| Zimní sezóna začíná… (1.11.2011) zima se blíží mílovými kroky a je třeba se připravit i oblasti dopravní. Tedy přezout auto. Činil jsem tak včera, neboť se protrhala mlha, bylo krásně, až přenádherně a mě nezábly ruce na šroubech. Vyheveroval jsem si auto a jal se měnit kola. V Betyně vzbudilo zájem to, že se mohla v přístěnku dostat na místa doposud nepročmuchaná a mohla hledat myše. Pepák, věren své povaze, chvíli čenichal kolem mě, jestli výměna kol není nějaký specielní zábavný pořad pro psy. Pak se poněkud vzdálil a trčel uprostřed dvora v postoji zadumaného strážce majáku. Sundal jsem první kolo, nechal jsem ho ležet na dvoře a šel jsem pro zimní. Jdu zpátky a to odložené kolo mi připadalo poněkud mokré. Podezřívavě jsem pohlédl na Pepáka, ale ten furt trčel na fleku a civěl do blba. Vyněnil jsem druhé kolo, pak třetí a jdu si pro čtvrté. Cestou zpátky jsem kouknul na hromádku kol s letními pneumatikami. Všechny byly mokré. Pepák stále trčel uprostřed dvora a civěl kamsi k obloze. Přidal jsem na hromadu i čtvrté kolo a šel jsem k autu, abych namontoval poslední zimní. Maně jsem se ohlédl k hromádce těch letních a co myslíte? Ano. I to poslední bylo mokré. A Pepák se pořád procházel v bezpečné vzdálenosti po dvoře a pořád se tvářil jako by nic. Když nad tím tak dumám, ten pes se během několika vteřin dokázal přesunout o deset metrů, zvednout nožičku, ochcat kýženou pneumatiku, dát nožičku dolů, přesunout se o těch deset metrů zpátky a zaujmout pozici výše zmíněného zadumaného strážce majáku. Já bych to nedokázal. Jasně, mám proti Pepákovi jistý handicap v prádle a zipu na montérkách, ale i tak to byl obdivuhodný výkon. Když jsem na něj na zařval sugestivní otázku: „Kerý hovado to tu ochcalo?“, Pepák hbitě přiběhl, očuchal pneumatiky a s úžasem se na mě zahleděl. Domnívám se, že ochcávací maniak Boďák, dejž mu pámbu věčnou slávu, má zdatného nástupce a může klidně spát. |
| Lovecký pes… (25.10.2011) jak jsem již několikrát nanesl, Betyna je lovecký pes. O tom není sporu. Zrovna tak není sporu o tom, že Pepák lovecký pes není. Že je to poťouchlý kašpar. Ale hezky popořadě… Betyna zuřivě čmuchala u hromady naštípaného dříví už druhý den a jevila tendenci provádět ve dřevě výkopové práce, eventuelně se nechat zasypat při výkonu povolání. Protože jsem stejně chtěl dřevo uklidit pod střechu, chopil jsem se ruče práce. Nutno konstatovat, že práce to byla dost náročná. Pod nohama se mi pletl jeden pes, který strkal frňák do kdejaké škvíry mezi špalky a okolo vesele skákal druhý pes, o kterém mi v mysli hlodá temné podezření, že je úplně retardovaný. Neboť ten blb hopsá přesně v prostoru, kudy hážu dřeva do kolečka. Dostal už jednu řachu polenem, ale když si ověřil, že to poleno, které ho praštilo, leží neškodně na zemi a nejeví snahu vyskočit a praštit ho znova, hopsá vedle kolečka dál. I když jsem ho vzal do náruče a poponesl ho stranou, stejně se ten zmetek obratem vrátil. Pak jsem konečně přemístil poslední špalek a Betyna se dostala ke středobodu svého vesmíru. Vrhla se do hrabání těsně u stěny kůlny a ejhle! Vykopala hnizdo mladejch potkanů. Co se dělo pak, to jsem jenom překvapeně čučel. Všech sedm potkanů zakousla a srovnala si je do řady hezky vedle sebe. A když se nějaký pohnul, zakousla ho znova. Pak zkontrolovala jestli ještě nějaký neunikl jejímu bystrému oku, a spokojeně odkráčela, nechávávajíc úklid úlovku zcela v mé režii. Schválně jestli uhodnete, co dělal Pepák? Správně. Celou tu dobu stál v pozadí a tvářil se