| Mňo… (25.12.2009) tak se nám rok chýlí ke konci. Z pohledu lidského by to měl být čas bilancování, čas plánů do budoucna. Z pohledu psího je to čas spací. Den je krátký, mokrý, studený, mrazivý. Tlapky zebou od sněhu, nebo od bláta. To podle toho, zda nejmocnější světa rozhodnou, jestli se globálně otepluje, nebo ochlazuje a planeta se tomuto rozhodnutí promptně přizpůsobí. Kdyby byl Denis tím nejmocnějším světa, určitě by rozhodl, že má být trvale polojasno, kolem dvaceti stupňů nad nulou a pršet má jenom v noci, když spí. Samozřejmě, jsou okamžiky, kdy počasí – nepočasí, se musí plivnout do tlap a vzít pořádně za práci. Jeden takový okamžik nastal včera. Nahoře ve vsi bydlí jeden takovej mrňavej, černo-hnědo-bíle flekatej, drzej hajzlík. To snad ani není pes, ale zplozenec pekla! Představte si, že když jde kolem, označkuje VAŠI hromadu dřeva, kterou tam páníček PRO VÁS uskladnil, abyste měli co občůrávat. Hulvát!!! Celou dobu, co se potloukal v lese a po louce, Denis s Betynou řvali za plotem jak zasypaní horníci a byli nervově úplně kaput. Nezbylo mi nic jiného, než vzít vodítko a vyrazit s nimi po stopách onoho vyvrhela. Prošli jsme na centimetr přesně celou trasu, kterou absolvoval flekatec. Vlezli jsme do všech bodláků, očuchali všechny trsy trávy, ve kterých se mohla skrývat zakousnutá kořist. Revize revíru naštěstí dopadla dobře. Nedokážu si představit ty následky, kdyby psiska zjistila, že ten pišišvor ulovil třeba divoké prase, jelena, mamuta, nebo myš polní. To bych asi musel ve vsi vyhlásit válku. |
| Je to čúza nenažraná… (23.12.2009) Včera jsem měl nějaké zbytky z přípravy večeře. Konkrétně mastnou pánev po pečení řízků. Vzal jsem dva krajíce chleba, onu pánev a šel na dvůr podělit chudinu. Betyna dostala jeden krajíc omočený v omastku a jala se ho konzumovat. K Denisovi do boudy dovanulo několik molekul mastnoty, takže se vyštrachal ven, aby něco zobnul. Dostal druhý krajíc. Připlácnul si ho tlapou a jak je jeho zvykem, chvíli dumal, jestli se konzumací chleba neotráví. Betyna nedumala a ten chleba mu z pod tlapy během vteřiny čmajzla. Když Denis po několika sekundách rozjímání sklonil hlavu, nezbylo mu, než jenom zírat. Tlapa stála na zemi a po chlebu nebylo ani památky. Naštěstí je Betyna ještě nezkušené štěně a kalibru Bodyho, blahé paměti, nedosahuje. Ten Denisovi krmi šlohnul a okamžitě ji spolkl. I když pak dostal na prdel, žvanec měl bezpečně v břiše a nikdo mu ho nemohl vzít. Tentokrát jsem chleba zachránil, protože jsem zařval, bafnul koště a Betyně leknutím chleba vypadnul z huby. Koštětem jsem ji od chleba odsunul, Denis si pro skývu došel a uraženě loupaje okem, odnesl si poživatinu do boudy. Jistota je jistota. Jeden prostě nikdy neví, z jaké časoprostorové dimenze se ta čúza vyloupne a ukradne vám večeři zpod frňáku. |
