A nebo něco ještě mnohem horšího…

Kolem Elvian se rozprostíral hluboký bažinatý prales.

Vzdušné kořeny gigantických tisovců vytvářely podivná sloupoví zrcadlící se v zelenavé hladině bažiny. Shora visely liány, z uschlých větví vlály kusy mechů, v drtí naplněných proláklinách kvetly nádherné orchideje. Uvnitř květů sídlili překrásně zbarvení brouci.

Prodírala se bažinou zarostlou tisovci a sabalovými palmami. Na každém volném místě se ke světlu draly malé cypřišky, stinná místa obsazovaly kapradiny a mechorosty. Okouzleně kráčela tímto tropickým rájem a žasla nad ohromujícím množstvím druhů a forem flóry, který jen vzdáleně připomínal rostlinstvo její doby.

Pozorně si prohlížela rostliny, které jí byly povědomé. Měla pocit, že jsou poněkud primitivnější, než ty, které znala, ale třeba u kapradin, mechorostů a dalších jednodušších forem byly rozdíly zanedbatelné. Snažila se vydolovat z paměti, co měla uloženo o historii, ale moc toho nebylo.

Dumala a takřka přestala dávat pozor na cestu. Přebíhala zrovna padlý kmen gigantického tisovce, když si všimla drobného zavlnění hladiny v místě, kde se kmen nořil do vody.

Zastavila se a pečlivě se zahleděla na hladinu. Mezi pohupujícím se vodním rostlinstvem cosi plulo. Vypadalo to jako dlouhá hnijící kláda.

A pomalu se to přibližovalo.

Zpozorněla.

Ta věc se náhle vymrštila z vody a těsně před uskočivší Elvian se slyšitelným cvaknutím sklaply čelisti ohromného krokodýla.

Ráj ukázal, že není až tak úplně rájem.

Elvian ještě kusek couvla a takřka splynula s pahýlem silné větve trčící k obloze jako uschlý pařát.

Krokodýl chvíli žlutýma očima pozoroval kmen, na němž se nacházela. Po nekonečně dlouhé době vyhodnotil marnost svého počínání a vklouzl zpět pod hladinu.

Elvian se vrátila k vývratu a mnohem pečlivěji se snažila vybrat další cestu. V dálce před ní se z oparu, vznášejícího se nad bažinou, vynořovala pevná země. Ale hladina jezírek se každou chvíli zčeřila vlnkami a ona neměla nejmenší zájem, jestli je pod hladinou ukryt pouhý obojživelník, či želva, nebo příslušník nějakého zubatého bratrstva.

Ještě chvíli dumala, pak se nadechla, tasila meč a rozeběhla se po kmeni. V okamžiku, kdy šlápla do vody, vymrštila se a doskočila na další padlý kmen, pak přeskočila přes několik drnů. Poslední se jí propadl pod nohou.

Setrvačnost jí hodila kupředu. Bolestivě se udeřila o kořen, vyčnívající nad hladinu a plácla sebou do vody jak široká, tak dlouhá.

Rychle se snažila najít pod nohama pevnou zem.

Měla štěstí. Na dně byl písečný jesep.

Voda všude kolem se rozčeřila drobnými vlnkami.

Prodírala se vodou k dalšímu padlému kmeni a bez rozmýšlení na něj vyskočila.

Rukou jentaktak stihla ucuknout před obřím hmyzem připomínajícím štíra. Zrovna přesáhla na větev, aby nabrala rovnováhu, když se kmen otřásl nárazem obrovitého krokodýlího těla.

Poslepu ťala za sebe.

Zásah!

Voda v laguně se začala vařit kolem zmítajícího se plazího těla.

Měla na okamžik dojem, že bahnitá půda všude kolem ní obživla. Desítky krokodýlů se ze všech stran hnaly k místu kanibalských hodů.

Přeťala vejpůl jeden mladý exemplář, který se drápal na ní na kmen a zhuseně shodila jeho zbytky do vody, kde se o něj začali rvát jeho bývalí druzi.

Přehlédla situaci a vydala se opatrně po kmeni pryč od běsnících krokodýlů, aby byla z dosahu dřív, než některého z obrů napadne, že stačí mávnout ocasem po kmeni, aby měl chutný zákusek.

Vrátila meč zpátky do pochvy, přitáhla volné řemínky.

Pak zašlápla pavouka velkého jako dlaň a vyrazila kupředu.

Vypnula logické uvažování a plně přenechala řízení svých svalů první signální soustavě.

Jako by odněkud shora se sledovala, jak skáče po padlých kmenech, šplhá po liánách, přeskakuje ze stromu na strom a přebíhá po ostrůvcích.

Náhle si uvědomila, že už chvíli běží po pevné zemi.

Zastavila se.

Stála v jehličnatém lesíku a kolem ní omamně voněla pryskyřice. Pečlivě prohlédla terén, jestli na ní nečíhá nějaké nepříjemné překvapení. Vyplašila několik štírů a obří stonožku, skrývající se pod vrstvou detritu. Odmetla pro jistotu vrstvu jehličí až na holou zem a usedla.

Kolem ní tiše šuměl les, aromatická vůně omamovala a unavená Elvian po chvíli usnula.

Stromy nad ní rozprostřely listy, a keře na okraji lesíka, do té doby mírumilovně splihlé v poledním vedru zvedly své pichlavé větve a vytvořily neprostupnou houštinu.

Probudila se v noci. Stromy nad ní dál tiše šuměly. Odkudsi z dálky se ozývalo vytí šakala. Pak se ozval řev něčeho, co neznala. Rychle se rozhlédla, vybrala si nejsilnější strom v lesíku a rychle na něj vyšplhala. Pohodlně se uvelebila v rozsoše větve vysoko nad vrcholky ostatních stromů. Zcela určitě seděla na mateřském stromě tohoto lesíku a všechny ostatní stromy kolem byli potomky tohle velikána. Rozhlížela se kolem sebe. Pohled na oblohu jí napověděl, že je na severní polokouli, ale některá souhvězdí byla posunutá a části oblohy byly docela cizí. Přemítala nad tím, jak daleko může být v minulosti a zda ji Algi s Elly dokážou v tomhle světě najít. Možná se nejdříve trochu porozhlédne a zkusí najít toho parchanta, který má celou věc na svědomí.

Ale pak si uvědomila, kolik nebezpečí číhá v tomto tropickém ráji.

Řev a jakési poštěkávání, které se ozývalo po savaně z různých míst, naznačovalo, že se kolem potulují smečky jakýchsi dravců. Bez luku a toulce plného šípů si sama připadala bezmocná. Snadno by ji dostala i smečka pseudovlků, natož pak něco většího. A určitě se tu potulovali i ti zatracení ptáci. Kde jinde by je Temní mohli lovit, než tady.

Chvíli zamyšleně pozorovala zelenavé záblesky očí jakési šelmy, kroužící kolem lesíka.

Rozhodla se.

Přivolá sem Algiho s Elly. Hned teď.