naprosto nechápavě. Skoro bych napsal, že se tvářil jako blbec. Ale nebyla to pravda. To byly jenom mimikry, když čekal na svoji hvězdnou chvíli. A ta za chvíli přišla. Páníčkovy útroby zahlásily, že je třeba meditační pauzy v kadibudce. Otevřel jsem dveře budky a jak tak otvírám, všiml jsem si, že vedle v přístavku je lopata opřena nějak prapodivně, že by mohla spadnout a něco rozbít. Čtyři kroky do přístavku, narovnat lopatu a čtyři kroky zpátky. Jářku, trvalo to deset vteřin, maximálně patnáct. Bohužel to byla naprosto dostatečná doba, aby Pepák, flegmaticky lelkující uprostřed dvora, vběhl do kadibudky, ukradl roli toaleťáku a na dvoře ji rozškubal na kousky. To dokáže tak dožrat, že potřeba meditační pauzy je odsunuta doslova do pozadí. Běháte po dvoře a snažíte se toho hajzla nakopnout. Skončí to samozřejmě tak, že pes na vás udiveně čučí z trsu kopřiv, kam za ním nemůžete a potřeba meditace se začne hlásit opravdu neodbytně. Dojdete si pro novou roličku do komory, usednete a začnete meditovat nad stavem dnešního světa. A hle! Nějaký frňák se snaží otevřít dveře kadibudky, neboť uvnitř větří novou roličku toaleťáku. No nezabili byste ho? |
| Nový prvek ve zdrhání… (25.07.2011) Pepák obohatil doposud prostý úkon zdrhání o zcela nový prvek. Možná je to malý krok pro Pepáka a úžasný skok pro pesstvo, ale… Začalo to nenápadně. Ohákl jsem se do svátečního, vyšel na dvůr, seřval preventivně psy a když jsem si ověřil, že sedí před domovními dvěřmi a čučí jak péra z gauče, otevřel jsem vrata, sedl do auta a vyjel ven. No a jak si světaznalý čtenář domyslí – když jsem z auta vylezl, abych zavřel vrata, bylo na dvoře a v přilehlé části vesmíru psí vakuum. Následující děj jsem již popisoval níže, takže se nebudu opakovat a nakvačím přímo k závěru. Betyna přišla domů sama a Pepák v lese osaměl. Předtím vždycky lítal po lese tak dlouho, až Betynu našel a spolu šli domů. Teď byl v lese sám. Když mě zahlédl, hodlal se okamžitě zdekovat, aby mohl Betynu hledat dál, ale skočil jsem po něm a přidržel jsem ho. Nebyl to dobrý nápad. Ten blbec si lehnul a pomocí pasivní resistence začal demonstrovat nesouhlas s mými pokyny k transferu domů. Jestli oknem koukal na televizi na členy hnutí Děti zelené duhy, přivázané k šumavským, kůrovcem prožraným smrkům, fakt nevím. Ale dělal to samé. Já jsem začal dělat to samé, co dělaly na Šumavě represivní orgány. Čapnul jsem ho za tlapy a táhnul jsem ho po zádech z lesa ven. Abych vám pravdu řekl, cestou mi blesklo mockrát hlavou, proč jsem si tehdá v útulku nevybral místo tohohle hovada, které jako štěně měří natažené metr a půl a váží víc jak pytel cementu, nějakého bišonka, nebo westíka. Táhnul jsem to hovado mokrou trávou a připadal jsem si jak burlak na Volze. Konečně jsem se dostal na dohled cesty k domu, kde stála děvenka moje starostlivá, takže ji Pepák uviděl. Ona na něj zavolala, Pepák se zamyslel, postavil se na ty svoje zatracený haxny a rozeběhl se domů. No a já pajdal za ním. Smrděl jsem jak rozpáranej herec, špinavej jsem byl jak prase, takže mi nezbylo než se svlíknout, umýt, oblíknout do čistého a se zpožděním tří hodin vyrazit do víru velkoměsta. Pruský král Bedřich Veliký prý kdysi pravil: „Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“. Podle mě se mu o psy buď někdo staral a on, ač král, nevěděl „Was is den los“, nebo kvasil v hoštěnici a byl značně společensky unaven, když pronesl tento výrok. Ale třeba je to právě ta položka na vahách Osudu, kterou se prostý člověk liší od krále. Kdo ví… |