| Jak se dostalo poprvé přes prdel… (14.10.2009) Denis je jako vykopávač jam celkem naivní a průhledný pachatel. Když vylezete z baráku a kolem vás se začne jakoby nic ochomejtat pes, který má na špičce frňáku kopeček hlíny, víte hned, která bije Taky se léty vycvičil a kope tam, kde mi to nevadí. Teď konečně zapršelo a terén změkl. Což Betyna pojala jako pokyn shůry k tomu, aby se začaly ve velkém kopat jámy v trávníku a tam, kde se chodí. A byly to jámy zvíci půl metru do hloubky. Páníček Veni, Vidi, a místo Vici si šel pro nůžky a z příručního lískového keře si ustřihl proutek. Betyna celá zprasená přihlížela do okamžiku, kdy páníček s prutem došel k první jámě. Pak znejistěla, co se bude dít, ale když jí proutek přistál v kožichu, spadly jí šupiny z očí. Páníček řval cosi o čůzách a chlupatejch bestiích, až se ze stromů sypalo listí a v kožichu jmenované přistálo ještě pár štípanců. Od včerejška má madame frňák čistý a zasypaným jamám se obloukem vyhýbá. Uvidíme, jak dlouho nám to polepšení vydrží. |
| Jak se běhá po zahradě… (14.10.2009) Betyna běhá jako šílenec na péro. Denis, zlenivělý půlročním poleháváním a vytrvalým pospáváním, má hodně velké problémy s tím, aby ji dohonil. Abych pravdu řekl, zatím se mu to ještě nepovedlo. Betyna si oběhne po zahradě dvě, tři kolečka, než Denis natočí motory a vystartuje. Ta potvora kolem něj poskakuje jak vopice v roští, zatímco Denda cválá zahradou jako postarší pivovarský kůň. Pak ho vezme hexnšůs, začne kvíkat a zvolní na poklus. Zkoušel jsem Betynu vyfotit, ale nedá se. V plném psím trysku je tikitální foťák zoufale pomalý. Na obrázku byl obvykle jenom trávník, popřípadě psí záď, což není esteticky úplně ono. Jediné, kdy se dají vyfotografovat, je čelní pohled: Druhá možnost se mi naskytla, když přibrzdili. Podařilo se mi vytvořit monumentální obraz, který bych nazval: „Skrývající se Denis loví Betynu lovící myš“. Denis totiž zjistil, že je vhodné se ukrýt za stéblo trávy, nebo za květinu a čekat, až nic netušící Betyna poběží kolem. Pak vystartuje ze svého úkrytu a skoro ji dohoní. Tak tady to máte in situ: |
| Jak dostala první kost… (16.9.2009) Naši hafáci odjakživa dostávali kosti. Morková hovězí kost, to je výborná hračka, jestli to nevíte. A kost z prasete, to je pošušňáníčko. Ale dá to páníčkovi práci, ji připravit á la gourmet. To se dojde do řeznictví a koupí se dvě zadní vepřové kolena v celkové váze čtyř kil. Po očištění se vloží se do železňáku, lehkou rukou zasolí, podlije černým pivem, šoupne do trouby a peče se.. a obrací se… a polévá se… a furt se peče, až je po třech, čtyřech hodinách hotovo. Kůžička je chřupavá, masíčko se jen rozpadá a výpek s karamelizovaným pivem voní až do vedlejší vsi. Potom páníčkova rodina vyseparuje z každého dvoukilového kolena asi půl kila masa pro sebe, což mu lze odpustit a skoro celá kůže včetně kosti připadne hafákům. No a když je hafák štěně, které v životě nevidělo kost zvíci půlky štěněcí délky, tak je z toho naprosto perplex. A zkoumá, jak to ukousnout, jestli z prostředka, nebo z kraje. Skoro se to nedá ani odtáhnout do bezpečí, ještě je v kastrole hromada kůží a šlach a šťavnaťoučkého rosolu, kterou by mu mohl přihlížející páníček klidně sežrat, kdy se to nehlídalo. Prostě štěně je zralé na psychologickou poradnu. Ale pak si všimne, co dělá druhej pes. Kost má mezi tlapama, aby mu ji páníček nečmajzl a nesežral, přitom labužnicky přežvykuje kus kůže velikosti sloního ucha. Štěně se zařídí zrovna tak. Akorát že nepřežvykuje. Protože je napůl dobrman, rovnou polyká. Přihlížející páníček si poznamenává do svého nitrolebního prostoru, že příště musí tu kůži rozkrájet, jinak se to přiblblo udusí. Pak Betyna vezme kost, odtáhne ji tak daleko, co síly stačí, zalehne ji a začne ji ohlodávat. Na Bodyho tedy nemá. Ten dokázal zfrézovat čtvrtmetrovou hovězí stehenní kost během patnácti minut, že z ní nezbylo vůbec nic. Ale ona se Betyna vypracuje. První kost hlodala asi hodinu, tu druhou zlikvidovala mnohem dřív. Akorát díky mastnotě peristaltika fungovala příliž hladce a na dvoře nebylo místo, kam bezpečně šlápnout. Tady je naše potvůrka dumající nad první kostí. . A tady už ví, jak na to. V popředí jsou oblíbené hračky: . |
| Jak se shání pes… (1.9.2009) Tak nějak jsem průběžně dumal, kde vzít jakého hafištěka, který by u nás dělal Boďáka. On je to dost problém. Musí být mrazuvzdorný, musí to být hlídač, musí z něj jít strach. Někde hluboko uvnitř jsem se zapřisáhl, že to nebude takovej magor pošahanej jako byl Body, blahé paměti, ani nebude duševně indisponován jako Denis, nebude ochcávat všechno, co uvidí, nebude lítat jako šílenec. Nebudu vás napínat. Jednou jsem zabloudil na stránky útulku v Maršovicích. To je tady: http://www.utulek-marsovice.estranky.cz/ No, jel jsem se tam podívat. Byl tam takovej hafák velikánskej, kříženec středoasijského pastevce s mamutem. Hrozně milej, drbací a přátelskej pes. Paní Útulková mi doporučila, že by bylo fajn, kdybych přivezl Denoušáka, aby se jako očuchali a skamarádili. Paní Útulková je odborník a odborníkům je třeba naslouchat. Jednoho rána jsem sklopil sedačky, naložil Denise do auta, otevřel všechna okénka, co auto mělo, k Dendovi si přisedla dceruška Beruška, aby ho měla pod dozorem, poručili jsme duši svatému Autobusovi, patronu dopravců, a vyrazili jsme. Denis to rozbalil naplno. Ač bylo léto bylo v plném proudu, pelichal zimní srst. Civěl z okénka s otevřenou tlamou a slintal. Prděl. Auto bylo rázem plné příšerného puchu, v průvanu létajících chlupů a vlajících slintánů. Beruška, dáma čistotná a voňavá, během chvilky smrděla jak rozpáranej herec. Musel jsem jet pomalu, protože Denis hodlal stát, aby dobře viděl z okna a v každé prudší zatáčce se převracel. Nechci se rouhat, ale odhaduji, že ta hodinová jízda mi ušetřila asi tisíc let muk pekelných. V Maršovicích jsme vystoupili a já šel hledat paní Útulkovou. Denda se zatím rozkoukával a dcera se snažila nainhalovat tolik molekul kyslíku, kolik se jen dalo. Paní Útulková, když uviděla Denise, chytla svého osobního hafíčka do náruče. Snažil jsem se jí uklidnit, že Denda je starej dobráckej pán, kterej by mouše neublížil. Nevěřila mi. Prohlásila, že by se ten pasteveckej mamut s Denisem porval a že by se navzájem zakousli a kdesi cosi. Nechtěl jsem ji plašit veselými historkami, jak to vypadá, když se jen tak v legraci serve dobrman s vlčákem a že zas není až takový problém je od sebe dostat. Takže paní Útulková nakonec vyrukovala s kříženkyní dobrmana s čímsi, co bych já osobně odhadl na pointra. Roční slečna. Černá jako pekelník, plandací uši, v očích deset čertů, štíhlá, nohy jak na perkách. Denisovi bylo horko a nějaká juniorka ho pranic nezajímala. Slečna se snažila přišmajchlovat a šla Denisovi očuchat jeho němou tvář, která se zřejmě tvářila mnohem přívětivěji než ta štěkací na druhém konci těla. V Denisovi se probudil nacvičený reflex a po slečně se ohnal. Nestalo se jí samozřejmě nic, protože okamžitě odskočila jako boxer bantamové váhy a já musel vyděšené paní Útulkové vysvětlovat, že to nic není, že on takhle reaguje, protože Body s ním začínal hru tak, že se k Denisovi vždycky připlížil zezadu a kousnul ho do zadku. Denda Budulína následně povalil a začal ho jako rdousit a Body jako úpěnlivě vyl a byla to děsná psina. Paní jsem nějak nepřesvědčil. Tvářila se chápavě, ale rozšířené pupily v očích prozrazovaly její rostoucí obavy. Slečna byla naprdnutá a Denise, který se chtěl kamarádit, ignorovala. Koneckonců, není divu. Kdybyste šli někomu přátelsky očuchat zadek a on se po vás ohnal, taky by se vás to dotklo, ne? Každopádně po sobě nešli a na malé procházce pochodovali vedle sebe, aniž by na sebe nějak ňafali. Denda toho už měl dost. Hic byl jako v pekle, nikde ani kousek stínu a pán v nejlepších letech s bolavýma zádama potřebuje chlazené nápoje, klid, vlídné zacházení a né nějaké hauzírování po všech čertech ďáblech s prepubertálním pošukem. Bacil sebou na zem a odmítl udělat jediný krok. Dostal misku s vodou, do které si namočil tlamu a přední tlapy. Ležel v misce a chladil se. Rozhodli jsme se, že nejdřív Denise odvezeme domů a pak dojedeme pro jemnostslečnu. Dva psi pohromadě v horkem rozpáleném autě – to bychom asi nepřežili nikdo. Když se Denda zrestauroval, naložil jsem ho do auta, Beruška se naposledy nadechla normálního vzduchu a vlezla do dovnitř. Domů jsme dojeli kupodivu v klidu, protože Denise bolel hexenšůs a ležel v klidu na podlážce. Musel jsem chvilku počkat, až dcera obživne a vyrazili jsme znovu směr Maršovice, naložili jsme slečnu a valili domů. Čubina koukala se zájmem z okna a vystavovala při spatření jakéhokoli zvířete jako prvotřídní myslivecký pes. Kachny na rybníce, či koně v ohradách jezdeckého statku Pecínov, ji uváděly do loveckého tranzu. Doma dcera okamžitě naběhla do koupelny a dvě hodiny jsme ji neviděli. Já jsem vzal vysavač, šampón, kartáč a houbu a jal jsem se odchlupovat, odsliňovat a odsmradovat interiér nebohého Fiata. Po hodině usilovné práce auto zase uvnitř vypadalo a vonělo jako auto a ne jako rasův pytel. Pak jsem ještě musel asi třikrát místem umýt pravé zadní okénko kterým Denis koukal (a hlavně slintal) ven, zadní dveře a blatník, protože vypadaly úplně stejně jako bok nočního rychlíku, kde se opivněnému cestujícímu neudělalo dobře a hodil z okna v plné rychlosti šavli. Nechal jsem otevřené dveře, aby vyvětralo a šel jsem domů uklidit věci. Vylezl jsem ven a viděl jsem jenom Denise. Nic zlého netuše, pravil jsem k němu: „Kde máš slečnu Denoušáku, co?“ Slečna ležela v autě na právě vyčištěném zadním sedadle a učůrávala pod sebe, aby si to sympatické místo označkovala. Na můj pokyn „Jedeš ven, ty čůzo jedna!“ reagovala neprodleně a naprosto bezchybně. No, a měli jsme doma nového psa. Praštěného, lítacího, ochcávacího, přesně takového, jakého jsem nechtěl. |
-
Nejnovější příspěvky
Nejnovější komentáře
Archivy
Rubriky
- Mr. Owcrope (19)
- Pesoviny (1)
- Ptakopysk podivný (35)
- Algiho pribehy (20)
- Povídky (3)
- Ptakopyskovy fejetony (7)
- Víceméně děsivé příhody (3)
- Mr. Owcrope (19)
Základní informace