena, pesan znervózněl, vzdálil se od výkopu a ani na zavolání nebyl ochoten přijít blíž, než na metr. No a když jsem se zakopal tak, že mi čouhala jenom hlava, rozštěkal se a nebyl k utišení, protože mluvící hlava pohybující se na úrovni terénu – tím by se roční štěňata strašit neměla!!! Když pak jsem vylezl z výkopu ven, měl hroznou radost že jsem zase celý. Teď je Denouš už dospělý hafan zvíci telete, ale úzké výkopy, nebo jámy do země prostě nemá rád. Je na něm vidět, že je hrozně zvědavý co v té díře je, obzvlášť když odtud voní nějaký parfém, jako třeba staré brambory ve sklepě. Ale když se nám ho podaří nalákat na půl metru od vchodu do sklepa (blíž to nejde, leda že bychom ho zvedli a poponesli ho) , zašprajcuje se, začnou se mu třást nohy a začne kvílet jako ve svých štěněcích letech, když viděl mluvící a chodící hlavu. |
| U psů jako u lidí. (10.2.2003) každý máme jiný úhel pohledu a laický se může silně odlišovat od odborného. Viz třeba modelky. Od maníka, který spadl obkročmo na voj k nerozeznání(včetně toho bolestného úsměvu). Hlasatel nadšeně vykládá o odvážném výstřihu a laik dumá nad filosofickým problémem: Jsou to prsa, nebo je to vyrážka??? No a u psů bych to viděl podobně. Fenka kouká na hafana a hlavou jí táhne. Tenhle napomádovanej frája je PES??? Vždyď smrdí pomalu jako člověk, fuj tajxl. A jak chodí, jako když spadnul do škrobu, nemá von podágru? No a pak se za plotem objeví Vořech Vořechovič, nedbalé elegance s frajerskou patkou přes čenich, hrubé chlupy po celém těle (miluju drsný chlupatce), mužná vůně roky nemytého psa, sem tam jizva ze rvačky (tééda ten musí bejt statečnej) a poskakuje kolem jako jójo(žádnej přešlechtěnej aristokrat s prognózou stejně přichcíplejch štěňat). Pak si fenka s čoklem pohlédnou do očí, přeskočí jiskra porozumění, no a pokud páníček zrovna v tu chvíli nedává pozor, pak jenom žasne, proč má za pár měsíců košík plnej voblud. |
| Pidipsi (6.2.2003) tuhle jsem šel na procházku se svými hafany. Ač bylo počasí nevalné, bylo venku poněkud přepseno. Vyprovázel jsem svoji maminku domů a cesta byla nevlídná proti větru popadával sníh, bylo to do kopce no prostě hnus. Mamina byla patřičně navlečena a o to hůře se jí šlo. Ale podařilo se mi jí přemluvit, že ty moje psiska v pohodě udrží a chytla se tedy opratě (stopovací šňůry), pesani zabrali a maminka kráčela proti kopci stejně svižně jako za mlada. Dva kilometry jsme zmákli asi za 25 minut (maminka se ani nezadýchala) a já zjistil proč hafani celou cestu poctivě táhli. Okraj vesnice byl zamořen podvraťáky všeho druhu a po větru je ti mí pacholci cítili asi celou cestu. Ovčoun Denoušák se děsně prsil, chlupiska na hřbetě se mu ježily, hlavu měl zvednutou jak žirafa, takže vypadal ne jako jedno, ale aspoň dvě hovada. Dobrman se sice neježil (neměl čím) ale mezi chrčením na napnuté šňůře si tlumeně vrčel a svaly měl našponovaný jak gumu od trenýrek. Podvraťáci se rozeběhli k nám se zuřivým štěkotem, jehož intenzita začala slábnout se zmenšováním vzdálenosti asi nějak takhle: „BAF HAF baf haf hafičky bafičky ňaf ňaf ňafičky kvík“ a asi na dvou metrech od nás zastavili. Ovčoun se naopak do toho pustil dunivým hafáním až uši zaléhaly. Dobrman přešlapoval a tiše kvílel, protože jsem ho nechtěl pustit. To už se sbíhali domorodci a volali na svoje Puntíky, Ňufíky a Ťapiny tak jsem raději zabral za vodítko a šel jsem zase do polí. Maminku jsem zanechal na místě, aby domorodcům vysvětlila že těch cca 80 kilo mých psů jsou v podstatě dobráci, kteří by mouše neublížili (ovšem podvraťák není moucha, že). Ovčoun se natřásal a kráčel hrdě, jak nad těma pidipsama zvítězil tím, že je přeštěkal a dobrman kráčel smutně a furt se ohlížel přes rameno takovým tím pohledem:“ Proč jdeme pryč pane? Vždyď jsme se mohli krásně servat jako debilové. Mohl jsem mít zase rozervaný uši. Určitě by se našla i nějaká slepice, nebo kachna, nebo husa… Proč pane, proč????“ Psychicky jsem to neunesl a šli jsme do lesa. Tam jsme běhali jako debilové po srnčích stopách, prolézali paseky, zamotávali se jako debilové do malejch smrčků, probíhali bahnem a až potom, když jsme byli všichni zpocení, smradlaví a zabahnění, pak mi bylo odpuštěno. |