| A do čtvrtice… (10.07.2011) Připravil jsem si staré papíry, abych je mohl odvézt do kontejneru. Hezky jsem je našlapal do velké krabice, krabici jsem umístil v garáži do výšky asi metr a půl, neboť jsem si byl vědom Pepákova nevšedního zájmu o tuto prostoru. A pak jsem já, duše prostá, odešel na hodinu do lesa. Vrátil jsem se na dvůr pokrytý útržky papíru, po němž lítal Pepák s kusem novin v tlamě jako pošuk. Při rekonstrukci trestného činu jsem zjistil, že ten pes je dlouhej právě metr a půl a když potřebuje, vyskočí ještě dobrého půl metru do vzduchu. Takže ukládat předměty do výšky metr a půl už vůbec, ale vůbec není bezpečné. A to je Pepák roční štěně. Kdyby byl dočervena a pokrytý nepravidelnou bílou síťovinou, vážně bych uvažoval nad tím, že se jeho matka, čůza jedna nemravná, spustila s žirafákem. Ach, jo… |
| Do třetice všeho možného… (6.07.2011) Pes, je-li doma sám, nudí se. Denis, blahé paměti, když se nudil, usnul. Tedy mezi námi, on usnul i když se nenudil. Ale v podstatě většinou spal. Body když se nudil, podhrabal plot a šel na vycházku. Betyna, když se nudí, kope na dvoře jámy. A Pepák ji, jak se zdá napodobuje. Takže jsem přijel k večeru domů, odklidil výtrusy, které ti dva činorodě nakupili hned k vratům a šel jsem obejít barák, abych zjistil, proč se Betyna okamžitě zdekovala za barák a proč na mě Pepák čučí z bezpečného úkrytu za trsem kopřiv. No, bylo toho docela dost. U stěny domu mám srovnané dřevo. A o něj opřené tabule plechu. Šikmo opřené. A Betyna měla pocit, že pod tím plechem je ukrytá lovná zvěř. Takže tam za odpoledne vykopala jámu dlouhou asi metr a půl a dobrých dvacet centimetrů hlubokou. Pepa mi ukradl pixlu s brzdovou kapalinou, užvejkal uzávěr a vylil ji na dvůr. Tedy alespoň doufám, že ji vylil a nevypil. Zatím vypadá poměrně čile a žádné gastroinerciální problémy nemá. A nakonec jsem zjistil, že si z garáže přinesl ven olejničku a usilovným žvejkáním z ní do trávníku vyžvejkal veškerý olej. Řeknu vám, že se úplně bojím odjet, protože moje fantazie ani nedokáže obsáhnout, co ty dvě hovada dokážou za odpoledne vymyslet a realizovat. |
| A taky psi prchací, aneb to to trvalo než se naučili zdrhat… (30.07.2011) To se takhle ráno po celonočním dešti chystáte do města. Hospodář si oblékne košulku z jemného plátna, vyšívanou na náramcích s rukávy naškrobenými, naskládanými do záhybů a na tvrdo nažehlenými. Navleče světle žluté koženice nad kolena. Na nohy natáhne modré punčochy a přes ně vysoké kožené boty naleštěné. Přes plece přehodí kordulu, úzkou stužkou zaváže, na hlavu nasadí klobouk s nízkým kulatým dénkem, úzkou krempou, asi 4 cm širokou, zdviženou a na obvodu obšitou úzkou sametovou paspulkou. Pak nasedne na kozlík. Čeledín otevře vrata statku, hospodář práskne bičem a hnědáci se rozeběhnou cestou k městu. Kecám… Proběhly revoluce, evoluce, poluce a svět je někde jinde…. Člověk si oblékne tričko s nápisem, natáhne rifle, nazuje plobotky, srovná všech šest vlasů hezky vedle sebe, takže to vypadá, že jich má sedm a za šera z dálky se zdá, že má plně zalesněnou hlavu. Pak sedne to auta a otočí klíčkem. Nějak tomu chybí ta poezie. Ale nejlepší přítel člověka se stará, aby jisté kouzlo při odjezdu nevymizelo. Kupříkladu vycouvám z vrat na cestu a jdu tyto zavřít. A jen tak mimochodem kouknu k lesu a zmocní se mě neodbytný pocit, jako bych viděl černý ocas, vlající jako fábor, mizet mezi stromky. Letmým pohledem na dvůr zjišťuji, že je naprosto pesoprázdný, i když v okamžiku sedání do auta stáli dva čoklové u baráku a otráveně na mě koukali. Takže vylezu z auta, po chvíli zbytečného hulákání: „Betyno! Pepáku!!! Domů!!!!“ zamknu auto, zamknu vrata a jdu do lesa hledat psy. Jak jsem rozzuřenej, jdu samozřejmě v polobotkách a v riflích. Během pěti minut jsou polobotky od bahna a kalhoty ke kolenům mokré. Psi samozřejmě nikde. Až dole u potoka přiběhne Pepák mokrej jak chaluha, pantomomicky mi naznačí, že se mu ztratila Betyna a zase zmizí v houští, aby ji našel. To už jsem vyzuřený, akorát si tiše mumlám maďarské a východoslovenské vulgarismy, jak mě utkvěly v paměti z časů základní vojenské služby. A jdu domů. Přezout se do gumáků a lesního oděvu. Neboť časy prchajícího Boďáka se, jak se zdá, vrátily. Nebylo to tak hrozné. Betyna s Pepákem se vynořili z rákosí u rybníka a dělali že jsou rádi, že mě našli, když jsem jim jako rošťák utekl do lesa. Zabít je málo, parchanty! To Budulín, blahé paměti, měl revír mnohem větší. Tak dva, tři kilometry člověk musel naběhat, než toho blba našel. Cožpak v létě to šlo, ale když si vzpomenu, jak jsem ho hledal v půl metru vysoké sněhové pokrývce, ještě teď mě bolí nohy. Odemykám vrata, odemykám barák, jdu se převléknout do civilu, vyčesat z hlavy jehličí, pavouky a tesaříky, zase pozamykám a vyrážím směr Město. Akorát nejedu v osm, jak jsem měl naplánováno, ale v deset. Co by psi pro páníčka neudělali, žejo? |
| Pes honicí a pes čumicí… (10.07.2011) Betyna je pes honicí a lovecký. Někdo z jejích předků byl dobrman a někdo nějaké lovecké plemeno. Když vidí zvíře a ví, že na něj nemůže (tím samozřejmě nemyslí situaci, kdy je na vodítku, neboť se toto snaží buď přervat, nebo urvat i s rukou páníčka), tedy když vidí zvíře a nemůže na něj, vystavuje jako pointr. A když vidí zvíře a může na něj, pak ho uloví. Dnes ráno jsem se vyhrabal z baráku a koukám, že na prahu boudy leží zakousnutý ulovený potkan. Betyna si nebyla úplně jistá, jaký mám názor na lov potkanů, takže se pro jistotu někam zdekovala. Svým způsobem má pravdu. Ona totiž při lovu zvěře provádí výkopové práce na naprosto neuvěřitelných místech, čímž mě uvádí v šílenství. Pepák byl v klidu. On lovecký pes není a zvěřina, pokud není patřičně upravena a dodána do jeho kastrolu, ho nikterak nezajímá. Očumoval, jak jdu pro lopatu – to lehce znervózněl a přesunul se mimo poloměr dosahu, pak už zase otráveně čuměl, jak odnáším potkana. Měl totiž snahu proklouznout vraty a doběhnout si pro shnilou bramboru, či jinou delikatesu na kompost, což jsem mu zatrhl. Teď se zabývám výzkumem, jak Pepáka donutit, aby štěkal na cizí lidi. On prostě jen stojí a čumí, zatímco Betyna dělá veškerou hlídací práci. A přitom on štěkat umí. Když si Bertyna nechce hrát, štěká na ní tak hlasitě, že by to vedlestojícímu člověku urvalo vršek hlavy. Nebo když má hlad, dokáže pod oknem ječet tak hnusně, že mi vyskakují plomby ze zubů. Ale na cizí lidi prostě neštěká. Kojím se nadějí, že až vyroste, bude něco jako kavkazák, kterej neštěká, ale rovnou trhá. Pak si uvědomím, že dugong neboli kapustňák, kterého jsem pozoroval v sydneyském akváriu, koukal chytřeji, a propadnu depresi. Uvidíme, co nám čas přinese. |
| Když už je řeč o myslivcích… (29.06.2011) Betyna najednou vystartovala k vratům a začala hulákat, jak domovnice přes auslág. To je neklamná známka toho, že se blíží pes. Kolem baráku choděj dva. Jeden je bílo – hnědo – černej flekatej podvraťák, který už jako štěně dožíral nebožtíky Budulína s Denisem. Druhý je ohromný vlčák, který si Betyny buď vůbec nevšímá, nebo udělá krok k vratům, ale pak se zase vrátí na cestu s výrazem, že mu ta uječená čúza za to nestojí. Tohle ovšem byla novinka. Kamarád Jirka kráčel s úžasně roztomilým štěňátkem. Vlasta Burian tomu myslím ve hvězdné scéně filmu „Nezlobte dědečka“ říkal Honitzen Passage, neboli Honicn pesič. Zkrátka to byla malá holka od nějakého hrubosrstého loveckého plemene. Tipoval bych něco jako německý drátosrstý ohař. V tom psím řevu bohužel nebylo rozumět slova, takže se budu muset Jirky zeptat ještě jednou, až bude klidněji. Každopádně holka to byla chytrá. Páníček jí zakázal jít blíž k Betyně, takže to zkusila jinak. Lehla si na zem a jako zkušený příslušník přepadového komanda se plížila trávou. No… úplně zkušený zrovna ne. Podcenila výšku podrostu, takže jsme ji bez problémů v té dvoucentimetrové trávě zahlédli. Ale to se časem poddá. Jako myslivecký pes bude mít spoustu příležitostí okoukat všemožné nešvary od svých starších kolegů a bude svého páníčka uvádět do stavů tropického šílenství. Pepák celou tu dobu otráveně stál a koukal do blba. Ale jestli si myslíte, že ten pes je blbej a nad ničím nepřemýšlí, tak to se setsakramentsky mýlíte. Prostě v klidu počkal, až zalezu do baráku a pak mi vykousal díru do nohavice u montérek, které jsem měl přehozené přes branku, aby vyvětraly. |
| Do lesíííčkááá, na čééékanou… (10.06.2011) šel mláádý myslíívec – se pěje v jedné lidové písni. Ty časy jsou už dávno pryč a dnes se chodí na čekanou do řepky. Akorát, že slovo „řepka“ není umělecky příliž využitelná, takže píseň o řepce neznám. I když emoční náboj má řepka značný. A čichový také. A finanční ještě větší. To takhle zamyšleně zírám z okna a dumám nad Heideggerovou ideou Součtveří Země – Nebe – božských – smrtelníků je dějištěm temporální konstituce významů bylo-je-bude. Nepoučený laik by si při povrchním pohledu mohl myslet, že čumím do blba, ale pod povrchem kvasily převratné myšlénky, jak zapomenutý kompot ve špajzu. Najednou jsem měl dojem, že mi kolem baráku projel myslivecký posed. Je to zvláštní, ale v prvním okamžiku mi to vůbec nepřipadalo divné. Pak jsem hupnul k oknu, abych se ujistil, že mé světločivné buňky a následná neuronová síť fungují správně. Bylo to tak. Kolem se přesouval traktor se zapřaženým plochým valníkem, na kterém byl vybudován myslivecký posed. Myslím, že tomu říkají Kazatelna. Dojeli za zatáčku a sjeli na polní cestu. A následně zaparkovali naproti na louce u pole s řepkou. Přišlo mi to poněkud úchylné, protože jediné zvíře, které navzdory péči místního mysliveckého sdružení přežívá, je srna Božena. Letos se po třech letech znovu objevil zajíc Karel a zaječice Jiřka se dvěma potomky. Že by se myslivci chystali upravit stav zvěře zpátky na nulu? Optal jsem se známého myslivce a ten mě vyvedl z omylu. Kazatelna byla nainstalována pro lovce divokých prasat. Prý se prasata s oblibou poflakují v řepkových polích. Jako zuřivý reportér jsem zapracoval a dodávám fotografii akutálního stavu. Vlevo dole je Karel prchající z mé zahrádky, vpravo stojí Božena a v pozadí je myslivecká kazatelna u lánu řepky: |
| Když jedou hasiči… (10.06.2011) když jedou hasiči se sirénou, psiskům to bylo vždycky ukradené. Akorát koukli, co je to zase na silnici za rumrajch a šli si po svém. Ne tak Pepa. Včera jeli hasiči asi někam ke spadlému stromu, nebo k vytopenému sklepu, protože tu přesvištěla průtrž mračen. No a měli k tomu puštěnou sirénu, aby se vědělo, že jedou k případu a né jen tak na vejlet. Hasiči projeli, siréna umlkala v dáli a já z venku slyším zvuk sirény znovu! Vyhlédl jsem z okna a ejhle! Před boudou seděl Pepák a vyl jak siréna, jen se to rozléhalo. Přestal až po tom, co hrdinní požárníci zmizeli za obzorem. Zajímavé je, že sanitky v něm tuhle potřebu nevyvolávají. Nejsa pes, naprosto netuším, co ten pacholek vlastně slyší rozdílného u hasičské sirény. Jsou prostě mnohem složitější věci mezi nebem a zemí, než je lustr. |
| Jak se leze do vody… (31.05.2011) udělalo se teplo, teplíčko a dokonce i páníček se vypravil k rybníku osvěžit své těleso. No a hafáky vzal s sebou, neboť oběti je třeba přinášet každodenně. Za časů Denoušáka a Boďáka to bylo složité. Denis vodu miloval, zejména tu zelenou, plnou vodního moru a řas. V tomto hnusu s chutí plaval a při plavbě ho konzumoval. Aby se mu pak dobře zvracelo. Fuj, ještě teď když si vzpomenu na zvracejícího vlčáka s kožichem plným řas a vodního květu, se mi dělá mdlo. Budulín prozměnu vodu nenáviděl a jsa vhozen do této, vyhledával nejbližšího plavce, na kterého vyšplhal, rozhlížel se z něj jako strážce majáku z ochozu a štěkal na kolemplující. Body tedy vstupoval do vody s krajní obezřetností, jsa hotov k útěku, kdyby hrozilo, že si namočí víc, než zápěstí. Denis vbíhal do vody jako tank a běžel tak dlouho, dokud ho voda nezačala nadnášet. Pak otevřel tlamu a plul s vlajícím jazykem současně chlemtaje. Pepák, ten čučel na vodu jako péro z gauče a nevěděl, co si s ní počít. Betyna také tak. Nu nezbylo páníčkovi, než sejmout z tělesné schránky burnus, pečlivě jej složit na pantofle a ponořit se do vody. Pepák užasl, rozeběhl se, odrazil se všema čtyřma a skočil. Pak začal hrabat prackama a hele! Ono to plavalo dopředu! Rychle vyběhl na břeh. Docválal k páníčkovu burnusu a oklepal se. Nový rozběh, skok, děsný špláchanec, hrabání prackama a ono to plavalo zase! Betyna ovšem jako dáma vstoupila do zakalené vody s mírným znechucením, ale plavala úplně v pohodě. A musím říct, že plave rychleji než já. Ovšem oba dva mají takový dost protivný zvyk. Plavou mi těsně za hlavou. To si takhle plavete prsa a najednou se vás zmocní takový divný pocit, jako by vám na zádech stáli dva psi. Nedá vám to, otočíte se a opravdu! Za levým uchem máte jednoho čokla a za pravým uchem vám plave druhý. A jak se leze z vody? Také zajímavým způsobem. To prostě vylezete z vody, rozhlédnete se, kde má páníček složený burnus a nad ním se oklepete. Pokud máte tlapky od bahna, tak přes něj ještě spokojeně přejdete. Páníček má radost. Běží z vody, mává rukama a vesele na vás něco volá. Ještě lepší ovšem je, najít na břehu někoho suchého. Když se oklepete těsně vedle paničky, jednak tato radostně piští a druhak konečně začne normálně vonět jako pes, takže se za ní mezi ostatními psy nemusíte stydět. |
| Když už je řeč o jídle… (16.05.2011) dovolím si malý úkrok stranou. Betyna je pes lovecký. A občas jde za svým cílem naprosto nekompromisně. Fascinuje jí například dřevěná kadibudka na dvoře, ve které medituji o sepětí s přírodou, problematice vesmíru, interakcích s duchovním světem a dalších problémech, zejména po požití potravin jako je mexická fazolová polévka, hrachová kaše, kotleta plněná olomouckými syrečky. Betyna má pocit, že uvnitř skladuji myše, nebo jinou lovnou zvěř. Proč bych tam koneckonců jinak chodil, žejo? Pepáka kadibudka fascinuje také, ale ze zcela jiných důvodů. Ten jde speciálně po toaletním papíru. Využije vteřinové nepozornosti, šlohne ruličku a lítá kolem baráku s vlajícím hajzlpapírem v tlamě. Děsná sranda. Tedy v případě, že páníček naléhavě nespěchá do oné místnůstky na výše zmíněný intergalaktický summit… Ale to jsem odbočil. Zpět k lovecké problematice. Loni se Betyna pokusila kadiboudu podkopat jak Edmond Dantés hradby pevnosti If. Než jsem na to přišel, zvládla toho docela dost. Zde vidíte hornici Betynu vyhodnocující, zda je jáma dostatečně hluboká a následné bagrování, protože evidentně dost hluboká nebyla. Tohle byl loňský stav. Betyna byla pokárána zvýšeným hlasem, jáma zaházena a pro jistotu přiklopena betonovou dlaždicí. No a letos, když jsem posekal kopřivy a trávu kolem, ejhle, co jsem objevil. Ta čúza se díky maskování rostoucí biomasou stala takřka neviditelnou a v klidu se pokusila prohlodat do kadibudky ze strany. A aby toho nebylo málo, rozebrala zadní stěnu od přístěnku. Koneckonců, podívejte se sami: Jestlipak uhodnete, proč jsou na druhé fotce v pravém roku vyrovnány ty plastové bloky? Ano správně. Protože ta čúza vykopala kráter, aby mohla do přístavku i zezadu, protože zepředu je to otevřené a tudíž se tam dá vlézt moc snadno. Opravdu nevím, jestli je to radost, mít doma takhle činorodého psa. |
| Stravovací návyky… (16.05.2011) Stran těch jiřin… No nedalo mi to a šel jsem se projít na zahradu. Tak nějak pro jistotu. A co nevidím – dvě ohlodané hlízy. Takže do množiny toho, co Pepák sežere, aniž by mu bylo špatně, patří – hlízy jiřin, čajové sáčky včetně cedulky a provázku, brambory, mrkev, pórek, cibule, loňské hrušky a jablka. Vše patřičně nahnilé, nebo přešlé mrazem. My máme kompost venku za plotem a na něm recyklujeme organický odpad. No a Pepan, když se otevřou vrata ven, první co udělá je, že vystartuje, pádí na kompost a vykope si tam nějakou delikatesu z haute cuisine. Pohled na Pepáka, jak stojí na vršku kompostu a z tlamy mu visí list pórku je úplně božskej. Jo, a také žere kořeny pampelišky. Na dvoře vyhrabal pampelišku, vyrval kořen a lítal kolem baráku s kvetoucí pampeliškou v držce jako magor. Pak si lehnul na zápraží a ten kořen sežral. To nebožtík Body, dejž mu pámbu věčnou slávu, sice dokázal sežrat měsíc starýho chcíplýho zajíce (a málem potom chcípnul taky), ale měl svou hrdost a k něčemu takovému, jako je pampeliška, by se nesnížil. |
| Nejenom lotr, ale přímo recidivista… (15.05.2011) Původně jsem chtěl psát o stravovacích návycích Pepáka. Ale při klafání do klábosnice jsem z venku zaslechl kňochtání Betyny. To jsou závistivé zvuky, které Betyna vydává, když někam nemůže a někdo jiný tam přitom koná nepřístojnosti. Mělo mě to varovat, ale nedbal jsem… Teď se vrátím asi o tři dny zpátky, abych p.t. ctěné čtenářstvo uvedl do děje. Děvenka moje starostlivá zasadila do plastových pytlů rajčata a do každého pytle zapíchla „hlavou dolů“ PET láhev s uříznutým dnem. Konví se do PETky nalije voda a ta se pak vsakuje rovnou ke kořenům. Nemusíte dávat pozor, abyste studenou vodou nepolili rostlinu a ona by pak chytla plíseň. Nějak se přihodilo, že jsem nezavřel vrátka na kličku. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Pepák se protáhl na zahradu, zdupal záhon u pytlů s rajčaty a následně vytahal a rozžvejkal PETky. PETky jsme zachránili jenom dvě. Tolik historie a hurá zpět do žhavé současnosti. Já píšu příspěvek, venku skuhrá Betyna a najednou zaslechnu zachrastění. A za chvíli další. To už jsem se pootočil od pracovního stolu a vyhlédl z okna vedoucího na zahradu. No a kolem okna proběhl šílenou rychlostí Pepák, třímaje v držce PET láhev. Za chvíli letěl s PETkou zpátky. Vystartoval jsem ven. Branka byla zavřená. Ten zmetek se na zahradu nějak protáhl asi deseticentimetrovou škvírou. I zvolal jsem hlasem velikým: „Jedeš z tý zahrady, parchante jeden!!!!