ntermezzo…

Elvian v polospánku zaregistrovala odchod Elly, ale dřímala dál. Udržet otevřený Portál jí včera vzalo hodně sil, a tak se snažila využít každý okamžik k odpočinku. Hlavou jí běželo, jestli to třeba nebylo proto, že cíl Portálu byl tak daleko. Nikdy si nepomyslela, že se tu znovu objeví. A ještě k tomu jedním transferem.

Jestli se ani ona, ani Algi nemýlí, tak překlenutí padesáti milionů let si může zapsat jako svůj osobní rekord. Ale asi se nemá čím chlubit, protože Temný, jehož otevřeného Portálu využila, ho otevřel bez zjevné námahy a – Elvian se usmála – pod tlakem událostí. Ale zase na druhou stranu, někdo mu určitě pomáhal. Temný, kterého na pobřeží zabila, patřil do vedení týmu šlechtících Temné Elfy. Tihle bývali vždycky někým jištěni. Smůla ovšem je, když tomu jištění selžou nervy a zdrhne. Nový úsměv prokmitl Elvianinou tváří. Algi sice její metody likvidace protivníků příliž neschvaloval, ale občas byly velmi užitečné. Včera kupříkladu poněkud vystrašily osobního strážce Temných tak, že byl tak laskav a nechal jí k dipozici otevřený Portál. Ano, její metody byly obvykle účinné.

Elvian si je promítla na spícího Algiho a přemítala, co by se s ním dalo udělat. Algi byl silný a plný vitality. Vydržel by dlouho, než by vypustil duši.

Ze přemítání ji probudilo Algiho zakašlání.

Otevřela oči.

Algi na ni zíral z bezprostřední blízkosti. Vyděsilo ji to. Vůbec si nevšimla, že se probudil a přesunul k ní. Jeho ledový pohled se jí propaloval skrz naskrz.

Strach jí ochromoval a začala se chvět. Algi natáhl ruku, palec jí položil na tvář a zbylými prsty jí podepřel týl. Prostředníček se opřel o první vystupující obratel.

Elvian zbledla.

Pak Algi ruku stáhl, sklopil oči a vrátil se do rozsochy, kde měl svoje věci. Posbíral je a seskočil ze stromu dolů.

Mechanicky sebrala svoje zbraně visící na větvi a mátožně, po paměti seskočila za ním.

Algi ji chytil do náruče a přitiskl k sobě.

Sklopila oči a vší silou se snažila soustředit na šněrování Algiho haleny.

Algi jí zvedl bradu a donutil ji, aby se mu znova podívala do očí. Chvíli těkala pohledem po jeho tváři, ale pak kapitulovala.

Vjel jí rukou pod halenu.

Stála strnule jako socha.

Cítila, jak jí jede nehtem palce po páteři od onoho vystupujícího obratle až dolů.

Hrůza se začala měnit v chvění toužícího těla. Jako když led dopadne na kámen rozžhavený ohněm.

„Nerozumím ti. Nikdy ti neporozumím, má Paní,“ zašeptal jí do ucha.

„…rozumíš mi úplně dokonale. Můj Pane…“ mihlo se jí hlavou tak rychle, že si toho Algi nevšiml.

„Ty jseš tady doma, viď?“

„Ano.“

„Já si to myslel. Skočit naslepo do Portálu a během skoku změnit cílové souřadnice, to může jenom ten, kdo je má hluboko zakódované.“

Pak ji pustil a podíval se směrem, kterým odešla Elly.

„Elly asi něco našla,“ řekl.

Elvian zavřela oči, s námahou ukáznila svou roztěkanou a vyděšenou mysl. Pak začala ve svých myšlenkách hledat Elly.

Vnímala vůni trávy zahřívané probouzejícím se sluncem, prach, štěbetání drobných ptáků, přeběhnutí jakéhosi malého hlodavce.

Teď! A znovu!

„Někdo tam je. A směřuje k nám,“ otevřela oči.

„Vypadneme odsud. Zmizíme do bažin, kde jsi byla poprvé. Tady ve stepi nás mají jako na dlani.“

Rozeběhla se a Algi běžel za ní.

Teprve teď se přestala chvět. Ucítila, jak jí chladný stepní vzduch proniká do plic, jak se svaly namáhají, aby ji poponesly o další skok kupředu.

Někde hluboko uvnitř, tam, kam svými myšlenkami nikdy Algi nevstoupil, prokmitla myšlenka jako hřejivý plamínek svíčky.

„…asi by mě nezabil, když jsem jeho Paní… a já… já bych ho asi taky nikdy nemohla zabít…

asi…“

Co se může skrývat za těmi ‚asi‘?

Přidala do kroku. Ti, jichž si všimla Elly, už museli být u stromů, kde přenocovali a za chvíli poběží za nimi.

Zpředu ucítila pach dravce. Nebyl to ostrý zápach kočkovitých šelem, ale těžký psí pach. Nechtělo se jí uhýbat stranou. Psi většinou dospávají úspěšný noční lov a teď ráno nebudou moc čiperní. Snad je nechají na pokoji.

Zakličkovala mezi gigantickými trsy stepní trávy a vyběhla na malou písečnou plochu.

A zůstala stát, jako by narazila do zdi. Před ní se ropzvalovala smečka zvířat, které jako by vypadly z delirického snu.

Vypadalo to jako obrovský pes křížený s medvědem. Tlamu to mělo psí. Tesáky, trčící z otevřené tlamy, byly dlouhé jak Elvianina dlaň s prsty. Zavalité tělo jí připomínalo medvěda. Ploché tlapy, vyzbrojené dlouhými drápy, byly rovněž medvědí. Vůdčí zvíře smečky zvedlo hlavu a podezřívavě je pozorovalo.

„U Alringovy chlupatý prdele! Běž! Běž!“ zasyčel Algi.

Přes písčinu proběhli takovou rychlostí, že se kolem smečky mihli jako stín a dřímající zvířata si jich nijak zvlášť nevšimla.

„Chvilku počkáme,“ zavelela Elvian po několika skocích.

Algi na ni pohlédl přimhouřenýma očima, jak se snažil z její mysli vyčíst, co má za lubem.

Elvian stála nehnutě a pečlivě naslouchala zvukům ze směru, odkud přiběhli.

Algi se také zaposlouchal, ale slyšel jen monotónní šumění trávy. Zavrtěl hlavou, ale spořádaně čekal.

Elvian pomalu sundala luk ze zad, vytáhla šíp z toulce a znovu ztuhla v naslouchání jako bronzová socha.

Pak bleskurychle nasadila šíp, zamířila kamsi do travin a vystřelila.

„Běžíme,“ sykla na Algiho a zmizela v travinách.

Odkudsi zezadu se ozvalo zaječení okamžitě následované zařváním šelmy.

Algi na víc nečekal a rozeběhl se za Elvian.

Za ním se ozýval řev lovících Amphycionů a výkřiky hrůzy jejich kořisti.

„Elvian, ty jsi maniak,“ supěl Algi.

„Viď?“ stepí se rozezněl její veselý smích.

Letěla vpřed jako jeden z jejích šípů a Algi napínal síly, aby jí stačil.

Mlčel, ale starost mu dělalo sílící dunění, které se ozývalo zpředu.

Pak Elvian náhle zastavila a rozeběhnutý Algi měl co dělat, aby do ní nenarazil.

Před nimi se otevřel pohled na obrovský katarakt. Miliony litrů vody se tu valily přes balvany a řev přehlušoval všechny okolní zvuky.

„Tohle je ta tvoje bažina?,“ zařval Algi do kakofonie zvuků.

Elvian zavrtěla hlavou a ukázala na Algiho.

Ten jenom zavrtěl hlavou a začal se kolem sebe pečlivě rozhlížet.

Najednou se zarazil. Chvíli zamyšleně zíral kamsi do proudu.

Když už do něj chtěla Elvian šťouchnout, aby se pohnul, náhle pokynul rukou a vydal se k obrovskému balvanu, přes který se řítíla masa zpěněné vody. Brodil se naprosto jistě vodními víry a najednou Elvian zmizel z očí. Jako by ho spláchla vlna.

Okamžik zazmatkovala, ale pak se vydala po jeho stopách. Naprosto nechápala, jak ve vířící vodní tříšti mohl vidět cokoli pod svýma nohama, ale cesta, kterou vybral, byla schůdná. Před vodní clonou se zastavila, nadechla se, zavřela oči a udělala krok dopředu.

Na hlavu jí dopadla ohromná tíha řítící se vody, ale Elvian kráčela vpřed dál, až ji zachytila Algiho ruka a přitáhla ji k sobě.

Elvian otevřela oči.

Stáli ve vzduchové kapse, která se vytvořila pod převislým balvanem. Od světa venku byli odděleni jiskřící vodní oponou.

„…nejsem si jista, jestli je to dobrý nápad, skrývat se zrovna taky…“ poslala Elvian svoji myšlenku Algimu.

„…to nebyl můj nápad…“ ucítila Algiho odpověď.

Elvian se zachvěla a přitiskla se k Algimu.

Něco jí opatrně tápalo v mysli a cosi hledalo. To nebylo vtíravé. Spíš jí To připomínalo trpělivého archiváře, který ví, co hledá a ví, že to tady někde musí být.

Ale co???

Rychle si přehrávala v paměti do minulosti všechno, co bylo jen trochu zajímavé, aby To našlo, co hledá.

Namátkou přebíhala bitvy, ale to nebylo ono. Město Siattah? Taky ne. Země Hel? Také ne… Hlavou se jí mihla vzpomínka na obrovský vulkán, v jehož stínu země Hel byla.

Škubla sebou, zavřela křečovitě oči a chytila se za hlavu.

Archivář našel, co hledal.

V myšlenkách se jí přehrával každý otřes půdy, každý výron plynů, viděla znovu všechny pozůstatky předchozích výbuchů i závěrečnou mohutnou explozi stratovulkánu ničící sebe, i vše kolem.

Konečně se její mysl oprostila od zvědavého vetřelce.

Zase slyšela šum padající vody, viděla zářivou vodní oponu, cítila pach mokrých mechů a vnímala vodní aerosol dopadající na její kůži.

„U Alringa, co to bylo…“ vydechla.

Algi neodpovídal. Seděl zhroucený ve vodě a s jeho bezvládnými prsty si pohrával vodní proud.

„Můj Pane?“

Klekla k němu a zatřásla s ním.

Nic.

Ověřila si, že dýchá a začala ho krátkými ostrými údery fackovat.

Po chvíli přestala a pozorně se zadívala Algimu do obličeje.

Oční víčka se mu začala chvět a dech se prohloubil.

„Můj Pane! Probuď se! Vstávej!“

Algi otevřel oči a dezorientovaně na ni zíral.

„Co to ksakru bylo?“

„Nevím, můj Pane. Ale už je to pryč. Jsem ráda, že jsi zpátky. Měla jsem o tebe strach,“ odpověděla šťastně Elvian.

„Má Paní,“ přitiskl na rty její dlaň.

Tělem jí prolétl vír pocitů.

„Vypadneme odsud, nějak se mi to tu nelíbí,“ řekl už svým obvyklým hlasem.

Vstal, strčil hlavu do jiskřící vodní stěny. Pak pokynul rukou a zmizel.

Vykročila za ním.