| Šikovnost (29.1.2003) když byl náš ovčoun malé štěňátko a my ještě nebyli navyklí dávat nákup okamžitě na stůl, podařila se mu také dobrá loupež. Chrněl si v koutě pod svým stolečkem, kam se mu teď vejde akorát tak hlava. Manželka přišla s nákupem. Položila tašku na zem a odešla se převléknout. Pesan tiše jako myš prozkoumal frňákem tašku. Zavrhl naprosto nepoživatelné věci jako je suchý rohlík, suchý chleba a pod. A našel máslo! Jak se mu podařilo vyndat z prostředka igelitky kostku másla bez poškození a bez vyházení obsahu tašky na zem – o tom dodneška vedeme spory. Máslo si odnesl do svého doupěte pod stolečkem, ROZBALIL HO bez poškození staniolu! a jal se ho olizovat. Než si manželka uvědomila, že chybí máslo, ten malej blbec už ho měl půlku v sobě. A nic mu potom nebylo! Ani se nepos… Zbytek másla jsme mu pak namazali na chleba, aby si smlsnul, když mu tak chutná. Denoušek čapnul chleba, odnesl si ho do svého doupěte, tam ho pečlivě olízal a suchý chleba zase přinesl manželce pro další porci másla. Dostal další porci chleba s máslem, ale už rozkrájenou na vojáčky, protože moje útlocitná polovička si myslela, že by se Denoušek mohl tím krajícem udusit. Když jsme se potom šli podívat, jak si s tím poradil, našli jsme v misce pečlivě olízanou hromádku suchých kostiček chleba. Čokl byl patrně téhož názoru, že by se mohl chlebem udusit. A doteď chleba nežere. Tedy s jedinou výjimkou: pokud by ten chleba MOHL sežrat náš dobrman, tak ho Denoušák do sebe narve i kdyby měl na místě puknout. |
| Hodní psi (21.1.2003) já mám psiska dvě dobrmana a ovčouna. Rostou spolu už od štěněcího věku a dá se říci, že v den, kdy by se neservali jako koně, bych začal být ostražitý, jestli nejsou nemocní. Na pohled to vypadá hrůzostrašně: řev, kvičení, oblaka prachu, sněhu, bahna (podle počasí). Na konci je zkrvavený dobrman a ovčoun s držkou plnou krve. Ze začátku jsem je rozháněl, ale pak jsem zjistil, že pokušitelem je většinou dobrman, protože se plíží k ovčounovi zezadu a kousne ho do zadele. Toto opakuje tak dlouho, až ovčounovi povolí nervy a pustí se do něj. Pokud se chce servat ovčoun, upřeně se zadívá dobrmanovi do očí a zaujme postavení „Letmý start“ dobrman ztuhne a čučí na ovčouna. Pak ovčoun vystartuje a dobrmana prostě přeběhne. Ten se ovčounovi zakousne do krku zespoda a dále pokračují jak bylo popsáno výše. Ovčoun se většinou kousne do jazyka, a odtud plyne jejich příšerné krvavé vzezření po rvačce. Nejhorší, co je zatím stalo, byly prokousnuté uši dobrmana, ale to se během týdne zahojí samo. Pro ty psiska je to hra a protože jsou to hovada ohromná, vypadá to holt trochu jinak, než když se spolu poperou dva palácoví pséci… |
| Hledění z očí do očí (17.1.2003) Když si se svým psiskem hledíte z očí do očí – myšleno tak, že máte oba kotrby ve stejné nadmořské výšce, to je pro psisko zdroj největší zábavy. Může vám očuchat celou hlavu (máte pocit, že vám hlava MUSÍ smrdět jinak než zbytek těla) může vám ji oslintat kolem dokola (tohle se musí učit ve psí škole jako životní cíl veškerého snažení) a úplně nejlepší je, když se nemůžete bránit, např. máte ruce pod autem, sázíte kytky nebo tak něco a mezi šroubky, nebo sazenicemi vám tančí chlupatá bestie, vy jí spíláte, ona vám