“ Asi jsem zařval nějak moc, protože Pepek se strašně lekl, upustil flašku a odpádil se schovat do kouta zahrady do kopřiv. Odtamtud vykukoval a nad hlavou se mu lehce chvěla svatozář. Vylezl až asi pět minut poté, co jsem opustil zahradu a hned se zdekoval do boudy. Poklidil jsem škody, u branky jsem do země zatloukl železný vingl, aby se nemohl protáhnout a šel jsem zas něco dělat. Za chvíli jsem zaslechl úpěnlivé Pepovo kvílení. Vyhlédl jsem opatrně z okna kuchyně na dvůr. Pepa stál u plotu na zahradu, zíral skrz dráty na bedýnku s hlízami jiřin a teskně vyl… |
| Lotr zlodějská je to… (1.05.2011) Tak napadlo děvenku starostlivou vykouknout z okna a on tam stál Pepák, v tlamě držel cívku pásky na roubování stromů a koukal jako jezule. To by nebylo nic tak k naštvání. Prostě vlezl do přístěnku a tam ji šlohl. K naštvání bylo to, že cívka byla skoro celá vymotaná. Byla asi tak čtyřikrát ovinutá kolem na dvoře stojícího auta a také celý dvůr byl plný rozmotané pásky. Jak to ten holomek dokázal, když tu cívku držel celou dobu v tlamajzně, fakt nevím. Ale v každém případě byla páska ožvejkaná a uslintaná tak hnusně, že jsem ji odnesl rovnou do popelnice. Pepa mě celou dobu pozoroval z bezpečí boudy a když se vracel od popelnice, přišel se podrbat. Změnil jsem o něm své mínění. Nejenom, že je to gauner, je to dokonce drzej gauner! A ještě hlásání stran níže uvedených chuťovek – cedulka i sáček čaje Lipton je plně stravitelná i s provázkem. Nijak pečlivě jsem sice uklízené metabolické produkty nezkoumal, ale žlutou cedulku bych určitě nepřehlédl… |
| Mňo… (28.04.2011) „Čas oponou trhnul a změněn svět,“ napsal před stošedesáti lety kolega Neruda. Abych vám pravdu řekl, občas to škubání oponou Čas krapet přehání. Dokonce si myslím – aniž bych proti času cokoliv měl – že by se na to trhání mohl Čas vykašlat. Uplynul rok a Denoušák odpočívá po boku svého druha Budulína v koutě zahrady, kterou celý život tak pečlivě strážil, rozrejval, rozdupával a hnojil. Ale výše zmíněný čas pádí jako jelen byvše do pozadí střelen a po dvoře s Betinou běhá Pepák. Kříženec dobrmana s vlčákem, jehož pradědeček byl buď chovancem polepšovny, nebo byl nějak příbuzný s Džingischánem a určitě měl nějaké kontakty s Bohnickou léčebnou. Zatímco jsem chodil v Klokánii hlavou dolů a očumoval ptakopysky, tenhle lostomilej pejsek vytahal z dřevníku a následně ožvejkal a rozžvejkal filcy na štuk, nůžky na živý plot, kabely na svíčky do auta. Venku rozšrotoval čtyři desky asfaltové střešní krytiny o rozměrech dva krát jeden metr. Teď se naučil chodit na kompost a hledat tam chuťovky, které před ním schovávám a zahazuju. Myslím, že mě považuje za Herodesa. A myslím, že oprávněně. Nevím, jaké pocity ve vás může probudit pes, kteý před vámi radostně prchá a z držky mu visí na provázku žlutá cedulka s nápisem Lipton, takže vypadá jako poněkud přerostlý sáček anglického čaje. Ve mě tedy probudil pocity čistě herodesovské. Když byl dostižen dcerou Beruškou, v obavě, aby mu nebyl vzácný léčivý sáček vytažen z trávicího ústrojí, sežral i ten provázek s cedulí. Jsem zvědav, až půjdu uklízet výtrusy, který z nich ponese značku slavné čajové firmy. Tady je ukázka Pepáka zaseknuvšího se v brance, když se pod rouškou tmy snažil proplížit do předsíně: |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace