Řeka…
Elly se dívala dolů na katarakt a viděla Algiho s Elvian, jak vykročili z pod vodopádu a zmizeli v pěnící mase vody.
Snažila se zahlédnout něco dalšího, ale opar, neustále se vznášející nad kataraktem jí v tom zabránil.
Zklamaně se stáhla zpátky. Nedá se nic dělat. Musí se dostat do kontaktu s obyvateli základny.
Vrátila se mezi vysoké traviny a kráčela ve směru, kde se podle jejího předpokladu musela nacházet přepadová jednotka.
„Paní Ellyvianivill, byla byste tak laskava a následovala mě?“
Škubla sebou a tasila meč.
Kolem ní se kolébala obří stepní tráva a nikdo nebyl vidět.
„Byla byste tak laskava a vrátila meč do pochvy, abych nemusel přijmout odpovídající opatření?“
Hlas neznámého zněl nepokrytou výhružkou.
„S kým mluvím?,“ zeptala se Elly a sklonila špičku meče.
Prostor před ní se zamihotal a začal se skládat do postavy v černém plášti.
Zkrotila svůj prvotní impuls hodit do toho před sebou hrst prachu a zaútočit. Morf si musel být stoprocentně jist, když se přesouval přímo před ni.
„O co jde? Kdo tě pro mě poslal?,“ vyštěkla na něj.
Všimla si, že se mu tvář zkroutila nevolí. Asi nebyl zvyklý, že se ho někdo nebojí a tyká mu.
„Řekněme, že budeš mým hostem. Musíš mi poskytnout jistou drobnou informaci,“ ušklíbl se.
Zvedla meč a obsáhlým gestem ho zasouvala zpět do pochvy.
Sledoval dráhu jejího meče podezřívavým pohledem, ale když záštita se slyšitelným klapnutím narazila na okraj pouzdra, změnil se jeho pohled zpátky na pohrdavý.
„Tak padej! A ani jeden nečekaný pohyb. Všude kolem jsou strážci,“ zavrčel a postrčil ji kupředu.
Udělala nepatrný pohyb prsty a Morf se za ní zhroutil k zemi.
Zvolna se otočila s rukama bezpečně vzdálenýma od těla. Nechtěla, aby některému z těch neviditelných strážců selhaly nervy a aby do ní napálil šíp z bezprostřední blízkosti.
Pohrdavě se dívala na Morfa hrabajícího se nemotorně ze země.
„Ještě jednou na mě sáhneš, ty šmejde, a budeš na ten okamžik do smrti vzpomínat jako na chvíli, kdys přestal být Morfem. A zkus mi ještě jednou tykat, hajzle,“ zasyčela.
Pak se otočila a vydala se přikázaným směrem a útokem otřesený Morf šel několik kroků za ní. Mezi trsy trávy se míhali bojovníci, které si Morf přivedl s sebou. Uznala, že udělala dobře, když na Morfa nezaútočila přímo. Bylo jich tolik, že by ji určitě prošpikovali šípy jako jehelníček. Elly z vyprávění Elvian zhruba věděla, co jsou Temní Elfové, ale při setkání tváří v tvář před jejich silou pocítila respekt. Občas zachytila úlomek jejich myšlenek a cítila škodolibost nad ponížením Morfa.
Vyšli z vysoké trávy a před nimi se rozevřela step pozvolna klesající dolů k řece a ke stromům, které ji obklopovaly. Rozhlédla se kolem sebe. Byla obklopena trojitým kruhem bojovníků bedlivě střežících každý její pohyb.
Zastavila se a spolu s ní strnuli i oni.
Přikývla jako velitel, který je spokojený se svým oddílem. Pohledem vyhledala oči jednoho každého muže a okamžik, dva na něj upřeně hleděla. Bez mrknutí její pohled opětovali. Byly to tvrdé chladné pohledy vycvičených žoldnéřů.
Nakonec pohlédla na Morfa.
„Jsem poctěna, že mě doprovází tento oddíl. Ale myslím, že jste měli doprovodit i Algiho a Elvian, že ano,“ zeptala se s pohledem upřeným na Morfa. Ten neodpověděl, ale voják stojící za ním přivřel oči.
„Mám pro tebe takový návrh Morfe. My dva půjdeme spolu za tím, kdo mě doopravdy pozval a tenhle oddíl pošli dolů k řece, aby mého Pána a Elvian doprovodili za mnou, ano?“
„To přece…“ vyrazil ze sebe Morf, ale Elly gestem utla jeho námitky.
„Temní Elfové jsou vhodný doprovod pro mého Pána a pro Elvian. Koneckonců ona je jednou z nich. Bude to pro ně čest, mít takovýto doprovod. Lepší než nějaká banda lemplů, kteří si myslí, že jsou stopaři a vběhnou smečce Aphycionů rovnou do tlamy, aniž si toho ti hlupáčci všimnou.“
„Lžeš! Stopaři je dostanou. Co ty můžeš vědět, jak bojuje Temný Elf,“ pohrdavě prohlásil Morf.
Její gesto bylo tentokrát nepřehlédnutelné.
Morf se zhroutil do trávy. Ze všech sil se snažil odtransportovat někam do bezpečí. Jeho obrysy se chvěly, ale zůstával na místě.
Vojáci lhostejně přihlíželi. Tohle nebyl jejich boj. Oni měli dopravit zajatou Elfku na Základnu a nic nenaznačovalo, že by se tak nemělo stát.
Elvian se sklonila k Morfovi, zvedla mu hlavu a upřela mu ledový pohled do očí.
„Říkala jsem ti, abys mi netykal. Tohle bylo naposledy. Já vím, jak uvažuje Temný Elf. Já jsem první Temný Elf, který kdy po tomhle světě chodil. To ti neřekli, ty nulo?,“ syčela na něj.
Neočekávaně uvolnila kouzlo, kterým držela Morfa na zemi.
Morf, usilovně se snažící vyprostit, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.
Elvian si pohrdavě odplivla na místo, kde ještě před okamžikem byl.
Pohledem neomylně našla velitele oddílu.
„Zdá se, že Morf má cosi na práci někde jinde. Potřebuji místo něj vhodný doprovod,“ promluvila svojí rodnou elfštinou.
Velitel sebou trhl, jako by dostal elektrickou ránu. Slyšet rozkaz v jazyce tak starobylém, že ho ovládali jenom nejstarší bardi, byl pro něj šok. Ale vzpamatoval se rychle.
Vyštěkl sérii povelů na své lidi. Ti se, až na tři, seřadili do oddílu. Elly jim ukázala směr, ve kterém by měli najít Algiho a bojovníci zmizeli v trávě jako duchové.
Velitel jí pokynul k dalšímu pochodu a z jeho úst zazněl pokyn v oné starobylé řeči: „Follah, ma Elfeian quallainill.“
Nepatrně se usmála nesprávně posazenému přízvuku a odpověděla: „Jste galantní veliteli. Kdyby slyšel ten Morf, že jste mě oslovil jako Paní, asi by mu hráblo. Až nastane vhodná chvíle, řeknete mi, odkud znáte řeč Dávných.“
Veliteli maličko cukl koutek úst. Pak pohybem hlavy poslal jednoho vojáka dopředu, aby je vedl a všichni se rozeběhli směrem k Základně.
Algi se s frkáním vyhrabal z vody a mnul si naražené koleno.
„Jediný štěstí, že tady nejsou piraně. Moh‘ sem mít vohlodanou haxnu.“
„Piraně tu jsou, ale mají raději klidnější vody. Krokodýlové jim načnou kořist a piraně ji oberou dočista.“
„Sakra, krokouši. Na ty jsem zapomněl. Dál asi budeme muset po břehu. A něco mi na ten škrábanec budeš muset dát, nebo mě prozměnu rozeberou červi,“ vrčel Algi a nevraživě pozoroval cosi okřídleného, barevného kroužícího kolem květů.
„Něco samozřejmě najdu, ale to, na co teď koukáš, je kolibřík,“ usmála se Elvian.
„Pozor!“ vykřikl Algi a strhl k sobě Elvian.
Obrysy balvanu před nimi se zatelelily a s hlasitým lupnutím se o něj cosi rozmázlo.
„Fuj tajbl, co to je?“ naklonil se nad to Algi.
„Vypadá to jako Morf,“ zavrtěla udiveně hlavou Elvian.
„Nojo fakt, chcíplej Morf,“ udiveně řekl Algi a špičkou boty šťouchal do chvějících se zbytků rozmašírovaného těla.
„Asi můžeme očekávat nějakou uvítací delegaci. Doufám, že to nebudou ti blbové, co nás honili tam nahoře ve stepi, ale někdo inteligentní,“ podotkla suše Elvian.
„No… když jako navštívenku pošlou Morfa tak, že se při materializaci rozmázne na marmeládu… Skoro se bojím domyslet, kdo přijde,“ zašklebil se Algi.
Drápali se džunglí, rostoucí na břehu řeky, pryč od vody.
„Algi, přiznej se, že ty se bojíš Temných Elfů?,“ rozesmála se Elvian.
„Jo. Od té doby, co tě znám.“
S funěním se vyhrabali na jakousi mýtinku a obírali ze sebe úlomky popínavých rostlin, hmyz a ztrouchnivělé zbytky, které na ně napadaly cestou.
„Evian, musím říct, že vypadáš příšerně. Kdyby tě uviděl některý z tvých bývalých druhů, asi by si odplivl,“ prohlásil Algi.
„Zato ty jsi úplný krasavec,“ odsekla Elvian a snažila se alespoň trochu rozplést a očistit své dlouhé vlasy, které pobytem ve vodě promísené s bahnem dost utrpěly na kráse.
„Á delegace je tady,“ prohlásil suše Algi.
Mlčenlivý kruh Elfů vystoupil z okolních křovisek.
„Paní Ellyanivill?,“ otázal se jeden z bojovníků.
Elvian k němu tázavě zvedla oči.
„Byli jsme určeni jako váš doprovod. Následujte nás prosím.“
„Můj Pane?,“ otočila se Elvian na Algiho.
„Myslím, že tento doprovod přijmeme,“ přikývl Algi a oči mu zabloudily směrem, kterým přišli od řeky.
„Je tam něco, co bychom měli vidět?,“ zeptal se bojovník, který pátravě sledoval Algiho pohled.
Algi pokrčil rameny a usmál se.
Bojovník pokynul jednomu ze svých lidí. Ten zmizel v křovinách. Za chvíli se vrátil a šeptem cosi hlásil svému veliteli.
„To jste udělali vy?,“ otočil se velitel na své zajatce.
„Ne. My jsme mysleli, že jste ho takhle poslali vy, jako vizitku, že za chvíli přijdete,“ odpověděl Algi.
Velitel chvíli uvažoval.
„Kdepak. Toho Morfa sem určitě transportovala ta druhá Paní. Je možné, že ve spěchu špatně odhadla souřadnice,“ usmál se.
Algi hvízdl a uznale kývl hlavou.
„Veďte nás, veliteli. Ať nemáme zbytečně zpoždění,“ otočila se Elvian na bojovníka.
Vyrazili ostrým poklusem podle břehu řeky. Algimu připadalo, že po takřka neznatelné stezce kopírují tok řeky. Ale za chvíli se odchýlili a vběhli do pralesa. Pod korunami vysokých kmenů se běželo mnohem líp, než v hustém pobřežním podrostu. Vojáci zrychlili.
„Děte někam, to nás chcete uštvat?,“ supěl Algi.
„Za chvíli budeme na pozici, Pane,“ funěl Elf. Vojáci toho evidentně měli taky dost.
Doběhli na malou mýtinku vzniknuvší pádem některého z gigantických stromů. Něčí pilné ruce nedovolily nové vegetaci, aby toho místo obsadila.
„Jsme tady první,“ oddychoval Elf a jeho vojáci se tvářili spokojeně.
„Oni nás štvali jak divou zvěř jenom kvůli tomu, že jsme někde dřív,“ vrčel Algi a předkloněný, s rukama opřenýma o kolena se snažil popadnout dech.
„Součást výcviku,“ šklebila se Elvian.
Za chvíli na paseku doběhli čtyři Elfové a Elly.
Doběhnuvší velitel pochvalně kývl na svého zástupce a štěkl rozkaz na své vojáky.
Ti padli na zen a každý z nich udělal padesát kliků na prstech. Skupina, která přiběhla s Algim na ně posměšně pokřikovala.
„Už víš, proč jsme tak chvátali?,“ otočila se Elvian na Algiho.
„Ahoj Elly, dobrý?,“ zeptal se Algi přišedší Elfky.
„Jo dobrý, pohoda, akorát jsme Alring ví proč, celou cestu běželi jako šílenci,“ funěla Elly.
„Kvůli tomuhle,“ ukázal hlavou Algi na cvičící vojáky.
„Aha. A já je zdržovala, protože jsem nevěděla, kam se tak ženou. Podrž mi věci,“ podala Elly Algimu štít, luk a meč.
Zalehla na zem a vystřihla padesát kliků. Pak udělala ještě deset kliků na jedné ruce.
Elfové na ni mlčky zírali.
„Nejsou na něco takového zvyklí,“ zabručela Elvian.
Elly vstala a šla si k Algimu pro svou výzbroj. Velitel mlčky pokynul hlavou, tři muži se oddělili od skupiny, předešli Elly a podělili se o její věci.
Pak se velitel postavil do čela skupiny a vyrazili volným pochodovým krokem na další cestu.
„Kdyby mi ty věci nechal, padla bych na hubu během dvacet kroků. Natáhla jsem si dost hnusně sval na ruce,“ zašeptala Elly Algimu.
„Nojo, když ty blbneš jak mladej zobák. Uvědom si, že už nějakej tejden nejsi v přijímači,“ ušklíbl se Algi.
„Víš kulový, jak a proč se mezi Elfy machruje! Věř starýmu vojákovi. Mimoto mu asi připadám mnohem nebezpečnější než vy dva, takže mě pro jistotu odzbrojil,“ usmála se Elly.
Algi se překvapeně zastavil.
Cesta pralesem totiž náhle skončila a před nimi se objevily bílé budovy Základny.