oslintává hlavu, vám stoupá adrenalin nade všechny meze, už nespíláte, ale řvete jak zasypaný horník, psina se dostává úplně do extáze a převrhne pixlu s olejem, nebo proběhne přepravkou plnou sazenic salátu. To je ovšem poslední kapka do poháru vaší trpělivosti. Vztyčíte se, notně zvýšeným hlasem sdělíte psisku co si myslíte jmenovitě o něm, jeho rodičích a celé vývojové větvi a snažíte se ho vzteky nakopnout. Samozřejmě se vám to nepovede a pes vida, že stojíte a sranda končí, odchází někam do houští, aby tam spokojeně usnul po dobře vykonané práci. Vám se ještě půl hodiny vzteky třesou ruce tak, že nejste schopni zašroubovat jediný šroubek, nebo vyndat z přepravky sazenici, aniž byste jí neurvali kořínky. A za všechno může ten pes jeden pitomej… zatracenej… blbej… A klidně si chrápe v křoví! Hele jak spí – vždyď on takhle spával jako štěňátko, jééžiš ten je roztomilej…. |
| Himbajs šůviks kurňapes (10.1.2003) Krmit toho ubohýho psa celý rok sójovou náhražkou, to je fakt život pod psa. A tím, že si neumíte usmažit řízeček, bych se Astone moc nechlubil. Řízek a pivo jsou přece základní potraviny nutné k udržení života na Zemi. Pořádný vepřový řízek usmažený na voňavém sádlíčku a uložený na půl hodinky do teplého hrnce s máslíčkem, aby to nasáklo a dostalo vůni, vařené žluťoučké brambůrky, znojemská kyselá okurčička a štandlík vychlazené dvanáctky… Mňam to je něco jiného než chroustat k večeři zahnědlý kus pěnové gumopryže (sójové maso) zapíjet to odstředěným zbytkem ze shnilého mléka (kefír) a jako desert si dát rozvařené šlachy mrtvých zvířat smíchané se shnilým mlékem (jogurty Danone), se šrotem a seschlými rozdrcenými zbytky jakési dužiny (musli). |
| Vánoce: divný čas (7.1.2003) Při uklízení děvěnka starostlivá zotvírá všechny okna, aby byl v bytě čerstvej vzduch, takže je všude hnusnej průvan, zvířenej prach, kravál z vysavače. Takže je nutné opustit takto zamořený prostor a uchýlit se do osvěžovny. Po příchodu NESMÍME zapomenout pochválit uklizený byt, i když nám připadá na první pohled všechno stejné. Tedy jen na první pohled… Protože nic není na původním místě. Hrnečky, které byly od minulých vánoc v levém fochu jsou bůhvíproč v pravém, pixla s čajem je na druhém konci kuchyně, atd., atd. A v posteli je vyměněné povlečení za nové, naškrobené a tvrdé jak glaspapír, takže máme zase co dělat abychom si ho uváleli, propotili a zaprděli – no prostě aby se v něm dalo spát. Ale děvenka naše starostlivá tímto úklidem ze sebe dostala všechny škodlivé síly projevující se štěkáním, bolením hlavy, odpíráním manželských povinností a pod. a poté, co se nám podaří vypudit z bytu obě maminky, můžeme děvenku uchopit, odnést do ložnice a tam popustit uzdu svým mrzkým chtíčům (protože jsou svátky míru děvenka si nedovolí říct, že ji bolí hlava a mít tudíž celý vánoce doma naštvanýho chlapa) a konečně pořádně uvalchovat to pitomý naškrobený prostěradlo… |
| Rachejtle (2.1.2003) já bydlím na samotě u lesa, takže k nám doléhaly jenom dozvuky ohňostrojů a raketových salv. Trošku to připomínalo válku v Perském zálivu sledovanou přes CNN. Dozvuky palby, záblesky na obzoru, sem tam rozkvetla kytice ohně na obloze. Protože byla hnusná zima, byl dobrman zalezlý v pelechu a chrněl, ale ovčoun obcházel jemu svěřený pozemek a NEŠTĚKAL. Pouze přísně hleděl na obzor a kontroloval, zda se střelba nepřibližuje. Uvažoval jsem o tom, co by učinil, kdyby se světelné a zvukové efekty začaly blížit k nám. Vzhledem k jeho filozofickému zaměření by pravděpodobně ulehl do svého pelechu a usnul by. A až by se to nadělení přehnalo, šel by zase hlídat, aby si zasloužil svoji misku čočovice (eufemismus – kýbl granulí). |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace