„Mám pro tebe práci, Felixi.“
„Ano pane? Jakého druhu?“
„Znáš šéfa firmy Heslov z Dačic?“
„Jo znám. Mikul…“
„Žádná jména! Jasné?“
„Ano pane. Žádná jména. Takže ten hm… ehm… třeba Dačický, co je s ním?“
„Překáží mi.“
„Ale to nebude žádný problém! Řeknu Ivanovi…“
„Sakra! Řekl jsem ‚žádná jména‘!“
„Promiňte pane.“
„No proto. Potřebuju, aby zmizel přirozeně. Nepotřebujeme žádný skandál. Jasné?“
„Ano pane. Prověřím situaci a podám referát o nešťastné náhodě.“
„Tak jak vypadá situace? Měsíc pryč a kde nic, tu nic!“
„Ono to není tak jednoduché. Dačice jsou malé město. Každý cizí člověk je nápadný. Teď je zima, a von ten Dačický jezdí občas do Prahy autobusem, tak jsem si řekl, že ho zkusíme zrušit v Praze. Když poleze na Roztylech do metra, tak jako spadne do kolejiště, nebo tak něco.“
„Asi se to moc nepovedlo, co?“
„No šéfe, abych pravdu řekl, tak ne. Poslal jsem s ním Iva… klídek šéfe, jasně, žádný jména šéfe… teda poslal jsem svého člověka za ním rovnou do autobusu, aby na něj celou cestu dával pozor. Že kdyby se natrefilo, tak by se mohla nehoda stát cestou. Šéfe, ono tehdá fest mrzlo a v tom starém autobusu prý netěsnilo žádné okno. A když sedíte v tom mrazu a průvanu tři hodiny skoro bez hnutí, tak trochu ztuhnete. No a Iv.. ten můj člověk, jak za tím Dačickým chvátal do metra, tak mu ty ztuhlý nohy podjely na žulových schodech a … a obě si zlomil šéfe! A než přijela sanitka tak v tom děsném průvanu, co tam pořád fouká, dostal zápal plic. Přišel jsem o chlapa šéfe!“
„Felixi, jsi neschopný pitomec! Jak to, že tam sebou neflákl ten Mikul… ehm. Dačický?“
„Víte, on dost chlas… tedy pije. Asi měl naloženo pod kotlem.“
„Vypadni, ať tě nevidím!“